Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 277/96Nález ÚS ze dne 22.10.1996K podmínkám výkonu pasivního volebního práva (in casu pro kandidáty do Senátu stran prokázání státního občanství)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelPOLITICKÁ / VOLEBNÍ STRANA
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoKlokočka Vladimír
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
Věcný rejstříkpresumpce/správnosti
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 106/6 SbNU 261
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.277.96
Datum podání12.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 22, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

247/1995 Sb., § 61 odst.3, § 16, § 61 odst.4 písm.a

40/1993 Sb., § 20

41/1993 Sb., § 3 odst.3 písm.a

74/1996 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 200m, § 250m


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 277/96 ze dne 22. 10. 1996

N 106/6 SbNU 261

K podmínkám výkonu pasivního volebního práva (in casu pro kandidáty do Senátu stran prokázání státního občanství)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dnešního dne v senátě ve

věci ústavní stížnosti stěžovatele Strany drobných podnikatelů,

zastoupeného JUDr. H. T., proti usnesení Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. Ovs 90/96/Št, ve spojení

s rozhodnutím Ústřední volební komise ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK

276/1996, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 10.

1996, sp. zn. Ovs 90/96/Št, a rozhodnutí Ústřední volební komise

ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 276/1996, sezrušují.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu ČR dne 12. 10.

1996 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze

dne 7. 10. 1996, sp. zn. Ovs 90/96/Št, kterým byl zamítnut návrh

na registraci Z. Š. jako kandidáta pro volby do Senátu Parlamentu

ČR ve volebním obvodu č. 25. Přihlášku k registraci odmítla

Obvodní volební komise v Praze 6 a následně i Ústřední volební

komise svým rozhodnutím ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 276/1996.

Všechny tyto orgány jako důvod odmítnutí registrace uvedly, že

přihláška neobsahovala doklad o státním občanství České republiky.

Obvodní volební komise uvedla, že podaná přihláška neobsahovala ve

dvojím vyhotovení ověřený doklad o státním občanství podle § 61

odst. 4 písm. a) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu

ČR. Ústřední volební komise svým rozhodnutím ze dne 27. 9. 1996,

čj. ÚVK 276/1996, toto rozhodnutí obvodní volební komise potvrdila

a uvedla, že podle § 61 odst. 4 písm. a) zákona č. 247/1995 Sb.

přihláška k registraci musí obsahovat doklad o státním občanství.

Dokladem, kterým se prokazuje české státní občanství, je podle

zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství

ČR, také občanský průkaz, který však nelze přiložit k přihlášce ve

dvojím vyhotovení, jak to ukládá zákon č. 247/1995 Sb. v § 61

odst. 3. Podle Ústřední volební komise tedy nestačí předložení

občanského průkazu před zapisovatelem obvodní volební komise,

doklad o státním občanství musí sama přihláška obsahovat. Dále

ověření státního občanství před zapisovatelem obvodní volební

komise není forma ověřování, kterou připouštějí právní předpisy

(zákon č. 41/1993 Sb.).

Stěžovatel ve svém odvolání proti rozhodnutí Ústřední volební

komise uvedl, že namítaný formální, nikoliv věcný, nedostatek

odstranil doložením osvědčení o státní občanství ČR jeho řádně

ověřenou kopií a požádal, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl

o registraci kladně.

Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 7. 10. 1996 návrh na

zaregistrování kandidáta Z. Š. zamítl. Vyslovil souhlas s uvedenou

argumentací Ústřední volební komise a soustředil se na

interpretaci ustanovení § 61 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb.,

především na to, že přihláška k registraci se podává zapisovateli

obvodní volební komise ve dvojím vyhotovení včetně předepsaných

náležitostí. Z toho údajně logicky vyplývá, že obligatorní

náležitosti přihlášky musí být předloženy v podobě listinné, což

se vztahuje i na doklad o státním občanství, a nepostačuje, aby

kandidát státní občanství jen prokázal před příslušnou volební

komisí. Nejvyšší soud dále konstatoval, že k návrhu na registraci

byla připojena fotokopie občanského průkazu kandidáta (str. 2 až

5), k níž byl připojen dovětek: "Souhlasí s originálem OP č.

275827 AH, 16. 9. 1996", který byl opatřen razítkem Obvodní

volební komise volebního obvodu č. 25 se sídlem v Praze 6

a nečitelným podpisem. K tomu uvedl Nejvyšší soud ČR, že kopii

občanského průkazu nelze ověřovat ve smyslu § 3 odst. 3 písm. a)

zákona č. 41/1993 Sb. a dospěl k závěru, že zákon č. 40/1993 Sb.,

o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, v § 20 odst. 1 sice

uvádí, že státní občanství se prokazuje mimo jiné též občanským

průkazem, ale pro účely přihlášky k registraci tak, jak vyplývají

z § 61 odst. 3 a 4 zákona č. 247/1995 Sb., takový způsob

prokazování státního občanství nepřichází v úvahu. Ke skutečnosti,

že bylo dodatečně předloženo osvědčení o státním občanství ze dne

2. 10. 1996, vydané Obvodním úřadem pro Prahu 6, nemohl Nejvyšší

soud přihlédnout, protože se tak stalo po uplynutí lhůty podle §

61 odst. 3 a 5 věta druhá zákona.

Stěžovatel ve svém podání podotýká, že v zákoně č. 247/1995

Sb., ani v prováděcí vyhlášce Ministerstva vnitra č. 74/1996 Sb.,

v § 13 odst. 1, není stanoveno, jak má být státní občanství

prokazováno, ani v příloze I. není o dokladu o státním občanství

žádná zmínka. Nesouhlasí s interpretací ustanovení § 61 odst. 4

písm. a) zákona č. 247/1995 Sb., že součástí přihlášky je doklad

o státním občanství ve formě písemného osvědčení, protože nic

takového výslovně v uvedeném zákoně ani v jiném souvisejícím

předpise není uvedeno. Má za to, že státní občanství kandidáta

bylo při podání přihlášky k registraci řádně prokázáno a následně

ještě navíc doloženo písemným osvědčením, takže veškeré požadavky

§ 61 zákona č. 247/1995 Sb. byly splněny.

Stěžovatel v důsledku shora uvedeného má za to, že jiný, tj.

extenzívní výklad § 61 zákona č. 247/1995 Sb., konkretizující

povinnost kandidátů, není podle názoru Ústřední volební komise

i Nejvyššího soudu ČR v zákoně jednoznačně zakotven a tak došlo

pouhým výkladem k porušení zákonných práv a svobod stěžovatele

a subjektu ucházejícího se o kandidaturu ve volbách do Senátu

Parlamentu České republiky. Stěžovatel proto navrhl svou ústavní

stížností zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky.

Ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 1996 se

uvádí, že své rozhodnutí pokládá za správné a odpovídající zákonu

o volbách. Rozvádí podrobněji důvody svého rozhodnutí ze dne 7.

10. 1996, má za to, že ustanovení § 61 odst. 4 není sporné a že

jeho výklad zákona č. 247/1995 Sb. a zákonů souvisejících byl

činěn ve prospěch a ve smyslu těchto zákonů.

Ústřední volební komise předložila Ústavnímu soudu své

vyjádření ze dne 18. 10. 1996. Konstatovala, že rozhodnutí obvodní

volební komise bylo vydáno v souladu se zákonem a znovu zdůraznila

důvody svého rozhodnutí ze dne 27. 9. 1996.

Ústavní soud ČR v rámci předložené ústavní stížnosti

zhodnotil průběh projednávání registrace stěžovatele a kandidáta

pro volby do Senátu Parlamentu ČR v jednotlivých etapách

posuzování přihlášky k registraci a dospěl k závěru, že stanovisko

Ústavního soudu ČR musí vycházet z čl. 22 Listiny základních práv

a svobod, který se vztahuje na výkon politických práv a stanoví,

že zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad

a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž

politických sil v demokratické společnosti. Z toho vyplývá, že

nejasná či sporná ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR

i zákonů souvisejících musí být vykládána a používána ve prospěch

účelu a smyslu těchto zákonů. Účelem zákona o volbách do

Parlamentu ČR je upravit základní politické právo volit a být

volen a jeho ustanovení vykládána a aplikována tak, aby při

zachování garance řádného průběhu voleb neomezovala zbytečně práva

voličů a jejich realizaci neznesnadňovala. To ostatně vyplývá

i z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, že při

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být

šetřeno jejich podstaty a smyslu.

Ústavní soud ČR proto, jsa sám vázán ustanovením citovaného

čl. 4 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod, nemohl dospět

k jinému závěru, než že ústavní stížnost je důvodná.

V posuzovaném případě všechny zúčastněné orgány státu

považovaly za rozhodující otázku, zda občanský průkaz je či není

dostatečným dokladem o existenci státního občanství České

republiky jeho držitele. Přitom dospěly k názoru, že pro účely

registrace kandidátů pro volby do Senátu Parlamentu ČR je dokladem

nedostatečným, a to přesto, že zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání

a pozbývání státního občanství ČR, tento doklad výslovně jako

doklad prokazující státní občanství ČR v § 20 uvádí a zákon

o volbách do Parlamentu ČR se na toto ustanovení u § 61 odst. 4

písm. a) odvolává, a to v poznámce 7. Argumentace všech těchto

orgánů spočívá v tom, že občanský průkaz je specifickým dokladem,

který nelze předložit v požadovaném dvojím vyhotovení, nebo že

občanský průkaz je dokladem, jehož kopii není možné ověřit podle

zákona č. 41/1993 Sb. apod. Tímto výkladem orgány aplikující právo

povýšily hlediska vhodnosti či praktičnosti nad zákon a především

nad ústavní principy, když nesoulad některých zákonných ustanovení

a jejich interpretace přičítají k tíži toho, kdo realizuje svá

ústavní práva. Občanský průkaz je veřejnou listinou, pro kterou

platí presumpce správnosti. Platí tedy, že obsah osvědčení

odpovídá skutečnosti, pokud by nebyl prokázán opak. Je sice možné,

že volebním komisím by se lépe pracovalo s dokladem, který lze

kopírovat, ověřovat apod., jako je tomu např. u osvědčení

o státním občanství. To však nemění nic na tom, že postup, který

stěžovatel zvolil, požadavky zákona splňuje. Ke stejnému závěru

dospěl již Ústavní soud i ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS

275/96.

Nelze tedy než konstatovat, že již od samého počátku nebylo

a ani nemohlo být pochyb o tom, že státní občanství ČR kandidát

jako podmínku volitelnosti prokázal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ČR zrušil citované

usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1996, jakož

i rozhodnutí Ústřední volební komise, které předcházelo.

Ústavní soud posoudil v závěru ještě ustanovení § 64 odst.

1 zákona č. 247/1995 Sb., které stanoví pro dokončení registrace

třicetidenní lhůtu před stanoveným termínem voleb. Ústavní soud

konstatuje, že tato lhůta podle výslovného ustanovení platí pro

obecné soudy a nemá dopad na rozhodování Ústavního soudu, který

rozhoduje o tom, zda byly porušeny ústavní zákony či nikoli.

Ústavní soud je při rozhodování o ústavních stížnostech

soudem kasačním, nerozhoduje tudíž ve věci samé, na rozdíl od

Nejvyššího soudu, jenž podle § 200m o. s. ř. rozhoduje přímo

o zaregistrování kandidáta. K registraci obvodní volební komisí

dochází na základě tohoto rozhodnutí, po kasačním rozhodnutí

Ústavního soudu, teprve k projednání přihlášky Ústřední volební

komisí a po něm k registraci obvodní volební komisí.

Ústavní soud se v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR a Ústřední volební komise nezabývá porušením

běžného zákona, v souzené věci zákona č. 247/1995 Sb., leč toliko

tím, zda uvedenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno

základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavním zákonem

nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Nejde tedy

o běžné řízení soudní, nýbrž o řízení zcela jiného druhu, jehož

účel nelze srovnávat s účelem řízení, která probíhají před

obecnými soudy.

Ústavní soud již v jiných souvisejících nálezech zdůraznil,

že výklad zákona o volbách do Parlamentu ČR ve znění a doplnění

některých dalších zákonů je třeba podřídit základnímu ústavnímu

principu, z něhož se odvíjí právní reglementace volebního práva

v České republice. Tento princip je vyjádřen zejména v článku 22

Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná úprava

politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat

a ochraňovat svobodnou soutěž politických stran v demokratické

společnosti. Z toho vyplývá, že citovaný zákon č. 247/1995 Sb.,

včetně jeho omezujících ustanovení, je třeba interpretovat tak,

aby byla - byť při splnění požadavku právní jistoty - zajištěna co

nejširší účast občanů volících i volených ve volbách do

zastupitelských sborů republiky.

Tento nález Ústavního soudu ČR, kterým bylo rozhodnuto, že

byla porušena Listina základních práv a svobod, která tvoří

součást ústavního pořádku České republiky, je vykonatelný dnem

doručení jeho vyhotovení účastníkům. Ústřední volební komise

a obvodní volební komise pro Prahu 6 tedy odstraní důsledky výše

zmíněného porušení a provede registraci stěžovatelova kandidáta

nejpozději do 25. října 1996, a to i po lhůtě třiceti dnů přede

dnem voleb. Z hlediska ústavního nutno považovat za mezní termín

registrace lhůtu garantující rovnost šancí jednotlivých kandidátů,

tj. lhůtu podle § 16 volebního zákona.

Podle čl. 89 Ústavy České republiky jsou vykonatelná

rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se

nelze odvolat.

V Brně dne 22. října 1996

ODLIŠNÉ STANOVISKO soudce JUDr. Vladimíra Klokočky k odůvodnění nálezu:

Toto odlišné stanovisko se týká závažné otázky, totiž posouzení povahy a dosahu ustanovení o 30 denní lhůtě v § 64 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. , o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů ze dne 27. 9. 1995.

Zákon č. 247/1995 Sb. (dále: volební zákon) určuje pro registraci kandidátů pro volby do Senátu v čl. 64 odst. 1 tyto lhůty:

a) lhůtu nejpozději 45 dnů před dnem voleb pro všechny řádně přihlášené kandidáty;

b) možnost registrace i po této lhůtě, a to pro případy, že k registraci dojde na základě rozhodnutí Ústřední volební komise o odvolání ( § 62 odst. 3 volebního zákona ) nebo na základě rozhodnutí soudu podle zvláštního zákona; i v tomto případě nejpozději však do 30 dnů před dnem voleb.

Z formulace zákona vyplývá, že lhůta 30 dnů je generelní, obecně platnou a nepřekročitelnou hranicí pro všechny případy, uvedené sub. b). Ze zákona dále vyplývá, že formulaci "na základě rozhodnutí soudu podle zvláštního zákona" nelze chápat tak, že se z rozhodování soudu vyčlení soudní ochrana ústavnosti. Nález Ústavního soudu, kterým se ruší usnesení Nejvyššího soudu, je poslední fází a ukončením rozhodovacího procesu, který před tím u Nejvyššího soudu probíhal a nemůže být proto interpretován jako cosi jiného, co lze od rozhodovacího procesu zcela oddělit. Ostatně i Ústavní soud rozhoduje podle zvláštního zákona.

V důsledku toho vzniká po posledních nálezech Ústavního soudu, kterými se zrušila usnesení Nejvyššího soudu o zamítnutí registrace kandidátů v senátních volbách, zvláštní situace, kdy někteří kandidáti z těch, co se odvolali, mohli ještě být zaregistrováni před početím 30 denní výlučné lhůty dle § 64 volebního zákona , zatímco jiní, jejichž ústavní stížnosti bylo rovněž vyhověno zaregistrováni býti nemohou, protože výlučná lhůta 30 dnů je již v běhu. Uvedená situace vyžaduje ústavně konformní řešení odstraněním této překážky.

Ústavní soud dospěl již ve věci Pl. ÚS 8/95 k závěru, že v případě omezení práva neústavním způsobem je nutno odstranit též lhůtu, je-li tato překážkou, která brání v uplatnění práva, jež bylo uznáno. Odstraněním této překážky může být v daném případě pouze zrušení ustanovení § 64 volebního zákona o 30 denní lhůtě, a to pro stav právní nerovnosti, který nastal, když někteří kandidáti na senátorská místa byli zaregistrováni před, zatímco jiní získali nárok na zaregistrování po výlučné lhůtě, přičemž právě existence této lhůty jejich zaregistrování vylučuje. To odporuje ustanovení článku 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod , který stanoví, že občané mají přístup k voleným a jiným funkcím za rovných podmínek. Dochází rovněž k porušení článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod , podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Podmínky pro registraci kandidáta ve volbách do Senátu nepochybně splňují také ti kandidáti, kteří dosáhli práva být zaregistrováni na základě svého odvolání, resp. soudním rozhodnutím, i když se tak stalo v době již kratší, než 30 dnů před dnem voleb. Podle odst. 4 téhož článku Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.

Článek 1 Ústavy České republiky charakterizuje Českou republiku jako demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Protože článek 2 Ústavy omezuje státní moc primátem občana před státem, lze z odstavce 3 a 4 tohoto ustanovení dovodit, že Česká republika je založena na principu minimalizace zásahů státu do základních práv.

Proto lze namítnout i rozpor uvedené lhůty se zásadami materiálního právního státu. Tato 30 denní lhůta není totiž přiměřená ani vzhledem k jejímu účelu, totiž poskytnutí časového prostoru pro vytištění hlasovacích lístků. Pro druhé kolo senátních voleb musí být nové hlasovací lístky vytištěny během několika dní. Není proto důvodu, proč by pro vytištění hlasovacích lístků pro toho či onoho kandidáta v tom či onom obvodu bylo třeba 30 dní. Také volební zákon by měl minimalizovat omezení práv na případy nezbytné nutnosti přiměřené účelu tohoto omezení.

Pokus obejít 30 denní lhůtu cestou její interpretace tak, aby nebyla aplikována aniž by byla zrušena, má utilitární povahu a není ústavně čistým řešením. Vychází z toho, že Ústavní soud je při rozhodování o ústavních stížnostech soudem kasačním, nemá tudíž pravomoc rozhodovat ve věci samé a ani zavazovat dotčené orgány veřejné moci ohledně jejich dalšího rozhodování ve věci. Vychází dále z představy, že na rozdíl od Nejvyššího soudu, který rozhoduje přímo o zaregistrování kandidáta ( § 200m o. s. ř. ), takže k registraci obvodní volební komisí dochází na základě tohoto rozhodnutí, po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu se nejprve projedná přihláška Ústřední volební komisí a teprve po tomto projednání dochází k registraci kandidáta obvodní volební komisí. Má se za to, že lhůta obsažená v zákoně se netýká registrace následující po rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu, vydaného podle § 200m odst. 1 písm. c) o. s. ř. Takovému výkladu má pomoci i poznámka pod čarou, která se vztahuje na ustanovení § 64 odst. 1 volebního zákona a která odkazuje na rozhodnutí podle §§ 58 a 200m o. s. ř. , nikoli však na rozhodnutí Ústavního soudu.

Pokud jde o poznámku samu, je nepochybné, že není součástí právního předpisu, že se jedná o informaci k výkladu zákona a je rovněž zřejmé, že zákonodárce nechtěl Ústavní soud touto poznámkou výslovně vyloučit, ale mnohem spíše že existenci Ústavního soudu opomenul. Avšak ani kasační povaha rozhodnutí Ústavního soudu nemůže odůvodnit vyloučení lhůty 30 dnů před dnem voleb pro případy, kdy rozhodnutí o zamítnutí registrace kandidáta, které vyslovil svým usnesením Nejvyšší soud, bylo Ústavním soudem zrušeno. Protože § 64 odst. 1 hovoří o případech, kdy k registraci dojde na základě rozhodnutí soudu podle zvláštního zákona, je třeba se tázat, na základě jakého rozhodnutí obvodní volební komise kandidáta dodatečně zaregistruje, jestliže před tím jeho registrace byla Nejvyšším soudem zamítnuta.

Nález Ústavníhosoudu, který zrušuje usnesení Nejvyššího soudu nutí volební komisi, která svým původním rozhodnutím registraci kandidáta odmítla k tomu, aby znovu rozhodla. Jestliže Ústavní soud shledal negativní posouzení přihlášky kandidáta k registraci ze strany Nejvyššího soudu, Ústřední volební komise a obvodní volební komise protiústavním, je nepochybné, že k novému rozhodnutí o registraci kandidáta dojde "na základě rozhodnutí soudu podle zvláštního zákona". Termín "na základě" v § 64 odst. 1 volebního zákona vystihuje věcnou souvislost a odvozenost nového posouzení věci volební komisí od posouzení Ústavního soudu a tím i podloženost nového rozhodnutí názorem Ústavního soudu. I když k registraci kandidáta nedojde přímým rozhodnutím (pokynem) Ústavního soudu, stane se tak v každém případě na základě jeho rozhodnutí, které je třeba chápat v jednotě výroku (nálezu) a jeho odůvodnění a v kontextu celého rozhodovacího procesu. Proto se vztahuje lhůta 30 dnů i na tyto případy.

Za takové situace je třeba se vyvarovat řešení čistě účelového, jež by se nabízelo, kdyby volební komise skutečně zaregistrovaly všechny kandidáty, včetně těch, jejichž odvolání bylo vyhověno až v době kratší než 30 dnů před dnem voleb. Tak by tomu však být nemuselo, kdyby ta či ona obvodní volební komise namítla, že pro ni platí lhůta 30 dnů před dnem voleb, jež vylučuje registraci kteréhokoli dalšího kandidáta. I kdyby k tomu však u všech volebních komisí skutečně došlo a tím prakticky nenastaly žádné konflikty s jednotlivými kandidáty, odporovalo by toto řešení zákonu a v důsledku toho by mohla být podána i stížnost podle § 88 volebního zákona kterýmkoli občanem zapsaným v seznamu voličů ve volebním okrsku (!), kde byl senátor volen. Také z tohoto důvodu je třeba dáti přednost zásadnímu ústavnímu řešení, jemuž se odůvodnění nálezu ve věci I. ÚS 277/96 dezinterpretací 30 denní lhůty vyhýbá.

Ústavně konformní cestou překonání překážky dodatečného zaregistrování kandidátů je odstranění 30 denní lhůty tj. slov "nejpozději však do 30 dnů před dnem voleb" tak, aby v § 64 odst. 1 volebního zákona končila upravená druhá věta tohoto odstavce slovy: "i po této lhůtě". V důsledku toho by platila i nadále lhůta 16 dnů před dnem voleb, stanovená pro počátek volební kampaně ( § 16 zákona ), která samočinně předpokládá ve volební kampani účast kandidátů již zaregistrovaných.

V Brně 22. října 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru