Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 282/96Nález ÚS ze dne 25.09.1997K nutnosti veřejného soudního jednání v nejednoduchém restitučním případě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkTíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 111/9 SbNU 53
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.282.96
Datum podání17.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k, § 9 odst.4

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 282/96 ze dne 25. 9. 1997

N 111/9 SbNU 53

K nutnosti veřejného soudního jednání v nejednoduchém restitučním případě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. S. a Ing.

E. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5.

1996, sp. zn. 22 Ca 457/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí

Okresního úřadu V. - okresního pozemkového úřadu ze dne 10.

5. 1995, č. j. PÚ 13/1575/93-201, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovujea rozsudek Krajského

soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 457/95, ze dne 30. 5. 1996,

se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

E. S. a Ing. E. S. podali dne 16. 10. 1996 k Ústavnímu soudu

ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu

v Ostravě, jímž soud potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu V.

- okresního pozemkového úřadu, v jehož výroku bylo stanoveno, že

navrhovatelé nejsou vlastníky každý 1/2 nemovitostí v obci a k. ú.

V. M.. Stěžovatelé podali svoji ústavní stížnost na základě

ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat

fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním

zákonem.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelé uvedli, že tím,

že Krajský soud v Ostravě rozhodoval ve věci zásadního významu bez

jednání, znemožnil navrhovatelům projednání věci v jejich

přítomnosti, což je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla

projednána veřejně a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům. Navrhovatelé namítají, že ani okresní

úřad, ani krajský soud neposoudily podmínky stavu tísně a nápadně

nevýhodných podmínek, za nichž jejich otec, Ing. O. S., kupní

smlouvu podepisoval, a to ve všech souvislostech a v návaznosti na

všechny provedené důkazy. Dále namítají řadu nesrovnalostí při

podepisování kupní smlouvy. Jejich otec byl k projednání prodeje

nemovitosti předvolán, bylo mu uloženo, aby zajistil zpracování

odhadu a byl na něho činěn nátlak, aby vše proběhlo urychleně.

Uvádějí dále, že o nátlaku na podpis smlouvy svědčí skutečnost, že

byla podepsána ještě předtím, než nabylo právní moci rozhodnutí

státního notářství o vypořádání dědictví k nemovitostem po jeho

manželce. Vzhledem k tomu - dle jejich tvrzení - jejich otec ještě

nemohl vystupovat jako vlastník nemovitosti, proto jakákoliv

dispozice s majetkem vyžadovala souhlas státního notářství, který

však udělen nebyl, a to ani dodatečně. Z toho důvodu je podle

navrhovatelů kupní smlouva neplatná. Navrhovatelé napadli rovněž

znalecký posudek včetně jeho doplňku, který se netýkal všech

nemovitostí, ale pouze pozemků. K nápadně nevýhodným podmínkám

prodeje uvedli, že otcův velmi špatný zdravotní stav neumožňoval

plně kontrolovat jeho rozhodování, což mělo za následek, že učinil

podpisem kupní smlouvy to, co by jinak bez zdravotních potíží

neučinil. Trvali na tom, že i když otec rodinný dům se zahradou

neužíval, hodlal se do domu nastěhovat ze zdravotních důvodů,

neboť by tak měl blízko do zaměstnání i k lékařskému ošetření.

Jelikož mu to bylo prodejem nemovitostí odepřeno, jsou

přesvědčeni, že toto odepření nebo ztížení péče o zdraví tak

nemocného člověka jsou nápadně nevýhodné podmínky. Svému vážnému

onemocnění jejich otec podlehl ve věku 51 let.

Z rozhodnutí Okresního úřadu V. - okresního pozemkového úřadu

Ústavní soud zjistil, že podle ust. § 9 odst. 4 zákona č.

229/1991 Sb., v platném znění, úřad rozhodl, že navrhovatelé

nejsou vlastníky každý 1/2 předmětných nemovitostí. Okresní úřad

ve svém odůvodnění však uvedl, že navrhovatelé jsou osobami

oprávněnými podat žádost o vydání nemovitostí, neboť jsou dětmi

původního zemřelého vlastníka. Na základě toho okresní úřad

zkoumal podmínky nároku navrhovatelů na vydání nemovitostí

z důvodů, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně

nevýhodných podmínek dle ust. § 6 odst. 1 písm. k) zák. č.

229/1991 Sb. Okresní úřad přezkoumal námitky navrhovatelů

i předložené důkazy, sám ještě dokazování doplnil a na základě

toho dospěl k závěru, že se navrhovatelům nepodařilo v řízení

prokázat, že kupní smlouvu uzavřel jejich otec, Ing. O. S.,

v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Předmětné nemovitosti

nepřešly na stát způsobem uvedeným v ust. § 6 odst. 1 písm. k)

zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, a proto rozhodl, že

navrhovatelé nejsou vlastníky výše uvedených nemovitostí.

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že

krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu V. - okresního

pozemkového úřadu. Z odůvodnění krajského soudu vyplývá, že shodně

s okresním úřadem tíseň původního vlastníka při uzavírání kupní

smlouvy neshledal. Při jednání o prodeji nemovitosti otec

navrhovatelů Ing. S. uvedl, že domek je volný a že je ochoten

ihned prodej realizovat. Přitom se obě strany dohodly na

urychleném uzavření kupní smlouvy i zajištění všech náležitostí,

které k tomu byly nutné. Z obsahu zápisu o jednání o prodeji nelze

dovodit nátlak, který podle navrhovatelů měl být na otce činěn.

Ing. S. se svobodně jako jediný dědic rozhodl, že nemovitost

prodá, neboť jak sám uvedl, domek byl volný. Obě strany se rovněž

dohodly na předběžné ceně domku, cca 100 000 Kčs, a za tímto

účelem také pan S. zajistil zpracování odhadu na tento objekt.

Krajský soud neshledal, že by se prodávající nacházel v takovém

hospodářském, sociálním nebo psychickém stavu, který by na něj

působil tak, že by přistoupil k právnímu úkonu, tedy ke smlouvě,

k němuž by jinak nepřistoupil. Pro tvrzení navrhovatelů, že otec

byl v nedobrém zdravotním stavu, není opory v dokazování.

Krajský soud neshledal ani existenci nápadně nevýhodných

podmínek při uzavírání kupní smlouvy. I když bylo prokázáno, že

kupní cena byla oproti znaleckému posudku nižší, došlo k tomu

nesprávným součtem, tedy početní chybou. Pokud bylo prodávajícímu

vyplaceno o 10 000 Kčs méně, podle názoru soudu se nejedná

o nápadně nevýhodné podmínky. Cena za pozemek odpovídala tehdy

platným cenovým předpisům, což vyplynulo z dodatku ke znaleckému

posudku. Soud se neztotožnil s tvrzením navrhovatelů, kteří

nápadně nevýhodné podmínky spatřovali ve skutečnosti, že jejich

otec přišel prodejem nemovitosti o výhodné bydlení, když sám

uvedl, že dům je volný a sám bydlel jinde. V souladu s výše

uvedeným, dle názoru soudu, prodávající nebyl po prodeji zjevně

znevýhodněn ve srovnání s předsmluvním stavem, alespoň pokud jde

o jeho bydlení, jestliže předmětný dům nikdy neobýval.

Krajský soud rozhodoval ve věci bez jednání dle § 250f o. s.

ř., neboť dle jeho závěru navrhovatelé nezpochybňovali správnost

či neúplnost skutkových zjištění ve správním řízení, ale domáhali

se pouze jiného právního posouzení nesporných skutečností.

Okresní úřad V. - okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření

uvedl, že nemovitosti přešly do vlastnictví Okresní správy silnic

na základě kupní smlouvy ze 17. 12. 1976, která byla uzavřena mezi

Ing. O. S. a Okresní správou silnic V.. Z žádných provedených

důkazů nevyplynulo, že by smlouva byla uzavřena pod nátlakem.

Pokud jde o zpochybnění kupní ceny, pak k poškození Ing. S. došlo

v důsledku chybného celkového součtu jednotlivých položek,

k ocenění nemovitostí však došlo správným použitím cenové

vyhlášky, což bylo potvrzeno i kontrolním znaleckým posudkem.

Vzhledem k tomu, že se oprávněným osobám nepodařilo prokázat tíseň

a nápadně nevýhodné podmínky, rozhodl správní orgán tak, jak je ve

výroku rozhodnutí uvedeno.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odkázal na právní

posouzení uvedené v odůvodnění jeho rozsudku. Vzhledem k tomu, že

stěžovatelé nezpochybňovali správnost či úplnost skutkových

zjištění ve správním řízení, ale domáhali se pouze jiného právního

posouzení nesporných skutečností, krajský soud rozhodoval bez

nařízení jednání na základě ust. § 250l odst. 2 a 250f o. s. ř.

Podle vyjádření Správy a údržby silnic V. M. Okresní úřad V.

- okresní pozemkový úřad ve správním řízení neporušil žádné

ústavní právo a toto rozhodnutí je v souladu se zákonem. Pozemek

přešel na stát řádnou kupní smlouvou. Pokud stěžovatelé namítají

neplatnost kupní smlouvy, měli se ve sporném řízení u okresního

soudu domáhat neplatnosti této kupní smlouvy. Dle stanoviska

tohoto vedlejšího účastníka kupní smlouva byla uzavřena platně,

stěžovatelé neprokázali ani tíseň, ani nápadně nevýhodné podmínky.

Krajský soud ve svém rozsudku své rozhodnutí přesvědčivě

odůvodnil. Z uvedených důvodů správa a údržba silnic navrhla, aby

ústavní stížnost byla zamítnuta.

Město V. M. sdělilo ve svém vyjádření, že mu o předmětu

ústavní stížnosti není nic známo, proto se nemůže k ústavní

stížnosti blíže vyjádřit.

Pozemkový fond ČR Ústavnímu soudu sdělil, že jako vedlejší

účastník v řízení o ústavní stížnosti se dle § 28 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb. vzdává tohoto postavení.

II.

Ústavní soud po zhodnocení obsahu spisů Okresního úřadu V.

- okresního pozemkového úřadu a Krajského soudu v Ostravě dospěl

k závěru, že stížnost je důvodná. Jak z uvedeného vyplývá, okresní

úřad i krajský soud provedly řadu důkazů a po jejich zhodnocení

dospěly shodně k závěru, že zde nejsou splněny podmínky ustanovení

§ 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. pro vydání nemovitostí

z důvodu uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných

podmínek.

Navrhovatelé nicméně soudu předložili celou řadu námitek,

z nichž vyvozovali, že jejich otec Ing. O. S. uzavřel kupní

smlouvu na nemovitosti v tísni, kterou spatřují v nátlaku, jenž

dle jejich tvrzení na něho byl činěn ze strany kupujícího.

Nápadně nevýhodné podmínky navrhovatelé vidí v otcově velmi

vážném zdravotním stavu, kdy nemohl plně kontrolovat své

rozhodování, a dále i v tom, že nemožnost obývat předmětnou

nemovitost představovala u něho ztížení dosažitelné zdravotní

péče. A konečně navrhovatelé namítali i neplatnost kupní smlouvy

z toho důvodu, že nemovitost byla prodána v době, kdy rozhodnutí

o dědictví dosud nenabylo právní moci.

Za těchto okolností se Ústavní soud nemohl ztotožnit se

závěrem Krajského soudu v Ostravě, že zde byly splněny podmínky

pro rozhodování dle ustanovení § 250f o. s. ř. Citované ustanovení

připouští rozhodování soudu bez nařízení jednání pouze

v jednoduchých případech, je-li nepochybné, že správní orgán

vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, a jde-li jen

o posouzení právní otázky.

Vzhledem ke všem okolnostem případu je Ústavní soud toho

názoru, že se v předmětné věci nejedná o jednoduchý případ, a to

se zřetelem k charakteru prováděných důkazů, jejich výkladu i všem

námitkám navrhovatelů. Aniž by Ústavní soud hodnotil prováděné

důkazní řízení a předjímal věcná rozhodnutí, má za to, že v dané

věci bylo třeba respektovat nárok stěžovatelů na ústní jednání

před soudem.

V souvislosti s tím je nutno poukázat i na nález Ústavního

soudu č. 269/1996 Sb., kterým bylo ustanovení § 250f o. s. ř.

zrušeno dnem 1. 5. 1997 jako neústavní, a to zejména se zřetelem

k ustanovení § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Právě s ohledem na to, že předchozí platná právní úprava správního

soudnictví díky § 250f o. s. ř. umožňovala nenařizovat jednání,

přestože správní senáty soudů všech stupňů jsou prvním a jediným

soudem, u kterého je realizováno právo na soudní ochranu, zrušil

Ústavní soud toto ustanovení pro rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod. Dále poukázal i na to, že neveřejným

projednáním věci a neexistencí jakéhokoliv opravného prostředku

proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení byl účastník zbaven

jakékoliv možnosti domáhat se respektování řádného procesu, např.

namítnout podjatost soudce apod. Ústavní soud dospěl k závěru, že

princip veřejnosti jednání musí být respektován alespoň v jedné

instanci, což za platnosti § 250f o. s. ř. splněno nebylo.

Právě uvedené důvody má na mysli Ústavní soud v předmětné

věci, kdy účastníci byli použitím ustanovení § 250f o. s. ř.

zbaveni možnosti veřejného projednání před soudem.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud vyhověl

návrhu stěžovatelů a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.

22 Ca 457/95, ze dne 30. 5. 1996, zrušil, neboť jím byl

porušen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 25. září 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru