Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2766/11 #1Usnesení ÚS ze dne 09.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a... více
Věcný rejstříkodůvodnění
žaloba/na určení
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2766.11.1
Datum podání20.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 107a, § 80 písm.c, § 157 odst.2, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2766/11 ze dne 9. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2011, čj. 15 Co 271/2009 - 408, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení, jako porušujícího čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").

Stěžovatel nesouhlasí s tím, že Krajský soud v Plzni (dále "odvolací soud"), za použití ustanovení § 150 OSŘ, potvrdil usnesení Okresního sudu Plzeň - město ze dne 1. 4. 2011, čj. 28 C 132/2008 - 383, kterým zmíněný soud m.j. rozhodl, že žádný z účastníků sporu nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se nezabýval námitkami stěžovatele, nepřihlédl k tomu, že sedmiletý spor trval jen proto, že žalobce, byť od počátku zastoupen advokátem, nebyl schopen konstruovat svůj žalobní požadavek. Rovněž nevzal v úvahu, že žaloba byla od počátku odsouzena k neúspěchu, ani nezhodnotil poměry účastníků řízení. Nijak nedal najevo, že zvažuje aplikaci § 150 OSŘ a nedal mu prostor vyjádřit se k ní.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že žalobce se v žalobě proti stěžovateli domáhal určení neplatnosti smlouvy o půjčce a o zajišťovacím převodu práva, ve spojení s dohodou o převodu členských práv a povinností a exekutorského zápisu Mgr. Martina Tunkla, sp. zn. 2 EZ 20/04, ze dne 21. ledna 2004. Poté co věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně řízení dovolacího, který zrušil všechna předcházející rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení, změnil žalobce svou žalobu na určení, že je členem Stavebního bytového družstva Plzeň - sever a svědčí mu právo nájmu družstevního bytu. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 4. 2011, čj. 28 C 132/2008 - 383, byli do řízení přibráni jako další účastníci Stavební bytové družstvo Plzeň - sever a J. N. a došlo k ukončení účasti stěžovatele. Zároveň tento soud rozhodl, že žalobce a stěžovatel nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení. Proti výroku o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne ze dne 27. 6. 2011, čj. 15 Co 271/2009 - 408, které stěžovatel učinil předmětem své ústavní stížnosti. Odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil s tím, že vůči sobě nemají ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III.

Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a textem napadeného rozhodnutí, dospěl (se zřetelem ke skutečnosti, že je oprávněn věc zkoumat pouze z hlediska ústavnosti) k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že mu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či jim předcházející postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele na posouzení otázky "správnosti" výroku o nákladech řízení, čímž zjevně přehlíží skutečnost, že správnost není referenčním kritériem důvodnosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Při posuzování problematiky nákladů řízení dal Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně najevo, že ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy považuje tuto problematiku za jednoznačně podružnou a při jejím zkoumání postupuje nanejvýš zdrženlivě. I když se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, zejména jde-li o vysokou částku, nelze jej, z hlediska kritérií spravedlivého procesu, klást na stejnou úroveň jako rozhodnutí ve věci samé.

Pokud stěžovatel namítá "zmatenost" soudu prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení, nelze mu v tomto ohledu dát za pravdu. V napadeném usnesení (přesto, že později jeho výrok odvolací soud označil za nesprávný) srozumitelně uvedl, že při rozhodování o nákladech považoval za nutné postupovat podle § 107a OSŘ, neboť stěžovatel činil během řízení hmotněprávní úkony (převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na jinou osobu), ačkoliv věděl o probíhajícím řízení. Za této situace by bylo nepřiměřené, aby mu žalobce hradil náklady řízení.

Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, ani zde nelze stěžovatelovy námitky pokládat za opodstatněné. Z výjimečnosti použití § 150 OSŘ m.j. vyplývá judikaturou Ústavního soudu opakovaně připomínaný požadavek, že soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu jeví jako nespravedlivé rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci, resp. procesního zavinění. Tyto úvahy musí vycházet z konkrétních skutečností, vystihujících zvláštnosti dané věci. Pokud je výjimečná aplikace tohoto ustanovení dostatečně odůvodněna, nelze v ní spatřovat porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Přesto, že ve zkoumaném případě odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení označil za nesprávný, uzavřel, že vzhledem k okolnostem věci a poměrům účastníků je spravedlivé, aby stěžovateli nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno, i za situace, kdy žalobce změnou žaloby způsobil, že již není přípustné jeho účastenství. Bylo to jednání stěžovatele, které vedlo ke vzniku sporu. Povinnost žalobce hradit jeho náklady řízení podle § 146 odst. 2 OSŘ se proto jevila odvolacímu soudu jako nepřiměřená tvrdost vůči žalobci, což jej vedlo k použití § 150 OSŘ. Použití tohoto ustanovení přitom srozumitelně, logicky a dostatečně konkrétně odůvodnil, takže Ústavní soud nemá, co by jeho rozhodnutí z ústavněprávního hlediska vytknul.

Pro úplnost lze dodat, že Ústavní soud zkoumal porušení práva na spravedlivý proces rovněž z pohledu (stěžovatelem tvrzené) překvapivosti rozhodnutí. V nálezu sp. zn. I. ÚS 654/03, ze dne 24. 2. 2004 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, č. 27, str. 255), shledal překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že se nevypořádal s konkrétními námitkami účastníka řízení proti přiznané výši náhrady nákladů, stanovené soudem prvního stupně, a namísto toho arbitrárně a z pohledu tohoto účastníka překvapivě, aplikoval § 150 OSŘ. Jinak řečeno, ačkoliv nalézací soud účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení a ten v odvolání zpochybňoval jeho výši, odvolací soud mu nepřiznal žádnou náhradu odkazem na § 150 OSŘ. V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06, ze dne 6. 2. 2007, na který stěžovatel odkazuje, pak Ústavní soud, z potenciální překvapivosti rozhodnutí, dovodil povinnost soudu před tím, než použije moderační právo podle § 150 OSŘ, dát účastníkům řízení prostor se k zamýšlené moderaci vyjádřit, případně navrhnout provedení důkazů, které by doložily nebo zpochybnily existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.

Závěry vyplývající z citovaných rozhodnutí však v žádném případě nedopadají na v této věci posuzované usnesení odvolacího soudu, neboť Ústavní soud v něm (na rozdíl od shora citované věci sp. zn. II. ÚS 828/06) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci § 150 OSŘ. Ústavní soud tak v napadeném rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odvolací soud zcela jasně vyjádřil důvody, které jej vedly k použití § 150 OSŘ. Ústavní soud považuje jeho postup za odpovídající kritériím kladeným na spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, nezbylo než ji odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru