Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 280/02Usnesení ÚS ze dne 29.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.280.02
Datum podání20.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 142, § 151


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 280/02 ze dne 29. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti Dopravního podniku hl. m. P., a.s., zastoupeného advokátem JUDr. J. B. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 14 C 444/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 shora označeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému M. L. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 808 Kč a na nákladech řízení částku 1.750 Kč, neboť porušil svoji právní povinnost tím, že použil městskou hromadnou dopravu a neprokázal se platným jízdním dokladem. Přiznání nákladů řízení soud odůvodnil tak, že je vypočítal podle výše uhrazeného soudního poplatku, podle režijních paušálů a podle hlavních úkonů dle ustanovení § 7 a násl. vyhlášky č. 17/1996 Sb., neboť - podle okolností případu a povahy předmětného řízení - je prý zřejmé, že se jedná o jednoduchou a rutinní právní věc, a to po stránce administrativní i právní, a vůči žalovanému by byl postup dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. příliš tvrdý.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadeným rozsudkem porušil obvodní soud jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, právo na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny a zásadu, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny).

Stěžovatel se domnívá, že obecný soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle ustanovení § 151 odst. 1, 2 o.s.ř. a podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., jejíž aplikace prý má přednost před aplikací vyhlášky č. 177/1996 Sb. Proto odměna za zastupování v jednom stupni činila 3.000 Kč, takže spolu se soudním poplatkem mu měla být přiznána částka ve výši 3.600 Kč, a dále náhrada hotových výdajů. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecný soud shledal zvláštní okolnosti pro postup dle advokátního tarifu (č. 177/1996 Sb.) v jednoduchosti věci, neboť prý při posuzování okolností hodných zvláštního zřetele je třeba přihlédnout k osobním, majetkovým, výdělečným a jiným poměrům účastníků řízení, k jejich postoji a k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku. Obecný soud proto nemůže za zmíněnou okolnost považovat jednoduchost právního zastoupení.

Protiústavnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že obecný soud interpretoval jednoduché právo natolik extrémním způsobem, že tato interpretace vybočila z mezí ústavnosti. Soud si prý totiž vůbec neuvědomil podstatu právního vztahu mezi advokátem a klientem a podstatu náhrady nákladů řízení. Svým postupem totiž protěžoval a chránil majetkového delikventa, a to navíc za situace, kdy se o jeho majetkové poměry vůbec nezajímal.

Stěžovatel navíc tvrdí, že jedním z kritérií svobodného rozhodování je předvídatelnost dopadu či výkladu práva. Ohledně náhrady nákladů řízení si každý může předem spočítat, kolik ho zastoupení bude stát a jakou částku v případě úspěchu ve sporu bude povinen zaplatit druhý účastník. Účastník si prý tedy může být vědom toho, že sjednaná výše odměny mu nemůže být v soudním řízení přiznána, ale stěží může předpokládat, že to, co by měl podle zákona a příslušné vyhlášky v případě úspěchu získat, nedostane proto, protože podle názoru soudu byl spor poměrně jednoduchý. Redukcí zákonné odměny soud údajně zmenšuje majetek účastníka, který musí advokátovi zaplatit podle uzavřené smlouvy a který počítal s tím, že výši takto zaplacené odměny získá od neúspěšného účastníka. Kritériem "složitosti věci" prý soud působí na účastníka, aby se v těchto věcech buď nenechal zastoupit advokátem vůbec anebo aby se nechal zastoupit advokátem levným. Obecný soud tak svým postupem aspiruje na roli "cenového úřadu", který hodnotí službu poskytované právní pomoci.

Stěžovatel rovněž namítá, že ho měl obecný soud seznámit se svým záměrem postupovat tímto nestandardním způsobem, čímž by mu umožnil vyjádřit se k věci a navrhnout důkazy o nákladech, které je fakticky nucen vynakládat na právní zastoupení. Závěr soudu, že částka 3.000 Kč by byla nepřiměřeně vysoká, je postaven na pouhém subjektivním a ničím nepodloženém přesvědčení.

Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek jako protiústavní zrušen.

Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci jednoduchého práva obecným soudem ohledně nákladů řízení, přičemž namítaná intenzita tvrzené protiprávnosti zjevně nedosahuje ústavněprávního rozměru. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud konstatuje, že sporným ustanovením jednoduchého práva je v souzené věci ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř., podle něhož "při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Náhradu mzdy (platu) a náhradu hotových výdajů soud stanoví podle zvláštních právních předpisů. Jinak soud vychází z nákladů, které účastníku prokazatelně vznikly."

Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že obecný soud má prostor pro diskreční oprávnění stanovit náhradu nákladů řízení podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (advokátního tarifu), odůvodňují-li to okolnosti případu. Proto za situace, kdy obecný soud v souzené věci z okolností případu dovodil, že se jedná po stránce administrativní i právní o jednoduchou věc, aplikoval toliko ustanovení jednoduchého práva, a to v mezích, které toto ustanovení stanovilo. Ústavní soud proto nesdílí názor, že obecný soud interpretoval jednoduché právo natolik extrémním způsobem, že tato interpretace vybočila z mezí ústavnosti, neboť v souzené věci je zřejmé, že se skutečně jednalo o věc po právní stránce jednoduchou, řešenou po formální a obsahové stránce prakticky identickými žalobami v řadě dalších řízení, kde stěžovatele zastupoval stejný advokát. Navíc je třeba vidět i to, že otázku výše náhrady nákladů řízení nelze z hlediska spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní soud tedy shledal, že k porušení práva na spravedlivý proces napadeným rozsudkem obecného soudu zjevně nedošlo, neboť obecný soud rozhodl v rámci zákonem stanovené diskrece a v tomto směru se nedopustil protiústavního pochybení.

K tvrzenému porušení vlastnického práva stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. Nemůže proto jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo ještě nevzniklo, ale teprve rozhodnutím soudu vzniknout má - jako tomu je v souzené věci. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako pouze tvrzené věcné právo, tím spíše (arg. a maius ad minori) se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může - jestliže je přiznána a uhrazena - vlastnictví rozhojnit.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru