Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 281/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na azyl
Věcný rejstříkazyl
správní žaloba
vykonatelnost/odklad
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.281.17.1
Datum podání30.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 43

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 54 odst.2, § 73

325/1999 Sb., § 10a odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 281/17 ze dne 28. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele W. A. N. H., t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Tis u Blatna, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az 3/2017-71 ze dne 19. 1. 2017 a o návrhu na vyslovení naléhavosti věci a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, odklad vykonatelnosti shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud") dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a následného zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud z připojených listin zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-1953/DS-PR-P12-2016 ze dne 13. 12. 2016 (dále jen "rozhodnutí správního orgánu") bylo podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovateli, a to pro nepřípustnost podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Jako stát příslušný k posouzení žádosti stěžovatele dle čl. 3 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen "nařízení Dublin III"), byla určena Bulharská republika.

Žalobou ze dne 3. 1. 2017, doručenou krajskému soudu dne 5. 1. 2017, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí správního orgánu. Současně stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku žaloby dle § 32 odst. 2 in fine zákona o azylu, který však krajský soud napadeným usnesením č. j. 60 Az 3/2017-71 ze dne 19. 1. 2017 zamítl. V tomto rozhodnutí, mimo jiné, krajský soud označil poukazy stěžovatele stran možného vzniku újmy za "obecné a zcela nedostačující" s tím, že stěžovatel své argumenty "nerozvádí, nespecifikuje a ani neuvádí, o co svá tvrzení opírá". V návaznosti na to následně krajský soud doplnil, že "Bulharská republika není zemí, vůči které by se příslušné orgány Evropské unie vyjádřily ve smyslu zdržení se transferu žadatelů o mezinárodní ochranu, tak jak je to v případě Řecka".

Stěžovatel se s názorem krajského soudu neztotožnil, pročež se obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že krajský soud se nedostatečně zabýval jeho námitkami formulovanými v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a v jejím doplnění ze dne 8. 1. 2017. Především nezohlednil stěžovatelem citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu stran rozhodování o přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí správního orgánu v azylových věcech. V takovém opomenutí krajského soudu stěžovatel spatřoval zásah do práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel dále uvedl, že v případě jeho předání do Bulharské republiky na základě nařízení Dublin III by byl v této zemi podroben "nelidskému mučení a zacházení, kterého se obává"; ostatně právě tato obava stěžovatele vedla k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Ze stejného důvodu, pro nějž jeho věc nesnese odkladu, pak stěžovatel navrhoval projednání své ústavní stížnosti mimo pořadí dle § 39 zákona o Ústavním soudu, jakož i odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu.

Dne 2. 2. 2017 stěžovatel doplnil ústavní stížnost o závěry rozsudku soudu v Haagu (Court of The Hague) č. j. 16/7663 a 16/7665 ze dne 13. 5. 2016, který konstatoval, že v případě, že by předání mělo vést k umístění žadatelů do zcela nevyhovujících azylových zařízení, nebo dokonce do detence, je takové předání v rozporu s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, a tedy i v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel na podkladě řečeného dovozoval, že předání žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharské republiky je "institutem velmi pochybným", který z lidskoprávního hlediska nemůže obstát. Stěžovatel navíc připomněl, že zvláště u tzv. zranitelných osob, mezi něž se jako osoba nezletilá řadí, musí jejich případné předání do Bulharské republiky podléhat individualizovanému a pečlivému zvážení.

Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatele i obsah předloženého listinného materiálu, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že v podstatě s totožným případem, po skutkové i argumentační stránce, byl nedávno konfrontován v usnesení sp. zn. IV. ÚS 294/17 ze dne 7. 2. 2017 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při té příležitosti shledal, že krajský soud v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2331/14 ze dne 18. 9. 2014 (N 172/74 SbNU 493) zkoumal "nejen vnitrostátní právní úpravu, ale také to, zda ve státu příslušném pro posouzení žádosti stěžovatele o mezinárodní právní ochranu nedochází k systematickým nedostatkům ve smyslu článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III". Postup krajského soudu, který na základě učiněných zjištění posléze nepřiznal žalobě dotčeného stěžovatele odkladný účinek, nepovažoval Ústavní soud za jsoucí v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud nepřitakal též námitce tehdejšího stěžovatele stran nedostatku odůvodnění, resp. nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a jeho poukaz na závěry soudu v Haagu označil za nepřiléhavý. Jelikož Ústavní soud nemá v nyní posuzované věci žádný důvod se od dříve provedeného hodnocení odchýlit, v podrobnostech na obsah citovaného usnesení odkazuje.

Toliko pro úplnost ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené příslušnosti ke zranitelným osobám z titulu své nezletilosti lze dodat, že ve věci rozhodující orgány se po posouzení skutečností, které vyšly v průběhu řízení najevo, zjevně přiklonily k opačnému závěru, tj. že stěžovatel je zletilou osobou. O tomto svědčí i provedený test kostního věku, na který se odkazuje sám stěžovatel a který stanovil věk stěžovatele na 18 let.

Ústavnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že neshledal v činnosti ani v napadeném rozhodnutí krajského soudu kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv. Proto postupoval dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.

O návrhu stěžovatele na vyslovení naléhavosti věci již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť se stal v důsledku tohoto usnesení obsoletním

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru