Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2802/13 #1Usnesení ÚS ze dne 03.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Klatovy
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
základní práva a svobody/právo vlastnit a p... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
družstvo/bytové
pohledávka
účastník řízení
legitimace/pasivní
Závazek
Privatizace
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.2802.13.1
Datum podání12.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 11

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

92/1991 Sb., § 15 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2802/13 ze dne 3. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřiny Švojgrové a Václava Švojgra, oba zast. JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, sídlem Vodičkova 736/17, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2013, č.j. 32 Cdo 2153/2011, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20.1.2011, č.j. 10 Co 360/2010-403, ve znění opravného usnesení ze dne 7.3.2011, č.j. 10 Co 360/2010-412, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 9.4.2010, č.j. 4 C 238/2004-346, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, a společnosti České dráhy, a.s., sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud"). K věci uvedli, že se žalobou domáhali po bytovém družstvu U Trati, event. po vedlejší účastnici č. 2 zaplacení části 465 288,- Kč z titulu náhrady škody na vybavení domácnosti, jejíž příčinou byla vadná střecha domu, v němž se nachází jejich pronajatý byt. V průběhu řízení vzali stěžovatelé žalobu vůči družstvu zpět a podali návrh na přistoupení vedlejší účastnice č. 1. Okresní soud jejich žalobu zamítl po zjištění, že ani jedna z vedlejších účastnic není pasivně legitimována, protože pasivní legitimace svědčí původně žalovanému bytovému družstvu. Krajský soud, na základě jejich odvolání, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a ztotožnil se s jeho argumentací založenou na zjištění, že smlouvou o převodu majetku z Fondu národního majetku došlo k přechodu všech práv a závazků spojených s bytovým domem na původně žalované družstvo, a to včetně odpovědnosti za způsobenou škodu. Následně Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl. Stěžovatelé se domnívají, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (pozn. správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", dále jen "Úmluva"), přičemž tato ustanovení spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu a projednání věci v přiměřené lhůtě, což v jejich případě splněno nebylo; a dále mají za to, že došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny. Porušení základních práv spatřují stěžovatelé v nesprávném zhodnocení přechodu odpovědnosti za škodu v rámci smlouvy o převodu majetku z Fondu národního majetku, kdy podle nich tento závazek přešel automaticky na vedlejší účastnici č. 1, jakožto nástupnickou organizaci Českých drah, státní organizace, protože nebyl výslovně uveden v privatizačním projektu. Proto setrvávají na právním názoru, že je tato vedlejší účastnice pasivně legitimována k náhradě způsobené škody. Připomínají, že okresní soud uznal vznik škody na jejich straně, avšak nesprávné posouzení pasivní legitimace vedl k denegatio iustitiae. Porušení práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 12 Úmluvy spatřují stěžovatelé v tom, že okresní soud, aniž by věc řešil meritorně, rozhodl až po více než 5 a půl roce. Také odvolací soud a dovolací soud se nezabývaly oprávněností nároku. Pokud by soud prvního stupně rozhodl v přiměřené lhůtě, nedošlo by k promlčení nároku ve vztahu k bytovému družstvu, protože tak soudy neučinily, v konečném důsledku to znamenalo významný zásah do jejich vlastnického práva.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že mají právo na to, aby obecné soudy při rozhodování o jejich nároku vycházely z takového výkladu zákona, který aplikují v totožných případech. Trvají na tom, že jejich nárok na náhradu škody má úplně stejný základ jako nárok na náhradu škody z pracovněprávního vztahu (oba nároky jsou podloženy smlouvou), a není jim zřejmé, z jakého důvodu Nejvyšší soud činí rozdíl mezi těmito nároky z hlediska aplikace § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., pokud dovozuje, že závazky zaměstnavatele z odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnanci na nabyvatele privatizovaného majetku, jestliže dochází k privatizaci pouze části podniku, nepřecházejí, zatímco stejný závazek z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou pronajímatelem nájemci na nabyvatele privatizovaného majetku bez dalšího přechází. Proto se dovolávají stejného výkladu a aplikace práva jakého se dostalo účastníkům řízení při uplatňování obdobného nároku na náhradu škody v řízeních, která byla vedena u Nejvyššího soudu pod sp.zn. 21 Cdo 2335/2000, 21 Cdo 542/2002 a 21 Cdo 2412/2005, tj. uplatňují právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků před zákonem.

Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 11 Listiny:

1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 2 Listiny:

Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

Čl. 38 odst. 2 Listiny:

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelé napadají, a ze spisu okresního soudu sp.zn. 4 C 238/2004 zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Stěžovatelé se žalobou podanou dne 21.12.2004 u okresního soudu domáhali úhrady částky 465 288,- Kč s příslušenstvím z důvodu náhrady škody na vybavení domácnosti vzniklé v období od 17.12.2002 do 14.12.2004, jejíž příčinou byla vadná střecha domu, která vedla ke vnikání vlhkosti do jimi pronajatého bytu. Petit žaloby byl formulován v eventuální podobě, a to proti družstvu U Trati a in eventum proti společnosti České dráhy, a.s. Téhož dne byl podán návrh na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, a to organizace Správa železniční dopravní cesty, a dne 9.2.2005 bylo okresnímu soudu doručeno podání stěžovatelů, kteří žalobu ve vztahu k bytovému družstvu U Trati vzali zpět (s odůvodněním, že si po podání žaloby uvědomili, že žaloba proti němu směřuje nesprávně); oba návrhy okresní soud zohlednil, částečně řízení zastavil a připustil přistoupení dalšího žalovaného. Okresní soud zjistil, že vlastníkem bytového domu byly původně Československé státní dráhy, stěžovatelům od 1.4.1987 byl dán jeden z bytů v domě do společného osobního užívání, jeho přeměnou jim vznikl společný nájem. Transformací Československých státních drah se pronajímatelem bytu staly České dráhy, státní organizace, po jejím zániku vznikly dvě nástupnické organizace - žalované. V letech 1994-2002 vnikala do bytu stěžovatelů vlhkost, která způsobila poškození bytového vybavení, přičemž stěžovatelé požadovali náhradu škody ve výši snížení obvyklé ceny věcí. Ke dni 31.12.2002 došlo k převodu bytového domu na bytové družstvo U Trati, a to na základě privatizačního projektu a podle zák. č. 92/1991 Sb. Ze smlouvy o prodeji privatizovaného majetku uzavřené dne 31.12.2002 vyplývá, že kupující bytové družstvo bylo seznámeno se stavem nemovitosti a že event. právní závady, dluhy, zástavní práva, břemena a služebnosti, jež se vztahují prodávanému majetku, převezme (čl. VIII.), a že na kupujícího přecházejí dnem účinnosti kupní smlouvy veškerá práva a závazky a pohledávky, vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních, jakož i jiné závazky související s privatizovaným majetkem (čl. IX.). Pozn. v průběhu řízení (na počátku r. 2006) byl stěžovatelům na základě jejich žádosti ustanoven kvalifikovaný právní zástupce, v roce 2009 udělili stěžovatelé plnou moc jinému advokátovi. Po provedeném dokazování připustil okresní soud existenci pohledávky stěžovatelů na náhradu škody vůči pronajímateli, avšak dospěl k závěru, že závazek k náhradě škody podle § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. přešel na nabyvatele, tj. na bytové družstvo, a to i tehdy, pokud závazek nebyl uveden v privatizačním projektu (na důsledky § 15 zák. č. 92/1991 Sb. poukazovaly žalované již v průběhu řízení). Z těchto důvodů okresní soud žalobu zamítl. Proti rozsudku podali stěžovatelé odvolání, v němž zpochybňovali závěry okresního soudu, zejména ohledně přechodu závazku na bytové družstvo, též s využitím odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o tom, že s převodem bytového domu na bytové družstvo přešly na toto družstvo i veškeré závazky k náhradě škody, a dokázal na příslušná ustanovení smlouvy o převodu majetku z Fondu národního majetku na bytové družstvo. Následné tzv. nenárokové dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Odůvodnění objasnil, že se stěžovatelé mýlí, spatřují-li zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že otázka přechodu závazku k náhradě škody podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně vyřešena, resp. byla odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Pokračoval, že právní věta formulovaná v jeho rozhodnutích, podle níž závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k privatizovanému podniku jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, a nepřecházely proto podle citovaného ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky), se váže ke specifickému problému, který Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích řešil, totiž v jakém rozsahu přecházejí na nabyvatele privatizovaného majetku práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, konkrétně závazky z odpovědnosti státního podniku jako zaměstnavatele za škodu způsobenou jeho zaměstnanci. Tyto judikatorní závěry tudíž nemají přesah postihující též občanskoprávní a obchodní závazkové vztahy, nejsou proto v rozporu s jinými konkrétními rozsudky, v nichž vyložil, že k závazkům, které podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. přecházejí s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele, patří též odpovědnostní závazky související s provozem privatizované organizační jednotky. Od této judikatury se dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu neodchýlilo a je v souladu též s dalšími judikatorními závěry Nejvyššího soudu, podle nichž souvislost závazku s privatizovaným majetkem nutno zkoumat z hlediska ekonomicko-organizačního, tj. zda závazek se váže k majetku a hospodářské činnosti té či oné organizační jednotky, jež jsou předmětem privatizace, přičemž není rozhodné, čím je tato souvislost dána. Ani další námitky stěžovatelů neshledal Nejvyšší soud za otázky zásadního právního významu, což náležitě odůvodnil.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "obyčejných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému kvalifikovanému porušení nedošlo. Podstatu návrhu stěžovatelů tvoří polemika s posouzením pasivní legitimace subjektů, vůči nimž uplatňovali svůj nárok. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které obecné soudy žalobě nevyhověly, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí v plné míře odkazuje (zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v původní žalobě se stěžovatelé domáhali náhrady škody vůči aktivně legitimovanému subjektu, tj. vůči bytovému družstvu, avšak žalobu posléze vzali zpět. Z veřejných informačních zdrojů (obchodní rejstřík) Ústavní soud zjistil, že bytové družstvo U Trati bylo založeno 13.5.1998, jeho předmětem činnost byla správa bytového a nebytového fondu členů družstva a že stěžovatelka byla jeho ustavující členkou a v době nabytí vlastnického práva byla i členkou představenstva; měla tak nepochybně možnost seznámit se s obsahem smlouvy a náležitě posoudit její právní následky.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů. Ti však musí respektovat, že jedním z předpokladů úspěchu žaloby je i okolnost, že žaloba směřuje vůči tomu, kdo je pasivně legitimován, přičemž pasivní legitimace je determinována hmotněprávním nárokem. Tento nárok, byť vzniklý vůči původnímu pronajímateli, v souladu se smlouvou o prodeji privatizovaného majetku uzavřenou dne 31.12.2002 přešel na kupující bytové družstvo. Z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení základního práva stěžovatelů garantovaného v čl. 11 Listiny. Ústavní soud neshledal ani porušení základního práva chráněného v čl. 38 odst. 2 Listiny, protože průběh řízení byl ovlivněn opakovanými návrhy stěžovatelů, o nichž rozhodoval soud I. stupně i soud II. stupně (náhrada nákladů řízení přiznaná původnímu žalovanému, osvobození od soudního poplatku, uložení pořádkové pokuty stěžovatelů aj.).

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ze spisu nalézacího soudu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru