Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 285/2000Usnesení ÚS ze dne 19.12.2000Restituce nemovitostí, které po skončení okupace v roce 1945 byly ve vlastnictví Německé říše

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkkonfiskace majetku
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 48/20 SbNU 389
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.285.2000
Datum podání09.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

124/1945 Sb.

128/1946 Sb.

229/1991 Sb., § 2 odst.2

5/1945 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 285/2000 ze dne 19. 12. 2000

U 48/20 SbNU 389

Restituce nemovitostí, které po skončení okupace v roce 1945 byly ve vlastnictví Německé říše

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti O. T., zastoupeného advokátem JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 45 Ca 103/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní úřad v Mladé Boleslavi - okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 16. 4. 1999, č.j. 6463-2459/92/Bš 99, rozhodl podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), že O. T. (stěžovatel) a R. T. (dále jen "navrhovatelé") nejsou vlastníky blíže specifikovaných pozemků v k.ú. L. (dále jen "předmětné nemovitosti").

V odůvodnění rozhodnutí okresní úřad uvedl, že předmětné nemovitosti byly po skončení okupace v roce 1945 ve vlastnictví Německé Říše. Podle ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb. byly majetkové převody, k nimž došlo po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace, prohlášeny za neplatné. Vlastnická práva se však původním vlastníkům neobnovovala automaticky, nýbrž bylo nutno příslušný nárok uplatnit ve tříleté promlčecí lhůtě u soudu. V daném případě však nebylo prokázáno, že by právní předchůdci stěžovatelů (tzn. jejich rodiče) A. a M. T. svůj nárok uplatňovali. Proto pozemkový úřad dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví Německé Říše do vlastnictví státu, o čemž prý svědčí především zápisy v pozemkové knize a navazující přídělové řízení. K tvrzení, že nemovitosti byly právním předchůdcům navrhovatelů konfiskovány až vyhláškou ONV v Mladé Boleslavi ze dne 30. 1. 1946, pozemkový úřad uvedl, že zákon č. 128/1946 Sb., podle kterého právní předchůdci mohli restituci vůbec žádat, "je až ze dne 16. 5. 1946".

Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem citované rozhodnutí okresního úřadu potvrdil.

V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že na základě trhové smlouvy ze dne 30. 10. 1940 bylo vlastnické právo k předmětným nemovitostem vloženo do pozemkové knihy pro Německou Říši. Uvedená vložka v pozemkové knize byla později nadepsaná "Konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb." a žádný ze záznamů týkajících se pozdějších restitučních zápisů se nevztahuje k předmětným nemovitostem. Přídělovou listinou ze dne 28. 10. 1949 předmětné nemovitosti získali jednak přídělci, kterými byly fyzické osoby, jednak československý stát - vojenská správa.

Krajský soud tedy dovodil, že předmětné nemovitosti přešly konfiskací dle dekretu č. 108/1945 Sb. na československý stát a později byly přiděleny fyzickým osobám a čs. státu - vojenské správě. Podle dekretu č. 5/1945 Sb. byly sice prohlášeny za neplatné všechny majetkové převody uzavřené během okupace a pod jejím tlakem, nicméně podle zákona č. 128/1946 Sb. fyzické osoby nenabývaly své vlastnické právo zpět automaticky, nýbrž až rozhodnutím okresního soudu, přičemž restituční nárok musel být u soudu uplatněn v promlčecí lhůtě tří let, tzn. do 17. 6. 1949. Zmíněná trhová smlouva tedy sice byla prohlášena za neplatnou, nicméně k obnovení vlastnického práva původních vlastníků nedošlo přímo ze zákona, nýbrž až restitučním rozhodnutím soudu. V souzené věci prý nebylo prokázáno, že v restitučním řízení bylo právním předchůdcům navrhovatelů obnoveno vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani to, že tento restituční nárok byl vůbec uplatněn. Na tom údajně nic nemění ani předložené listinné důkazy (rozhodnutí Zemského národního výboru v Praze ze dne 21. 4. 1948, dopis Okresní rolnické komise v Mladé Boleslavi a dopis přednosty pobočky Vojenského úřadu ze dne 28. 5. 1947). Závěrem krajský soud konstatoval, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že právním předchůdcům navrhovatelů bylo obnoveno vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a proto nebyl splněn jeden ze základních restitučních předpokladů podle zákona o půdě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že jeho právní předchůdci "po roce 1945 nejspíš nikdy nedosáhli restituce jejich majetku prodaného v roce 1940". Při rozhodování v této věci se prý však Krajský soud v Praze nezabýval otázkou, proč po roce 1945 k restituci nedošlo a tuto skutečnost přičetl k tíži stěžovatele. A. T. se totiž po celý život hlásil k německé národnosti a proto podle dekretu č. 33/1945 Sb. pozbyl československé státní občanství. O jeho vrácení sice mohl žádat, avšak nejdříve dne 26. 4. 1948 po nabytí účinnosti vládního nařízení č. 76/1948 Sb., což také učinil a dne 21. 7. 1949 se po složení slibu věrnosti stal občanem ČSR. Protože podle dekretu č. 128/1946 Sb. byl A. T. považován za osobu státně nespolehlivou, a to až do doby, než bude prokázán opak, byl jeho majetek konfiskován státem vyhláškou ze dne 30. 1. 1946. Proti této konfiskaci podal A. T. odvolání, jež však bylo dne 29. 3. 1946 zamítnuto. Protože tříletá promlčecí doba k uplatnění restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. uplynula dne 17. 6. 1949 a jelikož A. T. k tomuto dni ještě nebyl občanem ČSR, nemohl prý právně relevantně žádost o restituci podat.

Ohledně M. T. stěžovatel prohlásil, že obdržela osvědčení o národní spolehlivosti ze dne 11. 10. 1946, takže na rozdíl od svého manžela nebyla považována za osobu státně nespolehlivou. Ke konfiskaci její poloviny předmětných nemovitostí státem prý došlo až na základě výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 21. 4. 1948, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti konfiskační vyhlášce ONV v Mladé Boleslavi ze dne 30. 1. 1946. Proto prý ani M. T. nemohla postupovat podle zákona č. 128/1946 Sb.

Stěžovatel konečně namítl, že ústní jednání konané před krajským soudem dne 17. 2. 2000 bylo nedůstojné, jelikož stranám řízení nebyl sdělen důvod obměny části senátu, dodatečně získané důkazy nebyly provedeny a nebyl mu poskytnut ani prostor pro přednesení závěrečných návrhů.

Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 90 Ústavy a v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 24 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhl, aby byl tento rozsudek zrušen.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zásadně ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Protože Ústavní soud podle své ustálené judikatury vychází ze zásady subsidiarity hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 375), zabýval se nejprve důvodností procesních námitek stěžovatele, týkajících se ústního jednání před Krajským soudem v Praze, konaného dne 17. 2. 2000. V tomto směru z obsahu soudního spisu tamního soudu, sp. zn. 45 Ca 103/99 (č.l. 35), zjistil, že v daném případě sice skutečně došlo ke změně v obsazení senátu, nicméně byla zachována zásada přímosti, neboť byl sdělen dosavadní obsah přednesů a provedených důkazů. Ze strany účastníků řízení přitom nebyl vznesen žádný dotaz, proč ke změně obsazení senátu došlo, takže námitka, že stranám řízení nebyl sdělen důvod této změny, je zjevně neopodstatněná.

Ohledně "dodatečně získaných důkazů" a jejich provedení Ústavní soud vzal za prokázáno, že během ústního jednání ze dne 17. 2. 2000 předložil právní zástupce stěžovatele JUDr. H. soudu 20 listů z archivu Státního oblastního archivu v Praze, nicméně na přímý dotaz soudu uvedl, že v předložených listinách není obsažen žádný doklad o restituci předmětných nemovitostí rodině T. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu dále vyplývá, že se předloženými listinami náležitě zabýval a že se tedy zjevně nejedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51). Stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) měl rovněž možnost se během ústního jednání k celé věci vyjádřit, čehož také náležitě využil. Proto Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele směřující proti údajné "nedůstojnosti" ústního jednání před Krajským soudem v Praze a tedy proti jeho procesnímu postupu (čl. 38 odst. 1 Listiny) jsou zjevně neopodstatněné.

K hmotněprávnímu posouzení souzené věci Ústavní soud především uvádí, že již dříve v obdobných restitučních případech judikoval, že mu nepřísluší měnit nebo rušit rozhodnutí správních orgánů z doby 1945 až 1948; jeho úkolem je pouze zhodnotit dodržení ústavních pravidel při rozhodování o uplatnění nároků podle zákona o půdě. Smyslem restitučních předpisů obecně (ani zákona o půdě konkrétně) totiž není napravit všechny křivdy, které se v minulosti staly, nýbrž pouze zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období vůči vlastníkům nemovitostí. To především znamená, že restituční nárok podle zákona o půdě může být úspěšný jen tehdy, jestliže k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (§ 4 zákona o půdě).

Československý stát při nápravě válečných poměrů vycházel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Majetkové změny v oblasti veřejnoprávní proto prováděl automaticky, nicméně v případě majetku osob soukromého práva byla náprava stavu způsobeného dobou nesvobody spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili. Restituce tedy byly spjaty s přezkoumáním národnosti a postojů těch, kteří byli v době okupace postiženi.

Z tohoto důvodu rovněž ustanovení § 1 dekretu presidenta republiky č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních, předpokládalo výmaz zápisu přechodu práva u blíže specifikovaných subjektů knihovním soudem a obnovení zápisu pro osobu předtím oprávněnou, nicméně toto ustanovení se nevztahovalo na bývalý majetek osob soukromého práva, pokud nebyly splněny další požadavky podle § 2 téhož dekretu a pokud nebylo předloženo osvědčení o státní spolehlivosti. Podle dobové judikatury však jediná cesta vrácení majetku byla cestou zákona č. 128/1946 Sb. a nikoliv pouhou žádostí o obnovení knihovního stavu. To znamená, že osoby soukromého práva nenabyly své vlastnictví automaticky ex lege, nýbrž až příslušným rozhodnutím soudu. Pro obnovu vlastnických práv osob soukromého práva proto platila zvláštní právní úprava, provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb.

V souzené věci tedy okresní pozemkový úřad a krajský soud zcela správně zjišťovaly, zda právní předchůdci stěžovatele dosáhli restituce předmětných nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., tzn. zda nabyli vlastnictví k nim ještě před rozhodným obdobím ve smyslu zákona o půdě. Na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že k restituci předmětných nemovitostí nedošlo, což ostatně nezpochybňuje ani sám stěžovatel, který i v ústavní stížnosti toliko vysvětluje, z jakých faktických i právních důvodů k této restituci nemohlo dojít. Za těchto okolností Ústavní soud, vědom si svého ústavního vymezení, nemohl skutkové a ani právní závěry Krajského soudu v Praze zpochybňovat, neboť jejich podstatou je zjištění, že právní předchůdci stěžovatele vlastnictví k předmětným nemovitostem před 25. únorem 1948 nenabyli a že tedy ani nemohlo dojít k jeho přechodu na stát v rozhodném období. Důsledkem toho je, že restitučnímu nároku stěžovatele podle zákona o půdě nemohlo být ani ve správním, ani v soudním řízení vyhověno.

Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele zjevně nedošlo. Stěžovatel sice namítal porušení svých vlastnických práv, ve skutečnosti se však jednalo toliko o restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., který však nebyl ve stanovené lhůtě jeho právními předchůdci náležitě uplatněn. Taková situace podle zákona o půdě nezakládá samostatný restituční nárok a v této části svého rozhodnutí proto Krajský soud v Praze do základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 90 Ústavy nemohl zasáhnout. Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, připomíná Ústavní soud, že - podle své ustálené judikatury - tato ustanovení chrání toliko vlastnictví již konstituované, existující, a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně a nevztahuje se proto na restituenty. Z obsahu spisu konečně vyplývá, že stěžovatel nebyl napadeným rozsudkem krajského soudu nijak diskriminován, např. pro svou příslušnost k národnostní menšině nebo z jiných důvodů (čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny), neboť krajský soud v napadeném rozsudku toliko dospěl k závěru, že restitučnímu nároku stěžovatele podle zákona o půdě nelze vyhovět a žádné svévole se vůči němu nedopustil.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. 12. 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru