Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2827/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Kašava
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
Poučovací povinnost
Správní řízení
katastrální úřad
řízení/zahájení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2827.10.1
Datum podání30.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 15

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2827/10 ze dne 10. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce Kašava, PSČ: 763 19, zastoupené JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem Havířov - Město, Astronautů 859, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2010, čj. 21 Cdo 2636/2008 - 224, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 3. 2008, čj. 60 Co 383/2005 - 201, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla otázku, zda rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Zlíně (dále "katastrální úřad") v její věci bylo výsledkem správního řízení, podle něhož lze povolit vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 265/1992 Sb."). Tvrdí, že katastrální úřad nebyl s ohledem na princip dispoziční oprávněn zahájit správní řízení bez návrhu účastníka.

Návrh na registraci zástavní smlouvy byl adresován Státnímu notářství ve Zlíně, které po 1. lednu 1993 již neexistovalo a nemohlo ho tudíž ani postoupit, proto nevyvolal žádné právní účinky. Nelze jej proto, podle názoru stěžovatelky, považovat za návrh na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí, neboť není adresován katastrálnímu úřadu, nemá předepsané náležitosti, účastníci v něm vklad do katastru nemovitostí nenavrhují, ani nepředložili plnou moc k zastupování ve správním řízení. Rozhodnutí katastrálního úřadu je tak výsledkem nesprávného úředního postupu a paaktem vydaným v rozporu se zákonem č. 265/1992 Sb. a zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) v příslušném znění. Jeho následkem nemohl být vznik zástavního práva a obecné soudy měly k jeho nicotnosti přihlédnout z úřední povinnosti.

Obecné soudy rovněž porušily zásadu dvojinstančnosti řízení, neseznámily stěžovatelku se svým právním názorem, neumožnily jí vyjádřit se k němu a nevypořádaly se s jejím odlišným názorem ohledně povahy smlouvy o úvěru, včetně oddělitelnosti jejího ustanovení o propadné zástavě. Nerespektovaly rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 99/07 ze dne 7. 10. 2008, a nehodnotily ani skutečnost, že katastrální úřad povolil vklad obratem.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí pouze konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu vykazuje vady. Rovněž nespecifikoval, proč i přes jejich existenci považuje rozhodnutí o povolení vkladu za platné. Nevypořádal se s námitkami stěžovatelky v otázce, zda rozhodnutí o povolení vkladu je výsledkem správního řízení, čímž porušil ustanovení § 132 OSŘ. Závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí je správné, je neúplný a činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Nevypořádal se rovněž s námitkou stěžovatelky, že žalovaná nepřijala zástavu v dobré víře.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala u Okresního soudu ve Zlíně žalobu na určení, že zástavní právo k budově č.p. 255 v Kašavě, na pozemku parc. č. 454, zapsané na LV č. 1001 v katastrálním území Kašava (dále "nemovitost"), založené zástavní smlouvou se zástavní věřitelkou STAPO, s. r. o. (dále "žalovaná"), neexistuje. Rozsudkem ze dne 7. 6. 2005, čj. 28 C 170/2003 - 86, Okresní soud ve Zlíně žalobě stěžovatelky vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 3. 3. 2008, čj. 60 Co 383/2005 - 201, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Její dovolání zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2010, čj. 21 Cdo 2636/2008 - 224.

III.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat aspekty právních sporů, protože to patří do pravomoci obecných soudů. Nepřehodnocuje ani jimi prováděné dokazování. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, svazek 6, nález č. 22). Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Poté, co Ústavní soud přezkoumal všechny okolnosti, včetně napadených rozhodnutí v kontextu stěžovatelčiných argumentů, relevantních pro posouzení věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu totožné námitky, které již uplatnila v rámci dovolacího řízení. Jak Ústavní soud shledal, Nejvyšší soud se s nimi v odůvodnění svého rozsudku vypořádal způsobem, který zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces způsobit nemohl. Zkoumání jednotlivých v ústavní stížnosti zopakovaných námitek, týkajících se skutkového stavu, tak v souladu se shora uvedenými principy jeho činnosti přesahuje přezkumnou pravomoc Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, svazek 3, nález č. 39).

Stěžovatelka především tvrdí, že katastrální úřad nebyl sám oprávněn zahájit správní řízení o vkladu zástavního práva. Podle § 15 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., v příslušném znění, všechny věci státního notářství, ve kterých probíhá řízení o registraci smluv a do účinnosti tohoto zákona v nich nebylo vydáno nebo doručeno rozhodnutí, převezmou a dokončí příslušné orgány republiky. Pokud návrh na registraci zástavní smlouvy, adresovaný sice Státnímu notářství ve Zlíně, předložila katastrálnímu úřadu jednatelka žalované Ing. W., postupoval poté v souladu s ustanovením § 15 odst. 3 citovaného zákona, stanovícího, že podle něj se zapisují i právní vztahy, které vznikly ze smluv a na základě jiných právních skutečností stanovených zákonem, jestliže do dne jeho účinnosti nebyl podán návrh na registraci nebo návrh na zápis do evidence nemovitostí.

Pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily zásadu dvouinstančnosti řízení, neseznámily ji se svým právním názorem a neumožnily jí se k němu vyjádřit, nelze jí v tomto ohledu dát za pravdu. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že v jejich rámci obecné soudy respektovaly jak zásadu dvouinstančnosti řízení, tak i zásadu jeho koncentrace, přičemž ani k porušení poučovací povinnosti v žádném stupni soudního řízení nedošlo. Na tuto námitku stěžovatelky, uplatněnou již v dovolání, náležitě reagoval dovolací soud na straně 11 svého rozsudku, kde uvedl, že v rámci odvolacího řízení nenastala ani jedna ze skutečností, o nichž by měla být v souladu s ustanovením § 118a OSŘ odvolacím soudem poučena a umožněno jí tak uvést nové skutečnosti a důkazy.

Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelky, že konstatování obecných soudů, že ve správním řízení došlo k "vadám", není dostatečně konkrétním. Tato skutečnost však, stejně jako vypořádání se s otázkou, zda rozhodnutí o povolení vkladu je či není výsledkem správního řízení, není v dané věci určující, neboť, jak obecné soudy v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnily, zástavní právo vzniklo již odevzdáním nemovitosti, jímž se rozumí samotný vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Obecné soudy dále zdůvodnily, proč s ohledem na ustanovení § 39 občanského zákoníku nezakládá stěžovatelkou namítaná neplatnost ustanovení o tzv. propadné zástavě neplatnost celé smlouvy o půjčce, neboť je lze podle § 41 tohoto zákona oddělit od jejího zbývajícího obsahu.

Stěžovatelkou citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 99/07, ze dne 7. 10. 2008, pak na její věc zjevně nedopadá, neboť se týká odpovědnosti státu za nečinnost správního orgánu.

Ústavní soud tak ověřil, že obecné soudy se argumenty stěžovatelky (totožnými s těmi, které uvedla v ústavní stížnosti) odpovídajícím způsobem zabývaly, podrobně se s nimi vypořádaly a své právní závěry patřičně odůvodnily. Rozhodovaly tak v souladu s principy hlavy páté Listiny. Jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a nejsou ani nepřezkoumatelná, ani projevem svévole. Vzhledem k tomu Ústavní soud nepovažuje za nutné se k věci znovu vyjadřovat, a proto na ně v jednotlivostech pouze odkazuje.

Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že jednotlivému subjektu je zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost, kterou nepochybně plně využila, uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru