Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 286/99Usnesení ÚS ze dne 17.12.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.286.99
Datum podání11.06.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 286/99 ze dne 17. 12. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 286/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného advokátem JUDr. L. H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. dubna 1999 , č. j. 24 Co 172/98-46, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 1. 1998, č. j. 9 C 218/97-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedené rozsudky obecných soudů. Uvedl, že Okresní soud v Trutnově zamítl návrh stěžovatele na určení, že je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen zákon o půdě). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že je stěžovatel sice evidován u Okresního úřadu, pozemkového referátu v Trutnově jako domnělá osoba, avšak na straně žalované (ČR - Okresní úřad, pozemkový referát v Trutnově) je dán nedostatek pasivní legitimace, neboť nárok domnělé osoby musí směřovat vůči osobě povinné a nikoli vůči orgánu státní správy, který o nárocích stěžovatele rozhodoval. Stěžovatel při včasném odvolání neměl námitek proti závěrům okresního soudu o nedostatku pasivní legitimace na straně žalované. Napadl pouze správnost jeho zjištění ohledně výměr pozemků a opětovně odkazoval na listiny, jimiž doložil, že část nemovitostí byla dříve ve vlastnictví jeho rodičů. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu.

Stěžovatel ve své stížnosti vyslovil přesvědčení, že pravomocným rozsudkem krajského soudu ve vztahu k rozsudku okresního soudu bylo protiprávně rozhodnuto o jeho restitučních nárocích dle zákona o půdě a zároveň uvedl, že má za to, že došlo k porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále poukázal na znění ust. § 4a odst. 1 zákona o půdě, podle kterého jsou orgány státní správy povinny poskytnout pomoc tomu, kdo o sobě tvrdí, že je oprávněnou osobou s tím, že má za to, že k odpovídající pomoci ze strany správních orgánů při obstarávání potřebných listin nedošlo. Stěžovatel rovněž uvedl, že v rámci poučovací povinnosti ze strany obecných soudů měl být uvědomen o skutečnosti, že jeho žaloba měla být vedena proti jinému účastníkovi. Dle názoru stěžovatele mělo být také při rozhodování obecných soudů přihlédnuto k důkazům, které stěžovatel postupně soudu předložil.

Ústavní soud po zvážení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není možno považovat za důvodnou.

Dle ustálené judikatury Ústavního soudu při ochraně vlastnického práva musí jít o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není. Proto ani ústavní ochranu účastníků restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob. Z uvedeného důvodu nelze akceptovat stěžovatelovu námitku, že v daném případě došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

U ostatních shora popsaných námitek stěžovatele, u nichž nebylo ani uvedeno, jaké ústavní právo či svoboda měly být údajně porušeny, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavních práv stěžovatele ze strany obecných soudů nedošlo.

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 4. 1999 vyplývá, že stěžovatel žaloval stát, ačkoli bylo nesporně zjištěno, že nemovitosti, které nebyly stěžovateli vydány, nejsou ve vlastnictví státu. Ve smyslu ust. § 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jsou soudy povinny poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Při své poučovací povinnosti vychází soud z okolností konkrétního případu. Musí přitom dbát, aby nebyla porušena nestrannost v občanském soudním řízení. Poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, však přesahuje poučovací povinnost soudu podle § 5 o. s. ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.

Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek shledává ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů důvodnou. Ústavnímu soudu, jako orgánu ústavnosti (čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů a posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost jejich rozhodnutí. Zásadním úkolem Ústavního soudu je totiž zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz např. II. ÚS 45/94, rozhodnutí č. 5 in sv. 3, 1995, III. ÚS 326/97, usnesení č. 18. in sv. 9, 1997, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, vydání 1., C. H. Beck). Nadto z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá pro obecné soudy zásada volného hodnocení důkazů a z toho vyplývající nemožnost Ústavního soudu přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu proto výtky stěžovatele adresované obecným soudům nejsou na místě. Petit návrhu vymezuje nejen rámec řízení před soudem, ale současně též způsob, jak má být rozhodnuto. Takto vymezeným požadavkem je také obecný soud vázán. Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.

S ohledem na výše uvedené a zejména s přihlédnutím k okolnosti, že stěžovatel neprokázal porušení nijakých svých ústavně zaručených práv a svobod, dospěl Ústavní soud k závěru, že se v daném případě ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jedná o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. listopadu 1999

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru