Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2756/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
zpětvzetí návrhu
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2756.11.1
Datum podání19.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 52 odst.1

40/1964 Sb., § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 146, § 149 odst.1, § 96


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2756/11 ze dne 15. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zast. advokátem JUDr. Miroslavem Tyrnerem, Údolní 5 Brno, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 26 Co 635/2010, za účasti Krajského soudu v Brně, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené výroky specifikovaného usnesení a navrhla jejich zrušení.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 26 Co 635/2010, bylo rozhodnuto výrokem I. tak, že usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 26. 5. 2010, č. j. 19 EXE 388/2010-11, se zrušuje a řízení se zastavuje; výrokem II. tak, že stěžovatelce (povinné) se ukládá zaplatit soudnímu exekutorovi na úhradě nákladů exekuce částku 7.800,- Kč; a výrokem III., že oprávněné se proti stěžovatelce (povinné) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Z napadeného usnesení a z ústavní stížnosti po skutkové stránce dále plyne, že stěžovatelka brojila proti rozhodnutí o nařízení exekuce s tím, že dlužnou částku již uhradila nikoliv na účet zástupce oprávněné, jak jí ukládal exekuční titul, nýbrž přímo na účet oprávněné. Z toho důvodu vzala oprávněná v průběhu odvolacího řízení návrh na nařízení exekuce v celém rozsahu zpět. K této úhradě došlo několik dnů před tím, než zástupce oprávněné podal návrh na nařízení exekuce.

Krajský soud v Brně především konstatoval, že řízení muselo být zastaveno na návrh oprávněné, ovšem z důvodu, který oprávněná nezavinila, pro chování povinné. Soud především konstatoval, že úhradu částky na účet oprávněné nelze bez dalšího spojovat s plněním z titulu, který výslovně uložil povinnost plnit k rukám advokáta. Dovodil, že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně. O nákladech rozhodl s ohledem na skutečnost, že oprávněná se práva na náhradu nákladů řízení vzdala.

V ústavní stížnosti stěžovatelka stručně předkládá čtyři stížnostní body: o nákladech exekutora podle názoru neměl rozhodovat soud, nýbrž sám exekutor; o nákladech odvolacího řízení, v němž byla stěžovatelka „100 % úspěšná“ rozhodl soud bez odůvodnění jen s tím, že oprávněná náhradu nákladů nepožaduje; soud se nezabýval tím, zda exekuční řízení bylo zahájeno na základě řádné plné moci; za „zcela chybné“ považuje stěžovatelka, jak se soud vypořádal se skutečností, že oprávněná obdržela upozornění, že částku obdržela, a přesto zahájila exekuční řízení. V doplněném podání stěžovatelka dále poukázala na usnesení ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 26 Co 82/2011, jež má být s napadeným usnesením „v protikladu“ a věci se měly spojit; návrh na nařízení exekuce ze strany oprávněné má být v rozporu s dobrými mravy; zpochybnila postup právního zástupce oprávněné, který podání návrhu na nařízení exekuce neprojednal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Ve věci je nutno úvodem konstatovat, že ústavní stížnost je zcela prosta ústavněprávní argumentace. V návrhu absentuje elementární tvrzení, že napadeným usnesením bylo porušeno základní právo nebo svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], zcela chybí petit [§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a obsah stížnostního návrhu tak Ústavní soud musel dovodit toliko z nadpisu návrhu a kontextu stručného odůvodnění návrhu. Odstraňování vady spočívající v nepřiložení příslušných stejnopisů návrhu [§ 34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu] nepovažoval Ústavní soud za účelné.

Podstatu námitek stěžovatelky lze spatřovat v nesouhlasu s rozhodnutím o nákladech řízení, zvláště pak v závěru soudu o tom, že návrh na vydání rozhodnutí o nařízení exekuce byl podán oprávněnou důvodně, a zpětvzetí návrhu tak nelze oprávněné přičítat z hlediska jejího procesního zavinění. Tyto závěry soud v napadeném usnesení zcela logicky a řádně odůvodnil a na jeho rozhodnutí postačí odkázat.

Kromě uvedeného nutno zdůraznit, že k problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Tyto skutečnosti zjištěny nebyly.

Ani k otázce tvrzeného rozporu s dobrými mravy stěžovatelka nijak neargumentuje, resp. tato námitka se jeví ve světle odůvodnění napadeného usnesení jako vypořádaná. Plná moc zástupce oprávněné v řízení nebyla zpochybněna, což by se dalo očekávat přinejmenším ze strany oprávněné. Pokud stěžovatelka uhradila dlužnou částku na účet oprávněné v rozporu s povinností uloženou pravomocným rozsudkem, sama se vystavila riziku, že se o této skutečnosti právní zástupce oprávněné včas nedozví a podá návrh na nařízení exekuce. Konečně ani otázka, kdo má rozhodovat o nákladech exekučního řízení (včetně nákladů exekutora) v případě zastavení řízení není otázkou ústavněprávní. Sjednocování výkladu procesních předpisů není úkolem Ústavního soudu. Ani tvrzený rozpor napadeného usnesení s pozdějším usnesením ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 26 Co 82/2011, stěžovatelka nijak nekonkretizovala, přičemž je zřejmé, že soud v něm na usnesení dřívější naopak odkazuje; konečně nijak není ani argumentováno, proč by měla mít ústavní relevanci otázka sloučení řízení o odvolání proti usnesení soudu o nařízení exekuce a usnesení exekutora o zastavení řízení (které bylo mimochodem zmíněným usnesením sp. zn. 26 Co 82/2011 shledáno jako nesprávné).

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru