Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2742/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříksoud/odnětí/přikázání věci
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2742.11.1
Datum podání16.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 25, § 30 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2742/11 ze dne 1. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. V. V., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou, se sídlem Jiráskova 638, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 11 Td 38/2011, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2011, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 11 Td 38/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo v předmětné trestní věci obviněných JUDr. J. B., stěžovatele a dalších osob dle § 25 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto o odnětí věci Vrchnímu soudu v Praze a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci.

Jak stěžovatel uvádí, Nejvyšší soud rozhodoval k návrhu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") poté, co odvolání státní zástupkyně, obviněných a některých poškozených proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 9 T 1/2007, předložené Vrchnímu soudu v Olomouci s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006, Vrchní soud v Olomouci nejprve vrátil bez věcného vyřízení krajskému soudu s odůvodněním, že citované usnesení Nejvyššího soudu o delegaci se dotýká pouze konkrétní věci, o níž bylo rozhodováno, a krajský soud následně navrhl předmětné odnětí a přikázání věci s tím, že stále existují důvody vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006. Přitom krajský soud uvedl, že tento návrh předkládá z důvodu opatrnosti, ač podle jeho názoru již předchozí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahovalo na všechny další v této věci podané opravné prostředky.

Nejvyšší soud pak své rozhodnutí odůvodnil tak, že "v trestní věci JUDr. J. B. a spol. je věcně a místně příslušný k projednání opravných prostředků proti rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, Vrchní soud v Praze, přičemž tomuto soudu byla ze závažných důvodů v souladu s § 25 trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006, v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 11 Td 3/2006, věc odňata s ohledem na možnou podjatost soudců tohoto soudu a tento názor zastává Nejvyšší soud i nadále, to znamená i v tomto a každém dalším případě, kdy by ve věci měl rozhodovat Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně, pokud se důvody uvedené v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2006 nezmění. V současné době je JUDr. Z. S., na jehož dřívější úzké kontakty s obviněnými v dané věci bylo poukazováno, stále soudcem Vrchního soudu v Praze, tedy důvody vyjádřené ve výše citovaných rozhodnutích trvají. Nejvyšší soud tedy výrokem tohoto usnesení rozhodl o odnětí a přikázání celé trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pro řízení o opravných prostředcích, a to i o těch, které budou v budoucnu teprve případně podány."

Stěžovatel připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že ústavní imperativ stanovující, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod [dále jen "Listina"]), se sluší pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena.

Stěžovatel konstatuje, že podle § 25 trestního řádu může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Důležitými důvody ve smyslu § 25 trestního řádu mohou být především takové okolnosti, které zabezpečují zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu), výchovné působení trestního řízení na pachatele i na občany a co nejrychlejší projednání věci (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Může jít o zajištění společného řízení na základě dvou obžalob podaných na téhož obviněného, o podání obžaloby pro trestný čin spáchaný vůči soudci příslušného soudu, o příbuzenský nebo jiný blízký osobní vztah obžalovaného k soudci nebo jinému pracovníku příslušného soudu a konečně hlediskem může být i rychlost a hospodárnost soudního řízení. Vzhledem k tomu, že se delegace může opírat o požadavek zajištění objektivity soudního řízení a spravedlivého rozhodnutí; spadají sem případy vyloučení všech soudců příslušného soudu (rozh. č. 7/1984 Sb. rozh. tr.), nikoliv však vyloučení soudce jednoho. Při úvaze, zda v posuzované věci jsou důležité důvody ve smyslu § 25 odst. 1 nelze vycházet jen z jednoho hlediska, nýbrž vždy je nutno hodnotit okolnosti případu ze všech uvedených hledisek ve vzájemné souvislosti (rozh. č. 12/1972 Sb. rozh. tr). Stěžovatel má za to, že takovéto závažné důvody nejsou v předmětné věci dány.

Dle stěžovatele se Nejvyšší soud vydal zcela jinou cestou, než tou, kterou dosud postupoval ve své předchozí rozhodovací praxi, kdy dříve v případě rozhodnutí pod sp. zn. 5 Nd 42/99 vyslovil, že "skutečnost, že někteří soudci soudu, kteří nejsou totožní se soudci, kterým je věc přidělena, mají osobní vztahy k obviněnému, nejsou důležitým důvodem, který by odůvodňoval odnětí trestní věci a přikázání jinému soudu podle § 25 trestního řádu. Ustanovení § 30 trestního řádu o důvodech vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce, státního zástupce, vyšetřovatele či policejního orgánu k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení."

Stěžovatel je toho názoru, že z vykonávání úkonů trestního řízení by mohl být vyloučen podle § 30 odst. 2 trestního řádu jen soudce JUDr. Z. S., na jehož dřívější úzké kontakty s obviněnými v dané věci je poukazováno, i když jemu by tato věc vůbec nebyla podle rozvrhu práce přidělena, a navíc nedošlo k vyloučení žádného jiného soudce Vrchního soudu v Praze. Vrchnímu soudu v Praze z tohoto hlediska nic nebrání věc projednat a rozhodnout, neboť Vrchní soud v Praze netvoří pouze a jen soudce JUDr. Z. S. Je poukazováno toliko na dřívější úzké kontakty JUDr. S. s obviněnými v dané věci, aniž by bylo jasně formulováno a osvědčeno, v čem vlastně tyto kontakty spočívají a jaké jsou intenzity, zda tyto kontakty trvají a v jakém rozsahu i doposud, přičemž JUDr. Z. S. nebyl v této věci vyslechnut v žádném procesním postavení.

Důvody k delegaci musí mít výjimečnou povahu (srovnej 5 Tz 283/2001). Ani z přátelského vztahu jiných soudců téhož soudu k obviněným pak nelze usuzovat, že by takovýto vztah ohrozil nestranné a spravedlivé rozhodování soudců zbylých, jež takovéto vztahy s obviněnými nepěstují. Je věcí profesní cti a požadované úrovně každého soudce, aby byl schopen nezaujatě a objektivně rozhodnout o trestné činnosti i takovýchto osob (5 Tz 273/2001, 3 Tz 251/2000).

Vzhledem k výše uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby návrh byl projednán mimo pořadí dle § 71d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle kterého jestliže o to účastník řízení požádá, Ústavní soud projedná návrh mimo pořadí, ve kterém jej obdržel, a bez zbytečného odkladu.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jakkoliv stěžovatel podrobně poukazuje na řadu judikátů a obecných východisek souvisejících s problematikou odnětí a přikázání věci, Ústavní soud není přesvědčen o tom, že z jejich aplikace na projednávanou věc nezbytně vyplývají takové závěry, jaké činí. Nutno zdůraznit, že je vždy třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu, v dané situaci se tedy zabývat vazbami osob obviněných či jinak figurujících v trestním řízení k soudcům předmětného soudu (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 266/03). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že existence důvodů pro vyloučení jednoho ze soudců soudu sama o sobě nepostačuje k odůvodnění odnětí a přikázání věci zcela jinému soudu. V daném případě však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by nepůsobilo věrohodně, aby soud, na jehož trestním úseku JUDr. Z. S. působí, v této trestní věci jakkoliv rozhodoval, též na základě daného způsobu a četnosti, s jakou je citovaný soudce zmiňován v důkazech shromážděných v přípravném řízení, a to především v přepisech telefonních odposlechů, v přinejmenším podezřelých souvislostech. Dle Ústavního soudu je navíc v posuzovaném případě potřebné se možné podjatosti soudců zvláště vyvarovat, kdy trestná činnost obviněných měla probíhat na soudní půdě v souvislosti se soudní činností. Zcela bez významu pak není ani fakt, že Vrchní soud v Olomouci, kterému byla věc nyní přikázána, již dříve v dané trestní věci rozhodoval v případě jiného opravného prostředku na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006, kdy je bezpochyby vhodné, aby v tomto směru došlo ke sjednocení. Ústavní soud tedy, byť lze připustit, že odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení je poněkud strohé, nezjistil, že by pro předmětné odnětí a přikázání věci absentovaly věcné důvody.

Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), je dle konstantní judikatury Ústavního soudu ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Takovýto stav Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Co se týče stěžovatelova požadavku na projednání návrhu mimo pořadí dle § 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu, užití tohoto ustanovení nebylo možné, neboť je součástí právní úpravy řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony, nikoliv řízení o ústavních stížnostech.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru