Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 275/14 #2Usnesení ÚS ze dne 20.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Český republika
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup... více
Věcný rejstříksoudce/podjatost
procesní postup
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.275.14.2
Datum podání21.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 15b odst.2, § 229 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 275/14 ze dne 20. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Tomáše Peciny, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013 č. j. 14 Co 73/2013-75, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. ledna 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu porušení svého základního práva na projednání věci nezávislým a nestranným soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 10. prosince 2013 č. j. 14 Co 73/2013-75 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 14 C 18/2012-40, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 24 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení ve věci projednávané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 8 Ca 278/2009. Stěžovatel již ve svém odvolání namítl podjatost všech soudců odvolacího soudu, kteří o něm měli rozhodovat, neboť za situace, kdy se měl právě jejich soud dopustit předmětných průtahů, od nich podle jeho názoru nebylo možné očekávat nestranné a nezávislé rozhodnutí. Odvolací soud však tuto námitku nepředložil svému nadřízenému soudu, nýbrž ji podle § 15b odst. 2 občanského soudního řádu sám posoudil jako nedůvodnou. Zjistil totiž, že předsedkyně senátu ani členové senátu nemají k věci ani účastníkům žádný vztah, pro který by tu byl důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Samotná skutečnost, že namítané řízení probíhalo před uvedeným soudem, takovýmto důvodem být nemůže, přičemž akceptování tohoto hlediska by znamenalo popření principu zákonného soudce, vyjádřeného v čl. 38 odst. 1 Listiny.

3. Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci bylo hrubě dezinterpretováno ustanovení § 15b odst. 2 občanského soudního řádu, jehož smyslem je urychlení řízení eliminací obstrukčních námitek podjatosti, nikoliv otevření prostoru k tomu, aby mohl být porušován zákonný postup a devolutivní účinek námitky podjatosti v civilním řízení. Předmětná námitka byla z jeho strany uplatněna již v jeho prvním podání, které bylo adresováno odvolacímu soudu, a tento soud ji proto měl spolu s návrhem na delegaci předložit k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze jako soudu nadřízenému. Kromě toho ji navíc odvolací soud posoudil nesprávně.

4. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, stěžovatel byl sice v napadeném rozsudku poučen o možnosti podat dovolání, s ohledem na výši plnění nepřevyšující 50 000 Kč je však přesvědčen, že se jednalo o poučení nesprávné. Jeho případná žaloba pro zmatečnost by zas musela být podle § 234 odst. 3 občanského soudního řádu posouzena jako opožděná, což je dáno tím, že předmětný důvod podjatosti soudců mu byl znám a byl uplatněn již v jeho odvolání.

II.

Průběh řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud si vyžádal spis vedený před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 18/2012 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření, podepsaném předsedkyní senátu 14 Co Miladou Veselou, uvedl, že postup podle § 15b občanského soudního řádu je časově omezen pouze tím, že námitka podjatosti musí být vznesena kdykoliv od zahájení řízení až do rozhodnutí soudu, proti jehož soudci směřuje. Podmínkou je, aby první jednání, které se uskuteční po jejím vznesení, bylo současně jednáním, při němž je věc rozhodnuta, a soud má za to, že námitka není důvodná (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003 sp. zn. 29 Odo 714/2002). V projednávané věci byly tyto podmínky splněny a odvolací soud svůj postup v rozhodnutí řádně odůvodnil. Z tohoto důvodu jim stěžovatel nebyl poškozen a předložení věci nadřízenému soudu by bylo bezdůvodným průtahem v řízení. Procesně hospodárnější bylo řešení otázky podjatosti při rozhodování o opravném prostředku. Ze všech těchto důvodů účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

7. Podle vyjádření Ministerstva spravedlnosti je napadený rozsudek zcela správný a netrpí vytýkanými vadami.

8. Obě vyjádření byla zaslána stěžovateli, který ve své replice zdůraznil, že účelem ustanovení občanského soudního řádu týkajících se vyloučení soudců je dát stranám v případě pochybnosti o nepodjatosti soudce možnost předložit návrh na jeho vyloučení (v procesní formě námitky podjatosti) nadřízenému soudu. Za příkře nesouladný s uvedeným účelem je proto třeba označit výklad prezentovaný Městským soudem v Praze, podle něhož je odvolací soud povinen takto postupovat toliko v případě, že odvolání bude projednáváno při více než jednom jednání, zatímco jinak je tuto námitku, byť uplatněnou současně s odvoláním, třeba považovat za fakticky opožděnou a obstrukční, a odvolací soud o ní může rozhodnout sám. V důsledku tohoto výkladu byl stěžovatel efektivně zbaven svého práva, čímž bylo evidentně porušeno jeho základní právo, aby jeho věc byla rozhodnuta nestranným a nezávislým soudem. Závěrem opakovaně poznamenal, že v projednávané věci neměl k dispozici žádný opravný prostředek.

9. Usnesením ze dne 29. dubna 2014 č. j. I. ÚS 275/14-26 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto rozhodnutí jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl Ústavní soud o stěžovatelem vznesené námitce podjatosti proti soudci Pavlu Rychetskému tak, že tento není vyloučen z projednávání a rozhodování věci.

III.

Přípustnost ústavní stížnosti

10. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

11. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

12. V projednávané věci je třeba přisvědčit stěžovateli, že s ohledem na předmět řízení před obecnými soudy, jímž je částka 24 000 Kč, tedy peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč [§ 238 písm. c) občanského soudního řádu], nebylo dovolání proti napadenému rozsudku přípustné.

13. K obdobnému závěru již ale nelze dospět v případě žaloby pro zmatečnost, jejíž podání přichází v úvahu také z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Úvaha stěžovatele, že tato žaloba by byla v každém případě opožděná, není podle Ústavního soudu namístě. Subjektivní lhůta tří měsíců k podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 3 občanského soudního řádu totiž nemohla začít běžet dříve, než bylo vydáno rozhodnutí, proti němuž směřuje, a to bez ohledu na to, zda v této době již trvaly skutečnosti, které tuto zmatečnost posléze způsobily (např. obsazení senátu příslušného k projednání a rozhodnutí věci, jehož členem je i vyloučený soudce). Odlišný výklad by byl zjevně nerozumný, neboť v řadě případů by fakticky znemožňoval reálné uplatnění tohoto opravného prostředku. Účastník řízení se navíc mohl o konkrétním důvodu zmatečnosti dozvědět teprve poté, co se s tímto rozhodnutím seznámil (resp. co mu bylo doručeno).

14. Stěžovatel proto měl možnost podat proti napadenému rozsudku žalobu pro zmatečnost z důvodu, že v jeho věci rozhodovali vyloučení soudci. Pakliže tak neučinil, Ústavní soud se v tomto řízení nemohl posouzením jejich podjatosti zabývat (srov. usnesení ze dne 10. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 769/06, usnesení ze dne 12. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 1846/13, usnesení ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 3383/12). Tato skutečnost ovšem ještě neznamená nepřípustnost ústavní stížnosti jako celku, neboť stěžovatel jejím prostřednictvím zpochybnil také samotný postup odvolacího soudu podle § 15b odst. 2 občanského soudního řádu, jehož přezkumu se žalobou pro zmatečnost (nebo jiným opravným prostředkem) domáhat nelze.

15. Ústavní stížnost je tedy přípustná, a protože byla zároveň podána včas a splňovala veškeré zákonem stanovené formální podmínky, přistoupil Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu k jejímu meritornímu projednání.

IV.

Vlastní posouzení

16. V řízení o ústavních stížnostech posuzuje Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) pouze otázku, zda pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.

17. Požadavek nestrannosti soudce, jenž je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, slouží ochraně důvěry, kterou by měly soudy v demokratické společnosti vzbuzovat jak u veřejnosti, tak u účastníků řízení [srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. října 1982 ve věci stížnosti č. 8692/79 Piersack proti Belgii, § 30, nebo ze dne 26. října 1984 ve věci stížnosti č. 9186/80 De Cubber proti Belgii, § 26]. Za standardní prostředek, kterým má být garantován, lze přitom považovat oprávnění účastníka vznést v rámci soudního řízení námitku podjatosti soudce, který má v jeho věci rozhodovat a se kterou se příslušný soud musí náležitým způsobem vypořádat.

18. Ustanovení § 15b odst. 2 občanského soudního řádu umožňuje soudu nepředložit věc k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu, jestliže tato námitka byla uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a soud ji zároveň nepovažuje za důvodnou. Jeho smyslem je v souladu se zásadou procesní ekonomie zamezit prodlužování řízení v důsledku uplatnění námitek podjatosti, jež jsou zjevně nedůvodné. Zároveň však platí, že případná chybná aplikace uvedeného ustanovení, spočívající v nesprávném posouzení otázky námitky podjatosti, ještě sama o sobě nevede k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Právní řád totiž poskytuje dotčenému účastníkovi řízení další prostředky, jak se proti případné podjatosti soudce bránit, mezi něž lze kromě řádného opravného prostředku zařadit také dovolání (je-li přípustné) a hlavně již zmíněnou žalobu pro zmatečnost. V jejich rámci může být podjatost soudu posouzena bez ohledu na to, zda a jakým způsobem o ní bylo rozhodnuto postupem podle § 15b občanského soudního řádu. Procesní záruky práva na nestranného soudce tak zůstávají nedotčeny (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 1846/13).

19. Z těchto důvodů se Ústavní soud v projednávané věci omezil pouze na zjištění, že stěžovatelem vznesená námitka podjatosti všech soudců odvolacího soudu, byla podána před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta, a že soud dospěl k názoru o její nedůvodnosti, který ve svém odůvodnění podrobně vysvětlil. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 15b odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž takovýto závěr nelze vyvozovat ani ze skutečnosti, že stěžovatel učinil předmětnou námitku již v rámci svého odvolání, tedy nikoliv až těsně před nařízeným jednáním. Za této situace bylo věcí příslušného soudu, aby s ohledem na další předpokládaný průběh řízení zvážil, zda námitku předloží nadřízenému soudu, nebo bude postupovat podle uvedeného ustanovení.

20. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2014

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru