Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2787/17 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Generální ředitelství cel
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
předběžná otázka/ESD
Daň
Podnikání
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2787.17.1
Datum podání01.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 61/1997 Sb.; o lihu a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů; 2/1 písm. o) ve slovech "přičemž tyto pozemky se nacházejí na území České republiky"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 11, čl. 26

Ostatní dotčené předpisy

323/2003 Sb.

61/1997 Sb., § 2 odst.1 písm.o


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2787/17 ze dne 13. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PALÍRNA U ZELENÉ LÍPY s.r.o., IČ: 25896539, se sídlem ve Stonavě 334, zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. 7 Afs 139/2016-24, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "přičemž tyto pozemky se nacházejí na území České republiky,", za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Generálního ředitelství cel jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka je obchodní společností podnikající v oblasti výroby destilátů z kvašeného ovoce a splňuje definici provozovatele pěstitelské pálenice dle § 4 zákona č. 61/1997 Sb., o lihu a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o lihu"). Svou podnikatelskou činnost provozuje v karvinském regionu, v bezprostřední blízkosti česko-polské státní hranice; své služby proto tradičně poskytuje českým i zahraničním (zejména polským) klientům.

2. Spor v předmětné věci vznikl v důsledku postupu stěžovatelky, jež v období od července 2011 do června 2012 aplikovala sníženou spotřební daň na výrobu ovocného destilátu nejen z ovoce vypěstovaného na území České republiky, jak vyžaduje vnitrostátní právní úprava, nýbrž i z ovoce vypěstovaného v jiných členských státech Evropské unie, jak podle stěžovatelky vyžaduje unijní právo, zejména směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. 10. 1992, o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů (Úř. věst. L 316, 31. 10. 1992, s. 21-27; dále jen "směrnice 92/83/EHS") a související ustanovení primárního práva Evropské unie.

3. Celní úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") v důsledku daňové kontroly doměřil stěžovatelce dodatečnými platebními výměry spotřební daň za výrobu alkoholu z ovoce, které bylo vypěstováno mimo území České republiky. Tuto doměřenou daň stěžovatelka považovala za nezákonnou; podala proto proti platebním výměrům správce daně odvolání. Generální ředitelství cel jako odvolací správní orgán však stěžovatelce nevyhovělo; k doměřené dani naopak rozhodnutím ze dne 15. 4. 2014 připočetlo zákonné penále.

4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí o odvolání správní žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Ten však označil rozhodnutí správních orgánů za logické a přiléhavé a uvedl, že správní orgány se s námitkami stěžovatelky vypořádaly obsáhle, pečlivě a konkrétně. Po právní stránce se krajský soud rovněž ztotožnil se závěry správních orgánů, podle nichž na líh vyrobený z ovoce vypěstovaného mimo území České republiky nelze aplikovat sníženou sazbu daně. Podle krajského soudu je sice pravdou, že v textu směrnice 92/83/EHS není výslovně uvedeno, že by suroviny musely být vypěstovány na území ČR, avšak zákon o lihu plně respektuje jedno ze základních pravidel EU, a to, že případy osvobození od daně musí být vykládány restriktivně. K návrhu stěžovatelky na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru krajský soud uvedl, že pro takový postup neshledal důvod; tento svůj závěr podpořil důkladnou argumentací unijním právem. Rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 22 Af 80/2014-46, krajský soud žalobu zamítl.

5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž krajskému soudu vytýkala nesprávný výklad zákona o lihu ve světle unijního práva. Podle stěžovatelky nelze z unijního práva dovodit podmínku českého původu ovoce, kterou zmiňuje § 2 odst. 1 písm. o) zákona o lihu. Českou právní úpravu stěžovatelka označila za diskriminační a porušující unijní zásadu volného pohybu zboží, jakož i principy hospodářské soutěže v rámci vnitřního trhu Unie. Z těchto důvodů stěžovatelka žádala, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil, popř. aby položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.

6. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 7 Afs 139/2016-24. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud by se měla předmětná výjimka ze spotřební daně vztahovat na všechny členské státy, nebylo by třeba ji vůbec přijímat. Podmínka vázanosti výjimky na ovoce pocházející z českých pozemků se tak jeví jako jediné přiměřené a smysluplné kritérium k dosažení cíle sjednané výjimky. Tuto podmínku rovněž nepovažuje Nejvyšší správní soud za rozpornou s unijními zásadami volného pohybu zboží či zákazu diskriminačního zdanění. K nutnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru poukázal Nejvyšší správní soud na požadavky plynoucí z unijního práva i na výjimky z těchto požadavků a uvedl, že dikci směrnice 92/83/EHS lze považovat za jasnou a jednoznačnou; případ proto subsumoval pod výjimku acte clair a z tohoto důvodu předběžnou otázku Soudnímu dvoru nepoložil.

7. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, a to především z důvodu, že Nejvyšší správní soud nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru, přestože měl povinnost ji položit. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 2 odst. 1 písm. o) zákona o lihu ve slovech "přičemž tyto pozemky se nacházejí na území České republiky," pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny.

II. Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud však po prostudování vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Argumentace stěžovatelky je založena především na tvrzení, že Nejvyšší správní soud jakožto soud poslední instance pochybil tím, že nepoložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, ačkoli ji položit měl.

11. Ústavní soud předně uvádí, že předmětný spor je zcela nepochybně regulován nejen vnitrostátním, nýbrž i unijním právem. Spotřební daně z lihu jsou, podobně jako daň z přidané hodnoty, harmonizovány právem Evropské unie. Klíčovými právními předpisy v této oblasti jsou směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. 10. 1992, o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů (Úř. věst. L 316, 31. 10. 1992, s. 21-27), a na ni navazující směrnice Rady 92/84/EHS ze dne 19. 10. 1992, o sbližování sazeb spotřební daně z alkoholu (Úř. věst. L 316, 31. 10. 1992, s. 29-31).

12. Česká republika si ještě před svým přistoupením k Evropské unii vyjednala z uvedených směrnic výjimku pro pěstitelské pálení ovocných destilátů. Podle čl. 22 odst. 6 směrnice 92/83/EHS může Česká republika (a rovněž Bulharsko) uplatňovat sníženou sazbu spotřební daně, která není nižší než 50 % základní vnitrostátní sazby spotřební daně z lihu, pro líh vyrobený pěstitelskými pálenicemi, které ročně vyrábějí líh z ovoce dodaného domácnostmi pěstitelů. Uplatnění snížené sazby se přitom omezuje na 30 litrů ovocných destilátů vyrobených na domácnost pěstitele ročně, určených výhradně pro osobní spotřebu. Podobnou výjimku si v této směrnici sjednaly i Maďarsko, Rumunsko a Slovensko (srov. čl. 22 odst. 7 směrnice 92/83/EHS).

13. Na vnitrostátní úrovni jsou pojmy "pěstitel" a "pěstitelské pálení" definovány v zákoně o lihu; sazby daně z lihu jsou pak stanoveny v zákoně č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. o) zákona o lihu je pěstitelem "fyzická osoba, která na vlastním pozemku nebo na pozemku, který je oprávněna užívat z jiného právního důvodu, vypěstovala ovoce, nebo fyzická osoba, která ovoce obdržela ve formě naturálního plnění, přičemž tyto pozemky se nacházejí na území České republiky." Poslední část této definice, tedy požadavek českého původu páleného ovoce, jenž definici pěstitele zužuje, byl do zákona o lihu vložen zákonem č. 95/2011 Sb. s účinností od 1. 5. 2011. Stěžovatelka však i po změně zákonné definice pěstitele aplikovala sníženou spotřební daň bez ohledu na původ páleného ovoce.

14. Nejvyšší správní soud upozornil v odůvodnění napadeného rozsudku na to, že česká právní úprava je unijním institucím známa, neboť vnitrostátní transpozice byla povinně notifikována Evropské komisi. Komise přitom ve své hodnotící zprávě v roce 2016 uvedla, že vybrané členské státy výrazně podporují zachování zvláštních odchylek od uplatňování směrnice 92/83/EHS a že "neexistují žádné důkazy, že takové odchylky mají významnější záporný dopad na trh EU;" z tohoto důvodu považuje Komise za vhodné "zachovat v tomto ohledu současný stav" [srov. část 4.3.5 Zprávy Komise Radě o hodnocení směrnice Rady 92/83/EHS (COM/2016/0676 final), dostupné online na https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/ALL/?uri=CELEX%3A52016DC0676]. Stanovisko Evropské komise sice nelze považovat za autoritativní a neměnný právní názor na výklad ustanovení směrnice 92/83/EHS, jelikož finálním interpretem unijního práva je pouze Soudní dvůr Evropské unie (srov. čl. 19 SEU a čl. 267 SFEU); právní názor Komise však může nepochybně sloužit jako relevantní východisko při interpretaci ustanovení unijního práva vnitrostátními soudy.

15. Ústavní soud v tomto kontextu podotýká, že vnitrostátní soudy se společně se Soudním dvorem úzce podílejí na správném použití a jednotném výkladu práva Unie, jakož i na ochraně práv přiznaných tímto právním řádem jednotlivcům (srov. posudek Soudního dvora ze dne 8. 3. 2011 ve věci 1/09 Jednotný patentový soud, ECLI:EU:C:2011:123, body 69 a 84; všechna rozhodnutí Soudního dvora citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na https://curia.europa.eu/). Vnitrostátní soudy se mohou (či dokonce musí, rozhodují-li v poslední instanci) obrátit na Soudní dvůr s otázkou na výklad či platnost ustanovení unijního práva, pokud mají za to, že projednávaná věc vyvolává otázky vyžadující výklad nebo posouzení platnosti unijního práva (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 16. ledna 1974 ve věci 166/73 Rheinmühlen-Düsseldorf, ECLI:EU:C:1974:3, body 2 a 3; a ze dne 12. června 2008 ve věci C-458/06 Gourmet Classic, ECLI:EU:C:2008:338, bod 20).

16. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, který mají rozhodnout (viz např. rozsudky Soudního dvora ze dne 16. 7. 1992 ve věci C-83/91 Meilicke, ECLI:EU:C:1992:332, bod 22; ze dne 27. listopadu 2012 ve věci C-370/12 Pringle, ECLI:EU:C:2012:756, bod 83; či ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-180/12 Stojlov i Ko EOOD, ECLI:EU:C:2013:693, bod 36). V rámci této spolupráce je vnitrostátní soud, kterému je spor předložen, nejlépe s to posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru (viz výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci Stojlov i Ko EOOD, bod 37). Soudní dvůr tedy vnitrostátním soudům důvěřuje a ponechává jim značnou diskreci v rozhodování, zda mu předběžnou otázku předloží či nikoli.

17. Co se týče povinnosti soudů poslední instance stanovené v čl. 267 odst. 3 SFEU, ustálená judikatura Soudního dvora uvádí tři výjimky z této povinnosti (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT, ECLI:EU:C:1982:335). Vnitrostátní soudy poslední instance se nemusí obrátit na Soudní dvůr, jestliže: 1/ předmětná otázka unijního práva není významná pro řešení daného případu; 2/ již existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce (tzv. acte éclairé; srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1646/13 ze dne 25. 6. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 1173/15 ze dne 1. 12. 2015; či usnesení sp. zn. I. ÚS 2389/15 ze dne 19. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/); a 3/ výklad a správná aplikace unijního práva jsou natolik zřejmé, že nedávají žádný prostor pro rozumné pochybnosti (tzv. acte claire; srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2553/07 ze dne 15. 2. 2010 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1324/08 ze dne 17. 9. 2008).

18. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že ustanovení čl. 22 odst. 6 směrnice 92/83/EHS považuje za jasné a jednoznačné; projednávaný případ proto označil za acte claire a nepovažoval za svou povinnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou na výklad tohoto ustanovení. V odůvodnění Nejvyšší správní soud zohlednil ustanovení unijního práva i související judikaturu Soudního dvora a při výkladu směrnice 92/83/EHS postupoval s přihlédnutím ke znění dotčeného ustanovení, jakož i k jeho kontextu a cíli. Při hledání správné interpretace směrnice provedl rovněž srovnání několika jazykových verzí předmětného ustanovení, jak vyžaduje ustálená judikatura Soudního dvora, a se všemi námitkami stěžovatelky se vypořádal.

19. Ústavní soud v tomto kontextu opětovně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli dohled nad vysokým standardem, jenž na vnitrostátní soudy poslední instance klade čl. 267 odst. 3 SFEU (viz především nález sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018). Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně uvedl, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); i v takovém případě však referenčním kritériem zůstává primárně ústavní pořádek České republiky [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57); usnesení sp. zn. I. ÚS 2553/07 ze dne 15. 2. 2010 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2591/13 ze dne 17. 10. 2013; srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.), část VI.; či nález sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.), bod 35 a násl.].

20. Předmětem přezkumu námitky nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru obecným soudem před Ústavním soudem tedy není správnost aplikace unijního práva ani naplnění požadavků formulovaných v judikatuře Soudního dvora (srov. výše citované rozhodnutí ve věci CILFIT a navazující judikaturu), nýbrž pouze splnění standardů plynoucích z čl. 36 odst. 1 a z čl. 38 odst. 1 Listiny.

21. I kdyby se Ústavní soud zcela neztotožňoval s právními závěry obecných soudů při výkladu unijního práva, nebylo by to samo o sobě důvodem pro zrušení jejich rozhodnutí. Porušením procesních práv garantovaných Listinou (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny) totiž není každé nepoložení předběžné otázky, které je v rozporu s unijním právem, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018; usnesení sp. zn. II. ÚS 2463/12 ze dne 24. 6. 2014; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/08 ze dne 30. 6. 2008). Za svévolné, a tedy protiústavní lze považovat takové jednání soudu poslední instance, jestliže: 1/ soud měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu unijního práva, přesto však předběžnou otázku nepoložil; 2/ soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky Soudním dvorem, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce, nebo 3/ soud překročil míru svého uvážení v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku, a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva (srov. výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1009/08, bod 23; či usnesení sp. zn. III. ÚS 3400/12 ze dne 6. 3. 2014).

22. Ústavně relevantním zásahem do práva účastníka, navrhujícího položení předběžné otázky v řízení před obecnými soudy, tak bude zpravidla až situace, pokud by se obecný soud s návrhem na položení předběžné otázky nevypořádal vůbec, nebo by se s ním sice vypořádal, avšak jeho odůvodnění by bylo nesrozumitelné či zcela neudržitelné. Napadené rozhodnutí však není příkladem žádné z těchto situací.

23. Ústavní soud v tomto kontextu opětovně zdůrazňuje, že standardy ústavního přezkumu nepoložení předběžné otázky nejsou totožné se standardy, jež na soudy poslední instance klade unijní právo. Ústavní soud totiž není příslušný k tomu, aby vykládal ustanovení unijního práva, neboť k jejich interpretaci je oprávněn toliko Soudní dvůr, který zajišťuje jednotný výklad a aplikaci práva Evropské unie [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357), bod 24].

24. Zatímco tedy unijní právo ukládá soudům poslední instance povinnost obrátit se na Soudní dvůr vždy, když mají o správném výkladu unijního práva důvodnou pochybnost (srov. koncept acte clair, jak plyne z výše citovaného rozsudku ve věci CILFIT; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4468/2008 ze dne 25. 7. 2002), Ústavní soud respektuje diskreci obecných soudů při interpretaci unijního práva a klade na ně pouze požadavky plynoucí z ústavního pořádku, tedy zejména respektování práv účastníků řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

25. Ústavní soud považuje za důležité závěrem zopakovat, že k porušení procesních práv garantovaných ústavním pořádkem dojde v případě nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru pouze tehdy, pokud obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, či pokud je spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, nevysvětlí, proč otázku nepoložily. Na úrovni českého ústavního pořádku přitom obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018). Není úkolem Ústavního soudu zkoumat, zda napadený rozsudek obstojí s ohledem na standardy plynoucí z unijního práva; ve vztahu ke standardům plynoucím z ústavního pořádku však napadený rozsudek nepochybně obstojí.

26. Ústavní soud tedy v projednávané věci neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky na spravedlivý proces. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného soudního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. To, že se stěžovatelka neztotožňuje s právními závěry obecných soudů při interpretaci unijního práva, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. V posuzované věci byl napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu odůvodněn způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti; Ústavní soud proto neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů.

27. K tvrzenému rozporu právní úpravy s vlastnickým právem ve smyslu čl. 11 Listiny a s právem podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny se stěžovatelka omezila pouze na tvrzení arbitrárnosti zákonné úpravy a na porušení zásady proporcionality při regulaci daňových opatření; neuvedla však, zda a případně jak bylo do těchto jejich práv v konkrétním případě zasaženo. Ústavní soud připomíná, že v případě tvrzeného omezení vlastnického práva předně posuzuje to, zda případné omezení vlastnického práva bylo v souladu s čl. 11 Listiny, tedy zda se tak stalo na základě zákona a v jeho mezích [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/17 ze dne 27. 3. 2018 (81/2018 Sb.), bod 47; nález sp. zn. Pl. ÚS 63/04 ze dne 22. března 2005 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005 Sb.; či nález sp. zn. Pl. ÚS 3/95 ze dne 11. října 1995 (N 59/4 SbNU 91; 265/1995 Sb.)]. Jsou-li tyto podmínky splněny, přistupuje Ústavní soud k tzv. testu proporcionality; v oblasti daňových zákonů se však zdrženlivost Ústavního soudu projevuje v nižší intenzitě přezkumu v podobě zkoumání pouze extrémní disproporcionality daňové zátěže. Zásah do vlastnického práva na základě čl. 11 odst. 5 Listiny v podobě zákonem uložené daně tak bude představovat neústavní zásah do vlastnického práva teprve tehdy, dosáhne-li jeho intenzita tzv. rdousícího (škrtícího) efektu, tj. bude-li mít svou extrémně nepřiměřenou výši konfiskační dopady [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/17 ze dne 27. 2. 2018 (69/2018 Sb.), bod 36]. Stěžovatelka však ve své ústavní stížnosti takový zásah do svého vlastnického práva vůbec nenamítá a omezuje se pouze na polemiku ohledně vhodnosti zvolené zákonné regulace.

28. K právu podnikat garantovanému v čl. 26 Listiny se Ústavní soud naposledy podrobně vyslovil v nálezech týkajících se elektronické evidence tržeb [nález sp. zn. Pl. ÚS 26/16 ze dne 12. 12. 2017 (8/2018 Sb.)] a zákazu kouření v provozovnách stravovacích služeb (nález sp. zn. Pl. ÚS 7/17, citovaný výše). Připomněl, že v souladu s čl. 26 Listiny je třeba rozlišovat přístup k právu podnikat jako svobodě podnikání zaručené v odst. 1 tohoto ustanovení, a proti tomu vlastní výkon povolání nebo jiné hospodářské činnosti zahrnující i podmínky s tímto výkonem spojené, které lze stanovit zákonem (čl. 26 odst. 2 Listiny). Dále zdůraznil, že právo podnikat je zařazeno do hlavy čtvrté Listiny mezi tzv. hospodářská, sociální a kulturní práva a zároveň jde o právo vyjmenované v čl. 41 odst. 1 Listiny; lze se ho proto domáhat pouze v mezích zákona. Nepřípustným zásahem do práva podnikat by tak byla pouze situace, v níž by aplikovaná zákonná úprava nesplňovala požadavek rozumnosti, nebo pokud by představovala omezení dotýkající se samotné podstaty a smyslu práva podnikat [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 204/79 SbNU 313; 15/2016 Sb.), bod 48; či nález sp. zn. Pl. ÚS 10/12 ze dne 23. 5. 2017 (207/2017 Sb.), bod 66]. Stěžovatelka však ve své ústavní stížnosti žádným způsobem nenamítá nesoulad právní úpravy s požadavkem rozumnosti, ani netvrdí, že by v důsledku postupu orgánů veřejné moci přestala být její podnikatelská činnost způsobilá zajistit prostředky pro potřeby těch, kteří ji vykonávají, což by bylo omezením dotýkajícím se podstaty a smyslu práva podnikat. K zásahu do stěžovatelčina práva podnikat tak podle Ústavního soudu rovněž nedošlo.

29. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na zrušení napadené části právního předpisu Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru