Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 279/95Nález ÚS ze dne 11.06.1997K účastenství v řízeních o zápis práva do katastru nemovitostí. K ochraně spoluvlastnického práva podle čl. 11 Listiny

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
účastník řízení
spoluvlastnictví/podíl
katastr nemovitostí/záznam
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 73/8 SbNU 209
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.279.95
Datum podání11.12.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

190/1966 Sb., § 33, § 34, § 35

265/1992 Sb., § 4 odst.1, § 5 odst.3, § 5 odst.4, § 3, § 14 odst.1, § 2 odst.3, § 17

344/1992 Sb., § 5 odst.3 písm.a

90/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 279/95 ze dne 11. 6. 1997

N 73/8 SbNU 209

K účastenství v řízeních o zápis práva do katastru nemovitostí. K ochraně spoluvlastnického práva podle čl. 11 Listiny

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů C. M. a ing. M. M. proti usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, ve spojení

s návrhem na zrušení § 2 odst. 3, § 4 odst. 1, části ust. § 5

odst. 3 a 4, a části ust. § 17 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění

zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., jakož i části ust.

§ 5 odst. 3 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění zákona č.

89/1996 Sb., a ustanovení § 33 až § 35 vyhlášky č. 190/1996 Sb.,

takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, se

zrušuje.

Návrh na zrušení § 2 odst. 3, § 4 odst. 1, části ust. § 5

odst. 3 a 4 a části ust. § 17 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění

zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., dále ust. § 5

odst. 3 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění zákona č.

89/1996 Sb., a ust. §§ 33 až 35 vyhlášky č. 190/1996 Sb., podaný

spolu s ústavní stížností, se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 7. 12. 1995, došlou Ústavnímu soudu

dne 11. 12. 1995, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne

6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9, které nabylo právní moci dne

27. 10. 1995, tedy ústavní stížností podanou včas ve smyslu

ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

se stěžovatelé domáhají zrušení tohoto usnesení pro porušení čl.

1 a 2 odst. 2, čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl.

2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních

lidských práv a svobod. Dále pak stěžovatelé navrhují, aby Ústavní

soud vydal nález, kterým dojde ke zrušení některých ustanovení

zákona, o zápisech vlastnických a jiných věcných práv

k nemovitostem, v platném znění, jakož i zákona o katastru

nemovitostí České republiky (katastrální zákon) v platném znění,

případně příslušné prováděcí vyhlášky.

Materiálním základem této ústavní stížnosti je skutečnost, že

rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha - město ze dne 29. 4. 1993,

čj. V-1/2656/93/3070/Ku byl povolen vklad vlastnického práva pro

ing. Z. S. a pro Z. S., každému k ideální 1/3 domu čp. 715,

k ideální 1/3 stavebního pozemku p. č. 1911 a k ideální 1/3

zahrady p. č. 1912, nemovitostí zapsaných na LV č. 746 pro

katastrální území S. na základě darovací smlouvy ze dne 6. 4.

1993 s účinností od 21. 4. 1993. Toto rozhodnutí nebylo

stěžovatelům oznámeno.

Proti tomuto rozhodnutí byla podána dle § 250 odst.

2 o. s. ř. žaloba odůvodněná tím, že ze strany spoluvlastnice 2/3

podílu uvedených nemovitostí, paní M. P., bylo porušeno předkupní

právo stěžovatelů k předmětným nemovitostem. Stěžovatelé přímo

uvádějí, že první žalobkyně C. M. byla a je účastnicí řízení před

Katastrálním úřadem Praha - město ve smyslu ustanovení § 14 odst.

1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), neboť

byla tímto rozhodnutím přímo dotčena. To proto, že ve smyslu

ustanovení § 603 odst. 3 občanského zákoníku jí převodem

nemovitostí se současným porušením předkupního práva ze strany

paní P. vzniklo právo požadovat na manželích S., aby jí

nemovitosti nabídli ke koupi.

Rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha - město, jež nebylo

doručeno stěžovatelům, nebylo tedy oznámeno v souladu

s ustanovením § 51 správního řádu a nemohlo tak dle ustanovení §

52 odst. 1 správního řádu, ve vazbě na ustanovení § 5 odst. 3

zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných

práv k nemovitostem, v platném znění, nabýt právní moci. Přesto

byl zápis do katastru nemovitostí proveden. Došlo tak k porušení

zejména povinnosti řádného zjištění okruhu účastníků dle

ustanovení § 14 správního řádu a nebylo získáno jejich stanovisko

(§ 33 odst. 2 a § 3 odst. 2 správního řádu).

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38

Ca 150/95 - 9, bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že práva

a povinnosti spoluvlastníků, kteří nejsou účastníky smlouvy,

nejsou předmětem řízení o vklad práva do katastru nemovitostí,

o jejich právech a povinnostech není jednáno a jejich práva

a povinnosti nejsou přímo dotčena.

Pokud se týká předkupního práva, toto je dotčeno jen nepřímo,

neboť zůstává zachováno i po povolení vkladu. Je zde možnost

žalovat nabyvatele, aby oprávněným osobám věc nabídl ke koupi

a neučiní-li tak, jejich předkupní právo trvá i vůči novému

spoluvlastníku. Z těchto důvodů nelze považovat spoluvlastníka za

účastníka tohoto řízení a tudíž stěžovatelé nemohou mít postavení

žalobců ve smyslu ustanovení § 250 občanského soudního řádu.

Argumentace stěžovatelů vychází z v té době platné právní

úpravy: Tím, že po vydání zákona č. 265/1992 Sb. procesní stránka

při převodu spoluvlastnického podílu přešla pod režim správního

řádu, změnil se i okruh účastníků takového řízení. V předmětné

věci se tato skutečnost odráží zejména ve vymezení okruhu

účastníků řízení. Rozhodnutím o povolení vkladu práva vzniká

spoluvlastníkům, jejichž předkupní právo bylo porušeno, právo

uplatňovat vůči nabyvatelům ve smyslu ustanovení § 603 odst. 3

občanského zákoníku, aby jim předmětná nemovitost byla nabídnuta

ke koupi. Zamítavým rozhodnutím pak těmto ostatním spoluvlastníkům

zaniká právo uplatňovat relativní neplatnost smlouvy podle § 40a

občanského zákoníku, neboť právní mocí rozhodnutí zaniká jejich

naléhavý právní zájem na takovém určení dle ustanovení § 80 písm.

c) občanského soudního řádu. Stěžovatelé tedy dovozují, že

jestliže vydáním rozhodnutí v předmětném řízení vznikají,

zachovávají se nebo zanikají nějakému subjektu určitá práva, pak

je přímo takovým rozhodnutím dotčen.

Dále stěžovatelé, pokud se týká určení rozsahu účastníků při

řízení dle zákona č. 265/1992 Sb., dovozují, že zde není obsažena

speciální úprava okruhu účastníků tohoto řízení - je tedy ve

smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tohoto zákona třeba v této otázce

aplikovat ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu, dle něhož je

účastníkem řízení jen ten, o jehož právech, právem chráněných

zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož

práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím

dotčeny. Účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být

rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo

povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak.

Stěžovatelé tedy argumentují tím, že první stěžovatelka byla

v době zahájení řízení účastnicí řízení se všemi důsledky, tj.

zejména dle § 18 odst. 3 správního řádu (právo na oznámení

zahájení správního řízení), § 33 správního řádu (právo na

navrhování důkazů, vyjádření se atp.), § 51 správního řádu (právo

na oznámení rozhodnutí). Tato práva nevylučuje ani ustanovení

§ 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., které určuje pouze hlediska,

ze kterých katastrální úřad listinu zkoumá, nikoliv však již

důkazy, které je třeba provést k naplnění požadavků dle ustanovení

§ 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu ke spolehlivému

zjištění skutečného stavu věci.

Městský soud v Praze vydal své usnesení, aniž ve smyslu

ustanovení § 244 a § 247 občanského soudního řádu přezkoumal

zákonnost předcházejícího rozhodnutí, a konstatoval, že

navrhovatelé nejsou účastníky smlouvy a nemohou tedy ani být

účastníky správního řízení, neboť nejsou dotčeni správním

rozhodnutím. Soud se ve svém usnesení ztotožnil se stanoviskem

katastrálního úřadu k této věci a v rozporu se zákonem jim odepřel

právo na přezkum rozhodnutí. Došlo tedy dle stěžovatelů k porušení

ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy

České republiky, jakož i čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl.

36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají rovněž zpětnou

účinnost rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva do

katastru nemovitostí. Správní rozhodnutí nabývá ve smyslu

ustanovení § 52 správního řádu právní moci, je-li podle § 51 téhož

zákona řádně oznámeno všem účastníkům řízení a nelze-li se proti

němu odvolat, resp. podat ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona

č. 265/1992 Sb. opravný prostředek. Vykonatelnost rozhodnutí

nastupuje s právní mocí. Jak dovozují stěžovatelé, byla v době

zahájení řízení katastrálním úřadem účastníkem první stěžovatelka,

do jejíchž práv vstoupil v průběhu řízení mj. druhý navrhovatel,

který má nyní právo na nerealizované oznámení rozhodnutí. Podle

§ 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. nastanou účinky rozhodnutí

zpětně ke dni podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu

vlastnického práva. V důsledku toho takto zpětně obdarovaným

vznikne spoluvlastnictví k nemovitostem, přičemž spoluvlastníkům

nemovitostí by mělo vzniknout právo požadovat na obdarovaných

nabídku k jejich odkoupení (§ 603 odst. 3 občanského zákoníku),

případně uplatnění relativní neplatnosti podle § 40a občanského

zákoníku. Tato práva však má pouze spoluvlastník, jehož

spoluvlastnická práva existovala ke dni přechodu spoluvlastnického

podílu na základě smlouvy, kterou bylo předkupní právo porušeno,

takže právo uplatňovat prostředky na ochranu tohoto porušení

zákonného předkupního práva nemá nikdo z minulých ani současných

spoluvlastníků.

Zpětnost účinků rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického

práva do katastru nemovitostí (§ 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.)

tedy nepřípustně mění obsah spoluvlastnictví a omezuje je, neboť

především v případech úmyslného porušování předkupního práva

znemožňuje ostatním spoluvlastníkům v některých situacích

uplatnění jejich zákonných práv, a to bez jakékoliv náhrady - tak

je tedy dán rozpor s ustanovením čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst.

1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Není-li v zákoně č. 265/1992 Sb. obsažena speciální úprava

účastníků řízení, pak ustanovení § 5 odst. 3 tohoto zákona v první

větě ("...rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, lze provést

zápisem ve spisu...") porušuje čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod, neboť je narušena rovnost občanů

- spoluvlastníků nemovitosti a účastníků správního řízení, kdy

některým těmto subjektům je rozhodnutí oznamováno a některým

nikoliv. Současně jsou porušeny meze ochrany absolutních práv

spoluvlastníků nemovitostí, neboť je jim odpíráno právo na

informaci o vzniku jejich relativních práv (práv, která vzniknou

z porušení zákona).

Ze stejných důvodů je navrhováno zrušení ustanovení § 5 odst.

4 citovaného zákona ("...rozhodnutí o zamítnutí vkladu se doručuje

všem účastníkům smlouvy nebo jiným oprávněným osobám..."). Toto

ustanovení totiž omezuje právo účastníků řízení na oznámení

rozhodnutí.

Závěrem je navrhováno zrušení § 37 až § 39 vyhlášky č.

126/1993 Sb., resp. později § 33 až § 35 vyhlášky č. 190/1996 Sb.,

a to proto, že podle čl. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen

v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který

zákon stanoví - veškeré procesní normy, včetně norem upravujících

postup ve správním řízení, musí být upraveny zákonem. Jestliže

však ustanovení § 17 zákona č. 265/1992 Sb. obsahuje zmocnění

příslušných ústředních orgánů státní správy republik upravit

vyhláškami podrobněji mj. postup při vkladu, pak v tomto rozsahu

odporuje uvedeným článkům ústavních dokumentů.

Ústavní soud si vyžádal stanovisko Městského soudu v Praze

jako účastníka k ústavní stížnosti obou stěžovatelů. Ve svém

přípisu ze dne 7. 8. 1996 se Městský soud v Praze postavil za

názor, že stěžovatelé nebyli v řízení před katastrálním úřadem

o povolení vkladu k této části spoluvlastnického podílu, kterou

nevlastnili, účastníky řízení. Nemohli mít tedy postavení žalobců

podle § 250 občanského soudního řádu.

Podle něho ústavní stížnost zcela pomíjí změnu v postavení

spoluvlastníků, k níž došlo novelou občanského zákoníku provedenou

zákonem č. 509/1991 Sb. a která má prioritní význam při posuzování

věci. Zatímco před novelou byl převod spoluvlastnického práva

- nešlo-li o případ převodu na osoby výslovně uvedené v § 140

občanského zákoníku, o který v dané věci nejde - vázán na souhlas

dalších spoluvlastníků, po novele ustanovení § 140 občanského

zákoníku zakotvuje pouze předkupní právo dalších spoluvlastníků.

Nerespektování zákonného předkupního práva nečiní však smlouvu

neplatnou.

Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko vedlejšího účastníka,

Katastrálního úřadu Praha - město, který ve svém vyjádření ze dne

11. 3. 1996 sděluje k věci následující stanovisko: "Pokud se týká

rozsahu přezkumných pravomocí, je tento dán § 5 odst. 1 zákona č.

265/1992 Sb. Je-li listinou převáděn spoluvlastnický podíl, není

katastrální úřad povinen přezkoumávat, zda ze strany účastníka

bylo dodrženo ustanovení § 140 občanského zákoníku, ani posuzovat,

zda smluvní volnost účastníka není omezena předkupním právem podle

§ 603 občanského zákoníku. Při této úvaze katastrální úřad vychází

z dikce ustanovení § 40 občanského zákoníku o relativní

neplatnosti právních úkonů. Pokud se týká okruhu účastníků, je

katastrální úřad toho názoru, že okruh účastníků je dán zákonem č.

265/1992 Sb., který zde platí jako lex specialis vůči správnímu

řádu, účastníky jsou tedy jen ve smlouvě uvedení převodce

a nabyvatel. Nelze tedy užít § 14 odst. 1, jakož i § 3 odst. 4,

§ 32 odst. 1 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení

(správní řád). Relativní neplatnost právního úkonu, tak jak je

stanovena v občanském zákoníku, zajišťuje dostatečně práva

spoluvlastníků nemovitosti, cítí-li se tito poškozeni ve svých

právech. K porušení ústavněprávních principů by naopak došlo

v případě stanovení jakéhosi "práva veta" spoluvlastníkům

nemovitosti. Takto by mohly být smlouvy o převodech nemovitostí

i blokovány, čímž by došlo k porušení smluvní volnosti účastníků

podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku."

Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním

orgánem ochrany ústavnosti; podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České

republiky tento soud rozhoduje také o ústavních stížnostech proti

pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci do ústavně

zaručených práv a svobod, došlo-li k porušení základního práva

nebo svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou

podle čl. 10 Ústavy České republiky.

Na základě předložené ústavní stížnosti, vyjádření vedlejšího

účastníka Katastrálního úřadu Praha - město a vyžádaného soudního

spisu se Ústavní soud zabýval nejprve napadeným usnesením

Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca 150/95 - 9,

kterým bylo řízení o žalobě podle ustanovení § 250d odst. 3

občanského soudního řádu zastaveno. Ve své argumentaci městský

soud vychází z § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech

vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, kdy katastrální

úřad přezkoumá listinu z hlediska oprávnění účastníků nakládat

s předmětem smlouvy, zda je úkon učiněn v předepsané formě, zda

smluvní projevy účastníků jsou dostatečně určité, srozumitelné

a zda smluvní volnost není omezena. Jsou-li splněny tyto podmínky,

rozhodne, že se vklad povoluje, v opačném případě návrh zamítne

(§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Z této dikce Městský soud

v Praze dovozuje, že v řízení o vkladu se jedná o právech

a povinnostech účastníků smlouvy. Práva a povinnosti

spoluvlastníků, kteří nejsou účastníky smlouvy, nejsou podle něj

předmětem daného řízení, neboť jejich práva a povinnosti nejsou

přímo dotčena. Předkupní právo mohlo být dotčeno jen nepřímo,

neboť jim zůstává zachováno i nadále poté, co katastrální úřad

rozhodl.

Jestliže tedy spoluvlastníci, kteří nejsou účastníky smlouvy,

nejsou účastníky správního řízení, nemohou mít postavení žalobců

v řízení o přezkum správního rozhodnutí podle § 250 občanského

soudního řádu. Podle tohoto ustanovení totiž je žalobcem fyzická

nebo právnická osoba, která tvrdí, že byla zkrácena rozhodnutím

správního orgánu ve svých právech, popř. osoba, která měla být

účastníkem správního řízení, ale jako s účastníkem řízení s ní

nebylo jednáno. Za žalobce se podle tohoto ustanovení považuje

osoba, která byla, resp. měla být, účastníkem správního řízení.

Dle právního názoru Městského soudu v Praze však nelze takto:

postupovat vzhledem k závěru, že spoluvlastníci podílu, který není

předmětem smlouvy, předložené katastrálnímu úřadu k rozhodnutí

o vkladu, nejsou účastníky správního řízení. Za žalobce tyto osoby

nelze považovat ani podle ustanovení § 250 odst. 3 občanského

soudního řádu, neboť rozhodnutím správního orgánu nebyli zkráceni

ve svých právech, ani nejde o případ, kdy by šlo o nerozlučné

společenství práv, když předmětem řízení nebyl jejich

spoluvlastnický podíl. Vzhledem k tomu soud řízení zastavil podle

§ 250d odst. 3 občanského soudního řádu, neboť žaloba byla podána

osobou neoprávněnou.

Městský soud v Praze se nicméně zabýval otázkou, zda a do

jaké míry je omezena smluvní volnost spoluvlastníků při prodeji

spoluvlastnických podílů předkupním právem ostatních

spoluvlastníků, a tedy otázkou, za jakých okolností by mohl

katastrální úřad v řízení o vkladu dojít k závěru, že smluvní

volnost prodávajících spoluvlastníků je omezena tak, že svůj podíl

nemohou platně převést a návrh na vklad by bylo nutno zamítnout.

Porušení ustanovení § 140 občanského zákoníku má za následek pouze

relativní neplatnost právního úkonu podle § 40a občanského

zákoníku - právní úkon je platný, nedojde-li k dovolání se

neplatnosti právního úkonu. Městský soud v Praze tedy dovozuje, že

jestliže prodávající svou nabídkovou povinnost nesplnil a porušil

tím ustanovení § 140 občanského zákoníku, avšak další

spoluvlastník nenamítne neplatnost kupní smlouvy podle ustanovení

§ 40a občanského zákoníku, považuje se právní úkon za platný.

Rozhoduje-li katastrální úřad o vkladu a do okamžiku jeho

rozhodnutí neučinil spoluvlastník úkon, kterým se dovolává

relativní neplatnosti smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu

ve smyslu ustanovení § 40a občanského zákoníku, považuje se taková

smlouva za platnou a smluvní volnost účastníků za neomezenou.

Z toho vyplývá, že katastrální úřad by mohl zamítnout návrh na

vklad pro porušení § 140 občanského zákoníku s odkazem na omezení

smluvní volnosti jen za současného splnění dvou předpokladů

- prodávající spoluvlastník nesplnil svou nabídkovou povinnost

a současně další spoluvlastník před rozhodnutím katastrálního

úřadu učinil právní úkon, kterým namítl relativní neplatnost

smlouvy o převodu.

Ústavní soud porovnal stanovisko a důvody Městského soudu

v Praze v této věci s námitkami stěžovatelů v ústavní stížnosti,

že byla porušena jejich základní práva a svobody podle ústavních

předpisů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Tím, že Městský soud v Praze svým usnesením zastavil řízení

ve věci stěžovatelů, jako by žaloba byla podána osobou

neoprávněnou, dopustil se odepření spravedlnosti, protože podle

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může

domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a podle čl. 38 odst. 1 téže Listiny má právo,

aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů

a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným

důkazům.

Pochybení Městského soudu v Praze vycházelo ze závěru, že

spoluvlastníci podílu, který není předmětem smlouvy předložené

katastrálnímu úřadu k rozhodnutí o vkladu, nejsou účastníky

správního řízení. Vycházel přitom ze zákona č. 265/1992 Sb. v té

době platného, zejména jeho § 4 a § 5 a jeho interpretace, že

účastníky řízení o povolení vkladu jsou jen účastníci právního

úkonu; stejně toto ustanovení již tehdy interpretoval

i katastrální úřad a později bylo zpřesnění v obdobném smyslu

provedeno i novelou zákona o zápisech vlastnických a jiných

věcných práv k nemovitostem uveřejněnou pod č. 90/1996 Sb.

Nesprávná interpretace spočívala a spočívá i nadále v tom, že

v tomto případě angažované orgány veřejné moci pokládají tento

zákon za lex specialis v takovém rozsahu, že jeho interpretací

docházejí k izolaci tohoto zákona v právním systému a nehodlají

respektovat ani stěžejní zásady správního řádu. Citovaný zákon

výslovně v § 3 odst. 2 uvádí, že na řízení o povolení vkladu se

vztahuje zákon o správním řízení, pokud zákon č. 265/1992 Sb.

resp. zákon č. 90/1996 Sb. nestanovil jinak. Toto ustanovení

"jinak" však nezpůsobuje derogaci správního řádu a ponechává

v platnosti taková ustanovení, jako je § 14 odst. 1: "Účastníkem

řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo

povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem

chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo

dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být

rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo

povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak".

Zavazuje tedy k interpretaci předmětných ustanovení v jejich

vzájemné souvislosti.

Zejména poslední věta v citovaném § 14 odst. 1 má právě svůj

nejvýraznější význam, jde-li o spoluvlastnictví. Ve

spoluvlastnickém vztahu nelze vystačit s tvrzením, že vkladem

provedeným bez vědomí spoluvlastníka se vlastně nic nestalo,

i když bylo výslovně porušeno ustanovení § 603 občanského

zákoníku, protože on o své předkupní právo, konstituované ve

smyslu platného práva, nepřišel.

Spoluvlastnictví velmi úzce navazuje na ochranu vlastnického

práva, poskytovanou zejména podle čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, která je zaručována všem vlastníkům se

stejným zákonným obsahem. Spoluvlastnictví je výrazem vlastnického

vztahu ke společné věci s tím, že spoluvlastník může svým podílem

nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků. A proto

stejně tak, jak nikdo v zásadě nemůže být spravedlivě nucen, aby

setrvával ve spoluvlastnickém vztahu, tak nemůže být nucen, aby

přijal jiného spoluvlastníka bez projevu vlastní vůle. V obou

případech při neshodě rozhoduje soud.

Nepochybně ani § 32 správního řádu nelze opomenout pro jeho

principiální působnost: "Správní orgán je povinen zjistit přesně

a úplně skutečný stav věcí a za tím účelem si opatřit potřebné

podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků

řízení." Ve světle tohoto ustanovení pak vyznívá § 5 zákona

o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem

odlišně od současné praxe a přivádí blíže k realizaci

spravedlivého procesu. Vždyť i podle § 46 správního řádu musí být

rozhodnuto v souladu se zákony a ostatními právními předpisy

a nemělo by tak být opomenuto zjistit skutečný stav věci, tj. zda

byla respektována práva spoluvlastníků. A tak mimo pozornost soudu

nemůže zůstat ani § 18 odst. 3 správního řádu (povinnost uvědomit

o zahájení řízení účastníky, v tomto případě spoluvlastníky), §

33 odst. 2 (právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí), i § 51

(právo na oznámení rozhodnutí).

Současný přístup katastrálního úřadu i Městského soudu

v Praze tedy nerespektuje ustanovení občanského zákoníku

o podílovém spoluvlastnictví (§ 137, § 139), o předkupním právu

spoluvlastníků (§ 140, § 142), případně o předkupním právu při

kupní smlouvě (§ 603). Navíc podle § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992

Sb., nyní zákona č. 90/1996 Sb., účinky vkladu nastávají nikoliv

dnem vkladu, ale dnem, kdy byl návrh na vklad doručen

katastrálnímu úřadu, takže ve spojení s ostatními neodůvodněnými

interpretacemi není splněna jeho základní povinnost, aby stav

katastru stále odpovídal skutečnému stavu věci a občanu není

umožněno, aby k úředním zápisům přistupoval v dobré víře.

Z uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnutí

- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1995, čj. 38 Ca

150/95 - 9, zrušit pro rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 1, čl.

36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Čl.

11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje, že každý má

právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný

zákonný obsah a ochranu. Článek 36 odst. 2 citované Listiny

stanoví, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen

rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby

přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon

jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání

rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny

základních práv a svobod. Navíc podle čl. 38 odst. 2 této Listiny

každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke

všem projednávaným důkazům. Ústavní soud neshledal nutným pro své

rozhodnutí zabývat se dalšími námitkami porušení základních práv

a svobod, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, a považuje

výše uvedené důvody za dostačující.

Jinak je tomu v případě požadavku stěžovatelů na zrušení výše

uvedených právních předpisů. Je třeba dovodit, že k uvedenému

porušení základních práv a svobod došlo pro nesprávný výklad,

zejména co do okruhu účastníků předmětného řízení. Zastavení

řízení podle § 250d odst. 3 občanského soudního řádu by v souzené

věci přicházelo v úvahu tehdy, jestliže by žalobce postavení

účastníka řízení neměl. Tento názor však Ústavní soud, jak je výše

uvedeno, nesdílí.

Vzhledem k tomu, že k porušení základních práv a svobod došlo

v zásadě nesprávnou aplikací právních předpisů, shledal Ústavní

soud návrh na zrušení v něm uvedených právních předpisů za zjevně

neopodstatněný a z tohoto důvodu jej odmítl (§ 43 odst. 1 písm. c)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se

nelze odvolat.

V Brně dne 11. června 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru