Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2866/09 #1Usnesení ÚS ze dne 28.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObhájce
lhůta/navrácení
odpor/proti trestnímu příkazu
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2866.09.1
Datum podání06.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 61


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2866/09 ze dne 28. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, se sídlem Musorgského 1, 623 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. 9. 2009, č. j. 13 T 188/2009-223, za účasti Okresního soudu v Jihlavě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2009, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 9. 2009, č. j. 13 T 188/2009-223 (dále jen "usnesení"), kterým bylo podle § 61 odst. 1 a § 314g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že se mu nepovoluje navrácení lhůty k podání odporu proti trestnímu příkazu okresního soudu ze dne 23. 6. 2009, č. j. 13 T 188/2009-204 (dále jen "trestní příkaz"), jímž byl uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 126 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30.000 Kč.

Jak stěžovatel uvádí, trestní příkaz mu byl doručen dne 9. 7. 2009. Jeho obhájce proti němu vypracoval odpor, avšak z důležitých důvodů, spočívajících v onemocnění obhájce, tento nebyl vypraven včas. Obhájce odpor vyhotovil dne 17. 7. 2009 ráno již za špatného zdravotního stavu po náhlém nočním horečnatém onemocnění urologického traktu a pro následný vznik kolapsového stavu byl bez odkladu dopraven do nemocnice - Masarykova onkologického ústavu v Brně - kde byl komplexně vyšetřen, vybaven antibiotiky a v pozdních večerních hodinách propuštěn do domácího ošetření. Přitom vzhledem k tomu, že v advokátní kanceláři pracuje trvale sám, neměl v okamžiku vzniku kolapsového stavu k dispozici nikoho, kdo by mohl již vyhotovený odpor proti trestnímu příkazu odeslat. Obhájce obviněného byl po svém ošetření a propouštění při čekání na dopravu náhodně v nemocnici zastihnut známým a pokusil se zajistit, aby tento se dopravil do jeho advokátní kanceláře a z jeho počítače odeslal již vyhotovený opravný prostředek elektronickou cestou soudu. To se ovšem této osobě dne 17. 7. 2009 i přes její ochotu a příslib nepodařilo a teprve za pomoci správce sítě byl opravný prostředek odeslán z advokátní kanceláře z počítače obhájce až ve večerních hodinách dne 19. 7. 2009, o kterýchžto komplikacích nemocný obhájce nebyl již následně informován. Obhájce se tedy po prvotním ošetření v nemocnici pokusil odeslání zajistit, toto se však nezdařilo včas, ačkoliv byl ujištěn, že odpor bude z jeho kanceláře včas elektronickou cestou podán.

Okresní soud následně pod č. j. 13 T 188/2009-209 dopisem s datem 21. 7. 2009 doručeným obhájci 24. 7. 2009 sdělil, že odpor s datem 17. 7. 2009 byl odeslán a doručen soudu až dne 19. 7. 2009 a že se tedy jedná o odpor podaný po zákonné lhůtě a trestní příkaz je od 18. 7. 2009 v právní moci. Až z tohoto sdělení se obhájce dozvěděl, že odpor nebyl včas podán (že byl vypraven elektronickou cestou až po uplynutí lhůty). Stěžovatelův obhájce bezodkladně po doručení sdělení soudu požádal písemně dopisem ze dne 24. 7. 2009 soud o povolení navrácení lhůty podle § 61 trestního řádu. Žádost o povolení navrácení lhůty odůvodnil danými zdravotními důvody a k žádosti přiložil lékařské zprávy o akutním onemocnění a ošetření ze dne 17. 7. 2009 a o kontrolním vyšetření ze dne 24. 7. 2009.

Okresní soud si vyžádal doplňující zprávu z nemocnice, kde byl obhájce dne 17. 7. 2009 ošetřen, ohledně toho, jak dlouho trvalo jeho ošetření, kdy byl z nemocnice propuštěn a v jakém stavu. Navrácení lhůty soud nepovolil s tím, že trestní příkaz byl obviněnému i jeho obhájci doručen dne 9. 7. 2009 a lhůta k podání odporu je 8 dnů a uplynula tedy již dne 17. 7. 2009 a nepotvrdilo se tvrzení obhájce, že byl propuštěn až v pozdních večerních hodinách, neboť soudu bylo sděleno, že obhájce byl ošetřen v dopoledních hodinách, přičemž ošetření trvalo asi dvě hodiny a poté byl propuštěn domů. Okresní soud uvedl, že akceptuje, že ze zprávy rovněž vyplývá, že obhájce skutečně nebyl schopen běžné pracovní činnosti, nicméně obhájce v žádosti uvedl, že po ošetření dal blíže neurčené osobě pokyn, aby připravený odpor z kanceláře včas odeslala. Tento pokyn však nebyl splněn, neboť odpor byl soudu zaslán elektronicky až 19. 7. 2009 a poštou dokonce až 20. 7. 2009, tedy opožděně. Důvodem zmeškání lhůty pro podání odporu nebyl tedy pouze špatný zdravotní stav obhájce, ale především to, že pokyn k odeslání odporu, který obhájce dal, nebyl včas splněn. Skutečnost, že nedošlo k řádnému splnění pokynu obhájce, který rozhodně není povinen veškeré úkony činit osobně, však nelze považovat za důležitý důvod k navrácení lhůty podle § 61 odst. 1 trestního řádu. Proto nebylo nevrácení lhůty k podání odporu obviněnému povoleno.

Stěžovatel v prvé řadě namítá, že podle komentáře k trestnímu řádu (I. díl, 5. vydání, C.H.Beck, str. 411), o žádosti o navrácení lhůty rozhoduje nadřízený orgán. V předmětném případě však o žádosti o navrácení lhůty rozhodl samosoudce, který o žádosti o navrácení lhůty rozhodoval v prvním stupni. Samosoudce soudu prvního stupně tedy při uvedeném rozhodování měl žádost o navrácení lhůty po jejím doručení postoupit nadřízenému orgánu k rozhodnutí.

Především je však stěžovatel přesvědčen, že soud neposoudil spravedlivě důvod bránící obhájci obviněného podat včas opravný prostředek - jeho náhlé vážné onemocnění.

V těchto pochybeních stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a též čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud nadále považuje své usnesení za zákonné a správné. Pokud jde o námitku o věcné nepříslušnosti okresního soudu, je pravdou, že dle § 61 odst. 1 trestního řádu navrácení lhůty povoluje orgán, jemuž přísluší rozhodnout o opravném prostředku. To však platí pouze u opravných prostředků s devolutivním účinkem. Podle § 314g odst. 2 se podáním odporu trestní příkaz ruší. Podle § 314g odst. 1 trestního řádu se na navrácení lhůty obdobně použije § 61 trestního řádu. Otázka soudu, který by měl o navrácení lhůty k podání odporu rozhodnout, není zákonem explicitně řešena. Per analogiam legis z uvedeného plyne, že soudem příslušným k rozhodnutí o navrácení lhůty k podání odporu proti trestnímu příkazu je soud, který trestní příkaz vydal, tedy v této věci okresní soud. Taková je ustálená soudní praxe. Viz též Trestní řád, komentář - díl II., 5. vydání, C. H. Beck, str. 2306. Závěrem okresní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Okresní státní zastupitelství v Jihlavě uvedlo, že způsob vyřízení žádosti stěžovatele o navrácení lhůty považuji za správný, když stejně jako okresní soud nehodnotí důvod zmeškání podání odporu obhájcem jako důležitý ve smyslu § 61 odst. 1 trestního rádu, přičemž na závěry soudu ohledně této otázky vyjádřené ve zdůvodnění jeho usnesení odkazuje a doplňuje je navíc o vyjádření pochybností o tom, zda zdravotní stav obhájce vylučoval provedení i tak jednoduchého úkonu, jakým je podání odporu, jehož obsah lze vyjádřit jedinou větou. Na okraj si dále dovoluje podotknout, že za diskutabilní považuji i otázku dodržení třídenní lhůty k podání žádosti o navrácení lhůty ze strany stěžovatele, respektive obhájce v zastoupení stěžovatele. Tato lhůta začala běžet po odpadnutí překážky bránící podání opravného prostředku. Dle dostupných informací o zdravotním stavu obhájce lze tedy předpokládat, že se tak stalo 18. 7. 2009, respektive s přihlédnutím k § 60 odst. 3 trestního řádu dne 20. 7. 2009; lhůta tedy skončila dne 22. 7. 2009. Argumentace tím, že se obhájce měl o zmeškání lhůty k podání odporu dozvědět až 24. 7. 2009 a že od tohoto data se tedy odvozuje běh třídenní lhůty k podání žádosti o navrácení lhůty, není příliš přesvědčivá a relevantní, neboť bylo na obhájci - zejména při jeho vědomí situace, jež nastala poslední den lhůty k podání odporu a kterou obhájce považuje za tak kritickou - aby se o podání odporu zajímal a jeho včasné odeslání si ověřil a bylo v jeho silách tak učinit, zjistit nastalé problémy a tyto řešit právě podáním žádosti o navráceni lhůty.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž na ústavní stížnosti setrval. Uvedl, že okresní soud ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 2010 připouští, že otázka soudu, který by měl o navrácení lhůty k podání odporu rozhodnout, není zákonem explicitně řešena. Mezeru v ustanovení § 61 pak okresní soud a nahrazuje závěrem k tíži stěžovatele neslučitelným s ustanovením čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy. Stěžovatel by neměl být zbaven práva, aby jeho žádost o povolení navrácení lhůty spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednal nezávislý a nestranný tribunál, zřízený zákonem, v daném případě nadřízený orgán okresního soudu, jímž je Krajský soud v Brně. Tuto roli nemůže nahradit samosoudce okresního soudu, když v tomto případě nelze tuto instanci považovat za splňující kritéria nezávislého a nestranného tribunálu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Názor vyjádřený v trestním komentáři, na který okresní soud odkázal, není s citovanými články Úmluvy v souladu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 45/2005, jehož odůvodnění je podle názoru stěžovatel přiléhavé i pro argumentaci stěžovatele v jeho ústavní stížnosti.

Co se týče vyjádření Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, stěžovatel uvádí, že v něm obsažená argumentace neodůvodněně zlehčuje zdravotní stav obhájce, který nebyl, jak vyplývá z lékařské zprávy s datem 24. července 2009, práce schopen. Obhájce přitom v návaznosti na onemocnění, které bylo příčinou zmeškání lhůty k podání odporu, byl nemocen v měsíci září 2009 a počínaje lednem 2010 až dosud.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 13 T 188/2009 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Co se týče prvé stěžovatelovi námitky, že o žádosti o navrácení lhůty měl rozhodovat nadřízený orgán, dle § 61 odst. 1 trestního řádu platí, že zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, "povolí mu, nestanoví-li zákon jinak, orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty. Trestní řád tedy nehovoří o nadřízeném orgánu, nýbrž o orgánu, jemuž přísluší rozhodovat o opravném prostředku. Ustálená soudní praxe i citovaný komentář při výkladu, kdo je v takovémto případě orgánem příslušným rozhodovat, vycházejí z toho, že z charakteru odporu jakožto řádného opravného prostředku sui generis vyplývá, že o něm žádný orgán nerozhoduje, když samotným jeho podáním nastávají účinky zrušení napadeného trestního příkazu ex lege. Podáním odporu také nedochází k tzv. devolutivnímu účinku typickému pro ostatní řádné opravné prostředky, totiž k přenesení rozhodování o něm na soud druhého stupně. Z uvedených skutečností vyplývá per analogiam legis závěr, že navrácení lhůty povolí za splnění podmínek § 61 odst. 1 samosoudce, který vydal napadený trestní příkaz, a to usnesením, proti němuž není přípustná stížnost (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2008 str. 2390 II. dílu.). Ústavní soud takovýto výklad považuje za zcela logický a nemá žádné pochybnosti o jeho ústavnosti. Co se týče stěžovatelova odkazu na nález Ústavního soudu č. 45/2005 Sb., Ústavní soud neshledává podobnost nynějšího případu se situací tehdy řešenou, kdy vzhledem k toliko obecnému charakteru stěžovatelova odkazu na tento nález není ani zřejmé, v čem ji konkrétně stěžovatel spatřuje.

Ke hlavní stěžovatelově námitce, že nebyl dostatečně zohledněn zdravotní stav jeho obhájce, Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že navrácení lhůty lze dle § 61 odst. 1 trestního řádu povolit z důležitých důvodů. Za důležité důvody judikatura považuje zásadní překážky bránící podání opravného prostředku, jako např. pokud toto podání znemožnila živelná pohroma, či onemocnění obviněného nebo jeho obhájce, nebo došlo k úmrtí či jiné vážné události v rodině uvedených. Rozhodovací praxe sem řadí i nesprávné právní poučení obviněného. Nepatří sem však např. nedostatečná komunikace či nedorozumění mezi obviněným a obhájcem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1199/2005, 3 Tdo 1331/2006, 7 Tdo 263/2007 in http://www.nsoud.cz).

Zhodnocení věrohodnosti samotné omluvy a úvaha, zda je ji možno jako řádnou akceptovat, náleží obecnému soudu. Ingerence Ústavního soudu je zde myslitelná jen tehdy, pokud by obecný soud své rozhodnutí nevyhovět žádosti o navrácení lhůty řádně neodůvodnil, pokud by se jeho závěry nacházely v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, či pokud by toto rozhodnutí neslo jiné znaky svévole. V předmětné věci obecný soud vyšel z konkrétních okolností případu a svůj postup odůvodnil, kdy sice předložené lékařské zprávy dokládají, že u stěžovatelova obhájce došlo v poslední den lhůty k podání odporu ke zdravotním komplikacím vyžadujícím ošetření ve zdravotnickém zařízení, nicméně z nich zároveň vyplývá, že se jednalo o cca dvouhodinové ošetření během dopoledne, tedy nikoliv, že obhájce byl propuštěn až "v pozdních večerních hodinách", jak tvrdí, přičemž odeslání odporu, obzvláště pak takového, který, jak je uváděno v ústavní stížnosti, již byl sepsán, je bezpochyby úkonem velmi jednoduchým.

Ústavní soud má navíc za podstatné, že i kdyby považoval závěry okresního soudu pokud jde o zdravotní stav obhájce dne 17. 7. 2009 za neakceptovatelné, platí, že o navrácení lhůty je třeba požádat do tří dnů od pominutí překážky, přičemž zdravotní stav stěžovatelova obhájce, který by vylučoval možnost podání oporu co se týče dne 18. 7. 2009 a následujících není doložen (ambulantní zpráva ze dne 24. 7. 2009 takovéto údaje neuvádí a již vůbec o tom nevypovídají zprávy týkajících se zcela jiných měsíců roku). Jestliže stěžovatelův obhájce instruoval jím blíže nespecifikovanou osobu aby odpor odeslala a spoléhal na to, že tak učinila, aniž by si tuto skutečnost ověřil, jedná se o otázku interních postupů a komunikace na straně obhajoby, kterou je na místě hodnotit obdobně jako případy nedostatečné komunikace či nedorozumění mezi obviněným a obhájcem, které judikatura za důležité důvody k navrácení lhůty nepovažuje. Že by došlo k vybočení z mezí spravedlivého procesu proto Ústavní soud neshledává.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru