Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 284/07 #1Usnesení ÚS ze dne 01.10.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.284.07.1
Datum podání31.01.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 284/07 ze dne 1. 10. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, se sídlem Kuřimská 42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1189/2006, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 40/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1189/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 40/2006.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 53 T 14/2004, byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a pod bodem II. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zákona. Podle § 248 dost. 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za použití § 35 odst. 1 byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c), § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zprostředkovatelské činnosti na dobu tří let. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které směřoval proti všem výrokům napadeného rozsudku. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 40/2006, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod bodem II., dále ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za uvedený trestný čin a dále za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I. nezměněn, ho odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz podnikání s předmětem činnosti zprostředkovatelská činnost a činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců a dále zákaz jakékoli funkce, spojené s nákupem a prodejem cenných papírů a poskytováním investičních služeb na dobu pěti roků.

Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Trestná činnost stěžovatele měla spočívat v tom, že jako finanční poradce a obchodní zástupce společnosti KTP Quantum, a. s., v úmyslu získat finanční prostředky a tyto použít pro svou potřebu, zneužil svého vztahu ke společnosti KTP Quantum, a.s., Náchod tím, že jako obchodní zástupce této společnosti uzavíral jejím jménem smlouvy o spořitelním účtu správy akcií, na základě nichž přebíral finanční vklady, které neodvedl společnosti KTP Quantum, a.s., Náchod a ani to neměl v úmyslu, přičemž uvedené společnosti nepředával ani takto sjednané smlouvy, případně ve stejném úmyslu vylákal obdobným způsobem i finanční prostředky, představující navýšení finančního vkladu některých klientů k dříve sjednaným smlouvám o spořitelním účtu správy akcií, které nechal již v minulosti řádně zaevidovat ve společnosti KTP Quantum, a.s., a takto převzal ve výroku rozsudku vrchního soudu podrobně specifikované částky od tam vyjmenovaných jednotlivců, tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, čímž spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že soudy měly k dispozici neúplná a nesprávná skutková zjištění; zejména prý společnost KTP Quantum, a.s. v daném případě nebyla poškozenou. Teprve předáním peněz této společnosti, eventuálně předáním příslušné smlouvy, by místo stěžovatele do vztahu s jednotlivými občany vstoupila tato společnost. Stěžovatel také popřel úmysl zpronevěřit peníze a poukázal na to, že soudu I. stupně vysvětlil, za jakých okolností a proč peníze do KTP Quantum, a.s. neodváděl. Bylo to podle stěžovatele jen proto, že nesouhlasil se způsobem hospodaření této společnosti, přeléváním peněz do dceřiných společností atd. Že šlo o správný odhad situace, potvrzuje prý následný bankrot této společnosti. Stěžovatel si byl sice vědom, že jedná vůči společnosti KTP Quantum, a.s. nekorektně, ale šlo mu údajně o klienty. Připustil však, že když nemohl peníze vrátit v důsledku skutečností, které soudu I. stupně popsal, tato společnost cca 5 milionů Kč uhradila za něj. On však s touto společností uzavřel dohodu o splácení dluhu a dluh prý splácel a z částí splatil; vždy však vycházel z toho, že jde o vztah jeho a občanů, kteří mu peníze svěřili. Nebyl proto podle stěžovatele správný závěr soudu I. stupně, že tím, že peníze neodvedl KTP Quantum, a. s., spáchal zpronevěru. Stěžovatel má rovněž za to, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako zpronevěru, měl uložit soudu prvního stupně zabývat se zejména otázkou, zda existovaly důkazy o jeho podvodném úmyslu již v době, kdy od občanů peníze přebíral a měl dát stěžovateli znovu možnost vyjádřit se k okolnostem sepisu smluv. Dále namítl, že v průběhu všech fází dosavadního trestního řízení nebyl proveden ani jeden důkaz, který by prokázal jeho podvodný úmysl; tedy úmysl přebírat od občanů peníze a chtít již v té době ke škodě těchto občanů sebe nebo jiného obohatit tím, že tyto občany uvede v omyl nebo jejich omylu využije, nebo zamlčí podstatné skutečnosti. I kdyby bylo - podle stěžovatele - možno v teoretické rovině připustit, že byl uvedený podvodný úmysl prokázán, nelze se prý ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, pokud kvalifikoval jednání podle čtvrtého odstavce § 250 tr. zákona, tedy tak, že byla způsobena škodu velkého rozsahu. Tento závěr prý vyšel z naprosto nepřesného a nesprávného zjištění výše škody. Proto stěžovatel navrhoval výslechy svědků E. a JUDr. K., kteří se k rozsahu škody mohli vyjádřit, a dále provedení znaleckého posudku z oboru ekonomiky. Za klíčovou otázku při určení výše škody dále považuje zjištění finančních částek, které mu byly svěřeny; tvrdí, že při zjištění výše škody nevycházely orgány trestního řízení ze zjišťování výše skutečně předaných finančních částek od jednotlivých občanů, nýbrž z vyčíslení škody, které poskytla společnost KTP Quantum. Podle stěžovatele škoda, kterou skutečně způsobil, je nižší, než zjistily obecné soudy; celková škoda tedy nedosahuje částky 5.000.000,- Kč, čili částky, která je považována za hranici zjištěné škody velkého rozsahu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry soudů byly - ve smyslu ustálené judikatury - svévolné, či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.

Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel do značné míry zpochybňuje, neboť by tím - jak již bylo výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by tedy za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle ústavy nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

Ústavní soud - jak již uvedl - tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a dané věci přiléhavými, na které lze odkázat; není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. V přijatém výkladu jednoduchého práva neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nezakládající pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze tedy znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice podústavního práva. K stěžovatelově argumentaci je nutno v této souvislosti rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak práva podústavního je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně.

Závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy i o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, je podložen řádnými skutkovými zjištěními. K námitkám stěžovatele případně uvedl v napadeném rozsudku Vrchní soud v Olomouci, že obžalovaný přebíral finanční prostředky od jednotlivých občanů tak, že jim sliboval jejich zhodnocení prostřednictvím KTP Quantum, a. s., a to na základě smluv, které jako obchodní zástupce této společnosti s jednotlivými občany uzavíral. Ve znění písemného vyhotovení těchto smluv je evidentní, že byly uzavírány společností KTP Quantum, a. s., kterou obžalovaný stěžovatel na základě svých zmocnění toliko zastupoval. Nemůže tedy - podle odvolacího soudu - obstát stěžovatelova obhajoba, že tyto finanční prostředky přebíral na základě svého živnostenského oprávnění a nijak nesouvisely s jejich zhodnocením ve společnosti KTP Quantum, a.s., neboť je evidentní, že v daném případě by nemělo žádný smysl takové smlouvy s klienty uzavírat. Podle odvolacího soudu nelze ani přehlédnout, že obžalovaný (alespoň na základě svého vlastního tvrzení) neměl od počátku v úmyslu finanční prostředky zhodnocovat nejen prostřednictvím společnosti KTP Quantum, a.s., ale ani žádným jiným způsobem a že tyto si po dobu několika roků ponechával v podstatě v hotovosti v krabici, a to buď doma nebo ve své kanceláři a zacházel s nimi způsobem, který nemohl přinést žádné zhodnocení těchto finančních prostředků. Za těchto okolností, jak uvedl vrchní soud, nemůže obstát stěžovatelova obhajoba, že jeho jednání vůči těmto klientům bylo seriózní, neboť je evidentní, že pokud by tito lidé věděli, jakým způsobem bude s jejich penězi zacházeno, stěží by je obžalovanému stěžovateli předali. K tomu by přirozeně neměli žádný důvod, neboť tyto finanční prostředky si mohli uschovávat za stejných okolností sami a stěžovatele k tomu nijak nepotřebovali.

Ke konkrétnějším námitkám stěžovatele, které opakuje i v ústavní stížnosti, týkajícím se výše škody a neprovedení výslechu některých svědků, odvolací soud zejména uvedl, že veškeré částky, které týž jednotlivým klientům následně zaplatil, bez ohledu na to, zda tak učinil před podáním trestního oznámení, či nikoliv, je třeba považovat výlučně jen za náhradu škody, která nemá žádný vliv na výši způsobené škody samotným trestným činem podvodu, a tedy ani na právní kvalifikaci. Za těchto okolností rovněž odvolací soud, jak uvedl, považoval za zcela nadbytečné vyslýchat svědky, které obžalovaný navrhoval již v řízení před soudem prvého stupně (D. K., JUDr. K. a D. E.). Pokud jde o samotnou výši škody, doplnil dále, že není pravdou, že by tato byla zjištěna výlučně ze zpráv společnosti KTP Quantum, a.s.; výši škody totiž tvoří jednotlivé částky, jež obžalovaný přebíral od jednotlivých občanů, a tyto jednotlivé částky vyplývají z listinných dokladů, vztahujících se k jednotlivým bodům, které soud I. stupně správně cituje v odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i z výpovědi těchto samotných poškozených, případně osob, které tyto peníze jménem poškozených obžalovanému stěžovateli předávaly. Z těchto důkazů je zcela evidentní, že jde o částky, které představují skutečně finanční prostředky, jež stěžovatel od zmíněných osob převzal a tyto částky nejsou navýšeny o žádný zisk či profit.

Argumentaci Vrchního soudu v Olomouci, reagující na námitky stěžovatele, doplnil i Nejvyšší soud. Ten v napadeném usnesení mj. konstatoval, že v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry (nižších) soudů. K takovému závěru však nedospěl. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá podle dovolacího soudu zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Své závěry o vině stěžovatele soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily. Dovolací soud posoudil výhrady obviněného ohledně údajné neexistence podvodného úmyslu a námitku, že částka, kterou obviněný poškozeným vyplatil, byla posouzena jako náhrada škody jako hmotněprávní námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. řádu. Dovolací soud se těmito námitkami zabýval a dospěl k závěru, že jsou neopodstatněné. To souvisí i s tvrzením, opakovaným v ústavní stížnosti, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že jednání stěžovatele nelze kvalifikovat jako zpronevěru, měl uložit soudu prvního stupně zabývat se zejména otázkou, zda existovaly důkazy o podvodném úmyslu stěžovatele již v době, kdy od občanů peníze přebíral a že mu měl dát znovu možnost vyjádřit se k okolnostem sepisu smluv. Ani tato námitka nemůže ústavněprávně obstát. Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci i Nejvyššího soudu, oba soudy se řádně zabývaly podstatou trestné činnosti stěžovatele, při dodržení jeho práva na obhajobu. Nejvyšší soud v tomto směru zejména uvedl, že se s námitkou obviněného ohledně absence podvodného úmyslu neztotožnil, neboť skutek tak, jak je popsán ve shora citované skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu II. stupně, naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona; také z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je prý zřejmé, že se soud podrobně zabýval otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu a v tomto směru provedl také důkaz výslechem obviněného, z čehož jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný stěžovatel měl od počátku v úmyslu uvést poškozené v omyl a tím získat od nich finanční prostředky pro vlastní potřebu. Pro jeho úmysl pak dále svědčí nejen velké množství jednotlivých útoků, ale zejména skutečnost, že stěžovatel neměl od počátku v úmyslu plnit sliby, které dával poškozeným, nepostupoval v souladu se smlouvami, které s nimi podepisoval, peníze si ponechával ve své dispozici a některé poškozené utvrzoval v tom, že jsou zhodnocovány společností a následně od nich vybíral další finanční částky. Při posouzení druhé hmotně právní námitky stěžovatele, ve které nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že částka, kterou poškozeným vyplatil, byla náhradou škody, neboť k tomuto vracení peněz došlo dlouho před zahájením trestního řízení, tedy v době, kdy obviněný stěžovatel údajně disponoval v podstatě celou dlužnou částkou, je nutné podle dovolacího soudu vycházet z toho, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zákona v příslušné kvalifikované podobě je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Tedy i každý z dílčích útoku pokračujícího trestného činu obviněného byl dokonán v okamžiku, kdy obviněný od poškozených převzal vylákané finanční prostředky a ke škodě cizího majetku se tím obohatil. Soud druhého stupně tedy i podle Nejvyššího soudu správně uzavřel, že veškeré částky, které obviněný jednotlivým poškozeným následně vyplatil, je nutné považovat jen za náhradu škody.

S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají extrémní povahu a nevykazují ani prvky svévole. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatel dovolává, v souzené věci zjevně nedošlo.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2007

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru