Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 28/99Nález ÚS ze dne 25.04.2000K restituci pozemků, které byly po odnětí státem rozděleny

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
vlastnické právo/omezení
katastr nemovitostí/záznam
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 61/18 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.28.99
Datum vyhlášení25.04.2000
Datum podání19.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

344/1992 Sb., § 27 písm.a, § 20, § 5 odst.1 písm.a

40/1964 Sb., § 119

403/1990 Sb., čl. 1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 28/99 ze dne 25. 4. 2000

N 61/18 SbNU 63

K restituci pozemků, které byly po odnětí státem rozděleny

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů J. E. a M. C., proti rozsudku Krajského

soudu v P. ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 12 Co 358/98, takto:

Rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 12

Co 358/98, se ruší.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem, aby zrušil

rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 12 Co

358/98, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu P. ze dne

13. 10. 1997, č. j. 11 C 372/93 - 117.

Obecné soudy ve svých rozhodnutích zamítly návrh stěžovatelů,

aby vedlejšímu účastníkovi (tj. v předmětném sporu žalovanému SPT

Telecom, s. p., dále jen "vedlejší účastník"), byla uložena

povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání každému ze

stěžovatelů jedné ideální poloviny pozemkové parcely č. 1191/6,

ostatní plochy o výměře 4.495 m2 podle geometrického plánu č.

550-1-94 ze dne 14. 1. 1994 v obci P. , k. ú. H.

Obecné soudy ve svých rozhodnutích shodně konstatovaly, že

není sporné, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu

ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění

následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších

předpisů, že svůj nárok uplatnili řádně a včas, že pozemková

parcela č. 311/1, nově označená jako parc. č. 1191, přešla na stát

způsobem, se kterým citovaný zákon spojuje povinnost věc vydat

a že vedlejší účastník měl tuto nemovitost ve svém držení ke dni

účinnosti citovaného zákona a je tedy povinnou osobou.

Geometrickým plánem ze dne 5. 5. 1975 byly do předmětné

parcely, dále označené jako parc. č. 1191/1, sceleny i sousední

parcely č. 1195 a 1196, které nikdy nebyly ve vlastnictví právních

předchůdců stěžovatelů a jejichž vydání tito také nepožadovali.

Z podnětu stěžovatelů byl zpracován dne 14. 1. 1994

geometrický plán, kterým byla od pozemku parc. č. 1191/1 oddělena

část, která byla původní pozemkovou parcelou č. 311/1, odňatou

právním předchůdcům stěžovatelů, a tato část byla nově označena

jako pozemková parc. č. 1191/6, ostatní plocha o výměře 4 495 m2.

Stěžovatelé uvedli, že mají za to, že jejich shora uvedený postup

je v souladu s ustanoveními právního řádu, která upravují

nakládání s částí pozemku - konkrétně s ustanoveními zákona ČNR č.

344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "katastrální zákon"), zákona č. 265/1992 Sb.,

o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve

znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se

provádí oba shora zmíněné zákony.

Obecné soudy návrh stěžovatelů na vydání pozemku zamítly

s odůvodněním, že pozemek, jehož vydání je požadováno, dosud

reálně neexistuje, když jeho označení 1191/6 bylo provedeno pouze

na geometrickém plánu, ale není vedeno v katastru nemovitostí.

Krajský soud v P. přisvědčil názoru stěžovatelů, že na

základě vyhotoveného a katastrálním úřadem ověřeného a potvrzeného

geometrického plánu může vlastník s odděleným pozemkem určitým

způsobem naložit, např. uzavřít dohodu o vydání věci, soud je však

toho názoru, že o vydání části pozemku, označené geometrickým

plánem, se mohou dohodnout pouze účastníci. Krajský soud dospěl

k závěru, že soud je oprávněn pouze k nahrazení projevu vůle

povinné osoby směřující k uzavření dohody o vydání věci a ne

k oddělení části pozemku.

Stěžovatelé konstatovali, že za zásadní je v této souvislosti

nutno považovat otázku, co se rozumí věcí, resp. v daném případě,

kdy se věcí v právním smyslu stává pozemek. Uvedli, že argumentace

soudu v tom smyslu, že pozemek č. 1191/6 není samostatnou věcí

v právním smyslu, když sice je definován parcelním číslem, ale

není pod tímto číslem evidován v katastru nemovitostí, je dle

jejich názoru neudržitelná. Stěžovatelé namítali, že pokud by měla

být uvedená argumentace akceptována, znamenalo by to, že s částí

pozemku nelze disponovat nikdy. Dle názoru stěžovatelů by tato

dispozice nebyla možná ani v daném případě soudem připuštěné

možnosti, že by povinná osoba chtěla část pozemku vydat či popř.

s ní jinak naložit dobrovolně, neboť tato část pozemku není pod

samostatným parcelním číslem dosud v katastru nemovitostí

evidována. Stěžovatelé mají za to, že taková argumentace soudu

vede k omezení výkonu vlastnického práva, jehož esenciální složkou

je i ius disponendi a znamená tudíž porušení základního lidského

práva vlastnit majetek, tak, jak je definováno v článku 11 Listiny

základních práv a svobod.

Stěžovatelé ve své stížnosti dále uvedli, že postup obecných

soudů je v rozporu s právními předpisy upravujícími možnost

nakládání s nemovitostmi a zároveň také v rozporu s ustanovením

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud totiž

v daném případě nechává zcela na libovůli povinné osoby, zda splní

svou zákonem stanovenou povinnost vydat nemovitost. Stěžovatelé

namítli, že v případě, že povinná osoba tuto svou povinnost

nesplní, nemá podle názoru krajského soudu oprávněná osoba možnost

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu. Podle mínění stěžovatelů schází k realizaci

vydání předmětného pozemku dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění

následků některých majetkových křivd, vydání soudního rozhodnutí,

kterým by byl nahrazen projev vůle povinné osoby. Následně by pak

mohlo dojít k zápisu záznamu do katastru nemovitostí. Stěžovatelé

mají za to, že odepřením vydání tohoto rozhodnutí ze strany

obecných soudů bylo znemožněno zmírnění majetkových křivd,

vzniklých způsobem uvedeným v ustanovení § 1 zákona č. 403/1990

Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění

pozdějších předpisů.

II.

Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu, po

zvážení argumentace obsažené ve spisovém materiálu a na základě

vyjádření obecných soudů, dospěl v uvedené věci k závěru, že

stížnost stěžovatelů je třeba považovat za důvodnou. Považuje

přitom, shodně se stěžovateli, za zcela zásadní zodpovězení

otázky, kdy se pozemek stává věcí v právním smyslu. Pojem "věc"

náš právní řád výslovně nedefinuje. Podle ustanovení § 119

občanského zákoníku je věc jako předmět občanskoprávních vztahů

konkretizována pouze tak, že věci jsou movité a nemovité.

Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným

základem. Pojem pozemku je stanoven v ustanovení § 27 písm. a)

katastrálního zákona jako část zemského povrchu oddělená od

sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí

katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí

druhů pozemku, popř. rozhraním způsobu využití pozemků. Ve smyslu

ustanovení § 27 písm. b) katastrálního zákona se považuje pozemek,

který je geometricky polohově určen, zobrazen v katastrální mapě

a označen parcelním číslem, za parcelu. Zobrazením pozemku na mapě

a jeho označením parcelním číslem je pozemek definován pro potřebu

jeho přesného označení. Z ustanovení § 2 odst. 1 písm. a)

katastrálního zákona vyplývá, že v katastru se evidují pozemky

v podobě parcel. Lze tedy dovodit, že pokud evidence pozemků

v podobě parcel ve smyslu shora uvedené právní úpravy existuje,

pak se jedná v případě takového pozemku o věc ve smyslu právním,

neboť s takto evidovaným pozemkem lze dále, při splnění některých

dalších, zákonem předepsaných, podmínek a náležitostí, právně

disponovat.

Ve smyslu právní úpravy platné pro oddělení části pozemku je

zapotřebí nejprve vyhotovit geometrický plán, a to osobou

oprávněnou podle zvláštního předpisu. Geometrický plán obsahuje

označení dosavadního pozemku, nový stav vzniklý po oddělení

(včetně parcelního čísla a názvu katastrálního území)

a geometrické určení nemovitosti. Geometrický plán je následně

zapotřebí ověřit, tzn. vyznačit datem, číslem podle evidence

ověřovaných výsledků, otiskem úředně oprávněné osoby a jejím

vlastnoručním podpisem na všech kopiích, které se mají stát

prvopisem plánu. Na takto ověřeném plánu pak katastrální úřad

potvrdí soulad očíslování parcel s údaji katastru.

Jak vyplývá z listinných materiálů k uvedené věci, v daném

případě došlo k potvrzení geometrického plánu katastrálním úřadem.

Z právní úpravy platné ke dni rozdělení pozemku přitom

nevyplývalo, že k oddělení části pozemku geometrickým plánem by

bylo zapotřebí projevu vůle vlastníka pozemku. (V současné době,

po novelizaci stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů k 1.

7. 1998, by však tohoto projevu vůle vlastníka pozemku již bylo

zapotřebí vzhledem k nutnosti respektování zákonného požadavku

územního rozhodnutí). Z tohoto pohledu pak ani soud tento projev

vůle nemohl nahradit. V tomto smyslu je také možno souhlasit

s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v P..

Důsledkem této nemožnosti nahrazení projevu vůle vlastníka

však nebyla nemožnost oddělení části pozemku geometrickým plánem

tak, jak dovodil ve svém rozhodnutí krajský soud. Okamžikem

potvrzení geometrického plánu katastrálním úřadem existuje pozemek

jako samostatná věc, neboť je označen jako parcela, se kterou je

možno dále disponovat. Proto také vlastníku, resp. držiteli

pozemku, nic dále nebrání v tom, aby pozemek ve smyslu platného

restitučního předpisu vydal, tzn. uzavřel s oprávněnou osobou

dohodu o vydání předmětné věci. Pokud vlastník, resp. držitel

pozemku, jako osoba povinná dle restitučního předpisu, odmítne

takovou dohodu uzavřít, přičemž jsou jinak naplněny všechny

ostatní, zákonem stanovené podmínky pro vydání nemovitosti, pak je

soud povinen vydat rozhodnutí nahrazující projev vůle osoby

povinné k vydání této věci. Při reálném rozdělení předmětného

pozemku se jednalo o postup podle katastrálního zákona a jeho

prováděcí vyhlášky č. 126/1993 Sb., platné ke dni rozdělení

pozemku. Vzhledem k okolnosti, že tento postup byl dodržen,

Ústavní soud dovodil, že potvrzením geometrického plánu ze dne

14. 1. 1994 příslušným katastrálním úřadem vznikly z původního

pozemku pozemky (parcely) nové, tj. odlišné od dosavadního stavu

evidovaného v katastrálních operátech. Takové pozemky jsou ve

smyslu ustanovení § 118 odst. 1 a § 119 odst. 2 občanského

zákoníku existujícími nemovitými věcmi, tedy předměty

občanskoprávních vztahů. Nově vzniklý pozemek parc. č. 1191/6 je

co do geometrického určení a označení údaji v katastru nemovitostí

identický s pozemky, které byly odňaty právním předchůdcům

stěžovatelů.

Ústavní soud považuje za nepřípustné dovozovat neexistenci

pozemků, které byly postupem předvídaným v ustanovení § 1

restitučního zákona státem odňaty, ze samotného jejich následného

rozdělení, sloučení, přeparcelování, resp. přečíslování.

Skutečnost, že jako části zemského povrchu oddělené od zbytku

zemského povrchu hranicemi, byly pozemky postupem doby

v operátech evidence nemovitostí, popř. v operátech katastru

nemovitostí evidovány pod různými parcelními čísly a s rozmanitým

geometrickým určením, neznamená, že se na jejich hmotném substrátu

, jímž je samotná půda jako produkt přírody vzniklý bez přičinění

člověka, který je z ekonomického hlediska nenahraditelný,

nerozmnožitelný a nezastupitelný, cokoli změnilo. Nelze proto

vyloučit vydání stávajícího pozemku jako věci v právním smyslu,

která co do své půdní podstaty byla předmětem rozdělování,

slučování a přeparcelování, a to i tehdy, jestliže v porovnání se

stavem evidence nemovitostí v době jejího odnětí jde

z kvantitativního a evidenčního pohledu o "část věci" státem

odňaté původním vlastníkům. V této souvislosti přihlédl Ústavní

soud rovněž ke své dřívější judikatuře (nález Ústavního soudu, sp.

zn. II. ÚS 82/95, in sv.7 pod poř. č. 31, s. 201 a násl. Sbírky

nálezů a usnesení Ústavního soudu), jakož i k judikatuře

Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí č. j. 2 Cdon 55/97-167).

Kvalifikovaným oddělením pozemku vznikla parcela č. 1191/6,

odpovídající v rozsahu 4 495 mepsi bývalé parcele č. 311/1. Tento

pozemek není ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 citovaného

restitučního zákona zastavěn, takže nic nebrání jejímu vydání

stěžovatelům.

Ústavní soud při svém posuzování uvedené věci zvažoval

ustanovení § 20 katastrálního zákona, na které obecné soudy

v odůvodnění svých rozhodnutí poukazovaly. Musel však vzít

v úvahu především tu skutečnost, že restituční nároky je zapotřebí

v rámci platné právní úpravy vykládat extenzívněji, a to tak, aby

slučování pozemků v období totality jakožto výraz potlačování,

resp. likvidace soukromého vlastnictví, nakonec nebylo důvodem pro

nevydání těchto pozemků, a to v případě, kdy oprávněné osoby

podnikly veškeré dostupné kroky k uplatnění svého práva.

Náležitosti, týkající se zápisu údajů o právních vztazích do

katastru, jsou blíže upraveny v ustanovení § 5 katastrálního

zákona. Podle této právní úpravy (§ 5 odst. 1 písm. a) citovaného

zákona) musí být v listinách, které jsou podkladem pro zápis do

katastru, označeny pozemky parcelním číslem s uvedením názvu

katastrálního území, ve kterém leží, tzn. údaji, které jsou rovněž

obsaženy v oddělovacím geometrickém plánu. Jak již bylo uvedeno,

právní úprava platná ke dni oddělení části pozemku geometrickým

plánem, výslovně souhlas vlastníka pozemku nepožadovala. Tohoto

projevu vůle je však třeba při dispozici s tímto pozemkem, tzn.

také při uzavření dohody o vydání předmětného pozemku dle

restitučního předpisu. V případě, že osoba povinná odmítne vydat

část pozemku oddělenou geometrickým plánem osobě oprávněné, tedy

odmítne splnit svou povinnost stanovenou uvedeným restitučním

předpisem, nahradí tento chybějící projev vůle povinné osoby soud.

Takové rozhodnutí soudu je pak spolu s oddělovacím geometrickým

plánem ve smyslu zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických

a jiných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů,

podkladem pro provedení zápisu v katastru nemovitostí.

Ústavní soud dospěl v dané věci k závěru, že postupem

obecných soudů, které odmítly vydat rozhodnutí, kterým by byl

nahrazen chybějící projev vůle povinné osoby k vydání předmětného

pozemku, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý

proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod. Obecný soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí

v předmětné věci nechal bez povšimnutí skutečnost, že podmínkou

pro vydání předmětné nemovitosti je ta okolnost, že povinná osoba

ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění

následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších

předpisů, má nemovitost ve svém držení a nikoli ve svém

vlastnictví. Proto je právně irelevantní zjištění obecného soudu

v tom smyslu, že v katastru nemovitostí není vyznačeno vlastnictví

předmětné parcely, jež by svědčilo žalovanému, a proto z tohoto

důvodu údajně nelze pozemek vydat. Obecný soud druhého stupně

tento závěr prvoinstančního soudu ponechává bez komentáře, výše

uvedenou právní skutečnost, týkající se držby pozemku, však již

bere ve svém rozhodnutí v úvahu. Nesprávně však odvolací soud

právně kvalifikuje okolnost pro nevydání pozemku v tom smyslu, že

vydávaný pozemek údajně není samostatnou věcí ve smyslu právním.

Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelů v tom

ohledu, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně

zaručených práv a svobod dle článku 11 Listiny základních práv

a svobod. Dle ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, v návaznosti na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, je

chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již

existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Pouhý spor

o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového

in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být

teprve konstituováno, ústavně chráněn není a ani být nemůže.

Z tohoto pohledu proto ani eventuální ústavní ochranu účastníků

tzv. restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického

práva v úvahu přicházejících oprávněných osob.

Ústavní soud také při svém zásahu do rozhodování obecných

soudů vycházel ze své ustálené judikatury. Ústavní soud v řadě

svých rozhodnutí judikoval, že není součástí soustavy obecných

soudů a že mu proto zpravidla nepřísluší ani přehodnocování

dokazování, jež obecné soudy provedly. Úkolem Ústavního soudu je

pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci

nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené

v Ústavě, ústavních zákonech, Listině základních práv a svobod

nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. V daném případě

se jednalo o posouzení právně komplikované věci, na kterou

v aplikační praxi nepohlížejí obecné soudy jednotně. Vzhledem

k okolnosti, že v daném případě Ústavní soud shledal porušení

ústavně zaručených práv a svobod tak, jak je výše uvedeno,

považuje svůj zásah do rozhodování obecnýchsoudů za důvodný [§

82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 25. dubna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru