Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 278/96Nález ÚS ze dne 26.03.1997K soudní ochraně podle čl. 36 odst. 1 Listiny (k nepřípustnosti revize řádného vypořádání spoluvlastnictví obecnými soudy)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Cena
spoluvlastnictví/podíl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 35/7 SbNU 233
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.278.96
Datum podání14.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

209/1999 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

178/1994 Sb.

40/1964 Sb., § 142 odst.1, § 142 odst.2

99/1963 Sb., § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 278/96 ze dne 26. 3. 1997

N 35/7 SbNU 233

K soudní ochraně podle čl. 36 odst. 1 Listiny (k nepřípustnosti revize řádného vypořádání spoluvlastnictví obecnými soudy)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

ing. P. S. a Mgr. R. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové č.j. 19 Co 153/96-81, ze dne 31. 7. 1996, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v J. ze dne 2. 11. 1995, č.j. 4

C 157/94-61, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce P. E.

a žalovaných (stěžovatelů) P. a R. S. k domu č.p. 181 v J., se

stavební parcelou č. 609 a zahradou č.p. 1152/5 (dále jen

"předmětné nemovitosti"), vše zapsáno na LV č. 158 pro obec

a katastrální území J. Předmětné nemovitosti byly přikázány do

výlučného vlastnictví žalobce P. E., a to za náhradu v celkové

výši 640 000 Kč. P. E. byl uznán povinným nahradit České republice

doplatek soudního poplatku ve výši 19 800 Kč.

V odůvodnění svého rozsudku soud vycházel ze zjištění, že

žalobce P. E. byl podílovým spoluvlastníkem ideální poloviny

předmětných nemovitostí, jež získal darovací smlouvou od rodičů,

a podílovými spoluvlastníky druhé ideální poloviny těchto

nemovitostí byli stěžovatelé, kteří je nabyli kupní smlouvou

z roku 1993. Stěžovatelé prý bez vědomí P. E. začali v místnostech

v přízemí provádět rekonstrukce a využívat je jako nebytové

prostory k podnikání, čímž byla rodina P. E. obtěžována. Jak soud

zjistil, v příslušných podáních, jimiž ing. P. S. ohlašoval úřadům

stavební úpravy a udržovací práce v předmětném domě, chyběl k nim

souhlas spoluvlastníka, přestože na to byl ing. P. S. upozorněn.

Za účelem zjištění hodnoty předmětných nemovitostí soud ustanovil

znalcem z oboru oceňování nemovitostí ing. M. J. Z jeho znaleckého

posudku soud vzal za prokázáno, že hodnota těchto nemovitostí

činila podle vyhlášky č. 178/1994 Sb. 1 051 820 Kč a jejich tržní

hodnota byla metodou výnosu z dosažitelného nájemného stanovena na

1 280 000 Kč. Z tohoto posudku dále vyplynulo, že oceňovaný objekt

nelze z hlediska vnitřního uspořádání podle vlastnických podílů

věcně rozdělit, aniž by byly provedeny nákladné stavební úpravy.

Na základě výše uvedených zjištění dospěl soud se zřetelem

k ustanovení § 142 odst. 1 občanského zákoníku k závěru, že

ohledně zrušení spoluvlastnictví předmětných nemovitostí nedošlo

k dohodě, takže je nutné provést zrušení spoluvlastnictví soudem.

Přihlédl k tomu, že P. E. v domě vyrůstal, že zde od roku 1986

bydlí se svou rodinou a že nikdy nesouhlasil s tím, aby některé

prostory v domě byly využívány k podnikatelské činnosti. Důvodem,

proč míní dům získat do svého výlučného vlastnictví, je

i skutečnost, že má dospívající dceru, které chce tímto způsobem

zajistit bydlení do budoucna. Stěžovatelé zakoupili ideální

polovinu předmětných nemovitostí za účelem podnikatelské činnosti

v oboru počítačové a reklamní agentury. K uzavření kupní smlouvy

došlo prostřednictvím realitní kanceláře, která je neinformovala

o tom, že spoluvlastník s tímto podnikáním nesouhlasí.

Z provedeného dokazování soud dovodil, že mezi P. E.

a stěžovateli jsou rozpory, které se týkají podnikatelské činnosti

stěžovatelů a přeměny bytu na nebytové prostory bez souhlasu

příslušného orgánu. Soud dospěl k závěru, že existující vzájemné

vztahy vylučují další existenci spoluvlastnictví k předmětným

nemovitostem a zároveň neshledal důvody hodné zvláštního zřetele,

pro něž by neměl spoluvlastnictví zrušit (srov. ustanovení § 142

odst. 2 citovaného zákona).

Při rozhodování o způsobu vypořádání spoluvlastnictví soud

vycházel z toho, že pořadí způsobů rozdělení spoluvlastnictví je

v ustanovení § 142 odst. 1 občanského zákoníku stanoveno závazně,

takže každý další způsob rozdělení může nastoupit až tehdy,

není-li možné realizovat způsob rozdělení uvedený dříve a že při

vypořádání má přihlížet k velikosti podílů a k účelnému využití

věci. Podle vyjádření znalce ing. M. J. předmětný objekt

z hlediska vnitřního uspořádání nelze věcně rozdělit podle

vlastnických podílů tak, aby nebyly nutné nákladné stavební

úpravy. Proto musel soud uvážit další způsob zrušení

spoluvlastnictví, tj. přikázání věci jednomu nebo více

spoluvlastníkům s přihlédnutím k jejímu účelnému využití.

Okresní soud tedy přistoupil k hodnocení, komu z účastníků

svědčí lepší právo k získání nemovitosti tak, aby mohla být účelně

využita v souladu se zájmy společnosti, a přihlížel k tomu, kdo je

na užívání domu z hlediska naléhavosti bytových potřeb nejvíce

odkázán, kdo dům obýval apod. Z tohoto pohledu soud došel

k závěru, že je třeba dát přednost žalobci P. E., který má k domu

velmi úzký vztah, vyrůstal v něm a bydlí v něm s rodinou. Žalovaní

(stěžovatelé) bydlí v rodinném domku, předmětné nemovitosti

hodlali využívat pouze pro účely podnikání, přičemž tuto

podnikatelskou činnost a stavební úpravy s ní spojené začali

vyvíjet proti vůli P. E. Ke změně bytových prostor na nebytové

došlo navíc bez souhlasu Městského úřadu v J.

Ze všech uvedených důvodů okresní soud žalobě vyhověl,

podílové spoluvlastnictví zrušil a předmětné nemovitosti přikázal

do výlučného vlastnictví P. E. za vypořádací podíl ve výši 640

000 Kč.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 7. 1996,

č.j. 19 Co 153/96-81, rozsudek Okresního soudu v J. potvrdil

a uložil stěžovatelům povinnost nahradit žalobci P. E. náklady

odvolacího řízení ve výši 9 895 Kč.

V řízení před krajským soudem stěžovatelé zejména namítli, že

vypořádací podíl, určený okresním soudem, neodpovídá současným

cenám. Podle analýzy prodejnosti nemovitosti, zpracované firmou

Ideal Reality J., by prý tržní cena celého objektu mohla činit

2,1 - 2,3 mil. Kč a stěžovatelé proto k ocenění předmětné

nemovitosti navrhli vypracování revizního znaleckého posudku.

Podle názoru krajského soudu však okresní soud náležitě zjistil

skutkový stav věci, provedl potřebné dokazování a z provedených

důkazů vyvodil odpovídající skutkové a právní závěry. Krajský soud

se ztotožnil i s názorem, že v souzené věci nebyl prokázán žádný

důvod pro postup podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského

zákoníku. Ohledně vypořádacího podílu soud uvedl, že jeho základem

je znalecký posudek znalce ing. M. J., který provedl odhad

předmětné nemovitosti nejen podle cenových předpisů, nýbrž i se

zřetelem na tržní cenu metodou výnosu z dosažitelného nájemného.

Přitom prý přihlédl ke všem dostupným hlediskům a jeho závěry

přijali všichni účastníci řízení bez námitek. K podkladům, které

předložili stěžovatelé (tj. k analýze prodejnosti nemovitosti

a k obrazové příloze J. - centrum města), krajský soud uvedl, že

tržní cena, vycházející z analýzy, je podmíněna tím, že se jedná

o volnou nemovitost bez právních závazků a omezení. V tomto

případě však nemovitost volná nebyla, což se prý musí projevit

i na její prodejnosti, tedy i na výši tržní ceny. Rovněž namítaný

nedostatek údržby a nutnost oprav předmětného objektu podle názoru

soudu svědčí pro závěr, že stanovená tržní cena, k níž došel

soudní znalec, odpovídá skutečnému stavu a ceně nemovitosti

v daném místě a čase. Návrh na vypracování revizního znaleckého

posudku proto krajský soud pokládal za účelový a nadbytečný, neboť

prý souhrn všech provedených důkazů svědčí pro správnost závěrů

znalce i okresního soudu.

Tento rozsudek krajského soudu stěžovatelé napadli ústavní

stížností. V ní uvedli, že citovaným rozsudkem byla porušena

jejich základní práva, jmenovitě vlastnické právo podle čl. 11

odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož musí být při

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno

jejich podstaty a smyslu, a dále právo na spravedlivý soudní

proces "s rovným postavením všech účastníků" podle čl. 36 odst.

1, čl. 37 odst. 3, s přihlédnutím k čl. 1 Listiny. Napadený

rozsudek údajně porušuje i právo na spravedlivý proces ve smyslu

čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a princip

"rovnosti zbraní" před nezávislým soudem ve smyslu čl. 96 odst.

1 Ústavy České republiky.

Stěžovatelé v důvodech ústavní stížnosti prohlásili, že sice

nesouhlasí s rozhodnutím soudu o přikázání předmětné nemovitosti

do výlučného vlastnictví žalobce P. E., respektují však

skutečnost, že nesouhlas s právním názorem soudu nemůže být

důvodem pro podání ústavní stížnosti. Tímto důvodem je otázka

vypořádací ceny, kde údajně došlo k zásadnímu pochybení soudu.

Okresní soud se prý způsobem a stanovením vypořádacího podílu

prakticky vůbec nezabýval, neboť vycházel ze znaleckého posudku

ing. M. J., v němž však zcela chybí řádné zdůvodnění stanovení

vypořádacího podílu. Kdyby prý totiž okresní soud této otázce

věnoval náležitou pozornost, musel by dospět k závěru, že výpočet

ceny nemovitosti provedený soudním znalcem (a tedy i způsob

stanovení vypořádacího podílu) je v příkrém rozporu se současnou

praxí obecných soudů i Ústavního soudu. V této souvislosti se

stěžovatelé dovolávají např. usnesení Krajského soudu v Praze (sp.

zn. 16 Co 5/95) a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (sp.

zn. 7 Co 269/92), neboť v obou těchto rozhodnutích soudy

konstatovaly, že při vyčíslování přiměřené náhrady není namístě

vycházet pouze z ceny, zjištěné podle cenového předpisu, ale je

nutno vzít v úvahu i vztah nabídky a poptávky v daném místě

a čase, což znamená, že přiměřená náhrada má odpovídat ceně tržní.

Stejně nesprávně prý postupoval i soud krajský, který toto

pochybení okresního soudu podpořil a návrh stěžovatelů, aby byl

brán v úvahu "obvyklý" výpočet ceny, označil za účelový a odmítl

jej. Tento postup soudu prý nelze chápat jako volné hodnocení

důkazů, neboť se jedná o odnětí práva na spravedlivý proces.

K možné námitce, že neexistuje žádný obecně závazný právní

předpis, který by jasně a jednoznačně stanovil způsob výpočtu

tržní ceny nemovitosti, stěžovatelé uvedli, že právě

s přihlédnutím k neexistenci takového předpisu musí soud daleko

citlivěji než v jiné věci zvažovat všechny okolnosti, což se

v této věci nestalo. Krajský soud se při stanovení přiměřené

náhrady za přikázanou nemovitost spokojil pouze se závěry jediného

znaleckého posudku a jiné návrhy nevzal v úvahu. Znalec ing. M. J.

prý při odhadu tržní ceny nemovitosti použil pouze jednu z metod

- výnos z dosažitelného nájemného - a při výpočtu vycházel z blíže

neodůvodněné částky 1 000 Kč za 1 m2 podlahové plochy ročně.

Přitom analýza, zpracovaná společností Ideal Reality J., vycházela

z částky 2 000 Kč za 1 m2 ročně a výsledná odhadní cena za

nemovitost činila (i po snížení zhruba o 200 000 Kč) částku

2,1-2,3 mil. Kč, tedy téměř dvojnásobek částky, ke které dospěl

ing. M. J. O skutečnosti, že krajský soud otázce vypořádací ceny

nevěnoval dostatečnou pozornost, prý svědčí i fakt, že analýzu

předloženou stěžovateli odmítl vzít v úvahu též proto, že

stěžovatelé namítají nedostatek údržby nemovitosti a z toho

plynoucí nutnost důkladné opravy. Stěžovatelé uvádějí, že ve

znaleckém posudku ing. M. J. i ve zmiňované analýze bylo

přihlédnuto k současnému stavu nemovitosti a úvaha soudu, podle

níž se přiklonil k ceně doporučené znalcem ing. J. s odkazem na

nutnost oprav nemovitosti, je prý nelogická a neodpovídá způsobu

provedení obou odhadů. Stěžovatelé rovněž namítají, že ing. M. J.

při svých odhadech úřední ceny používal metodu lineárního

opotřebení a nepostupoval podle metody analytické, zohledňující

opravy a celkové zhodnocení části domu užívané stěžovateli, čímž

údajně musel dospět k podstatně nižšímu výslednému odhadu, jenž

neodpovídá realitě.

Argumentace krajského soudu, že se nejedná o volnou

nemovitost bez právních závazků a omezení, podle názoru

stěžovatelů neobstojí, neboť tento fakt sám nepodmiňuje celý odhad

prodejní ceny a při řádném posuzování věci by soud musel zvažovat

vliv této skutečnosti na doporučovanou cenu, a nikoliv odmítnout

analýzu jako celek.

Porušení svého vlastnického práva a zásady rovnosti v právech

a rovnosti účastníků v soudním řízení spatřují stěžovatelé

i v tom, že v průběhu řízení před soudem P. E. odmítl nabídku

stěžovatelů na odkoupení jeho podílu za částku 1 mil. Kč (přičemž

jeho část nemovitosti je prý neopravená) a že poté soud přikázal

podíl stěžovatelů do výlučného vlastnictví P. E. za cenu téměř

poloviční, která podle názoru stěžovatelů není v žádném případě

cenou tržní. Tuto nabídku prý měl soud vzít v úvahu, neboť

nabízená cena je cenou přiměřenou, za niž by bylo možno nemovitost

prodat. (Pozn.: Je zřejmě míněn spoluvlastnický podíl.)

V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že zmiňovaná

analýza realitní kanceláře sice nemohla být považována za

regulérní znalecký posudek, avšak vzhledem k jejímu obsahu prý

soud neměl a nemohl odmítnout návrh stěžovatelů na ustanovení

dalšího znalce, který by soudu pomohl spravedlivě rozhodnout za

situace, kdy existovaly dva téměř zcela odlišné posudky. Tím, že

soud tento návrh na provedení dalšího důkazu odmítl, prý došlo

k odepření práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1

Listiny.

Proto stěžovatelé navrhli, aby byl citovaný rozsudek

krajského soudu zrušen, a prohlásili, že trvají na ústním jednání

před Ústavním soudem.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic

nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský

soud v Hradci Králové, dále Okresní soud v J. a vedlejší účastník

P. E.

Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost

směřuje proti hodnocení důkazů soudem a ohledně bližšího

odůvodnění odkázal na napadený rozsudek. Soud navrhuje zamítnutí

ústavní stížnosti a souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Okresní soud v J. k námitkám stěžovatelů sdělil, že

skutečnost, že "náležitě neodůvodnil" výši vypořádacího podílu

neznamená, že došlo k porušení základního práva stěžovatelů

- práva na vlastnictví. Zároveň soud nesouhlasil s názorem, že

v otázce vypořádací ceny došlo k zásadnímu pochybení, neboť způsob

stanovení vypořádacího podílu odpovídal stávající soudní praxi,

tzn. vycházel z tržní ceny v místě obvyklé. K odhadu tržní ceny,

provedenému znalcem ing. M. J., neměli stěžovatelé v průběhu

soudního řízení žádné námitky, přestože byli vyzváni, aby se ke

znaleckému posudku vyjádřili, a proto s ní zřejmě souhlasili.

O tom prý svědčí i skutečnost, že proti stanovené tržní ceně

a proti odůvodnění vypořádacího podílu stěžovatelé nic nenamítali

ani v podaném odvolání. Podle názoru okresního soudu jsou oba

rozsudky v souladu s Ústavou i s Listinou. Okresní soud konečně

uvedl, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

P. E. jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti uvedl, že

důvodem podání návrhu na zrušení a vypořádání podílového

spoluvlastnictví předmětné nemovitosti byla skutečnost, že

stěžovatelé bez jeho vědomí a bez vyjádření stavebního úřadu

z bytu v přízemí vytvořili nebytové prostory, jichž využívali

k podnikatelským aktivitám. Tím prý došlo k přímému zásahu do

vlastnictví vedlejšího účastníka. Ohledně ceny nemovitosti,

stanovené soudním znalcem, P. E. upozornil na protokol ze soudního

jednání ze dne 30. 10. 1995, při němž byl znalecký posudek čten

a účastníci k němu neměli námitky. Výši vypořádacího podílu

stěžovatelé údajně nezpochybnili ani v podaném odvolání proti

rozsudku okresního soudu a analýza realitní kanceláře Ideal

Reality J. je prý nesprávná a byla udělána "na zakázku". Nabídku

na odkoupení jeho vlastnického podílu, učiněnou těsně před

zahájením jednání, prý P. E. nemohl akceptovat, neboť v předmětném

domě bydlí celá jeho rodina a má k němu těsný osobní vztah.

Vedlejší účastník zásadně nesouhlasí s tvrzeními stěžovatelů, že

bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a vlastnické

právo. Stěžovatelé převzali vypořádací podíl v celém rozsahu

a podanou ústavní stížností prý pouze sledují snahu o jiné řešení

podílového spoluvlastnictví. Přezíravý postup stěžovatelů údajně

dokumentuje i přípis obchodní společnosti Mega plus, s.r.o.,

z něhož vyplývá, že tato firma se stěžovateli uzavřela bez vědomí

P. E. nájemní smlouvu a v přízemí předmětné nemovitosti vyvíjí své

podnikatelské aktivity. Z uvedených důvodů P. E. navrhuje

odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Vedlejší účastník souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají údajné

porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1

Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení

v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy,

pokud by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena

možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu,

popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu,

eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný

(srov. např. nález I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky:

Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H. Beck Praha, 1994, str.

273). Nic takového se však v souzené věci nestalo a Ústavní soud

proto konstatuje, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.

Stěžovatelé dále namítají, že obecné soudy svým postupem

porušily zásadu rovnosti účastníků, zakotvenou v čl. 37 odst. 3

Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy vycházející z obecného principu

rovnosti v důstojnosti i v právech podle čl. 1 Listiny. K tomuto

porušení mělo dojít tím, že v průběhu řízení před soudem

stěžovatelé P. E. nabídli odkoupení jeho spoluvlastnického podílu

za 1 mil. Kč a když P. E. tuto nabídku odmítl, přikázal okresní

soud podíl stěžovatelů do výlučného vlastnictví P. E. za cenu

téměř poloviční, která prý není cenou tržní. Ústavní soud však

i v této otázce respektuje skutečnost, že není součástí soustavy

obecných soudů a že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat důkazy

jimi provedené. Náhrada za spoluvlastnický podíl, kterou soudy

přikázaly P. E. uhradit stěžovatelům, vycházela ze znaleckého

posudku soudního znalce ing. M. J. Podle tohoto posudku činí

úřední hodnota nemovitosti 1 051 820 Kč a tržní cena, stanovená

metodou výnosu z dosažitelného nájemného, částku 1 277 710 Kč, tj.

121,7 procent ceny úřední. Ani okresní, ani odvolací soud

neshledaly důvod, proč by tento posudek měly zpochybnit. Sami

stěžovatelé výši přikázané náhrady napadli až v řízení před

krajským soudem, kdy poukázali zejména na analýzu společnosti

Ideal Reality J., na jejímž základě požadovali vypracování nového

znaleckého posudku. Podle zmíněné analýzy byla prodejní cena

předmětné nemovitosti odhadnuta na 2,1 - 2,3 mil. Kč.

Stěžovatelé se dopouštějí omylu, když tvrdí, že způsob

stanovení vypořádacího podílu je v tomto případě v příkrém rozporu

se současnou praxí obecných soudů i Ústavního soudu, jestliže jako

důkaz tohoto tvrzení uvádějí výše citovaná rozhodnutí Krajského

soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Praze. Z obou

rozhodnutí lze totiž pouze dovodit, že přiměřená náhrada má

odpovídat tržní ceně nemovitostí, a nikoliv pouze příslušným

cenovým předpisům. Tato "současná praxe" však nebyla v řízení před

obecnými soudy nijak ignorována, neboť znalecký posudek ing. M. J.

se zabýval jak určením úřední ceny předmětné nemovitosti, tak

i určením ceny tržní. Skutečnost, že při stanovení tržní ceny

znalec vycházel z metody výnosu z dosažitelného nájemného

a nepoužil metody jiné, v žádném případě sama o sobě nepředstavuje

porušení "současné praxe" obecných soudů, jak namítají stěžovatelé

a přirozeně nezakládá ani porušení základních práv a svobod, na

něž se odvolávají.

Podle ustanovení § 120 občanského soudního řádu (dále jen

o.s.ř.) jsou sice účastníci povinni označit důkazy k prokázání

svých tvrzení, avšak o tom, které z navrhovaných důkazů provede,

rozhoduje soud. Ten pak také podle své úvahy ve smyslu ustanovení

§ 132 o.s.ř. důkazy hodnotí, a to každý z nich jednotlivě

i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud tedy krajský soud na návrh

vypracovat nový znalecký posudek nepřistoupil a spokojil se se

znaleckým posudkem existujícím, nelze z toho dovozovat, že by tím

porušil zákon, či dokonce základní práva stěžovatelů, jichž se

dovolávají. Jak již totiž dříve Ústavní soud konstatoval,

"jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely

dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního

soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy,

kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (nález III. ÚS

23/93, tamtéž, str. 41). Popsaný postup krajského soudu není

v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu, podle níž jsou soudy

povinny vyjádřit se ke všem navrženým důkazům. Jak vyplývá

z obsahu spisu, krajský soud otázku možnosti vypracování nového

znaleckého posudku posoudil, v rozsudku se k ní vyjádřil a pokud

došel k závěru, že návrh na vypracování nového posudku je účelový

a nadbytečný, není v souzené věci důvodu, aby Ústavní soud tento

závěr z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele

zpochybňoval. Uvedené stanovisko lze podepřít i zjištěním obecných

soudů, že stěžovatelé sami bez souhlasu stavebního úřadu změnili

některé bytové prostory v domě na prostory nebytové; je zřejmé, že

tato skutečnost - tedy údajná existence bytových a nebytových

prostor v domě - by výrazně ovlivnila cenu nemovitosti a tím

i výsledek znaleckého posudku.

Ústavní soud dále přezkoumal, zda byl soudní proces

spravedlivý jako celek. Ani z tohoto hlediska neshledal žádné

pochybení, neboť řízení bylo veřejné, obě strany měly právo

vyjadřovat se k jednotlivým důkazům, navrhovaly důkazy vlastní

a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž

není důvodu se domnívat, že by v souzené věci nepostupovaly

nezávisle a nestranně. Proto Ústavní soud neshledal ani porušení

čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku, že

napadenými rozsudky došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny

nebo čl. 4 odst. 4 Listiny. Obecné soudy postupovaly v souladu

s ustanovením § 142 občanského zákoníku, když zrušily

spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, jestliže mezi

účastníky nedošlo k dohodě a rozdělení věci nebylo dobře možné. To

ostatně nezpochybňují ani sami stěžovatelé a jejich ústavní

stížnost směřuje pouze proti způsobu stanovení vypořádací ceny.

Ústavní soud rovněž neshledal důvod k námitce, že by způsobem

stanovení vypořádací ceny byla porušena podstata a smysl mezí

základních práv a svobod (čl. 4 Listiny) nebo že by bylo porušeno

vlastnické právo stěžovatelů (čl. 11 odst. 1 Listiny). Ohledně

údajného porušení čl. 11 odst. 4 Listiny se stěžovatelé dopouštějí

omylu, neboť institut zrušení podílového spoluvlastnictví nelze

zaměňovat s právním institutem vyvlastnění ve veřejném zájmu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud došel k závěru,

že napadenými rozsudky okresního a krajského soudu nebyla porušena

citovaná základní práva a svobody stěžovatelů. Protože ani Ústavní

soud sám neshledal, že by došlo k porušení jiných základních práv

nebo svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy, byla ústavní stížnost zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. března 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru