Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2855/08 #1Nález ÚS ze dne 29.06.2009Povinnost obecných soudů rozhodovat o náhradě za neústavní omezení vlastnického práva v podobě regulace nájemného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodně... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
nájemné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 151/53 SbNU 839
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.2855.08.1
Datum vyhlášení12.08.2009
Datum podání21.11.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb.

40/1964 Sb., § 671 odst.1, § 696

82/1998 Sb., § 2, § 13

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V situaci, kdy zákonodárce nepřijal v rozporu s ústavním pořádkem právní úpravu umožňující jednostranné zvyšování nájemného, jsou obecné soudy povinny posoudit, zda v dané konkrétní věci došlo v důsledku stanoveného regulovaného nájemného k nucenému omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i zda byly splněny podmínky pro vznik práva na náhradu za takové omezení.

Obecné soudy nesmí apriorně zamítat žaloby pronajímatelů na náhradu vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (viz nález ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), nýbrž musejí uplatněný nárok posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. V tomto smyslu jsou povinny poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nedodržení tohoto postupu představuje porušení základního práva žalobce na ochranu majetku a na soudní ochranu ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. P. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 29. 6. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 35 Co 300/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. 22 C 265/2006 pro rozpor s čl. 36 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel se s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, domáhal vůči žalované České republice - Ministerstvu financí náhrady škody (ve výši rozdílu mezi stávajícím regulovaným měsíčním nájemným a obvyklým nájemným), která mu jako vlastníku nájemního domu vznikla v období od 1. 8. 2004 do 31. 7. 2006 tím, že žalovaný stát po zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytů, nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 3/2000, včas nepřijal zákon, který by ústavně konformním způsobem upravil otázku nájemného. Obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele se závěrem, že na postup Parlamentu ČR nelze v daném případě zákon č. 82/1998 Sb. vztáhnout. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 konstatoval protiústavnost dlouhodobé nečinnosti Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy. Ústavní soud v odůvodnění citovaného nálezu uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí posoudit možné zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách. K těmto závěrům se Ústavní soud rovněž přihlásil ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 489/05, II. ÚS 93/05 a I. ÚS 489/05.

Stanovisko Pl. ÚS-st. 27/09 sjednotilo do té doby nejednotnou judikaturu Ústavního soudu; jednak upřesnilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného pouze za období od podání žaloby do 31. 12. 2006 (od 1. 1. 2007 již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., před podáním žaloby tomu bránil konstitutivní účinek konkrétního rozhodnutí), a dále stanovilo, že obecné jsou povinny posoudit možnost zvýšení nájemného z hlediska práva pronajímatelů na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení a případně uplatnit i nové důkazy či námitky.

Obecné soudy tedy nesmějí nárok na náhradu škody vůči státu zamítat apriorně, ale jsou povinny při respektování závěrů vyslovených v judikatuře Ústavního soudu posoudit specifika jednotlivých uplatněných nároků v konkrétních případech.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2855/08 ze dne 29. 6. 2009

N 151/53 SbNU 839

Povinnost obecných soudů rozhodovat o náhradě za neústavní omezení vlastnického práva v podobě regulace nájemného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 29. června 2009 sp. zn. I. ÚS 2855/08 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008 sp. zn. 35 Co 300/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. 22 C 265/2006, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 164 680 Kč proti žalované České republice - Ministerstvu financí z titulu náhrady škody, která stěžovateli - vlastníkovi nájemního domu vznikla jako rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným z bytů.

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 35 Co 300/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. 22 C 265/2006 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 35 Co 300/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. 22 C 265/2006. Citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 164 680 Kč proti žalované České republice - Ministerstvu financí. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o nákladech řízení, jež je stěžovatel povinen zaplatit žalované, tak, že jejich výše činí 35 830,90 Kč. Dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 21 360,50 Kč.

Ve věci se jednalo o to, že se stěžovatel shora uvedené částky domáhal - s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - z titulu náhrady škody, která mu jako vlastníku nájemního domu v Praze vznikla v období od 1. 8. 2004 do 31. 7. 2006 tím, že žalovaný stát po zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287)] včas nepřijal zákon, který by ústavně konformním způsobem upravil otázku nájemného v bytech. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi stávajícím regulovaným měsíčním nájemným ve výši 2 138 Kč a obvyklým nájemným činícím částku 6 862 Kč měsíčně.

Soud prvního stupně v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že na postup Parlamentu České republiky nelze v daném případě zákon č. 82/1998 Sb. vztáhnout.

Odvolací soud se dovolal existující judikatury Nejvyššího soudu, která uvedený závěr potvrzuje. Uvedl, že mu není známo, že by Ústavní soud vydal nález, ve "kterém by ztotožnil nesprávný úřední postup ve smyslu shora citovaného zákona s tím, že nebyl včas vydán zákon v podobě požadované částí občanů České republiky". Nárok žalobce prý nelze posuzovat ani podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ani dle obecných ustanovení občanského práva (§ 420 a násl. občanského zákoníku), neboť na nárok založený na jednání orgánů státu při výkonu státní moci je třeba aplikovat právě speciální zákon č. 82/1998 Sb. Soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu nepochybil, jestliže žalobu stěžovatele zamítl.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Právo stěžovatele na soudní ochranu se podle něj odvíjí ze samotného nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 84/2003 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371)], ze kterého výslovně vyplývá jeho právo domáhat se soudní ochrany, v souladu s odůvodněním nálezu uváděným slovy: "Vzhledem k výše konstatované protiústavnosti právního stavu (a pro uvedená specifika nájemních smluv s regulovaným nájemným), nebude-li do českého právního řádu zavedena ústavně konformní regulace nájemného, nezbude Ústavnímu soudu než dostát svým povinnostem, jež pro něj vyplývají z Ústavy [České republiky], a alespoň v individuálních případech zajistit fungování principů vycházejících z ústavního pořádku České republiky, eventuálně příslušných mezinárodních úmluv.". Zdůraznil, že při uplatňování svých práv v soudním řízení před obecnými soudy postupoval důsledně dle publikovaných stanovisek a nálezů Ústavního soudu, z nich odvíjel svoje právní nároky vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, avšak nalezení svého práva před obecnými soudy se nedočkal. Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby "za právní situace vytvořené právním závěrem Ústavního soudu ["nelze se domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou", podle nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59)] bylo obecnými soudy po stěžovateli jako žalobci požadováno (jako předpoklad úspěšnosti stěžovatele jako žalobce v řízení o náhradu škody vůči českému státu způsobené rozdílem mezi tzv. regulovaným a tržním nájemným), aby uplatňoval svůj právní nárok na zaplacení pohledávky se stejnou právní podstatou vůči nájemcům bytů s tzv. regulovaným nájemným za dobu minulou, přičemž pro futuro se domáhat zaplacení pohledávky na zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným a tržním nájemným vůči nájemcům bytů s tzv. regulovaným nájemným domáhat nemůže, vzhledem k přijetí zákonné úpravy podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů". Porušení svých základních práv a svobod shledává stěžovatel zejména v názoru soudů, že v posuzované věci nejde o nečinnost Parlamentu České republiky, ale o proces rozhodování hlasováním členů zákonodárného sboru za situace, kdy Parlamentu byly opakovaně předkládány návrhy zákona o nájemném a tyto nebyly přijaty, že výsledek hlasování poslanců nebo senátorů v zákonodárném sboru není úředním postupem a nelze z něj dovozovat odpovědnost za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům a že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu při uplatňování veřejné moci. Stěžovatel dodal - za situace, kdy řádně a úplně splnil svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní, tedy vylíčil skutkový stav věci v rozhodných skutečnostech, označil důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení a v řízení před soudem prvního stupně prokázal oprávněnost uplatněného nároku na zaplacení peněžitého plnění (nároku na náhradu škody) vůči žalovanému - že setrvává na svých dosavadních skutkových i právních tvrzeních uvedených v obsahu žalobního návrhu a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, na kterých nemá v řízení před Ústavním soudem žádný důvod cokoli měnit či upravovat; jeho žalobní tvrzení konstantně vycházejí z dostupné judikatury Ústavního soudu, kterou citoval i v ústavní stížnosti.

Stěžovatel se konečně domáhá odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, zejména s ohledem na výrok stanovící jeho povinnost nahradit českému státu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 35 830,90 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 21 360,50 Kč.

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozsudků obecných soudů.

Stěžovatel na závěr prohlásil, že souhlasí, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání ve věci samé.

III.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozsudku, a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Uvedl rovněž, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Obvodní soud pro Prahu 1 rovněž odkázal na obsah svého rozsudku a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník řízení, Česká republika - Ministerstvo financí, ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v nalézacím řízení u obecného soudu neprokázal oprávněnost uplatněného nároku na údajně vzniklou škodu. Podle ministerstva stěžovatel postupoval zjevně shodně s mnohými hromadně podávanými žalobami jiných neúspěšných nových vlastníků nájemních domů. Vyjádření je prý v souladu se stanoviskem vlády České republiky k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti Jana Vomočila, Oskara Morawetze, Vladislava a Václava Hlaváčkových proti České republice ze dne 28. 12. 2007, jak bylo schváleno a odesláno Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který projednává všechny hromadně podané žaloby vlastníků nájemních domů v České republice proti České republice, ze shodných důvodů, jaké uvádějí stěžovatelé. Pokud je v mezinárodních souvislostech stěžovateli obvykle odkazováno na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o omezení vlastnických práv ve věci Hütten-Czapská proti Polsku, je prý účelově opomíjen odlišný právní vývoj úpravy vlastnických práv v poválečném období v obou zemích. Co se týče stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), vedlejší účastník řízení uvedl, že je nepovažuje za pokyn k nahrazení soudního důkazního řízení o konkrétních žalobách mechanickým vyplácením paušálních částek peněžitých náhrad z prostředků státního rozpočtu všem majitelům nájemních domů, kteří stát žalovali o co nejvyšší částku svého jiným způsobem neprosazeného podnikatelského výnosu. Proto vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud shledal, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud se problematikou, jíž se dotýká ústavní stížnost, zabýval v minulosti již několikrát.

Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění citovaného nálezu také mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o (poznámka: možném) zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak zdůraznil, že je nutno se vyvarovat libovůle; rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 pak Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. V tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006 (N 118/41 SbNU 475) Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. března 2006. V dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného převážně za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval. Odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu k němu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006, jakož i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. 5. 2006 (N 102/41 SbNU 303) Ústavní soud uvedl, že výrokem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody. Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům.

Jelikož judikatura Ústavního soudu zaznamenala ve věcech týkajících se dané problematiky vývoj směřující k některým nejednotným nebo rozdílným právním závěrům, I. senát Ústavního soudu (řešící obdobný případ, vedený pod sp. zn. I. ÚS 2220/08) předložil věc plénu k zaujetí stanoviska podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přijal dne 28. 4. 2009 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, zpřesňující a sjednocující dřívější judikaturu. V něm vyslovil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (výrok I).

Dále Ústavní soud v tomto stanovisku konstatoval (výrok II), že žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.

Ze závěrů výše uvedeného stanoviska, které doplňuje a upřesňuje stávající judikaturu a které obecnésoudy v době posuzování zkoumané věci nemohly znát, je tedy zřejmé, že postup těchto soudů při posuzování stěžovatelova nároku nemůže obstát. Pro úplnost je však nutno připomenout - jak citované stanovisko Ústavního soudu uvádí - že samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného ještě neznamená, že v každém individuálním případě došlo k porušení základního práva pronajímatele, resp. vlastníka bytu, ani to, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva musí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy však nesmějí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, ale jsou povinny při respektování shora vyslovených závěrů posoudit specifika jednotlivých uplatněných nároků v konkrétních případech a vytvořit procesní prostor včetně řádného poučení účastníků řízení, aby se účastníci mohli k novému právnímu posouzení vyjádřit a uplatnit případně i nové důkazy či námitky.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

Proto Ústavnísoud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.

Co se však týče žádosti stěžovatele o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, Ústavnísoud jí nevyhověl. Ústavní soud především připomíná, že v případě návrhu na odklad vykonatelnosti, který je nutno chápat jako významnou výjimku z pravidla (srov. § 79 zákona o Ústavním soudu), není dán nárok na automatické vyhovění takovému návrhu. Záleží na úvaze Ústavního soudu, jehož judikatura je v těchto případech z povahy věci, i s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, přísně restriktivní; jinak by byl Ústavní soud spíše další soudní instancí v rámci obecného soudnictví než soudním orgánem ochrany ústavnosti, což je však jeho stěžejní ústavní úlohou. Vyhověním ústavní stížnosti a vázaností obecných soudů názorem Ústavního soudu se ostatně situace stěžovatele i ve vztahu k nákladům řízení v přiměřené lhůtě napravila.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru