Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2788/10 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
žaloba/na určení
exekuční příkaz
žaloba/na vyklizení
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2788.10.1
Datum podání27.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 44 odst.7, § 47 odst.4

40/1964 Sb., § 37

99/1963 Sb., § 80 písm.b, § 80 písm.c, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2788/10 ze dne 17. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. K., zast. Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem, sídlem Pod Hybšmankou 19/2339, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2010 č. j. 30 Cdo 2640/2009-110, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a J. L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu s tvrzením, že jeho vydáním došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K meritu věci uvedl, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 8. 2007 č. j. 9 C 125/2007-59 určil, že kupní smlouva mezi ním a vedlejším účastníkem, kterou mělo být převedeno vlastnické právo k individualizovaným nemovitostem v kat. úz. Chlumčany u Loun, je neplatná, a že vedlejší účastník je povinen nemovitosti vyklidit a předat je stěžovateli. Na základě odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 3.2009 č. j. 11 Co 731/2007-94 tak, že změnil rozsudek okresního soudu a žalobu na určení neplatnosti a o vyklizení nemovitostí zamítl. Proti rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že ho napadeným rozsudkem zamítl. Podle stěžovatelova názoru se Nejvyšší soud vůbec nezabýval jeho argumenty, odkázal na jiné předešlé judikáty, které však s odůvodněním a s předmětem dovolání nijak nesouvisí. Stěžovatel založil své dovolání na rozlišování účinků tzv. generálního a speciálního inhibitoria podle zákona č. 120/2001 Sb., konkrétně v něm uvedl, že účinky generálního inhibitoria jsou vázány na doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému; ohledně speciálního inhibitoria zastával názor, že jde o postižení, tj. zajištění konkrétního majetku povinného, že však v žádném případě není podmínkou vzniku a existence speciálního inhibitoria doručení exekučního příkazu povinnému, že dostačuje vydání exekučního příkazu. Na tomto základě považoval kupní smlouvu, uzavřenou dne 1. 8. 2006 mezi ním a vedlejším účastníkem, za absolutně neplatnou, protože byla uzavřena v okamžiku, kdy byly nemovitosti, jichž se týkala, postiženy exekučním příkazem vydaným dne 20. 4. 2006. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud jeho základním argumentem, tedy účinky speciálního inhibitoria, nezabýval. Na podporu závěru odkázal na dřívější judikáty, které s jeho základním argumentem nijak nesouvisí. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil rozsudek, kterým zamítl dovolání, nepřihlédl k jeho argumentům, ani se s nimi nijak nevypořádal. Tímto způsobem byl stěžovatel krácen na svých ústavním pořádkem garantovaných právech, stěžovatel byl omezen v přístupu ke spravedlnosti, čímž byla zasažena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na soudní a jinou právní ochranu. Dále má stěžovatel za to, že bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to především v tom, že obecný soud porušil jeden z principů spravedlivého procesu, kdy zamítl dovolání bez dostatečného odůvodnění, aniž by se řádně vypořádal s důvody dovolání.

Stěžovatel, pro případ, že Ústavní soud stížnost neodmítne, požádal o přiznání náhrady nákladů řízení, a to s poukazem na jeho osobní a majetkové poměry (jeho jediným pravidelným příjmem je podpora v nezaměstnanosti, od prosince 2010 pak starobní důchod).

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 Listiny:

1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Z předložených podkladů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Stěžovatel se žalobou podanou u okresního soudu domáhal jednak určení, že kupní smlouva, kterou uzavřel s vedlejším účastníkem dne 1. 8. 2006 a kterou mělo být převedeno vlastnické právo k pozemku a budově v kat. úz. Chlumčany u Loun, je neplatná, jednak aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost tyto nemovitosti vyklidit. Žalobu odůvodnil tvrzením, že návrh na vklad vlastnického práva byl katastrálním úřadem zamítnut, protože v době, kdy byla kupní smlouva uzavřena, byla dispoziční práva stěžovatele omezena, aniž o tom věděl, a to exekučním příkazem k proději těchto nemovitostí vydaného soudním exekutorem dne 20. 4. 2006. Exekuční řízení bylo ukončeno až dne 23. 8. 2006. Vedlejší účastník podal opětovně bez vědomí a souhlasu stěžovatele dne 21. 2. 2007 návrh na vklad do katastru nemovitostí, nemovitosti užívá, na výzvy, aby nemovitosti vyklidil nereaguje a kupní cena nikdy nebyla zaplacena. Okresní soud po provedení dokazování učinil skutkový závěr, kromě jiného také o tom, že usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovateli doručeno dne 21. 8. 2006. Okresní soud dovodil existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy s ohledem na probíhající řízení u katastrálního úřadu (pozn. toto řízení bylo přerušeno s ohledem na probíhající soudní spor) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, proto ji rozsudkem ze dne 6. 8. 2007 č. j. 9 C 125/2007-59 vyhověl. Výrok odůvodnil tím, že v době uzavření kupní smlouvy byl již vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitostí, který byl katastrálnímu úřadu doručen dne 24. 4. 2006 a poté byla zapsána do katastru nemovitostí poznámka, z čehož učinil závěr, že podle § 47 odst. 4 exekučního řádu nesměl stěžovatel převést, zatížit nebo jinak nakládat s nemovitostmi postiženými exekučním příkazem, tudíž předmětná kupní smlouva byla absolutně neplatnou.

Vedlejší účastník podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, na jehož základě rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2009 č. j. 11 Co 731/2007-94 tak, že prvostupňový rozsudek změnil a žalobu na určení neplatnosti i žalobu na vyklizení zamítl. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu, ale dospěl k odlišnému právnímu hodnocení. Zdůraznil, že ustanovení § 47 odst. 4 exekučního řádu je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti s ustanovením § 44 odst. 7 tohoto řádu, podle něhož povinný nesmí po doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se svým majetkem, a že počátek generálního zákazu je vázán na okamžik doručení usnesení o nařízení exekuce. Jestliže v posuzovaném případě byla kupní smlouva uzavřena dne 1. 8. 2006 a stěžovateli bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno dne 21. 8. 2006, nelze dospět k závěru, že uzavřená kupní smlouva je absolutně neplatná.

Rozsudek krajského soud napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost byla založena na otevřené diformitě předchozích rozsudků, důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, tj. ve vyřešení otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy. V dovolání se stěžovatel soustředil na rozdíly mezi generálním inhibitoriem a speciálním inhibitoriem a dovozoval, že omezení v důsledku speciálního inhibitoria vzniká již samotným vydáním exekučního příkazu, nikoliv až jeho doručením povinnému. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2010 č. j. 30 Cdo 2640/2009-110 dovolání jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění zdůraznil, s odkazem na svoje předchozí rozhodnutí, že zákaz nakládání s majetkem, jehož účelem je znemožnit povinnému maření exekuce, se pojí (až) s okamžikem doručení usnesení o nařízení exekuce.

III.

Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, ani rozhodnutími nižších obecných soudů, ani v řízení jim předcházejícím, nedošlo.

Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův náhled na vznik omezení v důsledku generálního inhibitoria a speciálního inhibitoria v exekučním řízení vedeném podle zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů; přesněji ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Z obsahu ústavní stížnosti tak plyne, že jde o interpretaci tzv. jednoduchého práva obecnými soudy, do nichž přísluší Ústavnímu soudu ingerovat pouze v těch případech, kdy výkladem nebo aplikací jednoduchého práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak je uvedeno v předchozím odstavci, Ústavní soud takový kvalifikovaný zásah do práva na soudní ochranu, či práva na spravedlivý proces, neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jejich porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo.

Jeho neúspěch ve sporu nebyl způsoben zásahem do práva na soudní ochranu, ale je důsledkem nesprávných představ o účincích právních konstrukcí sloužících k zajištění hladkého průběhu exekučního řízení podle zák. č. 120/2001 Sb. Časová návaznost generálního inhibitoria a speciálního inhibitoria je totiž notorietou. V právní realitě to znamená, že účinky omezení dispozic exekučním příkazem (tj. speciální inhibitorium) nemohou nastat dříve než omezení dispozic v důsledku nařízení exekuce (tj. generální inhibitorium). Z těchto zásad vychází jak napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak jemu předcházející rozsudek krajského soudu. Stěžovatelovi lze dát částečně za pravdu, že odůvodnění napadeného rozhodnutí mohlo být preciznější, na výsledku a správnosti rozhodnutí to však nic nemění. K věci Ústavní soud dodává, že stěžovatelovo tvrzení údajné neplatnosti kupní smlouvy, v důsledku omezení jeho dispoziční volnosti, je výrazem principu nemo turpitudinem suam allegare potest, tudíž i z tohoto hlediska je zamítnutí jeho žaloby spravedlivým uspořádáním poměrů účastníků.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, je vhodné připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace, zjištěné uvedeným způsobem, Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru