Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 280/97Nález ÚS ze dne 04.08.1998Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZnalecký posudek
odškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 81/11 SbNU 241
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.280.97
Datum vyhlášení13.10.1998
Datum podání31.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 120, § 127


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 280/97 ze dne 4. 8. 1998

N 81/11 SbNU 241

Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele

L. P., zastoupeného JUDr. J. H., účastníků řízení - Okresního

soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka

Liberec, vedlejšího účastníka - Diamo, s. p., Stráž pod Ralskem,

zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Okresního soudu v České

Lípě ze dne 9. 12. 1996, č.j. 12C 2565/94-94, a proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18.

3. 1997, č.j. 30 Co 167/97-111,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

V záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě

byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal změny rozsudku

Okresního soudu v České Lípě, č.j. 12C 481/87-102, tak, aby bylo

žalovanému (Diamo, s.p., Stráž pod Ralskem) uloženo platit

žalobci-stěžovateli peněžitý důchod ve výši 2.342 Kč od 1. 4.

1986. Okresní soud zjistil, že tímto původním rozsudkem ze dne 5.

9. 1989 byl návrh stěžovatele na přiznání peněžitého důchodu ve

výši 2.342 Kč z důvodu nemoci z povolání zamítnut, neboť podle

znaleckých posudků MUDr. J. R. a Fakulty všeobecného lékařství UK

Praha u stěžovatele v minulosti ani v době posouzení nebyla

přítomna a prokázána epikondylitida jako nemoc z povolání.

V souzené věci byla usnesením Okresního soudu v České Lípě ze

dne 12. 9. 1994, č.j. 12 C 281/93-32, povolena obnova řízení,

protože od původního rozhodnutí ve věci se stěžovatel podrobil

operaci a operatér vypověděl, že s největší pravděpodobností mají

stěžovatelovy zdravotní problémy příčinu v jeho předchozím

pracovním zařazení. Stěžovatel uvedl, že u žalovaného (Diamo,

s.p.) pracoval od 18. 6. 1968 až do 1. 4. 1986 jako lamač

a protože mu 1. 4. 1985 bylo "sděleno" ohrožení nemoci z povolání,

byl činný od tohoto data jako kancelářský pracovník. Do 31. 10.

1990 pracoval u žalovaného v povrchovém provozu a vyjádřil názor,

že nově vypracované znalecké posudky a výpověď operatéra MUDr. J.

musí potvrdit existenci nemoci z povolání. Okresní soud ze

znaleckého posudku prof. M. K. z Lékařské fakulty Masarykovy

univerzity v Brně zjistil, že u stěžovatele se nejednalo ani

nejedná o epikondylitidu (chorobu z povolání), nýbrž

o "projíkované bolesti do oblasti ramenních a loketních kloubů při

základním onemocnění postihujícím krční páteř", přičemž jeho

invalidita nebyla v příčinné souvislosti s nemocí z povolání

a zjištěné onemocnění mezi nemoci z povolání nepatří. Protože

okresní soud na základě uvedeného znaleckého posudku dospěl ke

stejným závěrům jako v předchozím rozsudku (č.j. 12

C 481/87-102), shledal je správným a návrh na jeho změnu zamítl.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v České Lípě potvrdil v záhlaví

označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka

v Liberci. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že bylo zjištěno, že

stěžovatel trpí onemocněním ramenních a loketních kloubů

(epikondylitidou), což vyplývá z vyšetření přednosty oddělení

chorob z povolání MUDr. P., ze závěrů posudkové lékařské komise ze

dne 8. 7. 1986, z ortopedického vyšetření ze dne 6. 9. 1984 a ze

závěrů závodního lékaře MUDr. B. K. ze dne 29. 6. 1993. Tito

lékaři se domnívali, že onemocnění ramenních a loketních kloubů

souvisí s původním zaměstnáním stěžovatele jako lamače, takže se

jedná o nemoc z povolání, což potvrdil jako "velmi pravděpodobné"

i přednosta ortopedického oddělení Nemocnice s poliklinikou

v České Lípě MUDr. K. H. Protože však všechny lékařské zprávy

vycházely z poznatků určitých lékařských profesí, byly již

v původním řízení zpracovány znalecké posudky znalcem z oboru

zdravotnictví, pracovních úrazů a nemocí z povolání MUDr. J. R.

a Fakultou všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Podle

obou posudků výkon práce horníka-lamače a záchranáře neměl

příčinnou souvislost se vznikem epikondylitidy, protože základní

příčinou onemocnění ramenních a loketních kloubů není tato práce,

nýbrž onemocnění páteře, jež postihlo nejprve oblast krční páteře

a postupně i její další úseky. Toto onemocnění krční páteře, které

nesouvisí s prací stěžovatele u žalovaného, je tedy příčinou

vzniku epikondylitidy. Od posledního soudního rozhodnutí došlo

údajně pouze k té změně, že dne 5. 11. 1992 byl stěžovatel

operován MUDr. O. J., který při kontrole dospěl k závěru, že

degenerativní změny v úponu svalu na epikondylu u pravého lokte

svědčí o původu onemocnění s největší pravděpodobností

jednostranným chronickým zatěžováním. Tento závěr však byl podle

názoru krajského soudu vysloven toliko na základě odborných

znalostí operatéra, "nikoli veškeré dostupné zdravotní dokumentace

stěžovatele a kvalifikace soudního znalce v oboru" a pouze v rámci

určité míry pravděpodobnosti. Proto byl v řízení před okresním

soudem vypracován znalecký posudek prof. M. K. z Lékařské fakulty

Masarykovy univerzity v Brně (viz výše).

Krajský soud na základě všech tří zmíněných znaleckých

posudků (prof. K., MUDr. R. a Fakulty všeobecného lékařství UK

v Praze) dospěl k názoru, že stěžovatel neprokázal příčinnou

souvislost mezi onemocněním epikondylitidou a svou prací lamače

u žalovaného a neunesl tedy důkazní břemeno. Proto krajský soud

citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil.

V záhlaví uvedené rozsudky napadl stěžovatel ústavní

stížností. V ní zejména uvedl, že jimi byla porušena jeho

"základní práva zaručená ústavou a základní listinou lidských

práv", neboť mu prý obecné soudy odepřely právo na provedení

důkazních prostředků výslechem svědků a vypracováním revizního

znaleckého posudku. To prý vedlo k nerespektování jeho práva na

"spravedlivé rozhodnutí státního orgánu" a k porušení zásady

materiální pravdy. Znalec MUDr. K., jehož úkolem bylo "posoudit

rozpory mezi dřívějšími znaleckými posudky a výpovědí lékaře",

který stěžovatele operoval, prý tento úkol nesplnil a naopak se

zabýval otázkami, jež mu nepříslušelo posuzovat a "některé jím

uváděné skutečnosti byly nepravdivé a zavádějící", neboť

"v posudku polemizoval o smyslu výpovědi zainteresovaných lékařů

tím způsobem, že tvrdil, že to co řekli, mysleli jinak, čímž

zpochybnil jejich výpovědi." MUDr. K. se údajně zejména

nevypořádal s nálezem zjištěným při operaci stěžovatelova lokte

a znalci, kteří zpracovávali znalecké posudky v předchozím řízení

neměli k dispozici poznatky zjištěné až při samotné operaci

a tudíž k nim nemohli zaujmout stanovisko. Posudek MUDr. K. prý

obsahuje stati z předchozích znaleckých posudků a není proto

originální a nepodjatý a je nutno jej pokládat za nevěrohodný

a důkazně bezcenný. Nemoc z povolání byla stěžovateli "přiznána"

po řadě vyšetření a po téměř ročním sledování a léčení a po

vypracování posudku Ústavem hygieny a bezpečnosti práce ČSUP

Příbram. "Rozhodnutí" bylo provedeno MUDr. P., registrovaným jako

soudní znalec pro nemoci z povolání, který je přednostou

specializovaného pracoviště pro choroby horníků, leč výslech

tohoto svědka soud zamítl. Stěžovatel se domnívá, že napadenými

rozsudky byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu bylo odepřeno právo na

provedení důkazů výslechem svědků MUDr. P., popř. jiných lékařů

z bývalého ZÚNZ Příbram, kteří nemoc z povolání zjistili

a zaznamenali a mimo to nebyl vypracován revizní znalecký posudek

"s ohledem na neúplnost a neobjektivnost" posudku MUDr. K. Proto

stěžovatel navrhl, aby byly oba citované rozsudky okresního

a krajského soudu zrušeny a prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo

od ústního jednání upuštěno.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání

v projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

soud v České Lípě a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka

Liberec a vedlejší účastník - Diamo, s.p.

Okresní soud v České Lípě uvedl, že posudek znalce MUDr. K.

beze zbytku řeší danou problematiku. Návrhu stěžovatele na

odročení jednání za účelem zajištění listiny (vyjádření

Ministerstva zdravotnictví) bylo vyhověno a další dokazování prý

bylo nadbytečné, neboť v tomto řízení i v řízení před povolením

obnovy řízení byly soudem vyžádány znalecké posudky MUDr. R.

a fakulty Všeobecného lékařství UK a byl vyslechnut operatér MUDr.

J. Znalec MUDr. K. se s výsledky předchozího dokazování vypořádal

ve znaleckém posudku.

Okresní soud na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ve svém vyjádření

odkazuje na odůvodnění rozsudku, který v dané věci vydal. Výslech

MUDr. P. pokládal za nadbytečný, protože jeho odborné názory byly

vyvráceny následnými znaleckými posudky. Krajský soud souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Diamo, s.p., s námitkami stěžovatele nesouhlasí a uvádí, že

obecné soudy postupovaly zcela v souladu s §§ 120 a 127 občanského

soudního řádu a že v původním i v obnoveném řízení byly

vypracovány potřebné znalecké posudky. Závěry těchto posudků se

shodují v tom, že se u stěžovatele nejedná o nemoc z povolání

(epikondylitidu), nýbrž - podle znalce MUDr. J. R.

- o oboustrannou epikondylitidu obou pažních kostí, jež je

projevem postižení krční páteře spolu s dalšími projevy na horních

končetinách; to však není nemoc z povolání. Tento závěr potvrdil

i revizní posudek Fakulty všeobecného lékařství v Praze a posudek

prof. MUDr. K. Znalecký posudek Fakulty všeobecného lékařství

v Praze vysvětlil závěry "oddělení nemocí z povolání" tak, že

ambulantní lékař musí vycházet z jednorázových vyšetření, nemá

dostatečný časový prostor pro studium dokumentace a je více

odkázán na anamnestické údaje pacientů. Vedlejší účastník proto

navrhl, aby ústavní stížnosti vyhověno nebylo a sdělil, že na

ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není

soudem působícím v soustavě obecných soudů a že mu proto zpravidla

ani nepřísluší přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné.

K porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces

a tedy k situaci, kdy Ústavní soud zruší rozhodnutí orgánu veřejné

moci, proto v zásadě může dojít pouze tehdy, jestliže jsou právní

závěry těchto orgánů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými

zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění

rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94,

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., C. H. Beck

Praha 1995, str. 257 a násl.). V souzené věci se však o takový

případ nejedná. Stěžovatel totiž v podstatě pouze napadá

věrohodnost znaleckého posudku MUDr. K., vytýká mu jeho údajnou

neobjektivnost a nepravdivost a tvrdí, že nesplnil úkol, který mu

byl okresním soudem vymezen. Nic takového však obecné soudy

neshledaly a jejich názor zastává i Ústavní soud. Znalec MUDr. K.

se ve svém posudku přesvědčivě vypořádal s otázkami, jež mu byly

kladeny okresním soudem, vyjádřil se rovněž k dotazům, které mu

písemně položil stěžovatel a vyhodnocení tohoto znaleckého posudku

v kontextu ostatních provedených důkazů je záležitostí obecných

soudů, do níž Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší zasahovat.

Ostatně všechny znalecké posudky, o něž se obecné soudy opřely, se

dostatečným způsobem vypořádaly s lékařskými zprávami, jichž se

stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává.

Ústavní soud rovněž neshledal žádné pochybení obecných soudů

z hlediska procesního, tj. z hlediska naplnění principů práva na

spravedlivý proces. V souzené věci došlo k obnově řízení, obecné

soudy dokazování provedly, s jednotlivými důkazy se náležitě

vypořádaly, stěžovatel byl právně zastoupen a plně využíval svého

práva aktivně působit v rámci občanského soudního řízení. Ve

skutečnosti proto stěžovatel obecným soudům vytýká toliko způsob

hodnocení provedených důkazů, což Ústavnímu soudu zpravidla

přehodnocovat nepřísluší.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospívá k závěru, že Okresní

soud v České Lípě a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka

v Liberci základní právo stěžovatele, zakotvené v čl. 36 odst. 1

Listiny neporušily. Protože ani Ústavní soud sám neshledal

porušení některého jiného základního práva nebo svobody

stěžovatele, zakotveného v ústavních zákonech nebo v mezinárodních

smlouvách podle čl. 10 Ústavy.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. srpna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru