Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2851/20 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDobré mravy
vlastnické právo/omezení
Pozemní komunikace
věcná břemena/zřízení
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2851.20.1
Datum podání05.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1032 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2851/20 ze dne 3. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Marie Štarmanové a Jiřího Štarmana, zastoupených JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, č. j. 22 Cdo 1132/2020-972, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 11. 2019, č. j. 22 Co 244/2019-923 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 4. 2019, č. j. 17 C 26/2005-880, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 10 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

3. Okresní soud v Pardubicích ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, aby soud zřídil služebnost stezky a cesty, spočívající v právu jezdit v obvyklém rozsahu potřebném pro řádné užívání nemovitostí - pozemku p.č. st. X1, jehož součástí je budova bez č.p./č.e. průmyslový objekt a p.č. X2 v katastrálním území Přelouč, a to vozidly o nosnosti do 7,5 tun, ve prospěch každého vlastníka těchto nemovitostí, přes pozemky p.č. st. X3, p.č. st. X4, p.č. st. X5 a p.č. X6, v rozsahu uvedeném v geometrickém plánu a povinnosti každého vlastníka shora uvedených pozemků strpět výkon práva ze služebnosti cesty. Okresní soud přitom dospěl k závěru, že žalobci si počínali hrubě nedbale, když se před uzavřením kupní smlouvy nepokusili se žalovanými, resp. jejich právními předchůdci dohodnout o možném přístupu, nemovitosti zakoupili za sníženou cenu s vědomím, že nejsou napojeny na veřejnou komunikaci a zjevně spoléhali na to, že zajištění přístupu dosáhnou následně jinak.

4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu první stupně ve věci samé potvrdil.

5. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že nemovitosti a přístupová cesta byly historicky součástí jednoho areálu, kde k budovám uvnitř areálu vedl přístup přes spornou přístupovou cestu. K nemovitostem stěžovatelů žádná jiná využitelná příjezdová cesta nevede a i obecné soudy ve svých dřívějších rozhodnutích dospěly ke skutkovému závěru, že ani není možné ji zřídit. Právní předchůdci stěžovatelů se snažili dohodnout na právním zpřístupnění přístupové cesty. Vedlejší účastnici však trvali na tom, že přístupovou cestu právnímu předchůdci stěžovatelů poskytnou jen do nájmu na dobu dvou let a za nájemné ve výši 1 200 000 Kč. Hodnocením adekvátnosti podmínek vedlejších účastníků pro zřízení práva cesty se obecné soudy nezabývaly.

7. Při vědomí stanoviska vedlejších účastníků, se stěžovatelé v roce 2005 začali domáhat přístupu žalobou, a to formou zřízení věcného břemene stezky a cesty za úhradu. Stěžovatelé tedy nechtěli finančně těžit z toho, že své nemovitosti v důsledku neexistence právního přístupu získali za nižší kupní cenu. Soudní řízení jako celek trvalo 15 let, přičemž v mezidobí vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který výslovně zakotvil negativní podmínku zřízení práva nezbytné cesty, když stanovil, že nezbytná cesta nebude zřízena v případě, kdy nedostatek přístupu způsobil z hrubé nedbalosti či úmyslně ten kdo o nezbytnou cestu žádá. Soud prvního stupně spatřoval hrubou nedbalost v tom, že stěžovatelé před odkupem nemovitostí nekontaktovali vedlejší účastníky s pokusem o zřízení nezbytné cesty. Tato povinnost dle soudu prvního stupně nebyla splněna ani tím, že byli stěžovatelé informování o několika neúspěšných pokusech jejich právních předchůdců. Uvedenou hrubou nedbalost nelze podle nalézacího soudu zhojit tím, že bude takové jednání zahájeno po koupi nemovité věci, k níž má být přístup zřízen.

8. Stěžovatelé v souvislosti a aplikací nového občanského zákoníku namítají, že musí mít reálnou možnost seznámit se předem s obsahem právních norem a poznat rozsah svých práv a povinností, což v předmětném případě nemohli. Právní norma, která se stává účinnou teprve poté, co nastaly skutečnosti, ve vztahu k nimž se má uplatnit, nemůže mít na toto jednání vliv. Je nepřípustné, aby původně dovolené jednání bylo ex post učiněno protiprávním, nebo aby s ním byly dodatečně spojeny právní následky, jež jdou k jeho tíži. Přednost musí dostat právní jistota a důvěra v právo. Stěžovatelé v souvislosti s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu poukázali na skutečnost, že ani zavinění toho, že žalobce nemá k nemovitosti řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost zřízení práva nezbytné cesty. Tuto judikaturu považují stěžovatelé za rozpornou s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2408/18. Pakliže by stěžovatelé věděli o tom, že nutnou podmínkou pro to, aby jejich nemovitosti nebyly odříznuty od přístupu, je zahájení jednání s vedlejšími účastníky o zřízení práva cesty, jistě by tuto povinnost alespoň formálně splnili. Nicméně tato povinnost z předchozí právní úpravy nevyplývala. Obecné soudy nevzaly v potaz rozdíl mezi hrubou nedbalostí a rozporem s dobrými mravy a spojily s jednáním stěžovatelů následky, které bylo v době, kdy k němu došlo, možné spojit s jednáním v rozporu s dobrými mravy, nikoliv však s hrubou nedbalostí.

9. Dále stěžovatelé namítají, že je-li jejich jednání před koupí nemovitost jednou označeno za hrubě nedbalé, nemají tito již možnost kdykoliv v budoucnu zajistit přístup ke své nemovitosti. Vlastníkům by zbylo pouhé tzv. holé vlastnictví a ve své podstatě by jim nezbývalo nic jiného, než nemovitost prodat.

III.

10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

12. V projednávané věci se Ústavní soud předně zabýval tím, zda obecné soudy nepochybily, když na projednávanou věc aplikovaly ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., které rozšiřuje okruh podmínek, k nimž soud přihlíží v případě, kdy rozhoduje o zřízení práva cesty. Nově stanovené podmínky jsou podle stěžovatele přísnější a v době koupě nemovitosti o nich nevěděl. K tomu je třeba uvést, že touto otázkou se podrobně zabýval Ústavní soud již ve svém nálezu III. ÚS 2408/18 v němž mimo jiné konstatoval, že "Vlastník nemovité věci, který žádá o povolení nezbytné cesty, si tedy již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno.". Navíc nová právní úprava nerozlišuje, zda k zavinění nedostatku přístupu došlo jednáním vlastníka před nebo po nabytí účinnosti shora zmíněného ustanovení. Překážkou povolení nezbytné cesty tak může být i dřívější jednání vlastníka nemovité věci. Stejně tak nelze odhlédnout od toho, že ať již stará či nová právní úprava zakládala žalobci toliko právo, nikoliv nárok na zřízení práva cesty.

13. V obecné rovině lze konstatovat, že z teleologického hlediska by zřízení práva cesty či jízdy mělo sloužit k tomu, aby byla využita ekonomická, kulturní či sociální hodnota nemovitosti, která není v důsledku uspořádání sousedících nemovitostí přímo dostupná. Vlastnictví takto znevýhodněného vlastníka by v zásadě nemělo být znevýhodněno natolik, aby mu zbylo jen tzv. holé vlastnictví. K tomu by měla též směřovat rozhodovací činnost obecných soudů, která však nespočívá v poradenství, ale v řešení soudních sporů.

14. Ze skutkových okolností případu vyplývá, že řešení vzniklé situace není jednoduché a ani jednoznačné. Závěru obecných soudů, že se stěžovatelé v souvislosti s nabytím dotčených nemovitostí dopustili hrubé nedbalosti, není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Stěžovatelé se obrátili na obecné soudy, bez toho aniž by se pokusili dosáhnout s vedlejšími účastníky dohody, což samo o sobě svědčí o tom, že se snažili prosadit svoji vůli na úkor vedlejších účastníků. Úkolem soudů je řešit v zásadě takové životní situace, které nejsou schopni vyřešit sami účastníci. Nejefektivnějším a nejhospodárnějším nástrojem k řešení sporů je však dohoda zúčastněných stran. Z toho důvodu by měly jak obecné soudy, tak i právní řád samotný, motivovat účastníky sporů primárně k tomu, aby našli řešení své pře bez zásahu soudu. Jestliže se stěžovatelé tohoto nástroje dobrovolně vzdali, nelze obecným soudům vytknout, že tuto skutečnost zohlednily ve svém rozhodování.

15. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní. Nicméně je otázkou, zda lze pochybení stěžovatelů, kterého se dopustili při koupi nemovitosti před 15 lety přisoudit absolutní povahu. Případně, zda by z hlediska obecného účelu nebylo v obdobných případech příhodnější, promítnout takové pochybení spíše do hodnoty, kterou by bylo právo cesty oceněno. Takové úvahy však naleží spíše obecným soudům a nikoli soudu ústavnímu.

16. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru