Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2859/09 #1Nález ÚS ze dne 08.06.2010Průtahy v trestním řízení a výše ukládaného trestu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez ... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Odvolání
přípravné řízení
opravný prostředek - řádný
Trest odnětí svobody
trestní stíhání/nepřípustnost
vazba/limit délky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 122/57 SbNU 525
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2859.09.1
Datum vyhlášení16.06.2010
Datum podání05.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4, čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250, § 23

141/1961 Sb., § 245, § 188 odst.1 písm.e, § 11 odst.1 písm.j


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ochrana práva na přiměřenou délku řízení, které garantuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu, jsou-li jeho normy vykládány ústavně konformně.

Je povinností všech obecných soudů, vykonávajících trestní jurisdikci, využít všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení práva na osobní svobodu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele L. S. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 8. června 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 7 Tdo 768/2009 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2009 č. j. 6 To 83/2008-13702, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2008 č. j. 35 T 8/2003-13328 byl odmítnut pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatel byl v roce 1995 zadržen pro podezření ze spáchání trestných činů zpronevěry a podvodu, za které byl v řízení před obecnými soudy také uznán vinným. Nalézací soud mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání 5 let nepodmíněně, neboť při stanovování výše trestu vzal v potaz celkovou (nepřiměřenou) délku trestního řízení, zejména řízení přípravného. Odvolací soud výrok o výši trestu zpřísnil na 6 let a 6 měsíců nepodmíněně, dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti tomu, že nebyla ve výši uloženého trestu zohledněna nepřiměřená délka celého trestního řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že celková délka trestního řízení dosáhla doby téměř 14 let, přičemž přípravné řízení trvalo přibližně 8 let. Dle názoru Ústavního soudu se nelze ztotožnit se způsobem, jakým krajský soud a zejména vrchní soud odůvodnily svá rozhodnutí o uložení výše a druhu trestu, resp. jeho zpřísnění, neboť dostatečně při svém rozhodování neposoudily přiměřenost vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy stěžovatele, tj. zda zásah do osobní svobody stěžovatele v podobě uložení nepodmíněného trestu je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Obecné soudy tedy evidentně nerespektovaly požadavek na proporcionalitu omezení osobní svobody, vyplývající z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. I. ÚS 603/06). Důvodem takové neproporcionality bylo nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, z nichž byl stěžovatel shledán vinným, na straně jedné a na straně druhé nezohlednění psychické zátěže stěžovatele plynoucí z délky trestního řízení atd. Jinými slovy, omezení osobní svobody stěžovatele v podobě uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 5 let, resp. 6 let a 6 měsíců se v daném případě vzhledem ke všem okolnostem, které Ústavní soud zjistil, jeví jako nepřiměřený zásah do práva na osobní svobodu stěžovatele.

Ústavní soud dále uvedl, že ani Nejvyšší soud nedostál své povinnosti (ústavnímu příkazu) poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy), když ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele na straně druhé. Nejvyšší soud tak porušil základní právo stěžovatele garantované v čl. 8 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zčásti ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu zrušil. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta jako nepřípustná s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010

N 122/57 SbNU 525

Průtahy v trestním řízení a výše ukládaného trestu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 8. června 2010 sp. zn. I. ÚS 2859/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. Ing. L. S., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 7 Tdo 768/2009 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2009 č. j. 6 To 83/2008-13702, jímž byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně a při nezměněném výroku o vině byl stěžovateli nově uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2008 č. j. 35 T 8/2003-13328, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry a trestným činem podvodu, za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let.

I. Postupem nerespektujícím čl. 4 Ústavy České republiky a porušujícím čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 7 Tdo 768/2009 a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2009 č. j. 6 To 83/2008-13702 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

III. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2008 č. j. 35 T 8/2003-13328 se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 11. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a splňující další náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Obecným soudům vytýkal nepřiměřenou délku celého trestního řízení, když jeho délku v trvání 14 let nelze označit jinak než za extrémně nepřiměřenou. Stěžovatel v této souvislosti polemizoval s argumentací obsaženou v odůvodnění napadených rozhodnutí vrchního soudu a posléze i Nejvyššího soudu, kdy odmítly možnost zastavení takového řízení podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Stěžovatel je naopak toho názoru, že v jeho případě lze spatřovat výjimečné okolnosti, které měly vést obecné soudy k zastavení trestního řízení trvajícího déle než 14 let. Mimo jiné proto, že veřejný zájem na jeho potrestání zřetelně poklesl a rovněž proto, že celkový vývoj společnosti v ekonomické oblasti či v oblasti právní úpravy podnikatelské činnosti se ve srovnání s 90. léty posunul zřetelně vpřed. Stěžovatel tak zdůraznil, že nejen prostý běh času tlumí veřejný zájem na potrestání určitého jednání, ale i společenský vývoj, který sám může eliminovat riziko opakování konkrétního závadného jednání. V této souvislosti odkázal i na názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 (viz níže).

3. Stěžovatel s odkazem na argumentaci stran extrémně nepřiměřených průtahů v řízení a jejich nezohlednění obecnými soudy, uplatnil i námitku ohledně porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřoval ve vadném právním posouzení skutku spočívajícím v nesprávném hodnocení stupně společenské nebezpečnosti skutku, jež vedlo k nesprávnému užití kvalifikované skutkové podstaty. Stěžovatel konstatoval, že extrémní délka trestního řízení ve spojení se zmiňovaným společenským posunem zcela jednoznačně snižuje stupeň společenské nebezpečnosti skutku pod míru nezbytnou pro užití kvalifikované skutkové podstaty. Jinými slovy, nezastavil-li nalézací či odvolací soud trestní řízení podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu s odkazem na čl. 6 Úmluvy a tento postup následně posvětil svým rozhodnutím i Nejvyšší soud, nemělo být vytýkané jednání kvalifikováno podle čtvrtého odstavce § 248 tr. zák., resp. § 250 tr. zák., ale podle některého odstavce nižšího vzhledem k nesplnění předpokladu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.

4. Dalším aspektem, v němž stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, bylo závažné porušení zásady zákazu retroaktivity v neprospěch obviněného ze strany obecných soudů. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v projednávaném případě totiž zcela nezákonně a neústavně došlo k aplikaci trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002, a nikoliv účinného v době skutku, čímž došlo k příkrému porušení shora uvedené ústavně garantované zásady trestního práva. Soud prvé instance aplikoval trestní zákon v pozdějším znění s odůvodněním, že je to pro obžalované výhodnější vzhledem ke změně výše škod, jejichž hranice byly posunuty novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Rozdíl ve zněních trestního zákona je dle stěžovatele ovšem i ve zvláštní části, kde u skutkové podstaty trestného činu podvodu přibyl (v pozdějším znění) nový způsob jednání, jímž je možno skutkovou podstatu naplnit, a sice "zamlčení podstatné skutečnosti". Na podporu svých tvrzení stěžovatel předestřel v ústavní stížnosti obsáhlou argumentaci, v níž za pomoci interpretace citovaných ustanovení trestního zákona v různých zněních dovozuje, že mělo být užito trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu, které bylo pro stěžovatele nepochybně příznivější.

5. V neposlední řadě stěžovatel porušení svých základních práv spatřoval jednak ve skutečnosti, že jednání, pro které byl uznán vinným, nemůže být trestným činem, jednak ve způsobu, jakým obecné soudy posoudily existenci úmyslu v jeho jednání, které kvalifikovaly jako trestný čin podvodu, který je podle § 4 tr. zák. považován za trestný čin úmyslný. Proto dle názoru stěžovatele, aby bylo vůbec možné mluvit o trestném činu podvodu, musel by mu být nejdříve prokázán úmysl uvést někoho v omyl. V této souvislosti stěžovatel opětovně argumentuje konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu a polemizuje se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.

6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, Vrchní soud v Olomouci i Krajský soud v Ostravě.

7. Jak Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. Michalem Miklášem, tak i Vrchní soud v Olomouci, zastoupený JUDr. Jiřím Zouharem, ve svých podáních pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentaci tam uvedenou.

8. Krajský soud v Ostravě, zastoupený JUDr. Miroslavem Muchou, se ve svém podání blíže vyjádřil k námitkám stěžovatele ohledně nepřiměřené délky trestního řízení. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že délku řízení patřičně zohlednil v souvislosti s ukládáním trestu a konstatoval, že i sám stěžovatel svým přičiněním "mařil" trestní řízení po dobu delší jednoho roku. Konkrétně se skrýval ve své nemovitosti na Slovensku, v průběhu přípravného řízení navrhoval řadu důkazů, jejichž realizace byla značně náročná, zejména výslech svědka S., po němž orgány činné v trestním řízení pátraly několik let, a když byl nalezen, nebyl jeho výslech realizován v souladu s procesním předpisem, proto nemohl být použit. Ostatní námitky stěžovatele považuje soud za vytržené z kontextu, a naopak z celkového hlediska je toho názoru, že nedošlo ze strany soudu k pochybení a porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, když jakékoliv pochybnosti byly vyhodnoceny v jeho prospěch. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná.

9. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

10. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 35 T 8/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti.

11. Stěžovatel byl ve dnech 27. 2. 1995 až 28. 2. 1995 zadržen pro podezření ze spáchání níže uvedených trestných činů. Poté, co bylo stěžovateli ve dnech 28. 2. 1995, 11. 9. 1996, 10. 3. 1997 a 26. 1. 1998 Policií České republiky - Krajským úřadem vyšetřování Ostrava a Okresním úřadem vyšetřování Frýdek-Místek sdělováno obvinění ze spáchání níže uvedených skutků a zahájeno trestní stíhání, byl stěžovatel na základě usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 3 Nt 388/96 vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a b) tr. řádu, která mu byla usnesením téhož soudu ze dne 8. 6. 1998 sp. zn. 3 Nt 217/98 prodloužena do 18. 9. 1998. Z vazby byl stěžovatel propuštěn na základě usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 9. 1998 sp. zn. 4 KZv 244/95. Obžaloba pro spáchání níže uvedených skutků byla proti stěžovateli a spoluobžalovaným Z. K. a Ing. J. Z. vznesena Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě dne 20. 10. 2003.

12. Krajský soud v Ostravě nejdříve usnesením ze dne 25. 2 2005 č. j. 35 T 8/2003-11791 podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu věc vrátil krajskému státnímu zástupci k došetření, nicméně Vrchní soud v Olomouci je ke stížnosti krajského státního zástupce usnesením ze dne 20. 7. 2005 (č. l. 11816) podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a uložil Krajskému soudu v Ostravě, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

13. Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem následně uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za což byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu spoluobžalovaných Z. K. a J. Z. Podle § 226 písm. b) tr. řádu pak byli obžalovaní zproštěni obžaloby pro další skutky popsané ve výroku o vině. Uvedených trestných činů se v období od 23. 7. 1992 do 29. 12. 1993 stěžovatel sám či společně se spoluobžalovanou Z. K. dopustil celkem 11 dílčími útoky (blíže specifikovanými ve výroku rozsudku na str. 1-15), jimiž jako jednatel obchodní společnosti DAPOT - leas, s. r. o., a obchodní zástupce společnosti PLASTICARD-TESLA, a. s., v úmyslu vylákat od peněžních ústavů finanční prostředky uzavírali u peněžních ústavů (Komerční banka, První slezská banka, Banka HANÁ) úvěrové smlouvy či s různými leasingovými společnostmi (Quality leasing, s. r. o., I. SILAS, a. s., CAC leasing, a. s.) leasingové smlouvy, přičemž jak peněžní ústavy, tak leasingové společnosti neobjektivně informovali o své celkové úvěrové zatíženosti, zatajili, že nemovitosti, které poskytli jako zástavy v zástavní smlouvě, již byly zastaveny v souvislosti s poskytnutím úvěrů v jiných peněžních ústavech, ocenění nemovitostí sloužící k zástavě záměrně předkládali v cenové úrovni zahraničních trhů, vystavovali nekryté vlastní směnky bez protestu, přestože byli s ohledem na omezenost a nedostatečnost vlastních zdrojů, nejistotu zdrojů cizích a obecnou insolventnost srozuměni s neschopností dostát svým závazkům v dohodnutých lhůtách splatnosti, a takto získané finanční prostředky nepoužívali vždy k určenému účelu, který by garantoval možnost poskytnuté úvěry vrátit, nýbrž k jiným účelům, k osobnímu obohacení či k obohacení jiných osob. Vedle výše uloženého trestu rozhodl krajský soud podle § 229 odst. 1, § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu rovněž o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody, přičemž stěžovateli samotnému či se spoluobžalovanou byla za výše popsaná jednání uložena povinnost zaplatit poškozeným celkovou škodu ve výši 65 009 333 Kč.

14. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud při rozhodování o druhu a výši trestu mimo jiné konstatoval, že si je plně vědom v tomto konkrétním případě velmi podstatné skutečnosti, která musela být zohledněna při výši ukládaného trestu, a to délky trestního řízení. "Co se týče přípravného řízení, je pravdou, že trvalo velmi dlouho. Tato skutečnost však pramenila z rozsahu trestní věci, se zajišťováním důkazů formou právní pomoci ze zahraničí, ve velmi četných návrzích na doplnění dokazování ze strany obžalovaných a nelze přehlédnout i určitý podíl (stěžovatele), který se cca po dobu 1 roku skrýval na Slovensku, což mělo za následek pátrání po jeho osobě, aby posléze bylo možno vést řízení proti uprchlému." (str. 223 rozsudku). Ve vztahu k právu na spravedlivý proces soud konstatoval, že otázkou délky řízení v návaznosti na výši a druh trestu se v rámci svých rozhodnutí opakovaně zabýval i Ústavní soud. "Opětovně je nutno konstatovat, že v tomto konkrétním případě soud I. stupně v plné míře tato stanoviska akceptoval. Velmi pečlivě bylo zkoumáno, zda uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody u obžalovaných bylo ještě s ohledem na již zmíněnou délku řízení proporcionálním zásahem či nikoliv. Dle názoru soudu přiměřenost doby řízení musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obžalovaných a chování orgánů činných v přípravném řízení, včetně orgánů cizozemských ve smyslu požadavku právní pomoci. Je nesporné, že délka řízení nemůže být kladena k tíži obžalovaným.". Proto soud uzavřel, že "s ohledem na všechny okolnosti případu, osob obžalovaných, výši způsobené škody, rozsah a závažnost trestné činnosti, stupeň společenské nebezpečnosti, okolnosti přitěžující i polehčující a již zmíněnou délku řízení soudu I. stupně, oběma obžalovaným uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, což je na samé spodní hranici zákonné trestní sazby." (str. 224 rozsudku). Nalézací soud v této souvislosti poukázal i na skutečnost, že spoluobžalovaná Z. K. podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, v níž namítala průtahy v řízení před Krajským soudem v Ostravě. Ústavní soud ji usnesením ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. I. ÚS 494/05 (ve SbNU nepublikováno) odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejího práva poskytuje. Jako obiter dictum pak Ústavní soud konstatoval, že v řízení před krajským soudem průtahy neshledal.

15. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak krajský státní zástupce (č. l. 13602, 13608-13610), tak i vedle ostatních spoluobžalovaných i stěžovatel (č. l. 13620-13621, 13623-13625, 13660-13670). Byť krajský státní zástupce své odvolání učiněné do protokolu o hlavním líčení směřoval do výroku o vině v neprospěch obžalovaných i do výroku o trestu, po obdržení písemného odůvodnění rozsudku své odvolání zaměřil již pouze do výroků o trestu obžalovaných. Státní zástupce nesouhlasil s (výše předestřeným) názorem nalézacího soudu, že doba řízení nemůže být kladena k tíži obžalovaných. Naopak je toho názoru, že stěžovatel svým jednáním negativně ovlivnil délku trestního řízení, resp. zavinil průtahy v řízení, k čemuž měl nalézací soud při stanovení výše trestu přihlédnout. Na podporu svých tvrzení státní zástupce předestřel několik přitěžujících okolností u obžalovaných, které měl vzít nalézací soud do úvahy. Stejně tak se neztotožňoval s aplikací § 40 odst. 1 tr. zák., kdy nestandardní délka řízení byla vyhodnocena v rámci poměrů pachatele a bylo přihlédnuto i ke zdravotnímu stavu obžalované. Navrhl proto vrchnímu soudu zpřísnění nepodmíněných trestů odnětí svobody ve spodní třetině zákonné trestní sazby, výrazněji u stěžovatele. Stěžovatel ve svém odvolání polemizoval se závěry nalézacího soudu o jeho vině, když dle jeho názoru jsou právní závěry nalézacího soudu založeny na neúplném a nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Rovněž nesouhlasil s výší uloženého trestu, který se mu jeví vzhledem k osobním poměrům stěžovatele a celkovému účelu trestu nepřiměřeně přísným. Ke svému odvolání přiložil i stanovisko Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 12. 2007 č. j. 1556/2007-ODSK-ODSK/11 ve věci žádosti stěžovatele o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (č. l. 13685), z něhož vyplývá, že ministerstvo shledalo průtahy v řízení vedeném proti stěžovateli a přiznalo mu na zadostiučinění částku 61 000 Kč. "V řízení před krajským soudem nebyly shledány průtahy, ani jeho délka není nepřiměřená. Pro posouzení žádosti o poskytnutí zadostiučinění je však nutné připočíst i délku přípravného řízení. Takto pojatou délku trestního řízení je možné hodnotit jako nepřiměřenou.".

16. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek krajského soudu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech stěžovatele a spoluobžalované Z. K., a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl ve vztahu ke stěžovateli tak, že při nezměněném výroku o vině mu podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. obžalovaným uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. řádu odvolání všech obžalovaných zamítl jako nedůvodná. Soud se v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné zabýval námitkou stěžovatele ohledně nepřiměřené délky trestního řízení, přičemž se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, že "k průtahům ve věci došlo, a to ve fázi přípravného řízení, přičemž pokud jde o stadium řízení po podání obžaloby, pak zde je třeba předně poukázat na nález (citované usnesení sp. zn. I. ÚS 494/05 - pozn.) Ústavního soudu, dle kterého v řízení před soudem nebylo shledáno průtahů, a pokud jde o řízení dále probíhající po tomto, pak je třeba konstatovat, že z jednotlivých protokolů o hlavních líčeních vyplývá, že bylo jednáno s maximálním urychlením, ve snaze věc co nejdříve ukončit (...)." (str. 36-37 rozsudku). V této souvislosti pak vrchní soud předestřel obsáhlou argumentaci, v níž reflektuje a cituje názory obsažené v nálezech Ústavního soudu i judikatuře Nejvyššího soudu k problematice vztahu nepřiměřené délky trestního řízení a jejího možného zohlednění jak v řízení samotném [možnost zastavení trestního řízení podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu s odkazem na čl. 6 Úmluvy], tak v úvahách o druhu a výši uloženého trestu (str. 37-40 rozsudku). Na základě toho pak vrchní soud dospěl k závěru, že postup v podobě zastavení trestního stíhání stěžovatele s ohledem na délku řízení není možný. Rozhodnutí o zpřísnění trestu uloženého stěžovateli pak vrchní soud konkrétně odůvodnil tím, že jako relevantní shledal stanovisko státního zástupce, a nebylo možné se ztotožnit s výrokem nalézacího soudu co do výše trestů, které vrchní soud považoval za nepřiměřeně mírné.

17. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání (č. l. 13796-13812, 13820-13844), v němž (obdobně jako posléze v ústavní stížnosti) namítal, že trestní stíhání proti němu vedené bylo ze zákona nepřípustné, uložený trest byl nepřiměřený z hlediska délky trestního řízení, rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a nesprávnou aplikaci trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002, a nikoliv ve znění účinném v době skutku.

18. O dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. K námitce stěžovatele ohledně nepřiměřenosti výše trestu ve vztahu k délce řízení Nejvyšší soud konstatoval, že "z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je naprosto zřejmé, že se otázkou délky trestního řízení důsledně k námitkám obviněných zabývaly (viz str. 223 a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 35 a násl. rozhodnutí odvolacího soudu), když konstatovaly, že k průtahům v délce řízení došlo, a to v přípravném řízení (usnesením Ústavního soudu na č. l. 13004 a násl. spisu nebylo shledáno žádných průtahů v řízení před Krajským soudem v Ostravě). Tuto nepřiměřenou délku trestního řízení pak nalézací soud, resp. soud odvolací zohlednil v rámci uložených trestů, a to ohledně obou obviněných uložením trestů při spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná." (str. 12-13 usnesení).

III.

19. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

20. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce.

21. Podstatou ústavní stížnosti jsou jednak námitky stěžovatele týkající se nepřiměřené délky trestního řízení proti němu vedeného a jejího nezohlednění při stanovení výše i druhu trestu, jednak polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.

22. Ústavní soud, vědom si toho, že není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, ale že je oprávněn posoudit, zda rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaných základních práv nebo svobod, posuzoval věc nejprve z hlediska dotčení komplexu práv na spravedlivý proces, jak jsou formulována v čl. 36 a násl. Listiny a v čl. 6 Úmluvy, neboť Ústavní soud již mnohokrát v rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení, vyslovil názor, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)].

23. V nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) dospěl Ústavní soud k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (garantované čl. 8 odst. 1 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny), je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem, či nikoliv [obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007 (N 65/45 SbNU 83)]. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu.

24. Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného, a to zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat stěžovatelova základní práva. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který představuje onen trestněprávně vymezený účel trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je sice formálně omezitelné zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. I v tomto případě totiž platí, že zákon, resp. jím předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy především tak, aby aplikace takového zákona obstála v testu proporcionality.

25. Ústavní soud proto v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 vymezil faktory, které je třeba zkoumat při posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného, zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na osobní svobodu. Po analýze těchto faktorů pak je možné učinit závěr o tom, zda a v jakém rozsahu omezení osobní svobody stěžovatele (chápané jako jeho základní právo) v důsledku konkrétně ukládaného trestu, který bude posuzován i v souvislosti s délkou omezení, která plynou ze samotného trestního stíhání po danou dobu, bylo ještě přiměřené (proporcionální) omezení měřeno svrchu uvedeným účelem trestu, jenž zároveň představuje veřejný statek [obdobně k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1305/09 ze dne 8. 2. 2010 (N 19/56 SbNU 207), dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz].

IV.

26. Ústavní soud nemá důvodu se od výše uvedených závěrů odchýlit ani v nyní projednávaném případě, přičemž je možno na odůvodnění citovaných rozhodnutí Ústavního soudu a na obsáhlou argumentaci tam předestřenou, reflektující i relevantní judikaturu ESLP k otázce práva na přiměřenou délku řízení, pro stručnost odkázat.

27. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Ostravě zjistil, že stěžovatel byl ve dnech 27. 2. 1995 až 28. 2. 1995 zadržen pro podezření ze spáchání výše uvedených trestných činů, spáchaných v období od 23. 7. 1992 do 29. 12. 1993. Poté, co bylo stěžovateli ve dnech 28. 2. 1995, 11. 9. 1996, 10. 3. 1997 a 26. 1. 1998 Policií České republiky - Krajským úřadem vyšetřování Ostrava a Okresním úřadem vyšetřování Frýdek-Místek sdělováno obvinění a zahájeno trestní stíhání, byl stěžovatel na základě usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 3 Nt 388/96 z důvodů podle § 67 písm. a) a b) tr. řádu vzat do vazby, která mu byla usnesením téhož soudu ze dne 8. 6. 1998 sp. zn. 3 Nt 217/98 prodloužena do 18. 9. 1998. Z vazby byl stěžovatel propuštěn na základě usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 9. 1998 sp. zn. 4 KZv 244/95. Obžaloba pro spáchání výše uvedených skutků byla proti stěžovateli a spoluobžalovaným Z. K. a Ing. J. Z. vznesena Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě dne 20. 10. 2003. Trestní řízení bylo pravomocně skončeno dne 12. 2. 2009, kdy nabyl právní moci v záhlaví citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci.

28. Celková délka trestního řízení tedy dosáhla doby téměř 14 let, přičemž přípravné řízení trvalo přibližně 8 let. Ačkoliv Ústavní soud v odmítavém usnesení ve věci ústavní stížnosti spoluobžalované Z. K. (citované usnesení ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. I. ÚS 494/05 - viz bod 14) konstatoval, pouze toliko jako obiter dictum, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě nebyly shledány v ústavní stížnosti namítané průtahy, z celkového hlediska, zejména s přihlédnutím k délce přípravného řízení, považuje Ústavní soud takovou délku trestního řízení za nepřiměřenou. Ústavní soud se tak zčásti ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Ostravě, který opakovaně (viz usnesení ze dne 25. 2 2005, jímž podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu věc vrátil krajskému státnímu zástupci k došetření, či str. 223 napadeného rozsudku) poukazoval na "velmi dlouhou" dobu trvání přípravného řízení, anebo s výše citovaným stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 12. 2007, v němž byla doba přípravného řízení rovněž označena za nepřiměřenou (viz bod 15).

29. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti je otázkou relativní, při níž je vždy v konkrétním případě třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj. Stejně tak na celkovou délku řízení měly bezpochyby vliv i další faktory, především značný rozsah stěžovatelovy činnosti, kterou orgány činné v trestním řízení posuzovaly, dále povaha této činnosti a rovněž změny v právní úpravě, v nichž se mimo jiné odrážel vývoj společenské reflexe stěžovatelova jednání. Je totiž třeba uvést, že stěžovatel se daného jednání dopustil v období let 1992-1993, kdy se podnikatelské prostředí a principy tržní ekonomiky v tehdejší době teprve postupně ustavovaly. Jednalo se o období podnikatelské euforie a optimismu, které se projevovaly často i v tom, že různé formy obchodního jednání předcházely samotnou právní regulaci, resp. právní regulace často teprve ex post reagovala na formy praktického výkonu podnikání. Tyto skutečnosti se mimo jiné odrážely také ve změnách trestního práva. Jinými slovy, na posuzování trestnosti daného jednání a jeho kvalifikaci měly s narůstající délkou řízení bezpochyby vliv i zásadní společenské a hospodářské změny, k nimž v průběhu 90. let docházelo. Konkrétním příkladem budiž i inkriminované jednání stěžovatele a spoluobžalované v podobě předložení znaleckého posudku na ocenění nemovitosti, zpracovaného dle tzv. německé metody, kterým byla cena nemovitostí nadhodnocena, čímž měli banky uvést v omyl za účelem získání vyšších úvěrů. Takové jednání by dle názoru Ústavního soudu v současné době, kdy je ze strany bank jakákoliv žádost o poskytnutí úvěru doprovázena důkladným prověřováním bonity a schopností klienta případně poskytnutý úvěr v budoucnu splácet, bylo takřka nemožné, což ovšem nijak neospravedlňuje v inkriminované době laxní přístup ze strany bank, jež měly povinnost si tvrzené skutečnosti a listiny předložené stěžovatelem i spoluobžalovanou důkladněji prověřit.

30. Ústavní soud je nicméně toho názoru, že jednotlivec nemůže v žádném případě doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v té době nová či obtížně zhodnotitelná, stejně jako mu nemůže být přičítáno k tíži použití zákonných prostředků procesní ochrany, a naopak to nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti konat tak, aby k průtahům v řízení nedocházelo, resp. je nelze tímto ospravedlňovat (srov. k tomu vyjádření státního zástupce v podaném odvolání - viz bod 15). Podle Ústavního soudu je třeba přihlížet i k tomu, že probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného.

31. Celková doba mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má rovněž bezprostřední vliv i na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Je nepochybné, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Podle vymezení účelu trestu obsaženého v § 23 tr. zák. je jeho účelem chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak dlouhé době velmi snížena. Uvedené platí tím spíše, že společnost v mezidobí prošla hlubokými změnami v důsledku transformace hospodářské, sociální i právní a byla v mezidobí konfrontována s mnohem složitějšími a nebezpečnějšími formami hospodářské kriminality. Ústavní soud je proto toho názoru, že účelu trestu tak, jak jej definuje § 23 tr. zák., nelze v daném případě po době delší než 16 let od spáchání trestné činnosti dosáhnout uloženým trestem odnětí svobody v délce 5 let, resp. 6 let a 6 měsíců, který je z hlediska účelu či funkce ve vztahu ke stěžovateli čirou represí. Tu však jako hlavní účel trestu zákon (§ 23 tr. zák.) nepředvídá, a může být proto uplatněna jen akcesoricky, tj. vedle hlavních účelů trestu vymezených v § 23 tr. zák. Nelze přitom přehlížet, že odnětí svobody je nejpřísnější sankcí předvídanou trestním zákonem (obdobně viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 554/04).

32. Ve světle výše naznačených hledisek se nelze ztotožnit se způsobem, jakým Krajský soud v Ostravě a zejména Vrchní soud v Olomouci odůvodnily svá rozhodnutí o uložení výše a druhu trestu, resp. jeho zpřísnění, neboť dle názoru Ústavního soudu dostatečně při svém rozhodování neposoudily přiměřenost vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy stěžovatele, tj. zda zásah do osobní svobody stěžovatele v podobě uložení nepodmíněného trestu je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.

33. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud se při svém rozhodování o výši trestu výše naznačenými úvahami zčásti nechal vést (viz str. 223-224 rozsudku), nicméně omezení osobní svobody stěžovatele v podobě uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 5 let se Ústavnímu soudu v daném případě stále nejeví jako přiměřené veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti, resp. trestním zákonem vymezenému účelu trestu. Vrchní soud při zpřísnění stěžovatelova trestu nevzal vůbec v úvahu přiměřenost vztahu mezi veřejným zájmem a základními právy stěžovatele. V této souvislosti je namístě dodat, že je nepřijatelné, aby zejména vrchní soud při svém rozhodování reflektoval a vykládal judikaturu Ústavního soudu bez ohledu na příkaz plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky tak, jak to učinil v nyní projednávané věci. O této skutečnosti svědčí i názor vrchního soudu obsažený v odůvodnění, že "(...) nalézací soud při stanovení výměry trestů odnětí svobody oběma obžalovaným byl zřejmě veden snahou zohlednit délku trestního řízení, zejména ve výměře trestů v souladu s platnou judikaturou, zejména Ústavního soudu. Nicméně odvolací soud se s jeho postupem neztotožnil, neboť má za to, že není možno k otázce přistupovat obecně, ale je třeba hodnotit i další skutečnosti, které tento postup, tedy uložení trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, zpochybňují. (...) Nutno konstatovat, že nalézací soud vzal v úvahu veškeré rozhodné skutečnosti mající vliv na ukládání trestu, nicméně na druhé straně zřejmě přecenil význam skutečnosti, že od spáchání trestné činnosti uplynula značná doba, a nezohlednil diferenciaci mezi oběma obžalovanými zejména z pohledu podílu na délce trestního řízení, jakož i význam polehčujících a přitěžujících okolností." (str. 41-42 rozsudku). Za konkrétní okolnosti a skutečnosti, které dostatečně nalézací soud nevzal při stanovení výše trestu stěžovateli do úvahy, vrchní soud považoval jednak chování stěžovatele, kdy se úmyslně vyhýbal trestnímu stíhání pobytem mimo Českou republiku (přitom je zřejmé, že období průtahů v řízení je třeba zhodnotit bez ohledu na tuto skutečnost), dále celkovou délku doby, po kterou obžalovaní pokračovali v páchání trestné činnosti, a rovněž skutečnost, že oba obžalovaní, s ohledem na to, jakým způsobem koncipovali svoji obhajobu, se k trestné činnosti nedoznali. K této argumentaci vrchního soudu, dle níž "obžalovaní trestného činu nelitovali a při objasňování své trestné činnosti náležitým způsobem nenapomáhali příslušným orgánům činným v trestním řízení. (...) Svým přístupem se tedy této významné polehčující okolnosti zbavili a s ohledem na uvedené pak nebylo možno oběma ukládat trest na samé spodní hranici zákonného rozpětí trestní sazby", považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že podmínit možnost snížení uloženého trestu na samou spodní hranici zákonné trestní sazby doznáním se k trestnému činu je možné považovat za rozporné i s ústavním principem zákazu sebeobviňování, resp. jakéhokoliv (i nepřímého) donucování k přiznání, vyplývajícího z čl. 37 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

34. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s argumentací vrchního soudu, že byť k průtahům v délce řízení došlo, a to v přípravném řízení, "(...) bylo na to reagováno v případě (stěžovatele) ze strany státu, kterým mu bylo poskytnuto peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a v rámci vedeného trestního řízení ve vztahu ke všem obžalovaným nepřiměřenou délku řízení nalézací soud zohlednil v rámci uložených trestů." (str. 41 rozsudku). Takový výklad je však projevem nepochopení ústavní koncepce základních práv a je nepřijatelný, neboť finanční kompenzace je prostředkem komplementárním a vždy připadá v úvahu až tehdy, není-li jiný, efektivnější prostředek nápravy již možný (např. po vykonání trestu). Zbavení osobní svobody totiž nelze nikdy zcela kompenzovat relutární náhradou. Neústavnímu zásahu do osobní svobody je třeba se v první řadě vyhnout. Je povinností všech obecných soudů vykonávajících trestní jurisdikci, bez ohledu na jejich funkční příslušnost, využít všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení práva na osobní svobodu. Účelem tohoto požadavku je poskytnutí rychlé, resp. bezprostřední ochrany základním právům obviněných (srov. k tomu citované nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 a sp. zn. I. ÚS 603/06).

35. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavek proporcionality nerespektovaly. Důvodem takové neproporcionality bylo nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, z nichž byl stěžovatel shledán vinným, ze strany jedné a ze strany druhé nezohlednění psychické zátěže stěžovatele plynoucí z délky trestního řízení atd. Jinými slovy, omezení osobní svobody stěžovatele v podobě uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 5 let, resp. 6 let a 6 měsíců se v daném případě vzhledem ke všem okolnostem, které Ústavní soud zjistil, jeví jako nepřiměřený zásah do práva na osobní svobodu stěžovatele.

36. Obecné soudy v dalším řízení musejí postupovat tak, aby byla respektována a chráněna osobní svoboda stěžovatele s ohledem na celkovou délku řízení v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina mezinárodněprávní odpovědnosti). Současně je však třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 554/04).

37. Není však úlohou Ústavního soudu, aby předjímal druh a výši konkrétně ukládaného trestu, kterým by nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do základního práva na osobní svobodu stěžovatele. Přesto Ústavní soud s odvoláním na výše citovanou judikaturu uvádí, že obecné soudy disponují celou řadou prostředků, které jim nabízejí trestní předpisy, a nikoliv jen prostředkem v podobě zastavení trestního stíhání, kterým odmítavě operují vrchní i Nejvyšší soud. Jakkoliv je i tento prostředek, jsou-li pro jeho aplikaci předpoklady, využitelný, a to z důvodů ústavních, není prostředkem jediným. Uvažovat je třeba o případném využití dalších institutů, jako je např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to z důvodů, které plynou ze samotného ústavního pořádku (nikoliv z podústavních trestněprávních norem). V oblasti trestního práva je totiž třeba ústavněprávní normy uplatňovat přímo v případě, že by mechanickým uplatněním podústavní normy bylo způsobeno porušení základního práva osoby před soudem stojící, a k dispozici má obecný soud i další prostředky.

V.

38. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že již ve svých dřívějších rozhodnutích traktoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se jednotlivec nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Příkaz pro všechny obecné soudy plyne z čl. 4 Ústavy České republiky, který staví základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405), nález sp. zn. I. ÚS 554/04 (viz výše)].

39. Ze všech shora uvedených skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy České republiky), jestliže za takové situace ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele. Sám tak porušil základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny.

VI.

40. Za situace, kdy Ústavnísoud shledal shora uvedené porušení základních práv stěžovatele, nezabýval se již jeho dalšími námitkami ohledně neúplných skutkových zjištění ani jeho polemikou s právními závěry obecných soudů. Nicméně Ústavní soud toliko ve formě obiter dictum považuje za nutné uvést několik poznámek ke konkrétní námitce stěžovatele stran aplikace trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., nikoliv znění platného a účinného v době spáchání skutku, a na ní založené klasifikaci trestného činu. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v rámci výše citované novely trestního zákona došlo k rozšíření skutkové podstaty trestného činu podvodu, který měl údajně naplnit, a to o znak zamlčování podstatných skutečností, pod který také nalézací soud podřadil většinu úvěrových smluv, a to přesto, že tento zákonný znak trestného činu podvodu v inkriminované době vůbec neexistoval. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem vrchního soudu, který tuto námitku odmítl, neboť konstatoval, že trestná činnost stěžovatele i spoluobžalované by i bez tohoto znaku byla jednoznačně podřaditelná pod původní skutkovou podstatu trestného činu podvodu, když omisivním jednáním v podobě úmyslného zamlčování podstatných skutečností lze bezesporu rovněž uvádět někoho v omyl. Proto i jednání spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti bylo i před novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. (s účinností od 1. 1. 1998) považováno za formu podvodného jednání, byť prokazování subjektivní stránky bylo obtížnější. S ohledem na výše naznačený vývoj společnosti v 90. letech a na četnost páchání tohoto druhu trestné činnosti bylo třeba na tuto okolnost reagovat. Proto byla základní skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. doplněna o citovaný zpřesňující znak či formulaci. Tu nelze považovat za novou skutkovou podstatu, neboť pouze kazuisticky upřesňuje stávající obecnou skutkovou podstatu.

VII.

41. S ohledem na shora uvedené závěry o porušení základních práv stěžovatele Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

42. Ačkoliv Ústavnísoud shledal, že vadný je i výrok o trestu rozsudku nalézacího soudu, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu subsidiarity zásahu Ústavního soudu, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před odvolacím soudem. Za této situace je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě považovat za nepřípustnou, neboť se stěžovateli vytvořil procesní prostor pro nové projednání jeho opravného prostředku (odvolání). Proto Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru