Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 280/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánNÁRODNÍ BEZPEČNOSTNÍ ÚŘAD
SOUD - OS Praha 6
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkpravomoc
soud
ochrana utajovaných informací
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.280.11.1
Datum podání28.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

148/1998 Sb., § 18, § 30 odst.1, § 73, § 75

99/1963 Sb., § 7, § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 280/11 ze dne 23. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem Plzeň, Rooseveltova 16, proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu v Praze ze dne 10. 11. 2000, čj. 1151/2000-NBÚ/PFO-1, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2001, čj. 11 C 108/2000 - 19, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2001, čj. 19 Co 491/2001 - 30, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2010, čj. 23 Cdo 3189/2010 - 61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o jeho bezpečnostní prověrce. Je totiž přesvědčen, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR a dále čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti uvedl, že je ve služebním poměru příslušníka Policie ČR a v roce 1992 byl jmenován vyšetřovatelem Krajského úřadu vyšetřování v Plzni. Byl podroben bezpečnostní prověrce, na jejímž základě mu bylo dne 2. 11. 2000 předáno oznámení Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ"), že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení ve smyslu § 18 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností. Proti tomuto oznámení podal stížnost, které nebylo vyhověno. Poté podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 návrh, aby NBÚ dodržel povinnost provést v rámci bezpečnostní prověrky II. stupně bezpečnostní pohovor. V době rozhodování obecných soudů platilo ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., které kogentně stanovilo povinnost provést bezpečnostní pohovor, kterého se stěžovatel v průběhu celého řízení domáhal, ale který s ním proveden nebyl. Se svým požadavkem neuspěl ani v řízení před obecnými soudy.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že NBÚ, oznámením ze dne 22. 9. 2000, sdělil stěžovateli, že k jeho osobě byla provedena bezpečnostní prověrka II. stupně, kterou bylo ověřeno, že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení podle § 18 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností. Proti tomuto oznámení podal stížnost, kterou ředitel NBÚ zamítl. Následnou žalobu stěžovatele, kterou požadoval, aby žalovanému NBÚ byla uložena povinnost provést s ním, v rámci bezpečnostní prověrky II. stupně, bezpečnostní pohovor, Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl. Zamítavý rozsudek odůvodnil tím, že podle § 73 zákona č. 148/1998 Sb., rozhodnutí, opatření a jiné úkony podle tohoto zákona nepodléhají soudnímu přezkumu, s výjimkou rozhodnutí o pokutách. Osvědčení ani rozhodnutí o provedení bezpečnostního pohovoru tedy soudnímu přezkumu nepodléhá. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena NBÚ.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Potvrdil závěry soudů obou stupňů, že se jedná o věc, která nespadá do pravomoci soudů ve smyslu § 7 odst. 1 OSŘ. Poukázal na příslušná (již výše citovaná) ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. a uzavřel, že v dané věci nejde o spor či jinou právní věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a nejde ani o věc, o níž by zákon stanovil, že ji projednávají soudy podle § 7 odst. 3 OSŘ. Soudy nemají pravomoc rozhodovat o správnosti postupu NBÚ v této věci a nemají pravomoc mu postupem podle § 80 písm. b) OSŘ ukládat určitý postup v řízení o vydání osvědčení. Opravným prostředkem proti nevydání osvědčení je stížnost podle § 75 zákona č. 148/1998 Sb., kterou stěžovatel neúspěšně podal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti prosazuje svůj vlastní právní názor, aniž by přinesl relevantní argumenty proti právnímu závěru soudů o nedostatku jejich pravomoci. Podstata ústavní stížnosti tedy spočívá v polemice stěžovatele s označeným rozhodnutím NBÚ v jeho věci a s právními závěry soudů prvního a druhého stupně, nakonec i Nejvyššího soudu, za použití stejných argumentů, jaké použil již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. To však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).

Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti předmětného řízení nelze než konstatovat, že obecné soudy obou stupňů po právním posouzení návrhu stěžovatele učinily právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a které jsou v souladu s obecným právem. Soudy obou stupňů i Nejvyšší soud se věcí důkladně zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku, občanského soudního řádu i zákona č. 148/1998 Sb. Zabývaly se i všemi námitkami stěžovatele a dostatečně se s nimi vypořádaly. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud zmíněné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru