Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2869/17 #1Nález ÚS ze dne 14.05.2018Odmítnutí dovolání pro vady, kterými netrpělo; nevymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuvyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
dovolání/náležitosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 89/89 SbNU 343
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2869.17.1
Datum vyhlášení23.05.2018
Datum podání11.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 241a odst.3, § 236, § 237


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže dovolací soud odmítne dovolání účastníka řízení pro vadu nevymezení důvodu splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, ačkoli tato náležitost neabsentuje, poruší jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť odepře účastníku řízení v rozporu se zákonem jeho právo na to, aby dovolací soud posoudil jeho dovolání alespoň z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a v případě, že by jej shledal přípustným, rozhodl ve věci samé.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 14. 5. 2018 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh Jiřího Nováka usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2017 č. j. 28 Cdo 404/2017-453, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Rozsudkem ze dne 14. 5. 2015 zamítl obvodní soud žalobu na vydání náhradních pozemků, eventuálně zaplacení částky 46 813 881,40 Kč, které požadoval stěžovatel jako postupník restituční pohledávky. Již předešlým rozsudkem obvodního soudu byla stěžovateli přiznána částka 86 898,60 Kč jako restituční nárok podle § 28a zákona o půdě. Následným rozsudkem obvodního soudu ze dne 20. 2. 2014 byla žaloba co do zbytku zamítnuta. Dle obvodního soudu stěžovateli poskytnutá náhrada měla postačovat, přičemž odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čadek a ostatní proti České republice ze dne 22. 11. 2012. Ke stěžovatelovu nároku na náhradu škody obvodní soud shledal, že žalovaná Česká republika nebyla pasivně legitimována a předmětný nárok je promlčen. Odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka městský soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2016 zamítl. Stěžovatel napadl rozsudky obvodního a městského soudu dovoláním. Usnesením dovolacího soudu ze dne 20. 6. 2017 bylo řízení o dovolání zčásti zastaveno a zčásti odmítnuto pro vady, protože stěžovatel nespecifikoval, v čem spatřuje důvod přípustnosti dovolání a dovolání již není budováno na kritériu zásadní právní významnosti.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že jednou z povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu je vymezení důvodů, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud poukázal na závěry přijaté ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017.

V posuzovaném případě Ústavní soud vyjádřil nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, že stěžovatel v dovolání nevymezil důvod splnění předpokladu přípustnosti dovolání způsobem odpovídajícím § 241a odst. 2 o. s. ř. Z dovolání jednoznačně vyplývalo, že dovolatel tvrdí, že otázka, zda počátek plynutí promlčecí lhůty pro náhradu škody nastal ke dni zaslání dopisu o zrušení registrace oprávněné osoby nebo ke dni ukončení doby nároku na převod pozemků dle zákona o půdě, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Z obsahu dovolání bylo tedy možno poměrně jednoznačně interpretovat, že stěžovatelovo dovolání vychází z toho, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena. Dále pak stěžovatel poměrně jednoznačně formuloval otázku, jak již bylo výše specifikováno, která má být vyřešena. Nad to stěžovatel výslovně ve svém dovolání uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a to nálezem sp. zn. II. ÚS 1135/14 ze dne 30. 6. 2015.

Bylo lze přisvědčit závěru dovolacího soudu v tom, že kritérium zásadní právní důležitosti již není důvodem přípustnosti dovolání, a pokud je dovolání budováno na takovém předpokladu, možno ho odmítnout. Tento závěr ovšem neobstojí, je-li také v kontextu celé argumentace obsažené v dovolání seznatelný důvod splnění předpokladu přípustnosti dovolání de lege lata. Ústavní soud totiž zdůrazňuje, že § 241a odst. 2 o. s. ř. nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech.

Tím, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele pro vadu nevymezení důvodu splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., ačkoli tato náležitost neabsentovala, bylo stěžovateli v rozporu se zákonem odepřeno jeho právo na to, aby dovolací soud posoudil jeho dovolání alespoň z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. a v případě, že by jej shledal přípustným, rozhodl ve věci samé. Napadeným usnesením dovolacího soudu tak bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud proto toto rozhodnutí zrušil. Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost. Ohledně námitky stěžovatele týkající se nepřiměřené délky řízení před soudem prvního stupně Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny dostupné opravné prostředky, a proto i v této části byla ústavní stížnost shledána nepřípustnou.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Kateřina Šimáčková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2869/17 ze dne 14. 5. 2018

N 89/89 SbNU 343

Odmítnutí dovolání pro vady, kterými netrpělo; nevymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 14. května 2018 sp. zn. I. ÚS 2869/17 ve věci ústavní stížnosti Jiřího Nováka, zastoupeného JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem, se sídlem Náprstkova 276/2, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. února 2014 č. j. 42 C 135/2007-338 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 2015 č. j. 42 C 135/2007-389 a doplňujícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. července 2015, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba v restituční věci, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016 č. j. 28 Co 456/2014, 28 Co 35/2016-423 o odmítnutí stěžovatelova odvolání a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2017 č. j. 28 Cdo 404/2017-453, jímž bylo řízení o stěžovatelově dovolání zčásti zastaveno a dovolání bylo zčásti odmítnuto, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2017 č. j. 28 Cdo 404/2017-453 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. září 2017 a doplněna podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 19. října 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle článku 38 odst. 2 Listiny.

II. Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem ze dne 14. května 2015 č. j. 42 C 135/2007-338 ve znění opravného usnesení ze dne 14. května 2015 č. j. 42 C 135/2007-389 a doplňujícího usnesení ze dne 14. července 2015 zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") žalobu na vydání náhradních pozemků, eventuálně zaplacení částky 46 813 881,40 Kč, které požaduje stěžovatel jako postupník restituční pohledávky. Již předešlým rozsudkem obvodního soudu ze dne 8. března 2012 č. j. 42 C 135/2007-238 byla stěžovateli přiznána částka 86 898,60 Kč jako restituční nárok podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") v cenách platných ke dni 24. června 1991. Následným výše specifikovaným rozsudkem byla žaloba co do zbytku zamítnuta. Dle obvodního soudu stěžovateli poskytnutá náhrada měla postačovat, přičemž odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čadek a ostatní proti České republice č. 31933/08, 60084/08, 6185/09, 46696/09, 52792/09, 53518/09, 10185/10, 42151/10, 3167/11 a 20939/11 ze dne 22. listopadu 2012, dle nějž stát neodpovídá za růst cen pozemků z důvodu tržních sil. Ke stěžovatelovu nároku na náhradu škody obvodní soud shledal, že žalovaná Česká republika - Státní pozemkový úřad nebyla pasivně legitimována a nárok na náhradu škody je promlčen.

3. Stěžovatel i vedlejší účastník hlavní město Praha napadli rozsudek obvodního soudu odvoláním. Dle názoru stěžovatele citované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva není v jeho věci aplikovatelné. Svůj nárok dostatečně podložil právními závěry řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud") a Ústavního soudu, dle kterých má nárok na náhradu původně požadované částky, která byla určena znaleckým posudkem. Stěžovatel taktéž poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1135/14 ze dne 30. 6. 2015 (N 124/77 SbNU 899).

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. dubna 2016 č. j. 28 Co 456/2014, 28 Co 35/2016-423 obě odvolání zamítl a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že stěžovatelem citovaná judikatura se na posuzovaný případ nevztahuje, a naopak přiléhavé jsou závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, na nějž odkázal obvodní soud. Podle rozsudku městského soudu stěžovateli nevznikl nárok na náhradu ve výši tržní hodnoty pozemku podle znaleckého posudku, jelikož jeho právo zakládá ustanovení § 28a zákona o půdě a náhrada ve výši podle tohoto ustanovení už mu byla přiznána. K otázce promlčení městský soud dodal, že i když tato otázka nebyla předmětem odvolání, považuje za vhodné dodat, že rozhodnutí obvodního soudu v tomto směru též považuje za správné.

5. Stěžovatel napadl rozsudky obvodního a městského soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") v tom, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil počátek promlčecí doby pro požadování náhrady škody, jestli započala zrušením registrace stěžovatele jako oprávněného ze strany vedlejší účastnice, nebo až ukončením doby, po kterou bylo možno požadovat převod pozemků dle zákona o půdě. Stěžovatel požadoval mimo jiné, aby se dovolací soud zabýval jím dosud neřešenou otázkou promlčení i aplikovatelnosti závěrů citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva či závěrů výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1135/14 na jeho věc.

6. Usnesením dovolacího soudu č. j. 28 Cdo 404/2017-453 bylo řízení o stěžovatelově dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zčásti zastaveno a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu bylo dovolání zčásti odmítnuto. Řízení bylo zčásti zastaveno, protože dovolací soud není příslušný k projednání dovolání vůči rozhodnutí obvodního soudu. Dovolání bylo zčásti odmítnuto pro vady, protože stěžovatel podle Nejvyššího soudu nespecifikoval, v čem spatřuje důvod přípustnosti dovolání, a dovolání již není budováno na kritériu zásadní právní významnosti.

III. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byla nedostatečně aplikována judikatura dovolacího soudu ve vztahu k rozdělení postupníků restitučních nároků. Taktéž, že nebylo uspokojeno jeho legitimní očekávání na vydání náhradního pozemku, eventuálně finanční náhrady tím, že poskytnutá finanční náhrada nebyla adekvátní. Své tvrzení podpořil nálezem sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze dne 18. 7. 2017 (N 129/86 SbNU 205). Taktéž namítá, že v jeho věci bylo rozhodováno již desetkrát, čímž došlo ke zbytečným průtahům v řízení.

8. Ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu stěžovatel povšechně bez hlubší argumentace namítá zásah do svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny.

IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 42 C 135/2007 a vyzval účastníky k vyjádřením.

10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody svého rozhodnutí shrnul v jeho odůvodnění (v němž vyložil, kterou ze zákonem stanovených obligatorních náležitostí stěžovatelem podané dovolání postrádá), v němž současně odkázal i na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Poukázal na to, že Ústavní soud deklaroval, že trvá-li Nejvyšší soud na tom, aby podané dovolání vyhovovalo zákonem stanoveným požadavkům, není důvod tomuto postupu cokoli vytýkat [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15 (v SbNU nepublikováno, dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], přičemž zákonným kritériím nelze upřít s ohledem na podstatu a účel dovolacího řízení jejich opodstatnění (opět srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Poukázal též na to, že proti závěrům, na nichž spočívá rozhodnutí dovolacího soudu (zejm. proti těm, že dovolatel s určitostí nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání), stěžovatel konkrétněji nebrojí a žádné argumenty v tomto směru ať již v rovině ústavněprávní, či v rovině práva podústavního, k nimž by se dovolací soud měl vyjádřit, v ústavní stížnosti neuvádí. Obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodnutími soudů nižších stupňů, jejichž meritorní (ani kvazimeritorní) přezkum však dovolací soud z důvodů shora vyložených neprováděl.

11. Dle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

V. Podmínky projednání ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu

12. Ústavní soud se nejprve zabýval tou částí ústavní stížnosti stěžovatele, která směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu. V tomto rozsahu je ústavní stížnost přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

VI. Vlastní posouzení

13. Ústavní soud se seznámil s argumentací účastníků řízení a obsahem příslušného soudního spisu, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

15. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě tím, že by fakticky znemožňovalo jeho uplatnění [například nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností obecného soudu odpovídající základnímu právu na soudní ochranu zaručenému v čl. 36 Listiny, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Ústavní soud pak není vázán jen argumenty stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti a okolnosti naplnění podmínek projednatelnosti návrhu posoudí i bez konkrétní argumentace stěžovatele.

16. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Výjimkou není ani rozhodování dovolacího soudu o tom, zda dovolání má obsahové náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Pokud by je nemělo, byl by dán důvod pro jeho odmítnutí podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, tedy zákonné lhůtě k podání dovolání nebo lhůtě stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

17. Jednou z povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu je vymezení důvodů, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou dovolacího soudu a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti [k tomu srov. například usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 nebo nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)]. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit.

18. Ústavní soud ve svém stanovisku, jímž se zabýval posuzováním přípustnosti dovolání v civilních věcech [sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)] dospěl mimo jiné k závěru, že ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.

19. Citované stanovisko Ústavního soudu převzalo již vyjádřené názory Ústavního soudu plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251), podle nějž z dovolání čteného v návaznosti na argumentaci odvolacího soudu je patrné, v čem dovolatel splnění předpokladů přípustnosti shledává, byť to přímo v dovolání neuvedl. Porušení základních práv stěžovatelů pak Ústavní soud konstantně shledává také tehdy, pokud Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady, kterými netrpělo [nálezy sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779), sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323) nebo sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375)].

20. V posuzovaném případě dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku městského soudu mohla být přípustnost dovolání založena jen při splnění některého z předpokladů uvedených v § 237 občanského soudního řádu; tedy jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Ústavní soud nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že stěžovatel v dovolání nevymezil důvod splnění předpokladu přípustnosti dovolání způsobem odpovídajícím § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Z dovolání jednoznačně vyplývá, že dovolatel tvrdí, že otázka, zda počátek plynutí promlčecí lhůty pro náhradu škody nastal ke dni zaslání dopisu o zrušení registrace oprávněné osoby nebo ke dni ukončení doby nároku na převod pozemků dle zákona o půdě, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Z obsahu dovolání je tedy možno poměrně jednoznačně interpretovat, že stěžovatelovo dovolání vychází z toho, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena. Dále pak stěžovatel poměrně jednoznačně, jak již bylo výše specifikováno, formuloval otázku, která má být vyřešena. Nad to stěžovatel výslovně ve svém dovolání uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a to nálezem sp. zn. II. ÚS 1135/14 ze dne 30. 6. 2015 (viz výše).

22. Lze přisvědčit závěru dovolacího soudu v tom, že kritérium zásadní právní důležitosti již není důvodem přípustnosti dovolání, a pokud je dovolání budováno na takovém předpokladu, je možno ho odmítnout. Tento závěr ovšem neobstojí, je-li také v kontextu celé argumentace obsažené v dovolání seznatelný důvod splnění předpokladu přípustnosti dovolání de lege lata. Ústavní soud totiž zdůrazňuje, že § 241a odst. 2 občanského soudního řádu nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech [srovnej nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251), ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411) nebo výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1966/16].

23. Tím, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele pro vadu nevymezení důvodu splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, ačkoli tato náležitost neabsentovala, bylo stěžovateli v rozporu se zákonem odepřeno jeho právo na to, aby dovolací soud posoudil jeho dovolání alespoň z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a v případě, že by jej shledal přípustným, rozhodl ve věci samé. Již samotné posouzení přípustnosti dovolání by přitom s ohledem na předpoklady přípustnosti, které stanoví uvedené ustanovení, mělo fakticky povahu meritorního rozhodnutí. Nezbývá tedy než uzavřít, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

VII. Podmínky projednání ústavní stížnosti proti ostatním napadeným rozhodnutím

24. Zjištěné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele zakládá důvod pro zrušení napadeného usnesení dovolacího soudu. Zrušením tohoto rozhodnutí se otevírá prostor k novému projednání dovolání stěžovatele. V tuto chvíli jsou tedy proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu stále k dispozici zákonné prostředky k ochraně práv stěžovatele, v důsledku čehož se ústavní stížnost stala ve zbytku nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

VIII. Podmínky projednání ústavní stížnosti ve vztahu k právu na projednání věci bez zbytečných průtahů

25. Ohledně námitky stěžovatele týkající se nepřiměřené délky řízení předsoudem prvního stupně Ústavní soud konstatuje, že nemůže být předmětem meritorního přezkumu v řízení o této ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel měl zájem na urychlení průběhu řízení před obecnými soudy, mohl a měl využít opravný prostředek spočívající v podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatele lze také odkázat na znění zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ze kterého lze uplatnit nárok na přiměřené zadostiučinění v případě, že nebylo ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Stěžovatel nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a v této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná (srovnej usnesení ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 3773/16).

IX. Závěr

26. Ze všech těchto důvodů Ústavnísoud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu. Podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí proto částečně vyhověl (výrok I) a napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil (výrok II). Ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou (výrok III). V dalším řízení dovolací soud opětovně posoudí dovolání stěžovatele z hlediska splnění zákonem stanovených procesních předpokladů, a to v souladu s právním názorem vysloveným v tomto nálezu. Ústavní soud na tomto místě nijak nepředjímá způsob, jakým by měla být ze strany dovolacího soudu posouzena přípustnost dovolání stěžovatele.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru