Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2868/18 #1Usnesení ÚS ze dne 08.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kolín
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2868.18.1
Datum podání23.08.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 915

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2868/18 ze dne 8. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Tomáše Kožiny, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 1. 2018 č. j. 7 C 215/2016-412, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018 č. j. 17 Co 102/2018-438 a návrhu na uložení povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných ve sporu o snížení výživného, a uložení povinnosti nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek okresního soudu, kterým bylo vyhověno žalobě otce stěžovatele na snížení výživného tak, že dosavadní výživné ve výši 25 000 Kč bylo sníženo s účinností od 1. 1. 2017 na 10 000 Kč, žaloba v části, kterou se otec stěžovatele domáhal snížení výživného na 5 000 Kč měsíčně, byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Důvodem pro snížení výživného na zletilého syna (nar. 1997) byla změna poměrů spočívající ve ztrátě dosavadního zaměstnání.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že provedené důkazy nebyly adekvátně podrobně hodnoceny, případně byly hodnoceny nedůvodně v jednoznačný prospěch otce. Podle stěžovatele soudy nebylo přihlédnuto k tomu, že otec se dobrovolně vzdal pracovního poměru a tím i vyššího příjmu. Soudy svévolně hodnotily otázku úspor otce a toku peněz přes účty matky (babičky stěžovatele), které otec ovládal. Soudy ani nereflektovaly skutečnost, že otec stěžovatele dědil po svém otci a lze předjímat, že v roce 2017 nabyl majetek v hodnotě vyšší jak 1 milion Kč. Podle stěžovatele otci nic nebrání, aby ukončil nepříliš úspěšné podnikání a nechal se opět zaměstnat. Stěžovatel je přesvědčen, že v možnostech otce je - s přihlédnutím k jeho vysoké kvalifikaci a bohaté praxi - najít si zaměstnání, ve kterém bude dosahovat alespoň obdobných příjmů jako v minulých zaměstnáních.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení § 913 a § 915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro zletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy důkladně zjišťovaly majetkové poměry a výdělkové a možnosti rodičů stěžovatele. Nebylo prokázáno, že by se otec stěžovatele vzdal vyššího příjmu bez vážného důvodu, neboť i když došlo k ukončení pracovního poměru dohodou, stalo se tak z důvodů na straně zaměstnavatele a bylo mu vyplaceno odstupné. Otec stěžovatele se nadále snaží podnikat, přičemž soud přihlédl i k tomu, že je s ohledem na věk v tzv. rizikové skupině, pokud jde o možnost uplatnit se v zaměstnaneckém poměru. Soudy poukázaly i na to, že vyživovací povinnost ke stěžovateli má i jeho matka, která ji neplní, přičemž s ohledem na věk stěžovatele ji ani nemůže saturovat osobní péčí. Přihlédly i k tomu, že dosavadní nadstandardní výživné nebylo ani částečně použito na úspory, ale bylo spotřebováno stěžovatelem, respektive použito na úhradu potřeb matky stěžovatele. Ostatně stěžovatel ani jeho matka se přes své vzdělání ani nijak nesnaží zajistit si finanční potřeby osobním přičiněním, např. brigádou. Soudy se zabývaly i otázkou úspor a nakládání s účty babičky stěžovatele, přičemž i v tomto směru své závěry zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). V dané věci Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování došlo k ústavně relevantnímu pochybení.

Ústavní soud připomíná, že je nutné posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Je třeba odlišit rozhodování o výživném, kdy se jedná o nezletilé dítě, resp. o dítě vykonávající povinnou školní docházku, a o dítě zletilé. Zletilý jedinec by měl být schopen se postarat sám o sebe a důvod pro stanovení vyživovací povinnosti by proto měl být odůvodněn specifickými okolnostmi daného případu, přičemž jedním ze smyslů a účelů poskytování výživného je umožnit svému potomkovi dosáhnout vzdělání (srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2121/14, III. ÚS 3232/15).

Vyživovací povinnost vůči zletilým dětem nemůže být bezbřehá a především nemůže sloužit k saturaci potřeb druhého z rodičů. Za situace, kdy je stanoveno okolnostem přiměřené výživné a rodič svou vyživovací povinnost řádně plní, je vyloučeno, aby si zletilé dítě na rodiči vynucovalo přijetí náročnějšího zaměstnání, jež by vedlo k vyšším příjmům, navíc bez ohledu na věk rodiče. Právo na stejnou životní úroveň rodičů a dětí nelze chápat natolik extenzivně, že by se rodič musel se svým zletilým dítětem dělit o své veškeré úspory, o nabyté dědictví, nemohl by tvořit úspory na stáří či zajistit své vlastní rodiče ani zvolit, zda bez ohledu na svůj věk vynaloží svou energii především na vydělávání peněz či zvolí jiné životní priority (srov. obdobně sp. zn. IV. ÚS 650/15, III. ÚS 234/17, II. ÚS 2339/17). Rodič, který řádně plní svou vyživovací povinnost, nemůže být vazalem svého zletilého dítěte jen proto, že s ním a jeho matkou nežije v jedné domácnosti a jeho povinnosti by měly být srovnatelné s povinnostmi druhého rodiče.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nepřistoupil k aplikaci ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru