Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2834/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Cheb
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
výchova
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2834.11.1
Datum podání26.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 26, § 50, § 86


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2834/11 ze dne 5. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Kateřinou Holečkovou, advokátkou, se sídlem U Divadla 341, Sokolov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 15 Co 278/2011 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 3. 2011 sp. zn. 18 P 131/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 9. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 32 odst. 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Chebu návrh stěžovatele jako otce nezletilého na snížení výživného a změnu výchovy formou střídavé péče (pozn. správně výchovy). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni bylo rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu potvrzeno. Obecné soudy dospěly k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala snížení výživného a změnu rozhodnutí o výchově nezletilého, když je třeba respektovat požadavek stálosti výchovného prostředí a změnu poměrů posuzovat se zřetelem k zájmu nezletilého; s přihlédnutím k provedeným důkazům (např. zpráva opatrovníka, školy, účastnických výslechů) je navržená změna systému výchovy vyloučena, když rodiče nejsou z důvodu vzájemné averze (která je dle obecných soudů spíše na straně otce a jeho přítelkyně) spolu schopni řešit praktické denní problémy týkající se dítěte. Závěrem pak odvolací soud uvedl, že "[o]tcův zájem více se podílet na výchově syna lze chápat a ocenit, avšak k jeho uspokojení (a zároveň k uspokojení zájmu syna na kontaktu s vlastním otcem) by v daném případě mohlo být rozšíření styku při zachování stávající úpravy výchovy."

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy v průběhu řízení náležitě nezjišťovaly co je v zájmu nezletilého, ani náležitě neposuzovaly zákonná kritéria svěření nezletilého do výchovy, když stěžovatel má za to, že on jako otec kritéria této formy výchovy naplňuje. V průběhu řízení soudy nezjišťovaly a nehodnotily citový vztah nezletilého ke stěžovateli, nezjistily objektivně názor nezletilého, nezjistily objektivně ani výchovné schopnosti obou rodičů (stěžovatel odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09). Obecné soudy se rovněž vůbec nevypořádaly s postojem matky, která opakovaně bezdůvodně bránila stěžovateli ve styku s nezletilým, když takové jednání zákon považuje za změnu poměrů.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Stěžovatelem předložené námitky jsou opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejména v řízení odvolacím a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak zejména okresní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž při svém rozhodování jako klíčovou otázku posuzovaly zájem nezletilého. Ve stěžovatelem citovaném nálezu uvedl Ústavní soud jako jeden z hlavních předpokladů pro střídavou výchovu především toleranci ze strany rodičů, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat. Stěžovatel se mýlí ve svém hodnocení napadených rozhodnutí, když důvodem pro zamítnutí jeho návrhu ze strany obecných soudů není jeho neschopnost výchovy nezletilého, nýbrž právě zájem jeho syna na stabilním výchovném prostředí, které nelze z důvodu zásadních neshod a vzájemné averze rodičů (dle názoru obecných soudů spíše ze strany stěžovatele, který však ve své ústavní stížnosti proti tomuto závěru nikterak neargumentuje) prozatím realizovat skrze střídavou výchovu, nýbrž je případně namístě rozšíření stávajícího styku stěžovatele s nezletilým, jež může vést v případě stabilizace vztahů mezi rodiči a splnění dalších podmínek ke změně výchovy ve střídavou.

Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2011

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru