Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 276/2000Usnesení ÚS ze dne 28.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.276.2000
Datum podání04.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

65/1951 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 132, § 157


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 276/2000 ze dne 28. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 276/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne, měsíce a roku o ústavní stížnosti stěžovatelek V. B., D. K., a M. V., zastoupených advokátkou JUDr. M. C., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1999, č.j. 37 Co 153/98-120, t akt o

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Žd'áře nad Sázavou vyhověl rozsudkem ze dne 19. 12. 1997, sp.zn. 6 C 203/91, návrhu stěžovatelek a určil, že rodiče stěžovatelek J. K. a A. K. byli ke dni smrti J. K. bezpodílovými spoluvlastníky dvou třetin nemovitostí, a to domu čp. 59 na st. parc., nyní zapsané v katastru nemovitostí pod č. 108, parcely původně č. 350, nyní č. 113, 114 a 115, parc. původně č. 351, nyní č. 108, 110, 107, parc. původně č. 203, nyní č. 112, 115, parc. původně č. 204/1, nyní č. 112, 113, 115, 114, 110, parc. původně č. 204/2, nyní č. 108, 107 a 110, všech zapsaných na listu vlastnictví č. 1 pro obec a kat. území Bystřice nad Pernštejnem. Dále určil, že stěžovatelka M. V. je vlastnicí uvedených nemovitostí z jedné třetiny a rozhodl o nákladech řízení. Uvedený rozsudek byl změněn v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně tak, že se návrh stěžovatelek zamítá.

Stěžovatelky se svou ústavní stížností domáhají zrušení tohoto rozsudku Krajského soudu v Brně a tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva garantovaná ústavou a

ústavními zákony, zejména čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, a dále čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Zároveň s touto ústavní stížností podaly stěžovatelky proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který o něm rozhodl svým rozsudkem ze dne 11. 7. 2002, č.j. 22 Cdo 1603/2000-140, tak, že se dovolání zamítá. Z jeho odůvodnění vyplývá, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání stěžovatele jako přípustné podle občanského soudního řádu platného k 31. 12. 2000 ve znění přeci novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a proto se jím meritorně zabýval.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, jestliže návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvalu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Z těchto obecnějších hledisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně uvádí, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Dále uvádí, že již v několika případech logicky vyslovil i právní názor, že v

1. ÚS 276/2000

případech, kdy dovolání je přípustné, považuje se rozhodnutí o něm za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (např. usnesení sp.zn. I. ÚS 129/97 uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení svazek č. 8 pod ozn. um. č. 14, C.H.BECK, ročník 1997, II. díl). Tento závěr plyne z ust. § 236 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném před jeho novelizací (s účinností k 1. 1. 2001), podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští. V daném případě tedy stěžovatel správně napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, neboť jím bylo změněno rozhodnutí soudu 1. stupně, a proto bylo v souzené věci přípustné dovolání podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Protože Nejvyšší soud v souzené věci projednal přípustné dovolání stěžovatele, byl citovaný rozsudek Nejvyššího soudu rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl. Ústavní soud proto konstatuje, že pokud podal stěžovatel ústavní stížnost, která směřovala proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, nevyčerpal - objektivně vzato - všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní stížnost stěžovatele proto ústavní soud jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 1

písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2002

JUDr. Vojen Guttler soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru