Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 274/97Usnesení ÚS ze dne 25.08.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.274.97
Datum podání29.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 2, § 23 odst.2

87/1991 Sb., § 4 odst.2, § 6 odst.1 písm.c, § 20


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 274/97 ze dne 25. 8. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 274/97 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J.B. a M.B., zastoupených advokátkou JUDr. D.S., vedlejších účastníků - B.S. a M.S., zastoupených advokátem Mgr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 13 Co 856/96,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 3. 1996, sp. zn. 16 C 51/95, byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby odpůrci B.S. a M.S., byli povinni vydat stěžovatelům rodinný domek č.p. 705 s příslušenstvím, zapsaný na LV č. 1120 pro k. ú. K. (dále jen "předmětná nemovitost"). Řízení proti odpůrcům - České republice, zastoupené Ministerstvem financí ČR, a Okresnímu úřadu N.J. bylo zastaveno, protože stěžovatelé ve vztahu k nim vzali svůj návrh zpět.

1

I. ÚS 274/97

V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a v zákonné lhůtě uplatnili své nároky na vydání předmětné nemovitosti podle citovaného zákona. Okresní soud však dospěl k závěru, že návrhu stěžovatelů nebylo možno vyhovět, neboť nebyly naplněny znaky obsažené v ustanoveních § 4 odst. 2 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. Z provedeného dokazování prý totiž vyplynulo, že B. a M.S. (dále jen "odpůrci") nabyli předmětnou nemovitost do svého vlastnictví kupní smlouvou, uzavřenou s MěstNV v K., při dodržení všech zákonných ustanovení, přičemž "MěstNV v rámci řízení pro výběr případných uchazečů postupoval způsobem, který vyloučil možnost protiprávního zvýhodnění konkrétní osoby." Takovéto zvýhodnění nezjistil ani okresní soud.

Uvedený rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě. V jeho odůvodnění krajský soud zejména uvedl, že nalézací soud dospěl ke správným skutkovým i právním zjištěním. Odpůrci zakoupili předmětnou nemovitost kupní smlouvou ze dne 8. 9. 1986 uzavřenou s MěstNV v K. (registrovanou bývalým Státním notářstvím v N.J. dne 23. 10. 1986), za kupní cenu 318.485 Kč, přičemž tato cena odpovídá znaleckému posudku, vypracovanému znalcem ing. J.Š. dne 22. 2. 1996. Krajský soud uvedl, že důvod k vypracování nového znaleckého posudku by byl dán pouze tehdy, kdyby stěžovatelé tvrdili a prokázali, že původní posudek vycházel z jiného stavu nemovitosti než jaký skutečně byl a že nezhodnotil nemovitost objektivně. Takovou námitku však prý stěžovatelé nevznesli a proto krajský soud neměl důvod o správnosti znaleckého posudku pochybovat. Jestliže pak Městský národní výbor v K. uzavřel s B.S. a M.S. kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, učinil tak v souladu s oprávněním se svým majetkem takto naložit. Proto krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil.

I. ÚS 274/97

V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadli stěžovatelé ústavní stížností. V ní tvrdí, že jím bylo porušeno jejich vlastnické právo zakotvené v čl. 11, věta první a druhá, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tohoto porušení se krajský soud měl dopustit tím, že - stejně jako okresní soud - aplikoval nesprávný právní názor na postavení stěžovatelů jako vlastníků předmětné nemovitosti. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 11. 1990, sp. zn. Rt 794/90, byli stěžovatelé rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Citovaným usnesením byl rovněž zrušen rozsudek ze dne 28. 12. 1985, jímž byli odsouzeni k propadnutí majetku, tzn. že i výrok o propadnutí majetku byl zrušen s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku (ex tunc). V důsledku toho se prý obnovilo původní vlastnictví stěžovatelů k předmětné nemovitosti, na čemž nic nezměnil ani zákon č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé odpůrce včas vyzvali podle ustanovení § 5 ve spojení s § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k jejímu vydání a tím splnili podmínky pro uplatnění svého vlastnického práva. Krajský soud prý nebyl oprávněn zkoumat podmínky nabytí majetku stěžovatelů od státu fyzickými osobami, "neboť zkoumání těchto podmínek § 20 restitučního zákona neukládá".

Proto stěžovatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení - Krajský soud v Ostravě, dále Okresní soud v Novém Jičíně a vedlejší účastníky - M. a B.S., Okresní úřad N.J. a Ministerstvo financí ČR.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelů, obsažené v ústavní stížnosti, se obsahově shodují s jejich podáními, učiněnými v řízení před obecnými soudy. K otázce vztahu mezi zákonem č. 119/1990 Sb. a zákonem č. 87/1991 Sb. odkázal krajský soud na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 4/97, podle něhož je

3

I. ÚS 274/97

úprava podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků podle zákona č. 119/1990 Sb. vázán na zvláštní zákon, kterým je zákon č. 87/1991 Sb. Smyslem této úpravy je především ochrana původního vlastníka, a to zejména s ohledem na možnou námitku vydržení. Ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb. prý chrání právo každého vlastnit majetek "potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoli vždy cestou naturální restituce."

Okresní soud v Novém Jičíně pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který v této věci vydal.

M. a B.S. zastávají názor, že obecné soudy postupovaly správně, když dospěly k závěru, že i v případě postupu podle zákona č. 119/1990 Sb. "musí být splněny podmínky pro vydání nemovitosti", tj. že povinné osoby nabyly věc od státu za okolností uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 a § 6 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud by prý ve spojení s § 20 nebylo aplikováno ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., znamenalo by to spáchání nových křivd vůči vedlejším účastníkům. Stěžovatelům údajně náleží pouze právo na náhradu podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., protože vydání předmětné nemovitosti možné není. Proto vedlejší účastníci navrhli, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Okresní úřad N.J. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze rekapituloval změny vlastnického práva k předmětné nemovitosti, k nimž došlo v minulosti.

Ministerstvo financí ČR Ústavnímu soudu sdělilo, že mu rozsudek Krajského soudu v Ostravě dosud nebyl doručen, zřejmě proto, že Okresní soud v Novém Jičíně řízení proti ČR, zastoupené Ministerstvem financí ČR, zastavil, protože proti němu stěžovatelé vzali svůj návrh zpět.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:

Stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Tohoto pochybení se prý soud dopustil tím, že aplikoval nesprávný právní názor na postavení stěžovatelů jako vlastníků předmětné nemovitosti.

Z ustanovení § 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyplývá, že pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. 5. 1945, podle zákonů a jejich ustanovení v citovaném zákoně vyjmenovaných, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána. Podle ustanovení § 23 odst. 2 stejného zákona však podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsoby náhrady a rozsah těchto nároků upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na který se ostatně stěžovatelé při podání žaloby u okresního soudu odvolávali a jehož režim při rozhodování ve věci obecné soudy správně aplikovaly.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu vázanost uplatnění uvedených nároků na aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. není odůvodněna pouze zájmy fyzických osob, které při nabývání majetku od státu nebyly protiprávně zvýhodněny, nýbrž zejména zájmem osob oprávněných, jež by v důsledku neexistence této vázanosti na citovaný zákon mohly být vystaveny nežádoucím právním důsledkům, např. účinkům vydržení (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 194/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 5, C.H. Beck, Praha, 1997, str. 74).

Obecné soudy v souzené věci dospěly k závěru, že stěžovatelé

I. ÚS 274/97

sice byli oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nicméně že vedlejší účastníci (M. a B.S.) nejsou osobami povinnými ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona, neboť vlastnictví k předmětné nemovitosti nenabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. To ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti ani netvrdí. Ústavní soud sám nevidí v této konkrétní věci důvod k tomu, aby se - z ústavněprávního hlediska - od názoru obecných soudů odchyloval

Stěžovatelé se dopouštějí omylu, pokud se domnívají, že výzvou k vydání předmětné nemovitosti splnili podmínky svého vlastnického práva k ní a že "krajský soud nebyl oprávněn zkoumat podmínky nabytí ... majetku od státu fyzickými osobami, v daném případě vedlejšími účastníky, neboť zkoumání těchto podmínek § 20 restitučního zákona neukládá." Z ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. totiž vyplývá, že povinnými osobami jsou - za podmínek v tomto ustanovení uvedených - i "fyzické osoby podle § 4 odst. 2 zákona". Citované ustanovení tedy výslovně odkazuje na § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991, podle něhož "povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele ...". Proto obecné soudy postupovaly zcela správně a v souladu se zákonem, pokud u vedlejších účastníků zkoumaly, zda splňují podmínky citovaného ustanovení a ústavní soud nemá důvod jejich postup a závěry zpochybňovat. To ostatně odpovídá i jeho dosavadní známé judikatuře.

Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

I. ÚS 274/97

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 1998

JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru