Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2748/17 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříknemovitost
soud/odročení jednání
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2748.17.1
Datum podání30.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 120 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2748/17 ze dne 15. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o návrhu stěžovatelky Mgr. Nikol Brajerové, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem, sídlem Hokejová 928/4, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. 22 Cdo 4311/2016-228, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2016 č. j. 26 Co 8/2016-210 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 12. ledna 2015 č. j. 4 C 109/2011-169, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a Aleny Brajerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") proti vedlejší účastnici se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 180 000 Kč z titulu náhrady za zhodnocení rodinného domu. Tvrdila, že obdržela darem od svých rodičů kuchyňskou linku, která byla instalována v domě vedlejší účastnice, v němž s manželem a svým synem vedli společnou domácnost. Společnou domácnost opustila 1. 7. 2010.

3. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 12. 1. 2015 č. j. 4 C 109/2011-169 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem II. tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 76 800 Kč. Okresní soud v odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatelka v řízení neprokázala nemožnost oddělit kuchyňskou linku bez případného znehodnocení. Dále uvedl, že nikdy nebyla zbavena možnosti s kuchyňskou linkou disponovat, což dokládá její demontáží po odchodu stěžovatelky, výzvami vedlejší účastnice k vyklizení a rovněž dřívějšími nabídkami k prodeji.

4. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání. Namítala, že okresní soud ani přes její žádost neodročil ústní jednání konané dne 15. 12. 2014. Kvůli tomuto pochybení dostala vedlejší účastnice podle tvrzení stěžovatelky neodůvodněnou převahu v důkazním řízení. Další pochybení mělo spočívat v tom, že vedlejší účastnice nedodržela lhůtu k podání závěrečného návrhu. K posuzované věci stěžovatelka uvedla, že okresní soud nepřihlédl k řadě skutečností, konkrétně že výzva k vyklizení linky byla součástí širšího vypořádání majetkových vztahů, že instalace linky si vyžádala stavební úpravy, že předmětná linka nebyla sektorovou, nýbrž luxusní na míru, a že nebyla dokázána demontáž bez poškození či jiného znehodnocení. Závěrem zpochybňovala odborné předpoklady znalce k vypracování znaleckého posudku.

5. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 3. 2016 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že jednání konaného dne 15. 12. 2014 se zúčastnil právní zástupce stěžovatelky a že k závěrečnému návrhu vedlejší účastnice měl možnost se vyjádřit. Dokazování bylo podle krajského soudu provedeno v dostatečné míře pro učinění podstatných skutkových zjištění.

6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Tvrdila, že krajský soud pochybil v hodnocení zákonných kritérií pro posouzení toho, zda je kuchyňská linka součástí domu vedlejší účastnice, čímž se měl odchýlit od ustálené soudní praxe. K tomu doplnila, že krajský soud nedostatečně zjistil skutkový stav.

7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. 22 Cdo 4311/2016-228 bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění zejména uvedl, že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.

II.

Argumentace stěžovatelky

8. Ústavní stížnost se v prvé řadě soustředí na definiční znaky součásti hlavní věci, kdy zejména zdůrazňuje specifika kuchyňské linky. Jednak odkazuje na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména ve věci sp. zn. 25 Cdo 1839/2004, jednak na kritéria samostatnosti věci ve smyslu vzájemné sounáležitosti a míry fyzické oddělitelnosti. Ke kritériu míry oddělitelnosti zdůraznila možnost znehodnocení nejen peněžního, ale rovněž funkčního či estetického.

9. Postupu okresního i krajského soudu stěžovatelka dále vytýká, že nezjišťoval skutečnou vůli vedlejší účastnice vydat předmětnou kuchyňskou linku. K demontáži linky došlo až později, konkrétně po podání žaloby před okresním soudem, do té doby byla běžně využívána. V souvislosti s demontáží kuchyňské linky navíc mělo dojít k vytvoření uměle konstruovaných dluhů v podobě skladného.

10. Ústavní stížnost se zaměřuje rovněž na neúčast stěžovatelky na jednání konaném dne 15. 12. 2014. Podle jejích tvrzení byla její účast nezbytná.

11. Stěžovatelka závěrem shrnuje, že do jejích ústavních práv bylo zasaženo zejména nesprávným závěrem, že kuchyňská linka je samostatnou věcí, a dále nesprávnými a neúplnými skutkovými zjištěními skutkového stavu.

III.

Posouzení procesních předpokladů

12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

15. Ústavní soud se v prvé řadě soustředil na tvrzení stěžovatelky týkající se posouzení otázky, zda předmětná kuchyňská linka byla součástí nemovité věci, či nikoliv. Posouzení této otázky je však předmětem podústavního práva, přesněji ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a je plně v rozhodovací pravomoci obecných soudů, do níž Ústavní soud není oprávněn ingerovat. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládajících porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou otázkou náležitě zabývaly a jejich závěry mají rovněž oporu v dřívější rozhodovací praxi. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s tvrzením stěžovatelky, že z dřívější rozhodovací praxe vyplývá možnost považovat kuchyňskou linku za součást nemovité věci, kdy uzavřel, že v rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 Cdo 1839/2004 tuto otázku vůbec neposuzoval. Stejný závěr lze učinit k tvrzení stěžovatelky o nedostatečném zjištění skutkového stavu, neboť hodnocení provedených důkazů je rovněž plně v rozhodovací pravomoci orgánu, který je sám provedl.

16. Argumentace stěžovatelky nabývá ústavního rozměru ve vztahu k tvrzeným procesním pochybením. Jde-li o tvrzení stěžovatelky, že okresní soud i přes její omluvu a žádost

o odročení provedl dne 15. 12. 2014 jednání, Ústavní soud uvádí, že na tomto jednání byl přítomen její právní zástupce, který mohl stejně efektivně jejím jménem činit procesní úkony. Tvrdí-li stěžovatelka, že na tomto jednání okresní soud řešil nesrovnalosti v obsahu protokolu, nejde o situaci, kdy by její osobní přítomnost byla bezpodmínečně nutná a v tomto rozsahu mohla být zastoupena.

17. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu, krajského soudu ani okresního soudu, které respektovaly ustálenou rozhodovací praxi

a nedopustily se procesních pochybení, nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru