Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2744/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
In dubio pro reo
trestný čin/loupež
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2744.15.1
Datum podání10.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2744/15 ze dne 22. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K. t.č. ve VTOS ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem Dobrovského 50, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2015 č. j. 7 Tdo 626/2015-18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 9. 9. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel tvrdil i porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2014 sp. zn. 7 T 178/2014 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, za něj a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Usnesením Krajského soudu Brno ze dne 18. 12. 2014 č. j. 7 To 484/2014-112 bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto. Napadeným usnesením pak Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání.

3. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že skutek spočíval v tom, že stěžovatel mezi 19:00 až 20:00 hodin v Brně za opuštěným drážním domkem na pěší cestě ústící naproti domu č. 41 do Plotní ulice přepadl mírně podnapilého poškozeného tak, že ho zezadu došel, uchopil ho za rameno, trhl s ním, natočil ho k sobě, udeřil ho kusem dřeva do obličeje a při jeho pádu na zem mu z ruky vytrhl bankovku v hodnotě 500 Kč. Soudy vycházely z výpovědí poškozeného a svědků, přihlédly k odlehlosti a opuštěnosti místa přepadení a vzaly v úvahu osobu poškozeného, který žil v odstaveném vagónu fakticky jako nemajetný bezdomovec a který jinak obecně sotva mohl být předmětem přepadení motivovaného získáním peněz. Podle soudů pachatelem mohl být jen někdo s konkrétním povědomím o tom, že poškozený u sebe právě v danou chvíli má peněžní hotovost, což byl právě stěžovatel. Soudy považovaly za vyloučené, aby poškozený byl za zjištěných okolností napaden někým jiným než obviněným, a proto obviněného uznaly vinným jako pachatele.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy měly přihlédnout k tomu, že jsou zde pochybnosti, zda to byl právě on, kdo poškozeného oloupil. Poškozený si nebyl stoprocentně jistý, že ho přepadl právě stěžovatel, a nad to byl v inkriminované době pod vlivem alkoholu. Proto měly soudy respektovat zásadu in dubio pro reo, skutek mu totiž nebyl jednoznačně prokázán. Zásah do svého práva na osobní svobodu pak stěžovatel spatřuje v tom, že mu byl uložen trest odnětí svobody, aniž by se to opíralo o zákonné důvody. Podle stěžovatele též nebylo dostatečně vysvětleno, proč soudy přistoupily k jeho odsouzení. Ani napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nenapravilo podle stěžovatele zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, nevyrovnalo se dostatečně s argumentací zásadou in dubio pro reo a ponechalo bez nápravy i postup odvolacího soudu, který, aniž by sám provedl důkaz, tento hodnotí odlišně od hodnocení provedeného soudem nalézacím, jeví se takový postup jako rozporný se zákonem a rozhodnutí z tohoto postupu vzešlé jako nesprávné. Nad to je stěžovatel přesvědčen, že se proti němu soudy dopustily zakázané libovůle.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy nevycházely jen ze svědectví poškozeného, ale též dalších osob. Přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k závěru o stěžovatelově vině a vyvrátily jeho argumenty, které ve své ústavní stížnosti před Ústavním soudem vlastně jen zopakoval. Ústavní soud může tedy stěžovatele odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, které se s jeho námitkami přesvědčivě vypořádalo.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru