Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2839/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkodůvodnění
Bezdůvodné obohacení
Diskriminace
odměna
Autorské právo
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2839.17.1
Datum podání07.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

121/2000 Sb., § 23, § 106 odst.6 písm.b

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2

99/1993 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2839/17 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Magister Kelley s.r.o., sídlem U Vorlíků 367/3, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Alešem Rádlem, advokátem, sídlem Zvonková 2126, Černošice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2017 č. j. 5 Co 87/2016-92 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2016 č. j. 34 C 58/2015-57, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a sdružení OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s., sídlem Čs. armády 786/20, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. září 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. června 2016 č. j. 34 C 58/2015-57 bylo částečně vyhověno žalobě vedlejšího účastníka a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu částku 8 635,80 Kč s příslušenstvím. Na tuto částku měl vedlejší účastník nárok jako kolektivní správce podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném do 19. dubna 2017, z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na úkor nositelů autorských práv tím, že stěžovatelka ve své provozovně v období od 1. září 2013 do 30. června 2014 zpřístupňovala autorská hudební díla prostřednictvím televizoru a hifi věže. Ve vztahu k částce 3 780 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelce byla zároveň uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 4 513,20 Kč.

3. Uvedené rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky částečně potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. května 2017 č. j. 5 Co 87/2016-92, a to ve vyhovujícím výroku ve vztahu k částce 5 647,68 Kč a dále v zamítavém výroku. Ve zbylé části byl rozsudek městského soudu změněn tak, že se žaloba zamítá, přičemž žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Obecné soudy měly za prokázané, že stěžovatelka v předmětném období neoprávněně nakládala s autorskými díly. Ačkoliv obdržela návrh licenční smlouvy, tuto neuzavřela a pouze navrhla jednání o úpravě výše odměny. Vedlejšímu účastníkovi tak měl vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona ve výši dvojnásobku obvyklé odměny za užívaná zařízení. Její výše byla přitom vypočtena z platných ceníků vedlejšího účastníka, kterým lze podle ustálené judikatury obecných soudů přisoudit hodnotu jejího měřítka. Rozdílné posouzení její výše v jednotlivých rozsudcích bylo dáno tím, že městský soud na rozdíl od vrchního soudu přiznal vedlejšímu účastníkovi odměnu nesprávně zvýšenou o daň z přidané hodnoty.

III.

Argumentace stěžovatelky

5. Podle stěžovatelky se vrchní soud nedostatečně vypořádal s otázkou, zda samotný výpočet základu, ze kterého bylo vypočteno bezdůvodné obohacení jako jeho přesný dvojnásobek, byl proveden v souladu se zákonem stanovenými požadavky přiměřenosti a rovnosti. Podle jejího názoru je třeba přiměřenost ceny za užití licence posuzovat z hlediska celkových nákladů za všechny licence, které uživatel musí nakoupit od jednotlivých jejích kolektivních správců, pokud je jeho prostor vybaven televizí nebo rozhlasovým přijímačem. Rovněž mělo být zohledněno, že v případě její provozovny, v níž se nachází restaurace, sloužilo sdělování díla výlučně jako hudební kulisa, která sama o sobě nebyla důvodem, pro kterou ji navštěvovali zákazníci.

6. Autorský zákon výslovně předpokládá, že cena za užití licence má být stanovována v rámci jednání mezi držiteli a uživateli licence. Stěžovatelka, která není zastřešována žádnou zájmovou organizací oprávněnou jednat jejím jménem, byla však konfrontována se skutečností, že dosáhnout samostatně férového kontraktačního jednání mezi ní, jakožto budoucím uživatelem licence, a vedlejším účastníkem, jakožto držitelem licence, není možné. Sama přitom jednala proaktivně, a nikoliv obstrukčně. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že obecné soudy se touto argumentací nezabývaly, ani neprovedly jí navržené důkazy.

7. V neposlední řadě stěžovatelka upozorňuje na to, že autorský zákon v § 23 a § 100 odst. 6 písm. b) zvýhodňuje některé činnosti tím, že je nezatěžuje povinností uhradit cenu za užití licence, případně umožňuje, aby v jejich případě byla tato cena nižší. Její povinnost tudíž měla být posouzena i z toho hlediska, zda jako vlastník stravovacího zařízení není diskriminována ve srovnání s vlastníky ubytovacích zařízení, kteří podnikají v podstatě v totožné ekonomické oblasti.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

V.

Vlastní posouzení

9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u městského soudu pod sp. zn. 34 C 58/2015, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

11. Námitky stěžovatelky směřují zejména vůči obecnými soudy provedenému výkladu § 40 odst. 4 autorského zákona, a to pokud jde o určení výše bezdůvodného obohacení, na jehož vydání měl vedlejšímu účastníkovi vzniknout nárok. Samotný právní základ tohoto nároku nebyl ústavní stížností zpochybněn.

12. Ústavní soud se uvedenými námitkami zabýval z hlediska požadavků, jež ve vztahu k rozhodování soudů vyplývají z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. O "kvalifikovanou" vadu, která by zakládala porušení tohoto práva, by šlo zejména tehdy, jestliže by výklad nebo použití tzv. podústavního práva nezohlednil správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo by byl výsledkem neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

13. Dále je třeba uvést, že napadenými rozhodnutími byla stěžovatelce uložena povinnost k zaplacení částky, kterou lze se zřetelem k § 202 odst. 2 občanského soudního řádu označit za bagatelní. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vyjádřil názor, že rozhodnutí, jehož předmětem je bagatelní částka, vzhledem k zanedbatelnosti jimi způsobeného zásahu do subjektivních práv obvykle nemohou založit porušení ústavně zaručených práv a svobod. Výjimku lze připustit jen v případech extrémních pochybení, v jejichž důsledku by byly popřeny základní principy, na nichž je založen spravedlivý proces [např. usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) nebo nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307)].

14. Uvedená východiska byla určující i pro posouzení dané věci. Ústavní soud neshledal, že by napadené rozsudky měly vady, které by opodstatňovaly závěr o porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Obecné soudy se s jejími tvrzeními i důkazními návrhy řádně vypořádaly a svá rozhodnutí náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Není tedy dán žádný prostor k tomu, aby Ústavní soud na tomto místě přehodnocoval jejich závěry.

15. K námitce, podle níž měla být stěžovatelka diskriminována, Ústavní soud pouze stručně poznamenává, že požadavek podle § 100 odst. 6 písm. d) autorského zákona, aby bylo při uzavírání smluv stanovujících výši a způsob placení odměn přihlédnuto k přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, se vztahuje i na smlouvu, která měla být uzavřena se stěžovatelkou. V tomto ohledu tak zákon nezakládá nerovné postavení různých skupin podnikatelů. Výjimka podle § 23 autorského zákona se zas týká zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních. Jakkoliv se tato výjimka uplatní i v případě subjektů, které jsou stejně jako stěžovatelka podnikateli, její účel směřuje k tomu, aby zdravotnická zařízení v zájmu vytváření vhodného prostředí pro léčbu nebyla nucena s ohledem na náklady spojené s příslušnou licencí omezovat přístup pacientů k televiznímu nebo rozhlasovému vysílání či jiné formě zpřístupňování děl. Tento účel lze považovat za legitimní a v obecné rovině odůvodňující existenci předmětné výjimky.

16. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru