Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2775/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípust... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
dovolání/důvody
stížnost
petit
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2775.10.1
Datum podání24.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 265b odst.1 písm.g, § 322 odst.3, § 105

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2775/10 ze dne 10. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. J. L., zastoupené Mgr. Jiřím Brožem, advokátem, se sídlem V Jámě 1, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 40 T 2/2009, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 2 To 91/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 594/2010, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2010, stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 40 T 2/2009 (dále jen "rozsudek krajského soudu"). Rovněž napadla rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 2 To 91/2009 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž byl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušen a stěžovatelka byl shledána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 594/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění odebírala v období od 31. 8. 2002 do 27. 4. 2005 zboží a nechala provádět stavební práce, ačkoliv věděla, že její závazky jsou v rozhodném období vyšší než její pohledávky a že je permanentně předlužena a nedisponuje dostatečnými finančními prostředky na úhradu odebraného zboží a stavebních prací a že faktury za dodané zboží, respektive provedené práce ve lhůtách splatnosti včas a řádně neuhradí, přičemž podstatné skutečnosti o své špatné ekonomické situaci svým dodavatelům zamlčela a takto neuhrazením 280 faktur způsobila škodu v celkové výši 14.709.289,70 Kč.

Stěžovatelka především zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Tvrdí, že se sice dostala do finančních obtíží spočívajících v nedostatku "hotovostních" finančních prostředků, avšak téměř po celé období uvedené v rozhodnutí obecných soudů nebyla předlužena, kdy ke zhoršení její finanční situace došlo až k jeho konci, kdy byl současně podán návrh na konkurs. Soudy vyšly ze znaleckého posudku Mgr. J. L., ač ze strany této znalkyně došlo k závažným pochybením, konkrétně přestože stěžovatelka podnikala jako osoba samostatně výdělečně činná, která ručí v případě úpadku za závazky vzniklé v rámci podnikání veškerým osobním majetkem, znalkyně nevzala v úvahu hodnotu veškerého majetku stěžovatelky, zejména potom rodinného domu s vybavením a všech tří lékáren včetně vybavení a zásob, a naopak zahrnula do pasiv, respektive splatných dluhů stěžovatelky, i celou výši úvěru poskytnutého stěžovatelce ze strany ČSOB a.s., přestože tento dluh nebyl ve sledovaném období celý splatný (splatné byly pouze pravidelné splátky, které byly ze strany stěžovatelky hrazeny). Pokud by byl akceptován postup znalkyně jako správný, došlo by v konečném důsledku k situaci, kdy by všechny podnikatelské subjekty byly v okamžiku přijetí úvěru převyšujícího jejich majetek předluženy a povinny podat návrh na prohlášení konkursu na jejich majetek. Financování podnikatelské činnosti prostřednictvím cizích zdrojů je však naprosto běžné a uvedený důsledek s ním spojen není. S námitkami v tomto směru se krajský soud nevypořádal a též odůvodnění soudu vrchního stěžovatelka považuje za nedostatečné, přičemž odkazuje na revizní znalecký posudek zpracovaný na její žádost znaleckým ústavem Česká znalecká a.s.. Pokud stěžovatelka nebyla předlužena, nemohla o této situaci logicky vědět a ani informovat dodavatele. Dodavatelé stěžovatelky nicméně měli vždy přesný přehled o jejích finančních možnostech, kdy je absurdní se domnívat, že by stěžovatelce po celou sledovanou dobu dodávali zboží tzv. "na dluh". Zločinu podvodu se z těchto důvodů dopustit nemohla.

Nesprávně byla dle stěžovatelky též stanovena výše škody, která měla jejím jednáním vzniknout. Byla totiž určena prostým součtem všech údajně nezaplacených faktur vystavených poškozenými, aniž by soudy zkoumaly, zda jednotlivé faktury byly vydány oprávněně či nikoli nebo zda byly ze strany stěžovatelky zpochybněny. Do celkové výše škody soudy zahrnují i faktury, které již byly, jak vyplývá z výpovědí jednotlivých svědků, prokazatelně uhrazeny a nemohla tak vzniknout žádná škoda. Konkrétně u společnosti Alliance Healthcare s. r. o. je v rozsudku vrchního soudu vyčíslena škoda ve výši 1.527.532,91 Kč, ač na straně 29 tohoto rozsudku je výslovně uvedeno, že z původní pohledávky ve výši 1.914.337,73 Kč byla v rámci exekučního řízení této společnosti uhrazena částka ve výši 1.264.011,10 Kč a společnost se tedy přihlásila do konkursního řízení pouze s částkou ve výši 650.326,63 Kč, a u společnosti GEHE Pharma s. r. o. je v rozsudku vrchního soudu vyčíslena škoda ve výši 385.578,20 Kč, ač na straně 31 tohoto rozsudku je výslovně uvedeno, že v roce 2004 mimo běžné úhrady v rámci podnikatelské činnosti byla v rámci exekučního řízení této společnosti uhrazena částka ve výši 489.869,30 Kč a společnost se přihlásila do konkursního řízeni pouze s částkou ve výši 171.917,73 Kč, a u společnosti ELSO system spol. s r. o. je v rozsudku vrchního soudu vyčíslena škoda ve výši 485.742 Kč, ač na straně 35 tohoto rozsudku je výslovně uvedeno, že žalovaná uhradila této společnosti další částky ve výši 135 tisíc Kč a 85 tisíc Kč. V případě faktur vystavených společností Z. K. - DROSTAV v celkové výši 1.022.049 Kč stěžovatelka v soudním řízení uvedla, že je neuznává ani co do důvodu, ani co do výše. Oprávněnost těchto faktur potom neměla být zkoumána v rámci trestního řízení, ale v rámci standardního obchodního sporu mezi stěžovatelkou a uvedeným dodavatelem, kdy výše takových nezaplacených faktur nemůže být započítána do výše údajné škody způsobené stěžovatelkou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti také poukazuje za zásadu subsidiarity trestní represe, kdy je přesvědčena, že vztah mezi ní a jednotlivými dodavateli je vztahem vyplývajících z jednotlivých kupních smluv, respektive smluv o dílo, a měl být řešen prioritně právem civilním, případně i konkursním, nikoli však souběžně prostředky práva trestního.

Další pochybení stěžovatelka spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval krajský soud, kdy vzhledem k tomu, že ke spáchání trestného činu mělo dojít v okrese Uherské Hradiště, kde je rovněž bydliště stěžovatelky, ve věci měla rozhodovat pobočka tohoto soudu ve Zlíně. Námitku stěžovatelky však krajský soud nepřijal a usnesením ze dne 15. 4. 2009 rozhodl, že věc nepředloží nadřízenému soudu k rozhodnutí. Tím došlo k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce.

Stěžovatelka též brojí proti tomu, že Nejvyšší soud se nezabýval některými jejími námitkami. Nejvyšší soud v řízení o dovolání nepřipouští revizi skutkových zjištění, takto restriktivní výklad dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") však stěžovala považuje za nesprávný a porušující její právo na účinné opravné prostředky specifikované v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který stanoví, že každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné prostředky nápravy před národním orgánem.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvádí, že jí (ani jejímu právnímu zástupci) do dnešního dne nebylo doručeno rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žádost o odklad výkonu trestu. Tím jí bylo znemožněno podat proti zamítavému rozhodnutí stížnost, jež má dle § 322 odst. 3 trestního řádu odkladný účinek.

V uvedených pochybeních stěžovatelka shledává porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud toliko odkázal na odůvodnění ústavních stížností napadených rozhodnutí.

Krajské státní zastupitelství v Brně pouze konstatovalo, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje obhajobu opakovaně odmítnutou nalézacím i odvolacím soudem.

Vrchní soud vyjádřil názor, že skutkovými zjištěními v dané trestní věci se podrobně zabýval, k výhradám stěžovatelky proti znaleckému posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vyjádřil a rovněž se zabýval i výší škody, kterou stěžovatelka svým trestným jednáním způsobila. Správnost závěrů odvolacího soudu byla shledána i Nejvyšším soudem (str. 12-13 jeho usnesení). Argumenty uvedené v ústavní stížnosti vytrhávají pouze určité důkazy z kontextu velkého počtu dalších důkazů, které podrobili hodnotící činnosti. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyjádřil přesvědčení, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 40 T 2/2009 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Rozsudek krajského soudu již byl zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vychází ze své verze skutkového děje, která však byla provedeným dokazováním vyvrácena. Z něj, na rozdíl od tvrzení stěžovatelky, vyplynula existence jejího dlouhodobého předlužení a skutečnost, že si musela být vědoma, že faktury za dodané zboží, respektive provedené práce, ve lhůtách splatnosti včas a řádně neuhradí. Stěžovatelka zpochybňuje správnost závěrů znaleckého posudku Mgr. J. L., nicméně tento byl předmětem řádného hodnocení obecných soudů, přičemž znalkyně objasnila, jaký majetek (přičemž se jednalo i o nemovitost stěžovatelky) při svých závěrech zohledňovala (viz např. str. 37-38 rozsudku vrchního soudu). Nadto tento posudek není zdaleka jediným podkladem, ze kterého obecné soudy vyšly, kdy je nutno odkázat též např. na výpovědi ze strany poškozených subjektů či osob, které se stěžovatelkou spolupracovaly. Obecné soudy přitom podrobně vyčíslily i výši způsobené škody, neboť Ústavní soudu považuje za vhodné ve shodě s Nejvyšším soudem (viz str. 13 jeho usnesení) zdůraznit, že nelze ztotožňovat výši škody jakožto znaku příslušné skutkové podstaty trestného činu s částkou, kterou poškozený subjekt posléze, v období po dokonání trestného činu, uplatní v konkurzním řízení. Není možno přisvědčit ani stěžovatelčinu názoru, že v trestním řízení by neměla být zkoumána oprávněnost faktur, kdy posuzování předběžných otázek orgány činnými v trestním řízení je naopak běžnou součástí trestního procesu.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelky a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Pokud jde o stěžovatelčin poukaz na subsidiaritu trestní represe, tento by mohl být případným toliko v případě verze skutkového děje předkládaného stěžovatelkou, která však, jak již bylo uvedeno výše, byla v řízení vyvrácena.

Se stěžovatelčiným nesouhlasem s místní příslušnosti krajského soudu se podrobně vypořádal vrchní soud na str. 27-28 svého rozsudku a na jeho odůvodnění v tomto směru Ústavní soud pro stručnost plně odkazuje.

Stejně tak nelze přisvědčit ani stěžovatelčině námitce proti procesnímu postupu Nejvyššího soudu. Jestliže Nejvyšší soud nepodřadil její námitky pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení") pak pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný.

Pokud jde o stěžovatelkou uváděné nedoručení rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Námitkám, které neměly vztah k navrhovanému petitu, se tedy věnovat nemohl.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru