Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 283/97Nález ÚS ze dne 11.02.1998K otázce, může-li být ústavní stížnost podána proti rozhodnutí Nejvyššího soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkadvokát
trestní stíhání/zastavení
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 19/10 SbNU 125
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.283.97
Datum podání04.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 87 odst.1 písm.d

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 272, § 172 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 283/97 ze dne 11. 2. 1998

N 19/10 SbNU 125

K otázce, může-li být ústavní stížnost podána proti rozhodnutí Nejvyššího soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci stěžovatele MVDr. J. S.

proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6.

1997, sp. zn. 2 Tzn 28/97, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství

v Brně ze dne 5. 8. 1996, sp. zn. 2 Kzv 23/95, bylo podle

ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno trestní

stíhání stěžovatele (obviněného) pro trestný čin podvodu podle

ustanovení § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Toto usnesení

nabylo právní moci dne 20. 8. 1996.

Ministr spravedlnosti podal dne 20. 2. 1997 v neprospěch

stěžovatele stížnost pro porušení zákona, tedy v šestiměsíční

lhůtě od právní moci napadeného usnesení státního zástupce.

Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem ze dne 10. 6. 1997

rozhodl, že citovaným usnesením státního zástupce Krajského

státního zastupitelství v Brně byl porušen zákon v ustanovení §

172 odst. 1 písm. b) trestního řádu ve prospěch stěžovatele

a proto toto usnesení zrušil a státnímu zástupci Krajského

státního zastupitelství v Brně přikázal, aby stěžovatelovu věc

v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud ČR uvedl, že stížnost pro

porušení zákona byla podána dne 20. 2. 1997 a Nejvyšší soud ČR

o ní rozhodl dne 10. 6. 1997. Zákonnou tříměsíční lhůtu

- počínající od podání stížnosti pro porušení zákona - však

považoval za zachovanou, neboť prý v době od 15. 4. 1997 do 26.

5. 1997 tato lhůta neběžela v důsledku okolností stojících výlučně

na straně stěžovatele a jeho obhájce. V souzené věci totiž šlo

o případ nutné obhajoby, kdy řízení o stížnosti pro porušení

zákona a zejména veřejné zasedání nelze konat bez přítomnosti

obhájce. Přípisem ze dne 13. 3. 1997 předseda senátu Nejvyššího

soudu ČR stěžovatele poučil o tom, že v řízení musí mít obhájce,

a že - pokud obhájce nebude zvolen do 28. 3. 1997 - bude obhajobu

vykonávat obhájce ustanovený. Protože k danému termínu obhájce

zvolen nebyl, ustanovil stěžovateli předseda senátu jako obhájce

JUDr. L. H. a na 16. 4. 1997 nařídil veřejné zasedání. Dne 11. 4.

1997 si však stěžovatel zvolil obhájcem JUDr. J. H., který téhož

dne požádal o odročení veřejného zasedání, aby se mohl seznámit

s obsahem spisu. Této žádosti předseda senátu nevyhověl. Dne 15.

4. 1997 obhájce JUDr. H. oznámil, že se k veřejnému zasedání

nedostaví, což odůvodnil svou nemocí. Dne 16. 4. 1997 se tento

obhájce k veřejnému zasedání skutečně nedostavil. Proto se veřejné

zasedání nemohlo konat. Další veřejné zasedání bylo nařízeno na

30. 4. 1997 a předseda senátu se zároveň obrátil na Českou

advokátní komoru se žádostí, aby byla vůči JUDr. H. učiněna taková

opatření, která by zajistila jeho účast na veřejném zasedání ve

stanoveném termínu. Česká advokátní komora Nejvyššímu soudu ČR

sdělila, že ji JUDr. H. ujistil, že dne 30. 4. 1997 se k veřejnému

zasedání dostaví osobně nebo alespoň jeho "substitut". Dne 28. 4.

1997 však JUDr. H. Nejvyššímu soudu ČR oznámil, že se k veřejnému

zasedání z důvodu nemoci nedostaví a že se mu nepodařilo zajistit

ani substituci jiným advokátem. Proto muselo být veřejné zasedání

odročeno na 19. 5. 1997. Předseda senátu o situaci opět informoval

Českou advokátní komoru a požádal ji o ustanovení zástupce JUDr.

H. Tímto zástupcem byl podle § 27 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb.,

o advokacii, ustanoven JUDr. P. B. Dne 19. 5. 1997, tj. v den

konání veřejného zasedání, bylo Nejvyššímu soudu ČR doručeno

stěžovatelovo sdělení, že JUDr. H. vypověděl plnou moc, neboť si

zvolí obhájce jiného a že do tří dnů sdělí, koho si zvolil.

V důsledku vypovězení této plné moci nemohl obhajobu stěžovatele

vykonávat ani ustanovený zástupce JUDr. B. a veřejné zasedání

proto muselo být opět odročeno. Protože si stěžovatel ve lhůtě tří

dnů obhájce nezvolil, byl mu dne 26. 5. 1997 obhájcem ustanoven

JUDr. V. E. Zároveň bylo nařízeno veřejné zasedání na 10. 6.

1997. Dne 9. 6. 1997 si stěžovatel za obhájce zvolil JUDr. A. H.,

jemuž udělil plnou moc. Proto téhož dne předseda senátu zrušil

ustanovení obhájce JUDr. E. K veřejnému zasedání dne 10. 6. 1997

se zvolený obhájce dostavil a veřejné zasedání tak bylo možno

provést.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pokud dne 15. 4. 1997

JUDr. H. soudu sdělil, že se nedostaví k veřejnému zasedání,

začala nejpozději tímto dnem na straně stěžovatele, resp. jeho

obhájce, působit překážka, která bránila provedení veřejného

zasedání. Tato překážka přestala působit nejdříve dne 26. 5.

1997, tedy dne, kdy předseda senátu stěžovateli ustanovil obhájcem

JUDr. E., neboť od tohoto dne prý mohlo řízení o stížnosti pro

porušení zákona pokračovat a skončit rozhodnutím. Tuto dobu, tj.

dobu od 15. 4. 1997 do 26. 5. 1997 (1 měsíc a 11 dnů) prý proto

není možné započítávat do běhu tříměsíční lhůty stanovené

v ustanovení § 272 trestního řádu.

Podle odůvodnění napadeného rozsudku z citovaného ustanovení

trestního řádu vyplývá, že zákon jako podmínku rozhodnutí soudu

stanoví - mimo jiné - že rozhodnutí musí být učiněno v určitém

časovém limitu, jestliže zákon nebyl porušen v neprospěch

obviněného. Účelem této úpravy je prý zakotvení právní jistoty

v tom smyslu, že pravomocné rozhodnutí, jímž nebyl zákon porušen

v neprospěch obviněného, zůstane nedotčeno, pokud stát nezjedná

nápravu ve stanoveném limitu. Tříměsíční lhůta má tedy sloužit

jako limit státu pro případ efektivní nápravy nezákonného

pravomocného rozhodnutí, jímž zákon nebyl porušen v neprospěch

obviněného. Protože se prý však jedná o časový limit, jejž stát

stanovil sám sobě, logicky z toho vyplývá, že k jeho překročení

lze přihlížet pouze tehdy, pokud k němu došlo z důvodů, jež stát

může ovlivnit. Jestliže by však k překročení uvedeného časového

limitu došlo z důvodů, které stát ovlivnit nemůže, protože

spočívají výlučně na straně obviněného a jeho obhájce, bylo by prý

nelogické a odporovalo by samotnému smyslu zákonných ustanovení

o stížnosti pro porušení zákona jako mimořádném opravném

prostředku, kdyby takové důvody měly zabránit zjednání nápravy

nezákonného pravomocného rozhodnutí. Postup, kdy by se obviněný

a jeho obhájce (obhájci) opakovaně nedostavovali k veřejnému

zasedání, kdy by si obviněný postupně volil různé obhájce

a pokaždé by jim vypověděl plnou moc apod. - přičemž Nejvyšší soud

ČR do vztahu mezi obviněným a zvoleným obhájcem nemůže zasahovat

- by v podstatě znamenal ochromení samotného výkonu spravedlnosti

na úrovni rozhodování o stížnosti pro porušení zákona. Je prý

proto nepřijatelné, aby v takových případech Nejvyšší soud ČR při

výkladu uvedené tříměsíční lhůty nepřihlédl k tomu, že toto

překročení stát nemohl ovlivnit. Proto Nejvyšší soud ČR při

výkladu lhůty stanovené v § 272 trestního řádu dospěl k závěru, že

tato lhůta neběží, pokud postupu řízení o stížnosti pro porušení

zákona brání okolnosti, které jsou výlučně na straně obviněného

nebo jeho obhájce a na které nemá Nejvyšší soud ČR žádný vliv.

Proto v souzené věci uvedená lhůta po dobu 1 měsíce a 11 dnů

neběžela. Pokud tedy její nominální konec připadal na 20. 5. 1997

a Nejvyšší soud ČR rozhodl až dne 10. 6. 1997, k porušení

ustanovení § 272 trestního řádu nedošlo, neboť Nejvyšší soud ČR

rozhodl "s odstupem kratším než doba 1 měsíce a 11 dnů ode dne

20. 5. 1997". Tento výklad běhu lhůty prý vychází ze stejných

zásad jako nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 293/1996 Sb.

Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR napadl stěžovatel

ústavní stížností. V ní uvedl, že Nejvyšší soud ČR rozhodl

v rozporu s ustanovením § 272 trestního řádu, protože tak učinil

v době delší tří měsíců od podání stížnosti pro porušení zákona.

Tím prý byla porušena jeho osobní svoboda, zaručená v čl. 8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle

něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než

z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále byl porušen i čl.

2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen

v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který

zákon stanoví. Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek

Nejvyššího soudu ČR zrušen.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto

nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší

soud ČR a vedlejší účastníci - ministryně spravedlnosti ČR

a Krajské státní zastupitelství v Brně.

Nejvyšší soud ČR v prvé řadě namítl, že Ústavní soud není

oprávněn přezkoumávat rozhodnutí Nejvyššího soudu, jestliže

s ústavní stížností není spojen návrh, aby byl pro neústavnost

zrušen zákon nebo některé ustanovení zákona, na jehož podkladě

bylo rozhodnuto. Bližší důvody vzhledem k ustálené praxi Ústavního

soudu neuvedl a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nepřípustná

odmítnuta. Nejvyšší soud ČR dodal, že napadené rozhodnutí učinil

se zřetelem k právnímu názoru Ústavního soudu, publikovanému

v nálezu pod č. 293/1996 Sb., týkajícím se otázky, "zda běží

lhůta, kterou stanovil stát", jestliže nemožnost dodržet lhůtu

vyplývá ze skutečností, které stát nemůže ovlivnit. Nejvyšší soud

ČR rozhodl s vědomím, že toto rozhodnutí nemá oporu ve výslovném

ustanovení zákona, proto "jinak" s důvody uvedenými v ústavní

stížností souhlasí. Obecný soud se však řídil hlediskem účelnosti

a vzal v úvahu, že jeho rozhodnutí má precedentní povahu, neboť

pokud by v dané věci napadené rozhodnutí nevydal, akceptoval by ve

skutečnosti stav, kdy "obecně v kterékoli trestní věci, v níž je

stížnost pro porušení zákona podána v neprospěch obviněného

a v níž jde o případ tzv. nutné obhajoby, může obhájce ...

znemožnit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v zákonné lhůtě tří

měsíců pouze svou absencí ve veřejném zasedání".

Nejvyšší soud ČR navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno

v tom rozsahu, že v rozsudku Nejvyššího soudu ČR bude zrušen

výrok, jímž bylo zrušeno napadené usnesení státního zástupce,

a výrok, jímž bylo státnímu zástupci přikázáno nové projednání

a rozhodnutí věci. Tu část ústavní stížnosti, požadující zrušení

výroku, jímž bylo vysloveno, že napadeným usnesením státního

zástupce byl porušen zákon, navrhl Nejvyšší soud ČR zamítnout.

Ministryně spravedlnosti ČR prohlásila, že napadený rozsudek

Nejvyššího soudu ČR je v souladu se zákonem, protože Nejvyšší soud

ČR důvodně považoval tříměsíční lhůtu k projednání stížnosti pro

porušení zákona za zachovanou. Z odůvodnění rozsudku prý jasně

vyplývá snaha obhajoby znemožnit konání veřejného zasedání

k projednání podané stížnosti pro porušení zákona před uplynutím

tříměsíční zákonné lhůty.

Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedlo, že ji pokládá za důvodnou. Poukázalo

na to, že "rozšíření" počítání lhůt nad rámec stanoveného časového

limitu je v rozporu s trestním řádem a ústavně zaručeným právem na

obhajobu. Je věcí státu, aby pro výkon spravedlnosti vytvořil

takové podmínky, jež by umožňovaly splnit limity, které si sám

zákonem stanovil, stejně jako je povinností orgánů soudní moci

těchto limitů dbát. Citovaný nález Ústavního soudu č. 293/1996 Sb.

se údajně týká přípravného řízení, nikoliv však řízení

o mimořádném opravném prostředku.

Nejvyšší státní zastupitelství k ústavní stížnosti uvedlo, že

právo na spravedlivý proces má nejen obviněný, nýbrž i stát.

V ustanovení § 272 trestního řádu je stanoven časový limit

směřující vůči ministrovi spravedlnosti a Nejvyššímu soudu ČR.

Tato lhůta sice sleduje zejména cíl právní jistoty obviněného,

nicméně uvedená ochrana nemůže být jednostranná a nemůže směřovat

"výhradně vůči státu". Pokud tedy k porušení lhůty podle

citovaného § 272 trestního řádu došlo toliko v důsledku překážky,

na niž orgány činné v trestním řízení neměly vliv, je zcela

přiměřené a spravedlivé, aby tyto překážky neohrožovaly řádný

výkon spravedlnosti. Proto Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo

ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

Ústavní soud se v první řadě musel vypořádat s námitkou

Nejvyššího soudu ČR, obsaženou v jeho vyjádření k ústavní

stížnosti, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR, jestliže s ústavní stížností není spojen

návrh, aby byl pro neústavnost zrušen zákon nebo některé

ustanovení zákona, na jehož podkladě bylo rozhodnuto. Tuto námitku

shledal neoprávněnou. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR

Ústavní soud rozhoduje "o ústavní stížnosti proti pravomocnému

rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně

zaručených základních práv a svobod". Protože Nejvyšší soud ČR je

součástí soustavy obecných soudů, které jsou orgány veřejné moci

ve smyslu citovaného ustanovení Ústavy, je mimo jakoukoli

pochybnost v kompetenci Ústavního soudu, aby o ústavních

stížnostech proti pravomocným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR

rozhodoval. V tomto směru lze ostatně odkázat i na ustálenou

judikaturu Ústavního soudu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 131/93, in:

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 133

a násl.). Proto Ústavní soud návrhu Nejvyššího soudu ČR, aby byla

ústavní stížnost odmítnuta, nevyhověl.

Ústavní stížnost však není důvodná po stránce věcné.

Stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR

byla porušena jeho osobní svoboda, zaručená v čl. 8 odst. 2

Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody

jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále prý byl

porušen i čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze

uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to

způsobem, který zákon stanoví.

Jádrem sporu se stala otázka, zda Nejvyšší soud ČR porušil

zákon (konkrétně ustanovení § 272 trestního řádu), jestliže

v souzené věci rozhodl po uplynutí lhůty tří měsíců od podání

stížnosti pro porušení zákona.

Ústavní soud již dříve judikoval - a na tento nález se

v odůvodnění napadeného rozsudku odvolal i Nejvyšší soud ČR (sp.

zn. III. ÚS 83/96, in.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,

sv. 6, str. 123 a násl.) - že pokud součinnost obviněného na

procesní aktivitě nelze zásahy státu nikterak vynucovat, je

přiměřené a spravedlivé, aby "řádný výkon spravedlnosti nebyl

ohrožován takovými okolnostmi, které přes ono úsilí a prostředky

stát sám jako procesní strana není s to ovlivnit". "Sem spadají

nejen zřejmé snahy (záměry) obžalovaného (obviněného) vyhnout se

obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním ...,

tedy jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce, ale

i takové, které - ačkoli takové snahy postrádají - sledují již

mimoprocesní cíle; takovýmto jevům zřetelně vybočujícím na úkor

státu jako procesní strany jak z ústavně chráněných procesních

kautel, tak dokonce i ze samotného rámce právnosti státu ... je

však podle přesvědčení Ústavního soudu nutno čelit" (tamtéž, str.

139).

Je pravda, že v citovaném nálezu šlo o věcně odlišný případ

(týkající se přípravného řízení trestního, zejména vazby), než je

případ projednávaný. Argumentace, v něm obsažená, má však

obecnější platnost a je možné ji přiměřeně použít i v souzené

věci.

Ústavní soud tedy nemá důvod zpochybňovat závěry Nejvyššího

soudu ČR, k nimž dospěl v napadeném rozsudku. Jeho argumentace je

logická, vyvážená a přesvědčivá. Tříměsíční lhůta k rozhodnutí

o stížnosti pro porušení zákona má skutečně sloužit jako limit

státu pro případ efektivní nápravy nezákonného pravomocného

rozhodnutí, jímž zákon byl porušen v prospěch obviněného. Tento

časový limit stanovil sám stát, z čehož logicky vyplývá, že k jeho

překročení lze přihlížet pouze tehdy, pokud k němu došlo z důvodů,

jež stát může ovlivnit. Pokud by však k překročení uvedeného

časového limitu došlo z důvodů, které stát ovlivnit nemůže,

protože spočívají výlučně na straně obviněného a jeho obhájce,

bylo by nelogické a odporovalo by samotnému smyslu zákonných

ustanovení o stížnosti pro porušení zákona jako mimořádném

opravném prostředku, kdyby takové důvody měly zabránit zjednání

nápravy nezákonného pravomocného rozhodnutí. Ústavní soud - po

seznámení se s příslušným spisovým materiálem - shledal, že se

obviněný a jeho obhájce skutečně opakovaně nedostavovali

k veřejnému zasedání, obviněný si zvolil obhájce (čímž zabránil

tomu, aby jeho obhajobu vykonával obhájce již ustanovený), později

mu vypověděl plnou moc a dalšího obhájce si zvolil až poté, co mu

byl ustanoven obhájce nový, nedodržoval lhůty, stanovené k volbě

obhájce apod. Nejvyšší soud ČR sám do vztahu mezi stěžovatelem

a zvoleným obhájcem nemohl nijak zasahovat a nelze proto přičítat

státu - na rozdíl od vyjádření krajského státního zástupce - že

nebyly vytvořeny takové podmínky, jež by umožňovaly splnit limity,

které si stát sám stanovil zákonem, a že těchto limitů nedbal.

Pokud Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti toliko ve výroku, že napadeným usnesením

státního zástupce byl porušen zákon, zatímco v ostatních částech

navrhl vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud se ztotožnil jen

s prvním z těchto návrhů. Z materiálního pohledu na právo plyne,

že nález Ústavního soudu by měl mít nejen význam akademický, nýbrž

i důsledky praktické. Ústavní soud má za to, že v souzené věci lze

otázku běhu lhůty ve smyslu ustanovení § 272 trestního řádu

překlenout výkladem, takže novelizace tohoto ustanovení není

jediným řešením vzniklého sporu. Ostatně podobně postupoval

Ústavní soud již dříve v citovaném nálezu č. 293/1996 Sb., vedeném

pod sp. zn. III. ÚS 83/96. Pro úplnost se konečně poznamenává, že

ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti lze spatřovat

zřetelný rozpor s jeho vlastním (napadeným) rozsudkem, jestliže

nyní sám navrhuje zrušující (nikoliv tedy pouze "akademický")

výrok tohoto rozsudku zrušit. V tomto směru Ústavní soud názor

Nejvyššího soudu ČR nesdílí.

Ústavní soud tedy konstatuje, že napadeným rozsudkem

Nejvyššího soudu ČR základní práva nebo svobody stěžovatele,

zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách

podle článku 10 Ústavy (zejména v článku 8 odst. 2 a v článku 2

odst. 2 Listiny), porušena nebyla.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. února 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru