Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 277/98Usnesení ÚS ze dne 28.07.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.277.98
Datum podání16.06.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1992 Sb., § 6, § 8


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 277/98 ze dne 28. 7. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I.. ÚS 277/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., zastoupené advokátkou JUDr. D.N., proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 3. 5. 1995, č.j. 6 C 87/92-83, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 1996, č.j. 14 Co 546/95-99, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1998, č.j. 2 Cdon 273/97-112,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalovanému Střednímu odbornému učilišti kožešnickému v H. se žádostí, aby byl žalovaný uznán povinným uzavřít s ní dohodu o vydání v rozsudku specifikovaných nemovitostí.

Tento rozsudek potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský

I. Ú5 277/98

soud v Hradci Králové, který zároveň nevyhověl návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání, neboť neshledal, že by se jednalo o věc zásadního právního významu.

Citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatelka se dovolávala přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle něhož je dovolání přípustné, "jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam." Nejvyšší soud ČR však v souzené věci naplnění citovaného ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. neshledal a dovolání jako nepřípustné odmítl.

V záhlaví uvedená rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní zejména stručně popsala dosavadní řízení a uvedla, že v souzené věci "došlo ke zjevnému porušení práv ... na zákonné rozhodnutí ve věci tím, že bylo neodůvodněně řízení prodlužováno, předložené důkazy byly neobjektivně hodnoceny, na závazná právní rozhodnutí ve věcech správních a dědictví nebyl brán zřetel a bylo rozhodováno v rozporu s nimi, nebyl spolehlivě zjištěn skutečný stav věci". Proto navrhla, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jen dovolání přípustné podle občanského soudního řádu je posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnosti (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, C.H. Beck Praha 1995, str. 311). V souzené věci však dovolání připuštěno nebylo a stěžovatelka proto měla - z důvodu procesní jistoty - vedle dovolání podat i ústavní stížnost. To však stěžovatelka neučinila.

2

I. ÚS 277/98

Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v té části, napadající citované rozsudky Okresního soudu v Chrudimi a Krajského soudu v Hradci Králové, podána po lhůtě stanovené zákonem, neboť byla podána dne 14. 6. 1998, zatímco napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nabyl právní moci - jak vyplývá z přípisu Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 7. 1998 - již dne 1. 7. 1996; z ustanovení § 159 odst. 1 o.s.ř. je zřejmé, že v právní moci je takový rozsudek, který byl doručen a jejž již nelze napadnout odvoláním.

Pokud jde o část ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud konstatuje, že tímto usnesením nebyla v souzené věci porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Dovolací soud se v něm totiž zabýval toliko otázkou přípustnosti dovolání, tedy otázkou ryze procesní, a dospěl k závěru, že dovolání v tomto případě přípustné nebylo. Ústavní soud neshledal v této konkrétní věci důvod k tomu, aby daný závěr z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. V této souvislosti odkazuje na svoji judikaturu, z níž plyne, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat dokazování ani právní závěry obecných soudů. Tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 1998

JUDr. Vladimír Paul

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru