Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 282/01Nález ÚS ze dne 26.03.2002Soudní přezkoumávání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysoké škole

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na vzdělání
Věcný rejstříkškoly
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 40/25 SbNU 321
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.282.01
Datum vyhlášení26.03.2002
Datum podání09.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.4, čl. 4 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

111/1998 Sb., § 50 odst.2

147/2001 Sb.

172/1990 Sb., § 248

99/1963 Sb., § 248 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 282/01 ze dne 26. 3. 2002

N 40/25 SbNU 321

Soudní přezkoumávání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysoké škole

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele ing. J. J.proti usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 7. 2. 2001, čj. 30 Ca 480/2000-35, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2001, čj. 30

Ca 480/2000-35, se ruší.

II. Návrh na zrušení přílohy A občanského soudního řádu

- zákon č. 99/1963 Sb. - ve větě "rozhodnutí, dle zákona č.

172/1990 Sb., o vysokých školách, dle § 18 odst. 2", se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví

tohoto nálezu citované usnesení Krajského soudu v Brně, kterým

bylo zastaveno řízení o jeho návrhu na přezkoumání rozhodnutí

rektora Masarykovy univerzity, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí

děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity, o nepřijetí

k prezenčnímu studiu v magisterském studijním programu Právo

a právní věda. Namítá, že uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho

ústavně zaručená práva podle čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl.

95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv

a svobod. Navrhuje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a zároveň

navrhuje, aby Ústavní soud "vypustil z přílohy A občanského

soudního řádu v části školství větu "rozhodnutí, dle zákona č.

172/1990 Sb., o vysokých školách, dle § 18 odst. 2" a tomu

odpovídající charakteristiku.

Stěžovatel v odůvodnění návrhu především uvádí, že jelikož

§ 248 odst. 3 o. s. ř. používá termín "na základě ustanovení

uvedených v příloze A", nemohl Krajský soud v Brně při posuzování

otázky, je-li rozhodnutí rektora do rozhodnutí děkana o přijetí

přezkoumatelné, vycházet z ustanovení uvedených v příloze A o. s.

ř., neboť tato ustanovení odkazují na zákon č. 172/1990 Sb., a to

konkrétně na jeho § 18 odst. 2, a tento byl k 1. červenci 1998

zrušen a nemohl být tak v době rozhodování soudu relevantním

právním předpisem. Z této dikce občanského soudního řádu,

a obzvláště přílohy A, nelze používat charakteristiku rozhodnutí

jako hlavní kritérium bez ohledu na ustanovení, ke kterému se

vztahuje, neboť toto vyplývá z dikce § 248 odst. 3, který používá

termín ustanovení. Z výše uvedeného vyplývá, že obsah přílohy

A v oblasti školství, týkající se zákona č. 172/1990 Sb., je

postaven aktuálním zákonem o vysokých školách mimo platnou právní

úpravu, když vychází z ustanovení neplatného právního předpisu.

Stěžovatel dále tvrdí, že za použití charakteristiky

rozhodnutí, uvedené v příloze A o. s. ř., nelze dospět k závěru

Krajského soudu v Brně, že rozhodnutí rektora je vyloučeno

z přezkumu, neboť se týká "rozhodnutí rektora (u vysokých škol,

které se nečlení na fakulty, akademického senátu) vysoké školy

o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke

studiu na vysoké škole". Na základě jazykové analýzy lze podle

názoru stěžovatele dospět k jednoznačnému závěru, který se týká

podmínek, které musí být splněny, aby se vyplnila tato

charakteristika a rozhodnutí rektora bylo vyloučeno z přezkumu

podle § 248 o. s. ř. ve smyslu zákona č. 172/1990 Sb. Tyto

podmínky jsou následující: Podmínka č. 1.: Musí se jednat

o rozhodnutí rektora o odvolání podle § 18 odst. 2 zákona č.

172/1990 Sb. Podmínka č. 2.: Děkan nevydal rozhodnutí o přijetí

respektive nepřijetí ke studiu na vysoké škole. Tyto dvě podmínky

musí být splněny současně, aby příslušné rozhodnutí bylo vyloučeno

z přezkoumání soudem. Jelikož v případě stěžovatele děkan vydal

rozhodnutí o nepřijetí ke studiu, pak by ani za účinnosti zákona

č. 172/1990 Sb. nebyla splněna podmínka č. 2 a rozhodnutí rektora

by bylo přezkoumatelné. Soud podle mínění stěžovatele z dikce

přílohy A o. s. ř. vytrhl pouze text "rozhodnutí rektora vysoké

školy o odvolání" a jako o takovém bez ohledu na dále v příloze

A uvedené rozhodoval. Pokud tedy soud vycházel z názoru, že

předložka "do" znamená směrem do něčeho, v daném případě

rozhodnutí děkana, pak nelze akceptovat výklad, že prostým

potvrzením rozhodnutí učinil rektor rozhodnutí směřující do

rozhodnutí děkana, když toto v ničem nezměnil. Pokud bychom tedy

chápali předložku "do" ve smyslu směřující do něčeho, i pak je

zcela nezpochybnitelné, že tuto předložku je možné chápat

i časově, jak je předpokládáno výše, a pokud tedy existují dva

výklady smyslu charakteristiky přílohy A o. s. ř., pak je nutno

vždy brát za směrodatný ten výklad, který je ve prospěch práv

občana našeho státu.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu

vyjádřili účastníci, resp. vedlejší účastníci řízení, tj. Krajský

soud v Brně a Masarykova univerzita v Brně.

Předseda senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření ze

dne 25. 9. 2001 uvedl, že z odůvodnění napadeného usnesení je

zřejmé, z jakých důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba směřuje

proti rozhodnutí, které je vyloučeno z přezkumu, a pro stručnost

na něj odkazuje. Konstatoval, že soud nesdílí názor stěžovatele,

že došlo k porušení práva obrátit se na soud, aby přezkoumal

zákonnost rozhodnutí, stejně jako dalších práv, na něž stěžovatel

v ústavní stížnosti poukazuje. V závěru navrhuje, aby Ústavní soud

návrh stěžovatele na vydání nálezu zamítl.

Rektor Masarykovy univerzity v Brně ve svém vyjádření ze dne

27. 12. 2001 především vyslovil nesouhlas s názorem stěžovatele,

že pokud má být vyloučena možnost domáhat se, aby rozhodnutí

správního orgánu bylo přezkoumáno soudem, musí být současně

splněny ve vztahu na zákon o vysokých školách (dříve zákon č.

172/1990 Sb., nyní zákon č. 111/1998 Sb., ve znění zákona č.

147/2001 Sb.) a na přílohu A o. s. ř., dvě podmínky: musí se

jednat o rozhodnutí rektora o odvolání a děkan nevydal rozhodnutí

o přijetí resp. nepřijetí ke studiu na vysokých školách. Vedlejší

účastník poukazuje dále na to, že jak v úpravě podle zákona č.

172/1990 Sb., tak v nyní platné úpravě podle zákona č. 111/1998

Sb., ve znění zákona č. 147/2001 Sb., kde řeší přijímání uchazečů

ke studiu ustanovení § 50 odst. 2 a odst. 7, se výslovně uvádí, že

"o přijetí ke studiu ve studijním programu, který uskutečňuje

fakulta, rozhoduje děkan fakulty. Uchazeč může požádat

o přezkoumání rozhodnutí. Rektor změní rozhodnutí, které by bylo

vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem vysoké školy nebo

její součásti nebo podmínkami stanovenými podle § 49 odst. 1

a odst. 3 zákona, jinak žádost zamítne a původní rozhodnutí

potvrdí". V ustanovení § 50 odst. 4 citovaného zákona se pak

uvádí, že "na rozhodování o přijetí ke studiu se nevztahují

předpisy o správním řízení." Rektor dochází k závěru, že jak

v předchozí, tak v současné platné právní úpravě, je otázka

přijetí či nepřijetí uchazeče ke studiu vnitřní záležitostí vysoké

školy a konečné rozhodnutí přísluší vždy rektorovi. Shoduje se

proto s právním názorem Krajského soudu v Brně, vyjádřeným

v napadeném usnesení.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně a ostatních podkladů

Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel dne 15. června 2000

zúčastnil přijímacího řízení ke studiu na Právnické fakultě

Masarykovy univerzity. Přijímací zkoušky proběhly ve formě testu,

který byl bodován. Stěžovatel obdržel 924 z maximálně možného

počtu 1200 bodů, a rozhodnutím děkana nebyl přijat ke studiu,

protože nesložil přijímací zkoušku. S ohledem na nesrovnalosti ve

vyhodnocení některých odpovědí požádal děkana o přezkoumání

rozhodnutí. Na základě této žádosti děkan své rozhodnutí opravil

tak, že stěžovateli přiznal dalších 12 bodů a vypustil údaj

o nesložení přijímací zkoušky, nicméně závěr o nepřijetí ke studiu

nezměnil. Takto pozměněné rozhodnutí postoupil děkan rektorovi

Masarykovy univerzity, který je potvrdil. Toto rozhodnutí

stěžovatel napadl žalobou u Krajského soudu v Brně, ve které

požadoval jeho zrušení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7.

2. 2001 řízení o žalobě zastavil. Dospěl totiž k závěru, že žaloba

směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být přezkoumáváno soudem.

Takový závěr odůvodnil Krajský soud v Brně především tím, že podle

ustanovení § 248 odst. 3 o. s. ř. jsou z rozhodnutí správních

orgánů vyloučena i rozhodnutí, vydaná na základě ustanovení

uvedených v příloze A. Z přílohy A pak vyplývá, že v oboru

školství je vyloučeno domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké

školy v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole

podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých

školách, bylo přezkoumáno. Zákon č. 172/1990 Sb. byl však

s účinností od 1. 7. 1998 zrušen zákonem č. 111/1998 Sb.,

o vysokých školách. Krajský soud v Brně se proto zabýval otázkou,

zda i po novele je rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysoké

škole vyloučeno z přezkumu. Soud zkoumal, zda charakteristika

rozhodnutí zůstala stejná a z ustanovení § 50 zákona č. 111/1998

Sb. dovodil, že charakteristika rozhodnutí rektora, který

přezkoumává rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu na vysoké

škole, je stejná. Stejně jako v zákoně č. 172/1990 Sb. se totiž

jedná o rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí

děkana v otázce přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole.

Krajský soud v Brně tak dospěl k závěru, že rozhodnutí rektora,

kterým bylo potvrzeno rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu na

vysoké škole, je i nadále z přezkumu vyloučeno.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, příslušného spisového

materiálu a vyjádření účastníků řízení, Ústavní soud dospěl

k závěru, že návrh je důvodný.

Ústavní soud se v souladu se svou ustálenou judikaturou

necítil vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale toliko jejím

petitem, a přistoupil k problematice nikoliv z pohledu event.

dvojího výkladu dikce dotčené části přílohy A o. s. ř., jak ji

odlišně podávají stěžovatel a vedlejší účastník, ale z hlediska

praxí i teorií potvrzených obecných přístupů k přezkoumatelnosti

či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí uvedených v příloze A o. s. ř.

Ústavní soud především konstatoval, že rektor Masarykovy

univerzity, resp. děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity,

v dané věci rozhodoval v postavení orgánu veřejné správy, jak ho

chápe čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a autenticky

pak definuje § 244 odst. 2 o. s. ř. (rozhodnutí.dalších

právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech

a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné

správy). Rozhodnutí rektora Masarykovy univerzity o výsledku

přijímacího řízení má tedy charakter rozhodování ve věcech veřejné

správy, protože má autoritativní povahu a kladné rozhodnutí je

podmínkou sine qua non pro studium na vysoké škole.

Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 2 stanoví, že

ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu

veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost

takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak (tedy jestliže

takový přezkum nevyloučí). Tuto problematiku tzv. správního

soudnictví podrobněji upravuje občanský soudní řád v ustanovení

§ 244 a násl. Kromě jiného stanoví případy, kdy je přezkum

správního aktu nepřípustný. V ustanovení § 248 odst.

1 a 2 o. s. ř. obecně vypočítává, které správní akty nepodléhají

přezkumu, v odst. 3 téhož ustanovení pak dále uvádí, že "kromě

toho jsou z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních

orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A...jakož

i rozhodnutí, jejichž přezkoumávání vyloučí zvláštní zákony".

Rozhodování podle § 50 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých

školách, a o změně některých dalších zákonů (zákon o vysokých

školách), ve znění zákona č. 147/2001 Sb., nelze podřadit pod

obecně vypočtené správní akty v ustanovení § 248 odst. 1 a 2 o. s.

ř., taktéž příloha A o. s. ř. výslovně nestanoví nemožnost

přezkumu takového rozhodnutí. Pokud vylučuje z přezkumu rozhodnutí

podle již zrušeného zákona č. 172/1990 Sb., teorie i praxe

nedostatek výslovného zákonného vyloučení z přezkumu podle nového

zákona vykládá tak, že v takovém případě je přezkum možný (srov.

dikci "vyloučena rozhodnutí...vydaná na základě ustanovení

uvedených v příloze"). Takový názor ostatně odpovídá i Ústavním

soudem uplatňovanému principu priority ústavně konformní

interpretace zákonných ustanovení, ze kterého vyplývá, že

v případě, že zákon připouští dvojí výklad, je v intencích

uplatnění zásad spravedlivého (řádného) procesu nezbytné dát při

jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci

s ústavním pořádkem České republiky co nejvíce souladný (nález sp.

zn. III. ÚS 86/98, publikovaný pod č. 79, Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 11). Tomu pak v daném případě konvenuje

i ústavní pravidlo, že zákonná omezení základních práv a svobod

nesmí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena

(čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).

Konečně - v souladu s dikcí § 248 odst. 3 o. s. ř. in fine

- ani samotný zákon č. 111/1998 Sb., ve znění zákona č. 147/2001

Sb., přezkoumání daného rozhodnutí ve správním soudnictví

nevylučuje (obdobně srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 620/2000,

publikované pod č. 44, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,

svazek 20).

Pro možnost přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy

o subjektivních právech a povinnostech fyzických nebo právnických

osob pak není rozhodující, zda bylo vydáno v řízení podle zákona

č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, či zda

jsou výsledkem jinak procesně upraveného řízení, případně jejich

vydání předcházelo řízení, které není upraveno vůbec (srov. § 244

odst. 3 o. s. ř.).

Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní

stížnosti vyhovět a napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle

ustanovení § 82 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, zrušit z důvodu porušení ústavně garantovaného práva na

spravedlivý (řádný) proces, zejména ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 4

Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, v návaznosti na čl. 4 odst. 4

Listiny základních práv a svobod, neboť Krajský soud v Brně se

dopustil denegatio iustitae, když odmítl opravným prostředkem

napadené rozhodnutí orgánu veřejné správy přezkoumat, ačkoliv

v souladu s platnou právní úpravou tak učinit měl.

Porušení čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1

Ústavy ČR Ústavní soud neshledal, ostatně stěžovatel namítané

porušení ani nijak nespecifikoval, resp. neuvedl dostatečně

konkrétně, v čem ho spatřuje (kupř. v čem spočívalo porušení

nezávislosti soudce při výkonu funkce). Pro úplnost Ústavní soud

uvádí, že ustanovení čl. 90 Ústavy ČR je především kompetenční

normou, která vymezuje úkoly soudní moci. Ústavně zaručené

subjektivní právo z tohoto ustanovení bezprostředně dovodit nelze.

Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením

subjektivního veřejného ústavního práva. Je jeho institucionální

zárukou ve formě existence soudní moci (srov. usnesení sp. zn. II.

ÚS 17/2000, publikované pod č. 25, Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 19). Citovaná ustanovení, stejně jako čl.

95 odst. 1 Ústavy ČR tedy přímo negarantují základní práva

a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti

soudů - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí

(čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) - nicméně významně souvisejí s právem

na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS

16/97, publikovaný pod č. 52, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu, svazek 8).

Pokud jde o návrh (který ovšem stěžovatel nijak neodůvodnil),

aby Ústavní soud "vypustil z přílohy A občanského soudního řádu

v části školství větu "rozhodnutí, dle zákona č. 172/1990 Sb.,

o vysokých školách, dle § 18 odst. 2" a tomu odpovídající

charakteristiku, Ústavní soud jej chápe jako návrh na zrušení

části přílohy A o. s. ř., jehož aplikací mělo dojít k porušení

práva. Neshledal však důvod k přerušení řízení a postoupení návrhu

k rozhodnutí plénu Ústavního soudu. Ústavní soud totiž zjistil, že

příloha A o. s. ř. již stěžovatelem citovanou větu neobsahuje.

Proto Senát Ústavního soudu návrh - vzhledem k tomu, že petitem je

Ústavní soud vázán - v této části usnesením podle ustanovení § 43

odst. 2 písm. a), b), zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně

neopodstatněný.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že i v případě, že by

tuto část návrhu dále posuzoval, musel by ji odmítnout jako návrh

nepřípustný. Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. června 2001

(s odložením vykonatelnosti do 31. 12. 2002), kterým byla zrušena

celá část pátá "Správní soudnictví (§ 244 - § 250s) zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, bylo totiž zrušeno i ustanovení

§ 248 odst. 3 o. s. ř., které hovoří o příloze A, "která je

součástí tohoto zákona". Jelikož tedy bylo zrušeno ustanovení, na

základě kterého byla příloha A součástí o. s. ř., tím byla

(implicite) zrušena i tato příloha. Projednání návrhu by tak

bránila překážka rei iudicatae.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru