Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2799/16 #1Usnesení ÚS ze dne 18.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Nový Jičín
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Znalecký posudek
škoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2799.16.1
Datum podání21.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 209 odst.1

82/2011 Sb., § 9 odst.6 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2799/16 ze dne 18. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem Foersterova 712, Frýdek - Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 č. j. 3 Tdo 623/2016-28, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2015 č. j. 5 To 330/2015-362 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 5. 2015 č. j. 5 T 83/2014-301, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. 8. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 5. 2015 č. j. 5 T 813/2014-301 uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Dále mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu ve výši 30 620 Kč, přičemž se zbytkem nároku byla poškozená odkázána do občanskoprávního řízení. K odvolání obviněného krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a po odstranění vytčených vad sám rozhodl rozsudkem s totožným výrokem o trestu. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.

Stěžovatel se měl trestného jednání dopustit tím, že v době od 5. 12. 2011 do 30. 4. 2013 v Příboře v domě č. X, na ulici Y, v odběrném místě distribuce č. Z, na základě smlouvy o dodávce elektřiny se společností ČEZ Prodej, s. r. o., jako zákazník č. XY sám, popř. prostřednictvím jiné osoby, provedl neoprávněné zásahy do měřícího zařízení, které se nacházelo ve zděném pilíři na oploceném a uzamčeném pozemku rodinného domu, kdy na elektroměru nejprve poškodil obě úřední značky - olověné plomby na opředených ocelových drátech, které následně rozevřel, uvolnil opředený ocelový drát a vnikl do vnitřní části elektroměru, kde za užití nezjištěného nástroje násilně přetočil kotouče obou číselníků vysokého a nízkého tarifu tak, že snížil jejich stavy, následně opředený ocelový drát zasunul zpět a olověné plomby opětovně přimáčkl tak, aby tento zásah nebyl rozpoznatelný, čímž zastíral skutečnou výši odebrané energie, a takto neoprávněně odebíral elektrickou energii v uvedeném období v celkové výši 6 123 KWh, čímž poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., způsobil výše uvedenou škodu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že počátek inkriminovaného období, tj. 5. 12. 2011, nebyl v řízení před obecnými soudy řádně prokázán. Stejně tak nebyl podle něj prokázán počet návštěv odečítače. Soudy podle stěžovatele přehlédly stěžovatelem předloženou historii měření, jež je obsahem spisového materiálu a která vychází z vystavených faktur. Z nich podle stěžovatele vyplývá, že výše odběru elektřiny v odběrném místě byla ustálená po celé žalované období, tj. od 5. 12. 2011 do 30. 4. 2013. Dokonce i před žalovaným obdobím, tedy v době od 5. 12. 2003 do 30. 4. 2014, se pohybovala roční spotřeba elektřiny okolo 4.000 kWh. V soudním řízení nebyly prokázány žádné výkyvy ve spotřebě elektrické energie. Znalec Ing. Maryško vypověděl, že do elektroměru bylo vniknuto pouze jednou, maximálně třikrát za předmětné desetileté období. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že v období ustáleného odběru platil ročně po dobu cca 10 let částku 18-20 tisíc korun. Přesto požaduje poškozený za neoprávněný odběr po odpočtu škůdcem zaplacené energie v žalovaném období dalších 30 tis. Kč stanovených znalcem. Doba započetí neoprávněného odběru nebyla přitom v průběhu trestního období prokázána (v souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 668/15).

Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel mimo jiné v tom, že tyto neprovedly důkaz výslechem svědka Šajtara a své důvody pro nepřipuštění důkazu nijak neobjasnily. Stejně tak nebyl k návrhu stěžovatele předvolán k odvolacímu soudu znalec Ing. Maryško. Dále měly obecné soudy podle stěžovatele slyšet J. K., K. K. a J. K. ml., Miroslava Šablaturu a Hainze Hejduka.

V souvislosti se zjišťováním výše odběru elektrické energie se podle stěžovatele obecné soudy nesprávně zaměřily na výrazný nárůst spotřeby v období od 30. 4. 2013, kdy byla v odběrném místě instalovaná jiná struktura spotřebičů elektrické energie. V tomto období došlo též k nárůstu spotřeby v důsledku zvýšení počtu ubytovaných osob - ze čtyř na šest. Rovněž jak znalec Ing. Baručák, tak i obecné soudy nepřihlédly při zjišťování odběru elektrické energie k používání dvou krbů v domě. Stěžovatel předložil soudu důkazy prokazující příčiny nárůstu spotřeby elektřiny v období následném po období žalovaném, tj. po 30. 4. 2013, čímž měl podle jeho mínění odůvodnit nízkou spotřebu elektřiny v žalovaném období. Soudy nevzaly v potaz, že v rodinném domě byla po žalované období připravována jídla pro restauraci. Otázky kladené soudem znalci považuje stěžovatel za subjektivní a účelové. Dále stěžovatel obecným soudům vytkl, že v rámci trestního řízení nebylo prokázáno, kdo a kdy zásah do elektroměru provedl. Není postaveno na jisto, že pachatelem byl skutečně stěžovatel a že mu tedy lze výše uvedené jednání klást k tíži. Navíc předložil posudek soudního znalce MUDr. Petra Hona, podle něhož bylo u stěžovatele diagnostikováno levostranné ochrnutí ruky. V důsledku toho by stěžovatel nebyl fakticky schopen vytýkané jednání provést. Tvrzení odvolacího soudu, že byl trestný čin spáchán s pomocníkem, považuje stěžovatel za zcela nepodložené a spekulativní.

Stěžovatel ve své stížnosti rovněž poukázal na skutečnost, že v trestním řízení nebyly vyloučeny neoprávněné manipulace s elektroměrem ze strany třetí osoby, zejména montéra, pana Miroslava Zetě, který byl více jak půl hodiny s elektroměrem sám a jenž je na odhalování tzv. černých odběrů elektřiny finančně zainteresován. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 726/10. Rovněž je třeba podle stěžovatele vzít v úvahu, že vadný elektroměr nebyl v období od jeho sejmutí až do jeho převzetí ke znaleckému zkoumání, tj. od 5. 9. 2013 do 6. 2. 2015, zabezpečen proti manipulaci s metrologickými plombami.

Další podstatnou vadu trestního řízení spatřuje stěžovatel v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s tvrzeními znalce Ing. Maryšky, podle něhož byl kryt elektroměru prasklý a který na jeho vnitřní straně konstatoval existenci daktyloskopických stop.

Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že v proběhlém trestním řízení došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Námitky stěžovatele směřují jak do viny a trestu stěžovatele, tak i do výše způsobené škody.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1 trestního zákona, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebylo přesně zjištěno, od kdy mělo docházet k neoprávněnému odběru elektrické energie, nutno uvést, že u tohoto typu trestné činnosti dochází k jeho odhalení typicky až po určitém čase. To však ještě neznamená, že vymezení skutku ve skutkové větě nelze považovat za dostatečně určité. Zvláště pak za situace, kdy vyhláška č. 82/2011 Sb. pro účely výpočtu náhrady škody presumuje období, v němž došlo k neoprávněnému odběru elektrické energie. Pokud by byla tato doba zjištěna přesněji, bylo by nutno i ve skutkové větě vycházet i z takto zjištěné doby. To se však v předmětném případě nestalo, a proto orgány činné v trestním řízení vyšly pro účely stanovení doby neoprávněného odběru z § 9 odst. 6, písm. a) bod 1 citované vyhlášky, tedy od předposledního pravidelného odečtu provedeného za účelem ročního zúčtování spotřeby elektřiny, maximálně však 24 měsíců (samoodečet není v takovém případě považován za pravidelný odečet). Krom toho samotná délka stanoveného období není podstatná ani tak v rovině trestněprávní, jako spíše v rovině občanskoprávní (náhrada škody).

Podle náhledu Ústavního soudu bylo v řízení před obecnými soudy dostatečně prokázáno, že k zásahu do měřícího zařízení došlo. Soudy vyšly nejen ze svědectví zaměstnanců poškozené a znaleckého posudku Ing. Maryška, ale vzaly v potaz též okolnosti případu, spočívající v posouzení spotřeby elektrické energie před žalovaným obdobím, tak i po něm. Stěžovateli se přitom nepodařilo hodnověrně vysvětlit nárůst spotřeby elektrické energie po 30. 4. 2013. Pokud kupříkladu argumentuje zvýšeným počtem osob v domácnosti, nelze přehlížet, že část takových nákladů domácnosti jsou fixní, tzn., že jejich výše není odvislá od počtu členů domácnosti. Jejich dopad na celkovou spotřebu v domácnosti tak není nijak zásadní. Obecné soudy též příhodně reagovaly ve svém odůvodnění na tu část argumentace, v níž se manželka stěžovatele snažila objasnit způsob přípravy jídla v restauracích.

Byl-li stěžovatelem zpochybněn postup zaměstnance poškozené, pana Zetě, je z provedeného dokazování zřejmé, že tento z měřícího zařízení plombu nesejmul a jen těžko tak mohl měřící zařízení přetočit. Uvádí-li stěžovatel, že svědek byl u měřícího zařízení sám a mohl to být on, kdo zařízení poškodil, nic tomu nenasvědčuje. Pokud se stěžovatel pohyboval během návštěvy zaměstnance poškozené po zahradě, mohl kdykoliv k měřícímu zařízení přijít a jakýkoliv nezákonný postup by tak pro svědka Zetě představoval riziko. Není tedy důvod se domnívat, že by svědek Zeť při své návštěvě měřící zařízení jakkoliv poškodil či zasahoval do celistvosti plomb.

Obdobnou argumentací stěžovatele se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 202/06. Tam však, na rozdíl od projednávaného případu, dospěl k závěru, že rozpory ve výpovědích zaměstnanců poškozené jsou natolik rozdílné, že mají zásadní vliv na posuzování skutečnosti, zda k poškození elektroměru nedošlo mimo odpovědnostní sféru stěžovatele. Navíc protokol o neoprávněném odběru nezmiňoval poškození plomb. To se v projednávaném případu nestalo. Co se týče výpovědí zaměstnanců poškozené, pana Kratochvíla a pana Kunze, tak tyto jsou v zásadě shodné. Pokud stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 726/10, tento na projednávanou věc nedopadá, neboť vychází z odlišných skutkových okolností - žalobcem tvrzené porušení povinnosti bylo sice podloženo zápisem jediného svědka, pracovníka žalobce, ovšem jeho zjištění byla podrobena znaleckému zkoumání po více než třech letech.

Namítá-li stěžovatel, že vadný elektroměr nebyl v období od jeho sejmutí až do jeho převzetí ke znaleckému zkoumání, tj. od 5. 9. 2013 do 6. 2. 2015, zabezpečen proti manipulaci s metrologickými plombami, lze uvést, že samotný kryt elektroměru byl proti neoprávněné demontáži zajištěn nepoškozenou bezpečnostní plombou (přelepkou), jak o tom vypověděli zaměstnanci poškozené pan Kratochvíl a Kunz.

Část právní argumentace stěžovatele směřovala proti výši způsobené škody, kdy se stěžovatel snažil svědeckými výpověďmi oslabit znalecký posudek Ing. Baručáka, na jehož základě došlo ke stanovení výše škody. Problematikou náhrady škody v obdobných případech se Ústavní soud v minulosti podrobně zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 668/15, v němž mimo jiné konstatoval, že z povahy neoprávněného odběru elektřiny není zpravidla možno skutečnou výši škody vyčíslit. Na druhou stranu v nálezu sp. zn. II. ÚS 1430/13 Ústavní soud konstatoval, že nemožnost prokázání přesné výše škody nemůže být důvodem pro odmítnutí nároku žalobce na náhradu škody.

V projednávaném případě byla náhrada škody stanovena na základě znaleckého posudku Ing. Baručáka, přičemž tato nepředstavuje ve vztahu k předchozí spotřebě disproporcionální výsledek, jak to měl Ústavní soud na mysli ve výše zmíněném nálezu I. ÚS 668/15. Stěžovatel sice argumentoval tím, že ve znaleckém posudku nebylo zohledněno vytápění domu prostřednictvím dvou krbů, nicméně odvolací soud zcela správně uzavřel, že závěry znalce o navýšení spotřebované elektrické energie se opíraly výhradně o porovnání vykazované spotřeby elektrické energie za období od 5. 12. 2011 do 30. 4. 2013, kdy došlo k výměně elektroměru a za následné období do 11. 2. 2014, kdy byla na vyměněném elektroměru zjištěna výše spotřebované elektrické energie. Obhajobou nebylo tvrzeno, že krby v domě se užívaly pouze v období do výměny elektroměru dne 30. 4. 2013 a poté již nikoliv a že zvýšená spotřeba elektrické energie v následném období do 11. 2. 2014 byla ovlivněna užíváním elektrické energie k vytápění domu. Tyto závěry odvolacího soudu považuje Ústavní soud za logické a dostatečně přesvědčivé.

Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že se odvolací soud argumentačně nevypořádal se všemi navrženými a neprovedenými důkazy. Nicméně s ohledem na provedený rozsah dokazování nepovažuje Ústavní soud v tomto konkrétním případě pochybení odvolacího soudu za natolik intenzivní, aby jím mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru