Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2822/16 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
Výživné
manžel
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.2822.16.1
Datum podání23.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 760

99/1963 Sb., § 150, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2822/16 ze dne 31. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Dolejškové, zastoupené JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem se sídlem Jeřábkova 5, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, č.j. 63 C 98/2012-243, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016, č.j. 19 Co 315/2015-272, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, č.j. 63 C 98/2012-243, byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen přispívat na výživu stěžovatelky počínaje dnem 17. 10. 2012 částkou 9.500,- Kč měsíčně a počínaje dnem 20. 6. 2014 částkou 14.000,- Kč měsíčně (výrok I.). Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č.j. 19 Co 315/2015-272, rozhodl o odvolání stěžovatelky tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 26.039, 20 Kč (výrok II.).

II.

Napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a především právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve upozorňuje na to, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014, č.j. 63 C 98/2012-166, jí byl ustanoven k ochraně jejích zájmů zástupce z řad advokátů, když byly s ohledem na její sociální a finanční poměry splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

Následně však Městský soud v Brně dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro stanovení vyživovací povinnosti žalovanému vůči stěžovatelce splněny nejsou, přičemž stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy nerespektovaly zákonný požadavek zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů. Soudy podle názoru stěžovatelky dospěly k mnoha rozporným závěrům, nezohlednily její námitky a svá rozhodnutí založily na nepodložených domněnkách. Rozhodnutí tak podle ní obsahují mnoho logických rozporů, jsou nedostatečně odůvodněná, nepřezkoumatelná a nenaplňují požadavek předvídatelnosti.

Dále stěžovatelka namítá, že zatímco Městský soud v Brně v rozhodnutí ze dne 11. 6. 2015, č.j. 63 C 98/2012-243, s odkazem na § 150 o.s.ř. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, č.j. 19 Co 315/2015-272, stanovil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému s odkazem na jeho plný úspěch ve věci. Nikterak se však při rozhodování o nákladech řízení nezabýval poměry stěžovatelky, svůj postup dostatečně neodůvodnil a naplnil svým rozhodováním prvky libovůle. Podle stěžovatelky tak porušil její právo na spravedlivý proces a zasáhl taktéž do jejího práva na majetek, jelikož částka na náhradu nákladů řízení je natolik vysoká, že ji není schopna hradit.

Ústavní stížnost ze dne 23. 8. 2016 stěžovatelka doplnila podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2016, ve kterém uvádí, že u ní byl v souvislosti s rozvodovým řízením konstatován depresivní syndrom, přičemž z přiložené lékařské zprávy ze dne 5. 9. 2016 vyplývá, že její "pracovní potenciál je z psych. hlediska významně narušen". Tím, že Městský soud v Brně, ani Krajský soud v Brně k tomuto tvrzení nikterak nepřihlédly a nijak se s tímto tvrzením nevypořádaly, ačkoliv je v dané věci významné, porušily podle stěžovatelky její právo na spravedlivý proces.

K ústavní stížnosti stěžovatelka připojila také návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Ústavní stížnost je tak třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry obecných soudů a nepřípustně očekává, že Ústavní soud je opětovně podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Stěžovatelka však měla možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Přesvědčení stěžovatelky o pochybeních obecných soudů přitom Ústavní soud nesdílí. K zamítnutí žaloby soudy dospěly, navzdory názoru stěžovatelky, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a odpovídajícího právního hodnocení věci, přičemž svá rozhodnutí také řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnily.

Ve vztahu k námitkám týkajícím se vyživovací povinnosti vyplývají z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně následující zjištění. Stěžovatelka žije v domě u rodičů, kde přispívá na inkaso, na výživu dcer z manželství s žalovaným pak přispívá částkou 400,- Kč. Je vyučená operátorka skladování a do 31. 1. 2012 byla zaměstnaná jako administrativní pracovnice ve společnosti, jejímž jediným jednatelem a společníkem je žalovaný. Poté byla vedena v seznamu uchazečů o zaměstnání, ze které byla na vlastní žádost vyřazena a absolvovala rekvalifikační kurz v oboru kosmetička. Její příjem je tvořen výživným od žalovaného ve výši 5.000,- Kč a dávkami poskytovanými v souvislosti s péčí o vlastního otce ve výši 4.000,- Kč. V řízení však nebyla zjištěna potřeba celodenní péče o otce ze strany stěžovatelky, když navíc v domácnosti s otcem žije nejen stěžovatelka, ale i její matka (manželka otce). Dle sdělení úřadu práce jsou v oboru, ve kterém se stěžovatelka vyučila, volná pracovní místa a stěžovatelce tak podle Městského soudu v Brně objektivně nebrání žádná skutečnost, aby svou prací získávala prostředky ke krytí jejích potřeb, nebylo však zjištěno, že by skutečně vyvíjela opravdovou snahu zaměstnání získat. Pokud jde o žalovaného, jeho průměrná čistá mzda se dle zjištění soudu v letech 2012-2015 pohybovala v rozmezí 46.877,- Kč až 49.405,- Kč a jiné prokazatelné příjmy žalovaný neměl. Z příjmů hradí nájemné za byt, který užívá spolu s dcerami ve výši 6.700,- Kč měsíčně, dále hradí veškeré platby spojené s chodem domácnosti a téměř veškeré platby spojené s péčí o dcery. Usnesením ze dne 18. 5. 2012, č.j. 55C 28/2012-48, byl schválen smír účastníků, ve kterém se žalovaný zavázal přispívat na výživu stěžovatelky od 1. 5. 2012 částkou 5.000,- Kč a tuto svou povinnost si řádně plní.

Městský soud v Brně v odůvodnění rozhodnutí dále poukázal především na to, že na požadavek stejného životního standardu obou manželů je nutno pohlížet s určitými korekcemi, když životní úroveň nelze posuzovat toliko ve vztahu k dosahovaným měsíčním příjmům, ale je třeba vzít v úvahu všechny majetkové a osobní poměry. Institut výživného mezi manžely pak plní určitou "dorovnávací" funkci v případě, že by životní standard jednoho z manželů byl zřetelně odlišný. Porovnáním majetkových poměrů stěžovatelky a žalovaného pak soud dospěl k závěru, že podmínky pro stanovení vyživovací povinnosti žalovanému ve stěžovatelkou požadované výši splněny nejsou, neboť životní úroveň obou manželů je v zásadě stejná, což ilustroval také jednoduchým výpočtem a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

Krajský soud v Brně následně dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné, když se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který podle něj správně zhodnotil veškeré poměry účastníků řízení i nárok stěžovatelky. K námitkám stěžovatelky odvolací soud doplnil, že jsou-li jejímu otci poskytovány dávky v podobě příspěvku na péči ve výši 4.000,- Kč, aby si zajistil péči o svou osobu, a tuto péči svému otci poskytuje stěžovatelka, pak je nutné i tuto částku přičíst k jejím příjmům. Ztotožnil se i s tím, že rozhodně nebylo prokázáno, že stěžovatelka nemůže nastoupit do zaměstnání z důvodu celodenní péče o svého otce, když péči o něj zajišťuje také jeho manželka (matka stěžovatelky). Dále podotkl, že v povoláních, ke kterým má stěžovatelka kvalifikaci (skladnice, kosmetička), je na trhu práce nabízeno pracovní uplatnění, nicméně stěžovatelka nedoložila, že by se o získání práce intenzivně zajímala. Ani odvolací soud tak neshledal důvod pro to, aby bylo stěžovatelce výživné od žalovaného, původně stanovené na 5.000,- Kč měsíčně, dále zvýšeno.

Pro úplnost lze pak poznamenat, že v rámci odvolacího řízení bylo zjištěno, že v mezidobí byly rozsudkem Městského soudu v Brně, č.j. 22 Nc 155/2011-258, nezletilé dcery svěřeny do výchovy otce a stěžovatelce na ně bylo stanoveno výživné ve výši 1.000,- Kč a 800,- Kč. Došlo také k rozvodu manželství stěžovatelky a žalovaného, a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 48 C 206/2011, proti kterému stěžovatelka podala odvolání.

Z naznačené stručné rekapitulace rozhodnutí je patrné, že soudy při rozhodování o žalobě stěžovatelky vycházely ze standardního pojetí institutu výživného a kritérií pro jeho určení. Relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost, rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Učiněné závěry Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a nepřísluší mu proto je jakkoli zpochybňovat nebo přehodnocovat. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani námitka stěžovatelky, že soudy takto rozhodly navzdory skutečnosti, že jí byl v řízení před Městským soudem v Brně s ohledem na její poměry ustanoven k ochraně jejích zájmů zástupce z řad advokátů.

Pokud pak stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí také proti tomu, že jí byla Krajským soudem v Brně stanovena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, je nutno konstatovat, že jakkoliv se otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé, přičemž s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může ústavněprávní dimenze dosáhnout např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

Byť Městský soud v Brně stěžovatelce s ohledem na její poměry v řízení nejprve ustanovil k ochraně jejích zájmů zástupce z řad advokátů a následně v rozsudku ze dne 11. 6. 2015, č.j. 63 C 98/2012-243, s odkazem na § 150 o.s.ř. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neznamená to nutně, že shodný postup (dle § 150 o.s.ř.) musí zvolit také soud odvolací. S názorem stěžovatelky, že se odvolací soud v souvislosti s náklady řízení nezabýval jejími poměry a svůj postup v tomto směru neodůvodnil, přitom nelze souhlasit, když rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na zvýšení výživného, byl krajským soudem jako věcně správný potvrzen právě na základě podrobné argumentace týkající se majetkových poměrů stěžovatelky (a žalovaného), které ostatně již byly nastíněny výše. Z rozsudku Krajského soudu v Brně je přitom patrné, že odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení opřel o § 224 odst. l o.s.ř. a § 142 odst. l o.s.ř., přičemž uvedl, že stěžovatelka nebyla v odvolacím řízení úspěšná a úspěšnému žalovanému vznikly náklady za právní zastoupení advokátem. Při rozhodování o nákladech řízení tedy odvolací soud zcela správně nezohlednil pouze poměry stěžovatelky, ale reflektoval také další pro posouzení podstatné okolnosti, tedy i celkové poměry žalovaného, který byl na rozdíl od stěžovatelky v odvolacím řízení úspěšný a za účelem své obrany v řízení byl nucen za sepis vyjádření k odvolání stěžovatelky a zastoupení advokátem u odvolacího soudu vynaložit finanční prostředky. Způsob, kterým odvolací soud o nákladech řízení rozhodl, je tak třeba chápat jako výraz nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočuje z ústavněprávních limitů.

Pakliže stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 9. 2016 upozorňuje, že u ní byl v souvislosti s rozvodovým řízením konstatován depresivní syndrom, lékařskou zprávou ze dne 5. 9. 2016 dokládá, že její "pracovní potenciál je z psych. hlediska významně narušen" a namítá, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces, když k tomuto tvrzení nikterak nepřihlédly, není možno přisvědčit ani této její námitce.

Po prostudování vyžádaného spisového materiálu Městského soudu v Brně, sp. zn. 63 C 98/2012, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v řízení doložila lékařskou zprávu o svém psychickém stavu v souvislosti s žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů, resp. v souvislosti se svým přípisem ze dne 16. 10. 2014, kterým urguje rozhodnutí o této žádosti (č.l. 159). Přiložená lékařská zpráva ze dne 14. 10. 2014 (č.l. 161) však neobsahuje informaci o tom, že "pracovní potenciál (stěžovatelky) je z psych. hlediska významně narušen", ale toliko informaci, že u ní v souvislosti s rozvodovým řízením došlo k rozvoji depresivního syndromu. Při jednání před soudem prvního stupně dne 26. 1. 2015 pak stěžovatelka obecně uvedla, že u ní došlo ke zhoršení zdravotního stavu, k čemuž navrhla důkaz totožnou lékařskou zprávou ze dne 14. 10. 2014 (č.l. 161), která byla při jednání přečtena (viz protokol o jednání ze dne 26. 1. 2015, č.l. 177). Také v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka pouze obecně uvedla, že "uvedené okolnosti (zdravotní stav otce) spolu s nepříznivým zdravotním stavem samotné žalobkyně představují objektivní překážku v hledání zaměstnání, která snižuje možnosti jejího pracovního uplatnění".

Jelikož tvrzení, že "pracovní potenciál (stěžovatelky) je z psych. hlediska významně narušen", vyplývá až z lékařské zprávy ze dne 5. 9. 2016 (v ústavní stížnosti ani v jejím doplnění ostatně stěžovatelka nezmiňuje nic jiného), nemohla skutečnost, že se s tímto tvrzením výslovně nevypořádal Městský soud v Brně v rozsudku ze dne 11. 6. 2015, č.j. 63 C 98/2012-243, ani Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, č.j. 19 Co 315/2015-272, založit porušení základních práv stěžovatelky, která tuto zprávu obecným soudům v průběhu řízení nepředložila (a předložit ani nemohla). Soudy se navíc v obecné rovině možnostmi stěžovatelky nastoupit do zaměstnání blíže zabývaly a při zohlednění otázky potřeby péče o otce, situace na trhu práce, kvalifikace stěžovatelky a její aktivity při hledání zaměstnání dospěly k závěru, že jí objektivně nebrání žádná skutečnost, aby získávala prostředky ke krytí svých potřeb prací. Jen pro úplnost lze pak doplnit, že Ústavní soud se tímto tvrzením sám zabývat nemůže, neboť není v postavení obecného soudu.

V.

Na základě uvedené argumentace Ústavní soud uzavřel, že kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru