Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2760/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
základní práva a svobody/ochrana sou... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
trestní stíhání
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2760.17.1
Datum podání30.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 77 odst.1 písm.a, § 102 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2760/17 ze dne 17. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., zastoupeného Mgr. Karolínou Kovácsovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Václavská 20, proti usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. 5. 2017 č. j. 25 P 109/2013–481 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017 č. j. 21 Co 252/2017-490, za účasti Okresního soudu Praha – západ a Krajského soudu v Praze, za vedlejší účasti D. Z., zastoupené JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, se sídlem Husitská 1383, Kladno, a Městského úřadu Černošice, kolizního opatrovníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá:

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá konstatování porušení ústavně zaručených práv, které mělo být způsobeno postupem obecných soudů. V záhlaví uvedenými rozhodnutími mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), do jeho práva na péči o děti dle čl. 32 odst. 4 a do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny, nezohlednily dostatečně zájem dítěte dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (dále jen „Úmluva“) a porušily právo jeho dětí na ochranu před duševním násilím dle čl. 19 odst. 1 Úmluvy.

2. Ze spisu Okresního soudu Praha – západ (dále jen „okresní soud“) sp. zn. 25 P 109/2013 a vyjádření stran Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je otcem dvou dětí narozených v XXXX resp. v XXXX. Při rozvodu manželství s vedlejší účastnicí (matkou dětí) byl upraven styk s dětmi na základě písemné dohody ze dne 20. 5. 2013, podle které se děti svěřují do výhradní péče vedlejší účastnice, a stěžovatel je oprávněn stýkat se s nimi každý sudý víkend a po část prázdnin. Dohodu schválil okresní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2013. Stěžovatel podal 3. 4. 2015 návrh na úpravu styku k okresnímu soudu, protože vedlejší účastnice mu měla údajně bránit ve styku s dětmi a napadnout ho s úmyslem podat na něj trestní oznámení za napadení. Vedlejší účastnice soudu sdělila, že nesouhlasí se způsobem výchovy ze strany otce, že k němu děti nerady jezdí a že ji fyzicky napadl. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 4. 5. 2015 tak, že došlo ke zvýšení výživného a rozsah styku otce byl stanoven na každý sudý víkend a po část prázdnin. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen “krajský soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2015 tak, že zrušil rozhodnutí okresního soudu v rozsahu úpravy styku za účelem doplnění dokazování, ve zbytku rozhodnutí potvrdil. Následně stěžovatel podal návrh na změnu výchovy a navrhl svěření obou dětí do střídavé péče. S tímto návrhem vedlejší účastnice nesouhlasila.

3. Ve znaleckém posudku ze dne 13. 4. 2016, který si nechal vypracovat okresní soud, znalec uvedl, že děti by měly mít pozitivní vztah a pravidelný kontakt s oběma rodiči, podporovaný vždy druhým z rodičů. Zároveň nedoporučil střídavou péči, protože podle něj vyžaduje souhlas obou rodičů, jejich vzájemný respekt a komunikaci, což jsou podmínky, které dle něj neměly být naplněny. Znalec doporučil styk dětí s otcem jednou za dva týdny o víkendu a v týdnu, kdy děti nejsou s otcem, i styk během pracovního týdne, pokud bude stěžovatel bydlet v blízkosti školy. Podle znalce nebyly prokázány násilnické sklony stěžovatele tvrzené vedlejší účastnicí, děti netrpí psychickými problémy způsobenými jedním z rodičů, ale špatně snášejí konfliktní situaci mezi nimi. Znalec také uvedl, že může existovat určitá manipulace s dětmi ze strany vedlejší účastnice prostřednictvím drahých věcí a nákladných koníčků. Okresní soud provedl další důkazy, např. zprávy OSPOD (Městského úřadu Černošice) jako kolizního opatrovníka (dále jen „vedlejší účastník“) o jednáních s rodiči a o sociálním šetření v místě bydliště stěžovatele, zprávy školních zařízení navštěvovaných dětmi – podle nichž jsou děti před odjezdem k otci a po příjezdu od něj více nervózní a mladší syn těžce nese chování otce, který na něj křičí a občas ho uhodí – a vedlejší účastnicí předloženou zprávu sociální pracovnice, ze které podle dotazníkového šetření vyplývá, že se děti v rodině necítí dobře a nejsou tam naplňovány jejich osobní potřeby. Zároveň bylo prokázáno, že se otec přestěhoval do blízkosti dětí.

4. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 24. 10. 2016 tak, že zamítl návrh stěžovatele na svěření dětí do střídavé péče. Uvedl, že pro střídavou péči nebyly dány zákonné důvody, a určil, že je stěžovatel oprávněn se s dětmi stýkat v každém sudém týdnu od pátku 18 hodin do neděle 18 hodin, v každém lichém týdnu od úterý 18 hodin do čtvrtka 18 hodin a v období čtyř týdnů během letních prázdnin. Stěžovatel i vedlejší účastnice podali proti tomuto rozsudku odvolání ke krajskému soudu. Stěžovatel v odvolání uvedl, že okresní soud nesprávně zohlednil závěry znaleckého posudku, poukázal na práva dětí a jejich zájmy a na to, že postavení rodičů je nevyrovnané. Vedlejší účastnice naopak trvala na tom, že stěžovatel se o děti nestará, zpochybnila závěry znaleckého zkoumání a na stěžovatele podala 24. 1. 2017 trestní oznámení. Vedlejší účastník navrhl potvrdit napadený rozsudek, odvolacímu soudu poskytl záznam pohovoru s dětmi, které prohlásily, že se jim u stěžovatele nelíbí, nudí se tam, stěžovatel je na ně zlý a topí je v umyvadle.

5. Krajský soud po doplnění dokazování rozhodl o nedůvodnosti obou odvolání a rozsudkem ze dne 15. 2. 2017 č. j. 21 Co 747/2016-372 potvrdil ve výroku I. rozhodnutí o výchově nezletilých a ve výroku II. změnil úpravu styku tak, že je stěžovatel oprávněn se s dětmi stýkat pouze každý sudý víkend ve školním roce od pátku 18 hodin do neděle 18 hodin a po dobu dvou týdnů v červenci a v srpnu. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu ohledně výchovy dítěte a poukázal na správnost jeho závěrů o podmínkách střídavé péče. V případě styku s dětmi však podle něj okresní soud přehlédl vyjádření dětí z obav ze svého otce, z nichž vyplývá, že vztah stěžovatele s nimi je evidentně narušen. Co do probíhajícího trestního řízení krajský soud konstatoval, že i bez ohledu na to, že nelze říci, jak trestní řízení skončí, je evidentní, že úprava širokého styku – tak jak ho vyslovil okresní soud – není v souladu se zájmem dětí.

6. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal dne 7. 4. 2017 ústavní stížnost. Namítal zásah do jeho práva na péči o děti, do jeho práva na spravedlivý proces a porušení principu presumpce neviny. Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 ústavní stížnosti zčásti vyhověl. Ústavní soud konstatoval ze strany krajského soudu výrokem II. porušení práva na rodinný život a na péči o děti dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud vytkl krajskému soudu zejména nelogičnost jeho rozhodnutí; pokud měl za to, že ze strany stěžovatele hrozí nezletilým nebezpečí, není jasné, jak by víkendový styk tomuto potenciálnímu nebezpečí zabránil. Dále konstatoval, že krajský soud své rozhodnutí postavil pouze na probíhajícím trestním stíhání stěžovatele iniciovaným matkou bezprostředně po rozhodnutí o širokém styku a na vyjádření OSPOD o negativním vztahu dětem ke stěžovateli. Zcela tak ignoroval nebezpečí manipulace ze strany vedlejší účastnice, které vyslovil už znalec ve svém posudku ze dne 13. 4. 2016. Ústavní soud tak rozhodnutí krajského soudu zrušil v rozsahu výroku II.

7. Vedlejší účastnice však zároveň podala návrh na vydání předběžného opatření na zákaz styku stěžovatele s dětmi do doby skončení jeho trestního stíhání pro údajné týrání svěřených osob. Okresní soud tomuto návrhu vyhověl předběžným opatřením ze dne 17. 3. 2017 č. j. 25 P 109/2013-405 z důvodu možného závadového jednání ze strany stěžovatele. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání ke krajskému soudu a ten usnesením ze dne 3. 5. 2017 č. j. 21 Co 202/2017-453 návrh zamítl. Následně podal stěžovatel návrh k okresnímu soudu na zrušení předběžného opatření č. j. 25 P 109/203-405 pro pominutí důvodů jeho vydání a navrhl provést znalecký posudek ze dne 15. 4. 2017, který byl uplatněn již v předmětném trestním řízení stěžovatele. V tomto návrhu také stěžovatel formuloval alternativní petit na vydání předběžného opatření na styk s asistencí třetí osoby. Znalci uvedli, že nebylo zjištěno závadné jednání ze strany stěžovatele, že k narušení psychického vývoje dětí dochází z důvodu konfliktních vztahů mezi rodiči a současná situace - dlouhodobá izolace dětí od otce - je přímo ohrožuje. Zároveň však konstatovali, že oba nezletilí se identifikují s vedlejší účastnicí a s jejími postoji, k otci mají vztah negativní a jsou k němu odmítaví. Okresní soud návrh stěžovatele v celém rozsahu zamítl napadeným usnesením ze dne 23. 5. 2017, protože dle něj stěžovatel neprokázal změny poměrů o zájmu nezletilých k takovému rozhodnutí a pokud zde existuje obava o týrání dětí z jeho strany, je na místě, aby předběžné opatření zůstalo v platnosti.

8. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení odvolání ke krajskému soudu. Argumentoval, že vedlejší účastnice s dětmi manipuluje, že nebylo prokázáno hrozící nebezpečí z jeho strany a okresní soud zcela ignoruje zájem dětí na péči obou rodičů, ba naopak usnesení je s těmito zájmy přímo protichůdné. Krajský soud v napadeném usnesení ze dne 16. 6. 2017 odvolání stěžovatele ve výroku I. zamítl s tím, že okresní soud správně posoudil naléhavost a důvodnost zatímní úpravy. Ve výroku II. změnil napadené usnesení okresního soudu tak, že alternativní návrh na vydání předběžného opatření o asistovaném styku pro nesplnění procesních podmínek odmítl. Proti napadeným usnesením podal stěžovatel tuto ústavní stížnost.

9. V návaznosti na výše citovaný nález Ústavního soudu podal stěžovatel dne 14. 8. 2017 návrh na předběžné opatření o úpravu širokého a asistovaného styku. Okresní soud vydal dne 21. 8. 2017 předběžné opatření, kterým přiznal styk otce s dětmi každý sudý týden od pátku 18 hodin do neděle 18 hodin a každý lichý týden od úterý od 18 hodin do čtvrtka 18 hodin. Návrh na asistovaný styk okresní soud zamítl s tím, že pro účast třetí osoby není dána naléhavá potřeba a tato úprava by nebyla efektivní, pokud jsou tyto osoby blízké stěžovateli. Tímto předběžným opatřením dle výroku I. okresní soud změnil předběžné opatření ze 17. 3. 2017, jímž byl stanoven zákaz styku stěžovatele s dětmi. Toto rozhodnutí potvrdil krajský soud k odvolání vedlejší účastnice usnesením ze dne 12. 9. 2017.

II. Argumentace účastníků řízení

10. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces rozhodnutím o předběžném opatření bez zákonného základu. Okresní soud měl dle stěžovatele sám zrušit předběžné opatření ze dne 17. 3. 2017 pro pominutí jeho zákonných důvodů. Stěžovatel tak byl nucen podat návrh na zrušení tohoto předběžného opatření i přes to, že tak měl učinit soud z úřední povinnosti. Dále měly soudy porušit právo stěžovatele na styk s dětmi tím, že nedostatečně zkoumaly podmínky omezení styku jako významného zásahu do jeho práv. Rozhodnutím soudů pak měl vzniknout hrubý nepoměr mezi oprávněnými zájmy stěžovatele a jeho dětí a nebezpečím domácího násilí z jeho strany. Obecné soudy měly dále dle stěžovatele zcela přehlédnout indicie, které naznačovaly manipulaci ze strany matky. Tím, že se obecné soudy s těmito okolnostmi nevypořádaly, se fakticky postavily na stranu vedlejší účastnice. Bezdůvodně tak vystavily děti duševnímu násilí z její strany a nezohlednily jejich nejlepší zájem na rovnocenné výchově oběma rodiči.

11. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2017 poukázala na neaktuálnost ústavní stížnosti vzhledem k rozhodnutí ze srpna 2017, na základě kterých styk stěžovatele s nezletilými probíhá. Dále se vyjádřila ke vztahu stěžovatele k dětem jako potenciálně nebezpečnému a k prokázání předložila např. lékařské zprávy o zranění nezletilých z důvodu sportovních aktivit prováděných se stěžovatelem. Rovněž poukázala na stále probíhající trestní řízení stěžovatele.

12. Vedlejší účastník ve svém vyjádření trvá na zavedení co nejširšího asistovaného styku nezletilých s otcem po dobu jeho trestního stíhání. Zároveň vyjádřil silné obavy z prohlubování syndromu zavrženého rodiče.

13. Ústavnímu soudu byla dne 4. 10. 2017 doručena replika stěžovatele k vyjádření vedlejších účastníků. V této replice zpochybnil názor vedlejší účastnice a naopak se ztotožnil s názorem vedlejšího účastníka. Zároveň stěžovatel s ohledem na rozhodnutí obecných soudů ze srpna 2017 změnil svůj návrh tak, že se již nedomáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, ale pouze vyslovení porušení ústavních práv ve stejném rozsahu. Tento požadavek odůvodnil zejména ohledem na práva nezletilých dětí a na svůj záměr požadovat za nezletilé zadostiučinění na základě nezákonného rozhodnutí soudu.

III. Hodnocení Ústavního soudu

14. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že uspořádání práv a povinností (dle stěžovatele protiústavní) plynoucí z napadených rozhodnutí bylo změněno v důsledku nálezu sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 vydáním rozhodnutí okresního a krajského soudu ze srpna 2017 o širokém styku stěžovatele s nezletilými. Hlavním účelem pozměněného návrhu stěžovatele je tedy požadavek na vyslovení tzv. akademického výroku, kdy má být konstatováno pouhé porušení ústavních práv bez zrušení napadených rozhodnutí. Je pravda, že podstatou individuální ústavní stížnosti je zejména ochrana subjektivních základních práv a svobod. To však neznamená, že Ústavní soud je automaticky povolán k přezkumu neaktuálních a již netrvajících zásahů do ústavně zaručených práv. Z konstantní praxe Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004 (N 100/34 SbNU 61) nebo nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23)] i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznešena proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Výjimku tvoří pouze případy, kdy by takové rozhodnutí Ústavního soudu mělo konkrétní právní následky, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu nebo v případě nebezpečí opakování tohoto zásahu.

15. Ústavní soud je však toho názoru, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro konstataci porušení ústavně zaručených práv ze strany soudů. Sám stěžovatel poukazuje na svůj úmysl podat k obecným soudům návrh na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. To však samo o sobě nepostačí k tzv. akademickému výroku. Aniž by Ústavní soud jakkoliv předvídal hodnocení možného nároku stěžovatele ze strany obecných soudů, má za to, že pro případné řízení o odpovědnosti státu za škodu bude nejdůležitější právě již vydaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017 a jeho nosné důvody. Z konstantní judikatury Ústavního soudu zároveň vyplývá, že požadavek na nezákonnost rozhodnutí dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nutně nezahrnuje formální zrušení či změnu tohoto rozhodnutí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 155/54 SbNU 17)] a při jeho aplikaci je nutné dbát zejména na jeho ústavněprávní základ [nález sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/64 SbNU 625), bod 28].

16. V nyní posuzovaném případě tvrzené protiprávní uspořádání práv a povinností vykazuje materiální znaky, které Ústavní soud vytýká krajskému soudu již ve výše citovaném nálezu. Je zřejmé, že z argumentace Ústavního soudu stěžovatel při formulaci nyní posuzované ústavní stížnosti vycházel a jeho argumentace v dřívějším řízení před Ústavním soudem byla téměř totožná. Ústavní soud také považuje za důležité upozornit na to, že napadená rozhodnutí přijaly soudy v době, kdy ještě nebyl vydán výše zmíněný nález. Z toho vyplývá, že pokud obecné soudy přistoupily v důsledku závazného právního názoru Ústavního soudu k úpravě širokého styku stěžovatele s jeho dětmi, odstranily tak protiprávní stav, proti kterému brojí v nyní posuzovaném případě.

17. Ústavní soud také upozorňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti nemíří proti předběžnému opatření o zákazu styku, ale proti rozhodnutí o návrhu na jeho zrušení. Tzv. akademický výrok lze považovat za nadbytečný i z toho důvodu, že tvrzený protiprávní stav (nemožnost styku s dětmi) je primárně důsledkem vyslovení zákazu styku. Smyslem návrhu na zrušení předběžného opatření je možnost účastníka řízení změnit zatímní uspořádání vztahů, pokud nastala změna poměrů nebo pominul důvod pro dosavadní úpravu práv a povinností. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel využil tento procesní prostředek zejména proto, aby podrobil předběžné opatření o zákazu styku dalšímu věcnému přezkumu, protože mu odvolací soud nevyhověl. Pokud měl stěžovatel za to, že předběžné opatření o zákazu styku bylo nepřiměřeným zásahem do jeho ústavně zaručených práv, mohl stejně jako v případě nyní posuzované stížnosti podat stížnost k Ústavnímu soudu. Proto je Ústavní soud toho názoru, že v nyní posuzované věci by neměl konstatační výrok konkrétní právní následky, a byl by tedy nadbytečný.

18. Sama možnost požadování finančního odškodnění za způsobenou újmu ze strany státu není jedinou formou nápravy zásahu do práva na respektování rodinného života. Nápravou má být primárně obnovení styku s dětmi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Macready proti České republice ze dne 22. dubna 2010 č. 4824/06 a 15512/08, § 49), což se v důsledku rozhodnutí soudů také stalo. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele a formou ústavní stížnosti mu pouze otevírat cestu k finančnímu odškodnění, pokud je jejím smyslem ochrana individuálních práv a svobod. Ústavní soud má za to, že faktickým umožněním styku stěžovatele s dětmi bylo tomuto smyslu učiněno zadost.

19. Ústavní soud si je vědom složité situace, ve které se stěžovatel nachází, i dopadů výše uvedeného zásahu na jeho rodinný život. Domnívá se však, že tzv. akademický výrok nelze v daném případě odůvodnit ani nebezpečím opakovaného zásahu. Na základě nálezu sp. zn. I. ÚS 1079/17 totiž stále probíhá řízení ve věci samé a Ústavní soud spoléhá na to, že obecné soudy budou dále respektovat jeho závazný právní názor. V demokratickém právním státě nelze bez dalšího předpokládat, že obecné soudy budou rozhodovat v rozporu se závaznými prameny práva. Pokud by Ústavní soud v posuzovaném případě vyslovil, že hrozí opakování zásahu, fakticky by předjímal, že obecné soudy nebudou obsah výše citovaného nálezu respektovat. To Ústavní soud považuje za nepřijatelné.

20. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru