Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2757/20 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Litoměřice
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Trestný čin
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2757.20.1
Datum podání23.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 105, § 101


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2757/20 ze dne 10. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Mario Kotorou, advokátem se sídlem Plzeň, Malická 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 č. j. 4 Tdo 494/2020-388, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2019 č. j. 7 To 341/2019-357 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 8. 2019 č. j. 1 T 42/2017-315, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. e) trestního zákoníku, za což (a za další sbíhající se trestnou činnost) mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tři a půl roku, a peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že při podání vysvětlení vyšetřujícímu orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů nepravdivě obvinil příslušníka Policie České republiky T. R., že jej v jeho domě při provádění služebního zákroku spočívajícího v jeho předvedení fyzicky napadl opakovanými údery rukou do obličeje a hlavy, čímž mu měl způsobit bezvědomí a újmu na zdraví. Stěžovatel především obsáhle popírá skutková zjištění trestních soudů, na nichž byl založen závěr o spáchání popsaného skutku, a předkládá vlastní verzi rozhodných skutečností. Popírá, že by byly splněny podmínky pro jeho předvedení, jakož i to, že by se před zasahujícími policisty skrýval v domě. Uvádí, že T. R. a J. D. proti němu "použili donucovací prostředky takové intenzity, které odporují jakémukoli logickému chápání". Poukazuje na svůj špatný zdravotní stav, který také obsáhle popisuje, líčí údajné násilné jednání R., včetně rány sevřenou pěstí do oblasti hlavy po které měl ztratit vědomí, jakož i další rány, které mu měl policista zasadit již v době, kdy měl svázané ruce. Popírá, že by utržená zranění mohla být důsledkem tzv. navolňovacího úderu, jak uvedli zasahující policisté. Poukazuje na údajné rozpory ve výpovědích policistů, avšak nijak toto tvrzení nespecifikuje. Stěžovatel dále namítá, že v průběhu hlavního líčení soudce kladl svědkům, konkrétně R., sugestivní otázky. Odkazuje na výslech znalkyně MUDr. Jany Markvartové, který podle něj potvrdil jeho verzi týkající se vzniku zranění.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).

Ústavní soud nejprve podotýká, že některé námitky považuje ve vztahu k projednávané věci za zcela irelevantní. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel byl odsouzen za jednání, které spočívalo ve lživém obvinění příslušníka Policie České republiky z použití hrubého až brutálního násilí při provádění zákroku. Otázka, zda byly splněny všechny předpoklady pro předvedení stěžovatele, jakož i detaily jeho zdravotního stavu, tedy nemají přímou souvislost s tím, zda se skutečně uvedeného křivého obviněné dopustil.

Další argumentace stěžovatele spočívá - jak již bylo uvedeno - v popírání skutkových zjištění, na nichž bylo jeho odsouzení založeno, resp. v prezentování vlastní verze předmětných událostí. Ta však byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním, neboť z výpovědí svědků T. R., P. M. a J. D. jasně vyplynulo, že při provádění služebního zákroku nedošlo k použití žádného nepřiměřeného násilí. Jejich výpověď korespondovala dalším svědeckým výpovědím, jakož i znaleckému posudku MUDr. Markvartové (viz dále). V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (č. l. 3-13) a odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (č. l. 3-5).

Pokud stěžovatel uvádí, že v průběhu hlavního líčení byly svědkům kladeny sugestivní otázky, nikterak tuto námitku nespecifikuje. Stejně tak nijak nekonkretizuje své tvrzení o údajných rozporech ve výpovědích svědků. Z tohoto důvodu nelze na tyto námitky konkrétně reagovat. Ústavní soud proto pouze konstatuje, že ve výpovědích svědků, tak jak byly zachyceny v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (č. l. 6-10), nejsou zřejmé žádné zásadní rozpory, které by mohly mít význam pro posouzení věci.

Jediná konkrétní námitka stěžovatele se týká výpovědi znalkyně MUDr. Jany Markvartové, která podle něj potvrzuje jeho verzi skutkových událostí. Z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (č. l. 10-11) však vyplývá, že stěžovatel závěry znalkyně značně zkresluje, resp. vybírá si jen některé a další opomíjí. Znalkyně totiž sice připustila možnost, že zranění stěžovatele mohlo vzniknout úderem pěstí (jak tvrdí stěžovatel), ale stejně tak uznala, že nelze vyloučit vznik zranění v důsledku úderu hřbetem ruky, tedy tzv. navolňovacím úderem (o kterém shodně vypovídali zasahující policisté). Znalkyně navíc vyloučila stav bezvědomí, do kterého měl stěžovatel podle svého tvrzení upadnout už ve vaně po úderu pěstí. Je tedy zřejmé, že výpověď znalkyně nevyloučila verzi skutkového děje, kterou shodně prezentovali zasahující policisté, a naopak minimálně zčásti vyvrátila tvrzení stěžovatele.

Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy založily svá rozhodnutí na sérii vzájemně si korespondujících důkazů, které nijak nedeformovaly a řádně je zhodnotily, přičemž své úvahy srozumitelně vysvětlily. Skutková zjištění, k nimž trestní soudy dospěly, přitom nejsou v rozporu s provedenými důkazy. Ústavní soud tak neshledal důvod pro kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru