Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 281/97Nález ÚS ze dne 17.01.2001Náhrada škody způsobené státními orgány, překážka rei iudicatae, závaznost mezinárodních smluv

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu
hospodářská, sociáln... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/21 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.281.97
Datum vyhlášení13.02.2001
Datum podání01.08.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 2 odst.1, #1 čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 281/97 ze dne 17. 1. 2001

N 9/21 SbNU 63

Náhrada škody způsobené státními orgány, překážka rei iudicatae, závaznost mezinárodních smluv

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti L. Š. a nezl. J. Š. (právních nástupců stěžovatele J.

Š.), proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp.

zn. 3 Cdon 965/96, ze dne 10. 4. 1997, proti usnesení Městského

soudu v Praze, č. j. 25 Co 300/94-38, z 30. 12. 1994, proti

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 2. 1994, č. j.

8 C 26/93-30, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 7 ze dne 4. 2. 1994, č. j. 8 C 26/93-30, jakož i usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1994, č. j. 25 Co

300/94-38, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 1997,

č. j. 3 Cdon 965/96-56, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností z 1. 8. 1997 se obrátil stěžovatel J.

Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 19 Co 444/75-136,

ze 4. 2. 1977, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 4.

2. 1994, č. j. 8 C 26/93-30, proti usnesení Městského soudu

v Praze z 30. 12. 1994, č. j. 25 Co 300/94-38, a proti rozsudku

Nejvyššího soudu ČR, č. j. 3 Cdon 965/96-56, z 10. 4. 1997.

V návrhu na znění nálezu Ústavního soudu žádá zrušení citovaných

rozhodnutí obecných soudů. Současně s podáním ústavní stížnosti

požádal stěžovatel ve smyslu § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jeho

právního zastoupení zaplatí stát.

Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě a splňuje

potřebné formální náležitosti. Pokud jde o původní zamítavý

rozsudek Krajského soudu v Brně z roku 1977, vychází stěžovatel

z názoru, že šlo o protiprávní akt vynucený výkonnou mocí

totalitního režimu a z tohoto důvodu žádá jeho zrušení.

Ústavní stížnost je založena na skutečnostech, k nimž došlo

22. 8. 1969 při demonstracích, které probíhaly v Brně rok po

invazi cizích armád a jejichž smyslem byl protest proti okupaci

Československa sovětskou armádou. Proti těmto demonstracím

zasahovaly tehdy policejní pohotovostní jednotky ozbrojenou silou

a za použití střelných zbraní. Za této situace byl stěžovatel

těžce zraněn zásahem střely, když stál před domem, v němž bydlel,

a náboj ho zasáhl do krční páteře. Po chirurgickém zákroku mu byla

střela na klinice vyoperována a na příkaz předána orgánu STB

a údajně uložena v trezoru bývalé Krajské správy v Brně.

K soudnímu řízení, jímž se stěžovatel v 70. letech domáhal náhrady

škody, sdělily orgány Ministerstva vnitra, že střelu nemají

v držení a soud vyzval stěžovatele samého, aby náboj soudu

předložil, přestože bylo zřejmé, že tak nemohl učinit z výše

uvedených důvodů. Tato okolnost měla dle stěžovatele význam pro

rozhodování tehdejších soudů, a to jak Městského soudu v Brně

(rozsudek z 18. 7. 1975, č. j. 10 C 224/70-122), tak i Krajského

soudu v Brně (rozsudek ze 4. 2. 1977, č. j. 19 Co 444/75-136),

kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Městského soudu v Brně.

V průběhu tohoto soudního řízení soud posléze dospěl k závěru, že

předložení střely nemá ani významu, jestliže základní pochybností

zůstalo, kým byla vystřelena. Pokud nebyly k dispozici zbraně, ze

kterých bylo stříleno, mohlo - dle stanoviska soudu - sice jít

o projektil ze zbraně SNB, avšak pistole ráže 7,65 mm používali

i podnikoví strážní a mohly být i v držení soukromých osob. "Je

sice pravda" praví se dále v rozsudku Krajského soudu v Brně "že

více osob potvrdilo, že v době, kdy došlo k postřelení

navrhovatele, stříleli směrem od náměstí 25. února do Orlí ulice,

kde stál stěžovatel, muži v nějaké uniformě". avšak ".nepodařilo

se zjistit, že by to byli právě příslušníci VB nebo LM.. nebo

příslušníci armády a nelze ani vyloučit, že střílel také některý

z demonstrantů." Z těchto důvodů byla tehdejší žaloba stěžovatele

proti Československému státu - Ministerstvu vnitra - zamítnuta.

Z rozsudku nicméně vyplývá, že nebyl zjištěn žádný případ, že by

střílel demonstrant a také nebyli tehdy zjištěni žádní výtržníci

v uniformách, kteří by se vmísili do ozbrojených složek s úmyslem

použít střelnou zbraň proti civilnímu obyvatelstvu. Svědci, kteří

pozorovali dění z oken, potvrdili naopak výrok mužů v uniformě:

"jdeme na to", pak slyšeli střelbu a viděli také zřetelně - stejně

jako další svědkové - že stříleli muži v uniformě a také odkud kam

se střílelo. Tolik z rozsudku Krajského soudu v Brně ze 4. 2.

1977, č. j. 19 Co 444/75-136.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že výše

uvedenými rozhodnutími soudu bylo porušeno právo na soudní ochranu

proti nezákonným rozhodnutím soudu jednajícího v intencích

totalitního režimu v rozporu s mezinárodními smlouvami

o základních lidských právech. Poukazuje dále na to, že jde

o majetkovou křivdu, která vznikla z hrubého porušení postupu

soudu při zjišťování "materiální pravdy", zásady, jež údajně

ovládala soudní řízení před listopadem 1989. Tím došlo k porušení

především mezinárodních smluv a dohod, kterými byl i soud již před

listopadem 1989 vázán. Stěžovatel namítá, že poukaz obecných soudů

včetně Nejvyššího soudu na princip "rei iudicatae" nelze

akceptovat. Zásada "rei iudicatae" není, dle názoru stěžovatele,

silnější, nežli ochrana lidských práv a svobod a nemůže se stát

právní překážkou pro nové projednání věci v tomto předmětu již

jednou pravomocně "rozsouzené".

Nároky stěžovatele na náhradu škody, způsobené na zdraví,

uplatněné proti státu - Ministerstvu vnitra - původně zamítnuté

byly teprve dohodou z roku 1991 Ministerstvem vnitra dodatečně

uznány a částečně uhrazeny. Na základě této dohody o vypořádání

náhrady škody z 6. 9. 1991 byla Jiřímu Ševčíkovi vyplacena částka

638 418 Kčs. Tato dohoda se opírá o bod I., v němž obě strany

konstatují, že J. Š. požádal Ministerstvo vnitra České republiky

o náhradu za zranění, které 22. 8. 1969 utrpěl tím, že byl

postřelen příslušníky SNB. Dále se praví, že "Ministerstvo vnitra

ČR předmětnou věc podrobně přešetřilo a uznalo svoji odpovědnost."

Dne 15. 1. 1992 pak došlo k uzavření druhé dohody, která je

označena jako doplněk prvé a jež obsahuje zjištění, že

"Ministerstvo vnitra České republiky je organizací odpovědnou za

škodu, neboť k poškození zdraví a dalším trvalým následkům na

straně oprávněného došlo při zásahu sil Ministerstva vnitra České

republiky a v přímé souvislosti s ním." Podle této dohody mělo

Ministerstvo vnitra počínaje 1. 6. 1991 platit oprávněnému částku

1 168 Kčs jako doplněk k nízkému invalidnímu důchodu Jiřího

Ševčíka, který obnášel pouze 1 596 Kčs měsíčně. Nicméně ani

dodatečná renta ve výši 1 168 Kčs měsíčně stěžovateli vyplácena

nebyla.

Proto se stěžovatel obrátil žalobou z 15. 2. 1993 na Obvodní

soud pro Prahu 7, aby se domohl jak vyplácení renty, tak i celkové

úpravy náhrad úměrně k vzniklé škodě i těžkým a trvalým zdravotním

následkům, jež se časem projevily. Obvodní soud pro Prahu 7

v průběhu řízení sice zjišťoval rozsah poškození zdraví i trvalých

následků, ve svém usnesení však - stejně jako právní odbor

Ministerstva vnitra ČR - zaujal stanovisko, že projednání nároků

stěžovatele brání překážka věci rozsouzené dle § 159 odst. 3 o. s.

ř., neboť ve věci byl již vydán rozsudek, a to Městským soudem

v Brně dne 18. 7. 1975 (č. j. 10 C 224/70-122), potvrzený

rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 4. 2. 1977 (č. j. 19 Co

444/75-136), který nabyl právní moci dne 5. 5. 1977. Proto řízení

zastavil.

Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 4. 2. 1994, č.

j. 8 C 26/93-30, se stěžovatel odvolal k Městskému soudu v Praze.

Ten však usnesení soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení

potvrdil 30. 12. 1994 (č. j. 25 Co 300/94-38).

Všechna zamítavá rozhodnutí obecných soudů se opírají

o princip "rei iudicatae" (věci rozsouzené), tj. o nemožnost

nového projednání věci, o níž bylo již pravomocně soudem

rozhodnuto. Tímto pravomocným rozhodnutím, jež brání projednání

věci, rozumí obecné soudy citovaný již rozsudek Městského soudu

v Brně z 18. 7. 1975, č. j. 10 C 224/70-122, potvrzený rozsudkem

Krajského soudu v Brně z 4. 2. 1977, č. j. 19 Co 444/75-136, jimiž

byl nárok stěžovatele na odškodnění v roce 1977 zamítnut.

Když stěžovatel neuspěl u Obvodního soudu pro Prahu 7

a u Městského soudu v Praze, využil možnosti podat proti

potvrzujícímu výroku usnesení Městského soudu v Praze dovolání

k Nejvyššímu soudu ČR. V tomto dovolání poukázal na to, že

rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno jeho právo na

soudní ochranu a na náhradu újmy na zdraví, způsobené střelnou

zbraní příslušníka SNB v roce 1969. Rozsudek Krajského soudu

v Brně ze 4. 2. 1977, č. j. 19 Co 444/75-136, označuje stěžovatel

za nezákonný, protože soud v rozporu s právem a s platnými

mezinárodními smlouvami nevzal na vědomí provedené důkazy

a svědecké výpovědi a záměrně bránil vyjasnění sporu. Mimo jiné

i tím, že uznal za věrohodné prohlášení orgánů Státní bezpečnosti,

že střelu, jež mu byla vyoperována a těmito orgány Státní

bezpečnosti odebrána, v držení nemají.

Přípustnost dovolání k Nejvyššímu soudu Městský soud v Praze

odůvodnil poukazem na zásadní právní význam dle § 239 odst. 2

písm. a) o. s. ř. v tehdejším znění, neboť rozhodnutí o tom, že

ani zákon č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, a ani dohoda

účastníků o náhradě škody, uzavřená po právní moci rozsudků,

neumožňují soudu projednat opětovný návrh na náhradu škody, a to

ani s ohledem na ustanovení § 159 odst. 3 občanského soudního řádu

(dále jen "o. s. ř."), ani na základě § 51 odst. 1 a 2 občanského

zákoníku před novelou. Tato okolnost má dle Městského soudu

v Praze natolik zásadní význam po právní stránce, že bylo dovolání

připuštěno.

Nejvyšší soud ČR dovolání projednal a rozsudkem z 10. 4.

1997, č. j. 3 Cdon 965/96-56, zamítl proto, že z hlediska právní

otázky, která byla předmětem přezkumu rozhodnutí v dovolacím

řízení, není dovolání důvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí

Nejvyšší soud, že žalobce nenapadl závěr odvolacího soudu

o existenci překážky pravomocně rozhodnuté. Stěžovatel v dovolání

údajně namítal, že rozsudek, který tvoří překážku věci pravomocně

rozsouzené pro toto řízení, není správný a žádal, aby jeho

platnost byla posouzena z hlediska zákona č. 480/1991 Sb. Nejvyšší

soud na to dospěl k závěru, že ani dovolací soud, který rozhoduje

o mimořádném opravném prostředku proti usnesení odvolacího soudu,

se nemůže vyjadřovat k otázce věcné správnosti či nesprávnosti

pravomocného rozsudku, vydaného v jiném řízení a nemůže

přezkoumávat jeho správnost z hlediska právních předpisů později

vydaných. Podle § 159 odst. 3 o. s. ř. jakmile bylo o věci

pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele nebylo

podloženo důvody § 237 o. s. ř. o podmínkách přípustnosti

dovolání, ale že dovolací důvod váže posouzení věci pouze na

určité právní otázky a v důsledku toho podle § 241 odst. 2 písm.

d) o. s. ř. bylo dovolání připuštěno pouze v rozsahu těchto

otázek. Dle stanoviska Nejvyššího soudu žalobce v dovolání

namítal, že rozsudek, který tvoří překážku věci pravomocně

rozsouzené, není správný a žádal, aby jeho platnost byla posouzena

z hlediska zákona č. 480/1991 Sb.

Odtud Nevyšší soud dovodil, že žalobce ani nenapadal závěr

odvolacího soudu o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté

a omezil se na otázku věcné správnosti či nesprávnosti napadeného

rozsudku Krajského soudu v Brně ze 4. 2. 1977, č. j. 19 Co

444/75-136. V té souvislosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani

mimosoudní dohoda žalobce s Ministerstvem vnitra, na jejímž

základě Ministerstvo vnitra uznalo svou odpovědnost a poskytlo

částečné plnění, nemá vliv na účinky právní moci rozsudku z roku

1977, tedy rozsudku, jehož zamítavé rozhodnutí vychází

z předpokladu možného výstřelu pachatele, který vůbec nepatřil

k ozbrojeným sborům, nasazeným proti demonstrantům. Přestože tato

úvaha vedla v oné době soudce k zamítnutí nároků stěžovatele,

nedošlo tehdy ani k zahájení trestního stíhání "neznámého

pachatele".

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti sdělil Obvodní soud

pro Prahu 7, že ve věci byl již vydán rozsudek, a to Městským

soudem v Brně (18. 7. 1975), potvrzený rozsudkem Krajského soudu

v Brně 4. 2. 1977, který nabyl právní moci dne 5. 5. 1977 (nikoli

1997, jak se ve vyjádření uvádí). Rozhodnuto bylo v téže věci mezi

týmiž účastníky a věc proto nemůže být projednána znovu dle § 159

odst. 3 o. s. ř. Ani dobrovolné plnění odpůrce neumožňuje soudu

znovu o věci rozhodnout a překlenout tak překážku věci rozsouzené.

Městský soud v Praze pak ve svém vyjádření poukázal opětovně na

překážku věci pravomocně rozhodnuté dle § 159 odst. 3 o. s. ř.

a ve stejném smyslu se vyjádřil též Nejvyšší soud České republiky.

Dne 7. 6. 1999 se Ústavní soud dozvěděl, že stěžovatel J. Š.

zemřel dne 27. 9. 1998. Usnesením, č. j. I. ÚS 281/97-32, ze dne

9. 6. 1999, Ústavní soud řízení přerušil s tím, že v řízení bude

pokračovat s dědici stěžovatele, jakmile skončí řízení o dědictví.

Usnesením Městského soudu v Brně, sp. zn. 58 D 846/98, ze dne

22. 5. 2000, pravomocným dne 14. 6. 2000, pominuly důvody pro

přerušení řízení o ústavní stížnosti. Dle tohoto usnesení se

dědici pozůstalého stali pozůstalá manželka L. Š. a nezl. syn

J. Š. Ústavní soud tedy pokračuje v řízení s těmito dědici jako

účastníky řízení.

II.

Po zhodnocení soudního projednávání sporné věci v době tzv.

"normalizace" dospěl Ústavní soud k závěru, že tehdejší Městský

i Krajský soud v Brně nemohly nepředpokládat, že výstřel vyšel

z řad uniformovaných sborů. Slovní obrat o možnosti, že vystřelil

některý z "kontrarevolučních" demonstrantů vedl přirozeně ke

zpochybnění pachatele a k právnímu úniku státu - Ministerstva

vnitra - z odpovědnosti za těžké ublížení na zdraví. Obecně vzato

přináší zákrok policejních sil při použití střelných zbraní

zvýšené nebezpečí vzniku škod na zdraví a zakládá proto i zvýšenou

odpovědnost za škody, jež vznikají použitím výrobků s nebezpečnými

vlastnostmi (jimiž nepochybně střelné zbraně jsou), resp. při

použití zařízení, jejichž provoz je zdrojem zvýšeného nebezpečí.

Proto je třeba ve skutečnosti odpovědnost za škodu způsobenou

v daném případě příslušníky policie užitím služební zbraně, tj.

použitím zdrojů zvýšeného nebezpečí, chápat jako svého druhu

objektivní odpovědnost, při níž musí právnická osoba odpovídat za

protiprávní úkon svého zaměstnance, jestliže neprokáže, že

vzniklou škodu její zaměstnanec nezpůsobil (srov. Viktor Knapp,

Občanské právo hmotné, sv. II, Praha 1995, s. 318). Z tohoto

pojetí odpovědnosti zřejmě vycházelo i Ministerstvo vnitra při

formulaci obou dohod s poškozeným.

Postřelení J. Š., pokojně stojícího u dveří domu, v němž

bydlel, je třeba chápat jako čin, který byl protiprávní.

Ministerstvo vnitra také posléze svoji odpovědnost za tento čin

uznalo, i když tak neučinilo formálně-právně kvalifikovaným

způsobem. Tím vznikla paradoxní situace, kdy za způsobenou škodu

nelze poskytnout přiměřenou náhradu přesto, že právnická osoba

odpovědná za škodu, svou odpovědnost uznává, a to v důsledku toho,

že současně namítá právní nezávaznost uzavřené mimosoudní dohody.

V důsledku toho stojí v cestě odškodnění rozsudky obou soudů

starého režimu, které v letech 1975 a 1977 náhradu škody

stěžovateli nepřiznaly a kterých se paradoxním způsobem

Ministerstvo vnitra v současné době dovolává, i když mimosoudní

cestou svoji odpovědnost uznalo. Je sice pravda, že plnění

v budoucnu splatných dávek je možno na návrh změnit, jestliže se

podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši

a další trvání dávek (§ 163 odst. 1 o. s. ř.), to však pouze za

předpokladu, že plnění těchto dávek bylo stanoveno rozsudkem soudu

a nikoli mimosoudní dohodou.

Případ J. Š. je případem sui generis. Obě dohody o náhradě za

způsobené škody na zdraví byly uzavřeny - a mohly vůbec být

uzavřeny - až po pádu totalitního režimu, protože nároky uplatněné

v 70. letech byly tehdejšími soudy zamítnuty. Dohoda, kterou

Ministerstvo vnitra v roce 1991 - jak samo uvádí - uznalo svou

odpovědnost, když ".předmětnou věc podrobně přešetřilo", založila

důvěru stěžovatele ve stát, schopný uznat svou odpovědnost

a ochotný odčinit alespoň zčásti jím napáchané škody. Objektivně

tak tyto uzavřené dohody zaujaly jakousi zástupnou roli místo

rozsudku, který ve starém režimu zřejmě nesměl být jiný než

zamítavý, neboť mocenské opory totalitního režimu chránily

především samy sebe.

Pozdější neochota Ministerstva vnitra přezkoumat zdravotní

následky vzhledem k horšícímu se stavu stěžovatele a zvažovat

rentu s ohledem na možný příjem, kterého by stěžovatel býval

dosahoval, kdyby nebyl těžce zraněn a mohl pracovat ve svém oboru,

pramení z toho, že dosud poskytnutá plnění jsou chápána jako

dobrovolné dávky, jež nemají právního podkladu, neboť oba rozsudky

Městského a Krajského soudu v Brně, vynesené za starého režimu

odpovědnost Ministerstva vnitra popřely.

Tímto postupem Ministerstva vnitra se klíčovou otázkou celého

případu staly právě ony rozsudky, na něž se odvolávají jak Obvodní

soud pro Prahu 7, tak i Městský soud v Praze a nakonec i Nejvyšší

soud České republiky. Nejvyšší soud ve svém rozsudku odkazuje na

to, že dovolání bylo připuštěno pouze v souvislosti s posouzením

určitých právních otázek a že proto nemohl rozhodovat mimo jejich

okruh. Uvádí, že stěžovatel v daném případě nenapadl překážku věci

rozsouzené, ale věcnou správnost pravomocného rozsudku v roce

1977. Ze spisů obecných soudů Ústavní soud však zjistil, že

námitka věci pravomocně rozsouzené se stala předmětem sporu jak

u Obvodního soudu pro Prahu 7 tak u Městského soudu v Praze a že

připuštění dovolání se týká rozhodnutí o tom, že projednat

opětovný nárok na náhradu škody nelze s ohledem na ustanovení §

159 odst. 3 o. s. ř., tedy vzhledem k námitce věci rozsouzené. Na

druhé straně však stanovisko Nejvyššího soudu, že mimosoudní

dohoda s Ministerstvem vnitra, uznávající odpovědnost tohoto

ministerstva za způsobenou škodu, nemá vliv na právní moc

napadeného rozsudku, je právně korektní a nelze mu z hlediska

právního nic vytknout. Nejvyšší soud však vychází též z toho, že

stěžovatel žádal posouzení věci "z hlediska právních předpisů

později vydaných", což naznačuje zásah do zákazu retroaktivity.

Zcela tak tomu však není, protože stěžovatel se dovolává posouzení

případu též z hlediska někdejší ústavy, jakož i dalších právních

norem a především i mezinárodních smluv a dohod, jimiž byl

Československý stát již v tehdejší době vázán.

Ústavní soud po přezkoumání všech okolností případu zjistil,

že možnost domáhat se spravedlivého posouzení věci a náhrady škody

vznikla stěžovateli teprve po zhroucení totalitního režimu. Ze

způsobu a povahy rozhodování Městského soudu v Brně v roce 1975

i Krajského soudu v Brně v roce 1977 lze dovodit, že stěžovatel

utrpěl nejen škodu na zdraví, ale i následnou škodu způsobenou

tím, že soud se vyhnul rozhodnutí o odpovědnosti a náhradě škody

a tím způsobil pozdější potíže stěžovateli při uplatňování jeho

nároku. Tato okolnost nebyla později vzata na vědomí ani Obvodním

soudem pro Prahu 7 ani Městským soudem v Praze a ani Nejvyšším

soudem ČR.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze 4. 2. 1977, č. j. 19 Co

444/75-136, jednoznačně vyplývá, že konstrukce o možném výstřelu

některého z demonstrantů je účelově zaměřena ke zpochybnění

odpovědnosti orgánů Ministerstva vnitra. Žádná z celé řady

svědeckých výpovědí nepotvrzovala ani, že by demonstranti byli

ozbrojeni, ani že by některý z nich střílel. Veškeré výpovědi více

svědků naopak jednoznačně potvrdily, že střelba vycházela od

ozbrojených uniformovaných složek a více svědků také vidělo, že

jejich střelba směřovala do Orlí ulice, v níž stál stěžovatel.

Ostatně, kdyby vystřelil některý z demonstrantů, což žádný svědek

nepotvrzuje, směřovala by jeho střelba zřejmě nikoli od

policejních složek do Orlí ulice, ale opačným směrem. Krajský soud

v Brně tedy porušil nejen etická pravidla soudcovského

rozhodování, ale i základní procesní garance spravedlivého

zjištění "materiální pravdy". Tím Krajský soud v Brně jednal

v rozporu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech

(dále jen "Pakt", který vyhláškou ministra zahraničních věcí, č.

120/1976 Sb., vstoupil 23. 3. 1976 pro Československo v platnost.

V důsledku Paktu došlo v právním řádu tehdejšího

Československa k velmi podstatné a dalekosáhlé změně jak

materiálně-právní tak i procesně-právní. Materiálně-právně vnesl

Pakt do práva nové pojetí, v němž občan měl získat vůči státu svou

hodnotovou a rozhodovací autonomii a přestat být pouhým předmětem

státní manipulace. Není vůbec rozhodující, že materiální obsah

Paktu byl politickou praxí zcela popřen. Právě tak neobstojí ani

poukaz na jiné právní předpisy tehdejšího režimu, jež by základní

práva zaručená Paktem mohly dezinterpretovat a zbavit reálného

obsahu. V článku 2 odstavci 1 Paktu se každý stát zavázal

".respektovat práva uznaná v tomto Paktu a zajistit tato práva

všem jednotlivcům na svém území a podléhajícím jeho jurisdikci,

bez jakéhokoli rozlišování.". Podle odstavce 2 citovaného článku

se každý stát rovněž zavázal ".že podnikne nutné kroky ... k tomu,

aby schválil taková zákonodárná nebo jiná opatření nutná k tomu,

aby byla uplatněna práva uznaná v Paktu." V Paktu je kromě toho

uveden článek 5, který v odstavci prvém stanoví, že "Nic v tomto

Paktu nemůže být vykládáno tím způsobem, jakoby dávalo kterémukoli

státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost

nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého

z práv nebo některé ze svobod uznaných tímto Paktem nebo k jejich

omezení ve větším rozsahu než tento Pakt stanoví."

Československý stát byl zcela nepochybně povinen se Paktem

řídit a v daném případě chránit nově formulované právo občana na

život a na osobní nedotknutelnost zaručené v části III. Paktu,

v článku 6 odst. 1 a článku 9 odst. 1. To se však nestalo již tím,

že nebylo zahájeno trestní stíhání - přinejmenším - "neznámého

pachatele" a v důsledku toho nemohly být v časové návaznosti

uplatněny nároky poškozeného a promlčecí lhůta k tomuto činu

začala běžet až 30. 12. 1989 dle zákona č. 198/1993 Sb.,

o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

Protože však Ministerstvo vnitra ještě před uplynutím promlčecí

lhůty doznalo svou odpovědnost za způsobenou škodu a přislíbilo

uhradit následky způsobené škody, zdálo se být zahájení trestního

stíhání v této době i jaksi nadbytečné, takže následně došlo

k promlčení trestného činu, jímž byla způsobena těžká újma na

zdraví. V důsledku toho došlo i k popření resp. pominutí práva

občana na ochranu života a na osobní nedotknutelnost, jež je

právem občana vůči státu a které je právě stát povinen garantovat.

Avšak také procesně-právně došlo k porušení základního

právního principu, totiž práva na spravedlivý proces. Nejde pouze

o deficit ve smyslu článku 103 odst. 1 tehdy platné ústavy, podle

něhož v řízení postupují soudy tak, aby byl zjištěn skutečný stav

věci, a při svém rozhodování z něj vycházejí, což se v daném

případě nestalo. Jde především též o to, že v článku 2 odst. 1

Paktu se stát zavázal respektovat práva uznaná v Paktu a zajistit

tato práva všem jednotlivcům na svém území bez jakéhokoliv

rozlišování. V odst. 3 téhož článku se stát zavázal "zajistit, aby

se kterékoli osobě, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznané

byly porušeny, dostalo účinné ochrany bez ohledu na to, zda se

porušení jejího práva nebo svobody dopustily osoby jednající

v úřední funkci". Tehdejší soud rozhodl v rozporu s tímto závazkem

tehdy již platné smlouvy, která svou povahou stojí nad zákony.

Proto bylo třeba v dané věci zvážit, zda vzhledem ke specifické

povaze tohoto případu lze uplatnit princip "rei iudicatae" na

rozsudek soudu, který porušil základní práva, jež byla v době

rozsudku pro soud závazná. Je sice pravdou, že věc byla rozsouzena

formálním prostředkem označeným za rozsudek, avšak materiálně

způsobem, který je v rozporu se zásadou spravedlivého projednání

věci. Ústavní soud má za to, že materiálně nelze chápat rozsudek,

o který se opírá námitka "věci rozsouzené" v tomto případě jinak,

než jako cílený, politicky motivovaný akt obrany totalitního státu

vůči nárokům, vzneseným obětí jeho aktivit. Jestliže již v roce

1977 Krajský soud v Brně byl povinen respektovat Pakt, pak tím

spíše i nyní je třeba respektovat čl. 36 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na náhradu

škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jakož i článek

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,

podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla

spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem. Z tohoto

hlediska nelze uznat námitku Nejvyššího soudu, že stěžovatel žádal

posouzení věci z hlediska právních předpisů později vydaných.

Naopak, obecné soudy byly již tehdy povinny se řídit uzavřenými

a řádně vyhlášenými mezinárodními smlouvami.

Celá věc má ovšem i další aspekt, který spočívá v tom, že J.

Š. v roce 1991 uvěřil státu, který prohlásil, že je odpovědný za

škodu mu způsobenou a nevyužil všech dostupných právních

prostředků k tomu, aby si své nároky včas a formálně právním

způsobem zajistil. Ministerstvo vnitra, které s ním jednalo jménem

československého státu, svým jednáním a chováním reprezentovalo

vůči poškozenému J. Š. i míru věrohodnosti demokratického státu

vůči vlastním občanům. Tím dostává celá záležitost i další morální

rozměr, neboť demokratický stát v zájmu své vlastní věrohodnosti

bez níž by neměl podporu svých občanů, musí plně respektovat

zásadu "pacta sunt servanda" tj. závaznosti dohod, jež uzavře se

svými občany.

To platí nejen pro dohodu o tom, že Ministerstvo vnitra

vyplatí dodatečně rentu, jejíž vymahatelnost byla právně podložena

smluvní formou. Platí to i o celkovém řešení této kauzy v souladu

s principem přiměřenosti materiálního právního státu a s ohledem

na posouzení nároků dědiců po J. Š.

J. Š. chápal výslovné a písemné prohlášení Ministerstva

vnitra, jímž dvakrát přiznalo svou odpovědnost za způsobenou škodu

na zdraví, za svého druhu "odčinění" protizákonných rozsudků z let

1975 a 1977 a za dostatečnou záruku toho, že náhrada za způsobenou

škodu bude řádně a přiměřeně posuzována a vzhledem ke změnám

v jeho zdravotním stavu a inflaci upravována tak, jak je to

v jiných případech obvyklé.

Jestliže stát činí prohlášení, jimiž uznává nároky svých

občanů pouze takovým způsobem, který mu umožňuje z formálně

právních důvodů se vymknout plnění vlastních slibů, jde nepochybně

o neblahé poselství občanům, které ohrožuje věrohodnost tohoto

státu a doporučuje jim z preventivních důvodů vlastnímu státu

nevěřit.

Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem a zejména pak

vzhledem k tomu, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 4. 2.

1977, č. j. 19 Co 444/77-136, došlo z hlediska

materiálně-právního k pominutí práva stěžovatele na ochranu života

dle článku 6 Paktu, tedy nerespektování nároku občana vůči státu,

který je garantem tohoto práva, z hlediska procesně-právního pak

ke hrubému porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces

v rozporu s Paktem, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti

stěžovatele v plném rozsahu vyhovět a napadená rozhodnutí obecných

soudů zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 17. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru