Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2725/09 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
půjčka
závazek/zajištění
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2725.09.1
Datum podání21.10.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 15

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 553, § 657

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2725/09 ze dne 12. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RHINOCEROS, a. s., se sídlem v Mostě, Moskevská 1/14, zastoupené JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem v Mostě, SNP 1872, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1386/2007-78 ze dne 25. června 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 759/2005-46 ze dne 6. října 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1386/2007-78 ze dne 25. června 2009, jímž bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 759/2005-46 ze dne 6. října 2006, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mostě č. j. 11 C 342/2005-46 ze dne 23. června 2005 tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 68.000,- Kč s příslušenstvím od 21. 2. 2002, a potvrzen označený rozsudek v části, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 6,5% úroku z částky 68.000,- Kč za den 20. 2. 2002. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba o zaplacení částky 68.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. Napadenými rozhodnutími bylo podle jejího názoru porušen článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 15 Ústavy ČR.

Porušení práva na spravedlivý proces a porušení čl. 15 Ústavy ČR spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud při svém rozhodování ve věci překročil svou pravomoc danou mu Ústavou, jestliže v napadeném rozhodnutí vycházel ze svého dřívějšího rozhodnutí pod sp. zn. 31 Odo 495/2006 ze dne 15. 10. 2008; tím prý porušil ustanovení čl. 15 Ústavy ČR. V tomto dřívějším rozhodnutí vyslovil mimo jiné názor, že je absolutně neplatná smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí. Stěžovatel tvrdí, že v tomto rozhodnutí stanovil Nejvyšší soud smluvním stranám smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva povinnosti nad rámec ustanovení § 553 občanského zákoníku, čímž nepřípustně dotvořil právní normu, což mu nepřísluší.

Stěžovatelka uvádí, že napadená rozhodnutí vedou k tomu, že mezi účastníky jednotlivých smluv panuje právní nejistota z následujících důvodů. V době uzavření smlouvy o půjčce, popřípadě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva (v dané věci dne 20. 8. 2001) splňovaly obě smlouvy zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 657 a násl. občanského zákoníku, popřípadě v ustanovení § 553 občanského zákoníku; byly tak platně uzavřeny a splňovaly i náležitosti, které pro daný typ smlouvy vyžadovala tehdy platná judikatura Nejvyššího soudu. Rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 ze dne 15. 10. 2008 tento své - starší - stanovisko diametrálně změnil, což však smluvní strany v době podpisu předmětných smluv nemohly předpokládat.

Stěžovatelka pak porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že se Krajský soud v Ústí nad Labem nezabýval jejími námitkami, podle nichž žalobce nesplnil svou povinnost ze smlouvy o půjčce (založení účtu u obchodníka s cennými papíry, jehož jméno a sídlo mu bylo sděleno) a tím jí znemožnil, aby na něj převedla na cenné papíry. Poukazuje na to, že pokud napadená rozhodnutí dovozují právo žalobce odstoupit od smlouvy o půjčce právě od nesplnění povinnosti stěžovatelky převést na žalobce cenné papíry, aniž by posoudily její námitky, jedná se o natolik zásadní nesprávnost, že tak k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně došlo.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a aby - dříve než ve věci rozhodne - odložil jejich vykonatelnost.

II.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že požadavek odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu. Dále prohlásil, že ve svém rozhodování byl vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení; v těchto hranicích vyčerpávajícím způsobem odpověděl na otázku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, která byla rozhodující pro výsledek řízení. Případná nesprávnost skutkového zjištění, že stěžovatelka neměla ke dni uzavření (neplatné) smlouvy o zajišťovacím převodu práva na svém účtu u společnosti Böhm & partner, a. s., sporné cenné papíry, závěr o neplatnosti citované smlouvy nemohla zvrátit. Krajský soud v Ústí nad Labem ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v napadeném rozsudku.

Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 342/2002 vedený u Okresního soudu v Mostě. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o zaplacení částky 68.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjče ze dne 20. 8. 2001, na základě níž poskytl žalobce stěžovatelce půjčku ve výši 68.000,- Kč s 0,5% úrokem ročně na dobu 20 let ode dne podpisu smlouvy. Žalobce tvrdil, že mu stěžovatelka v rozporu s ujednáním ve smlouvě zaslala k podpisu komisionářskou smlouvu o obstarávání obchodů se zahraničními cennými papíry, a měl výhrady i k zajištění smlouvy o půjčce cennými papíry typu STRIPS, které podle jeho názoru pohledávku za stěžovatelkou nezajišťovaly dostatečným způsobem. Žalobce proto dne 6. 2. 2002 od smlouvy o půjčce odstoupil (fakticky již dne 2. 12. 2001) a zároveň vyzval stěžovatelku k vrácení půjčené částky; ta to dne 10. 12. 2001 odmítla a sdělila žalobci, že trvá na dodržení všech závazků a že půjčka bude splatná v termínu sjednaném ve smlouvě. Žalobce se pokoušel o smírné řešení, které však nebylo akceptováno. Stěžovatelka tvrdila, že žalobci zaslala podklady nezbytné pro převod cenných papírů (zajištění poskytnuté půjčky) dne 5. 11. 2001, které jí však žalobce nepodepsané vrátil. Žalobci prý stěžovatelka sdělila všechny potřebné údaje o obchodníkovi s cennými papíry, u něhož si žalobce měl založit účet, aby převod cenných papírů mohl být proveden.

Okresní soud v Mostě rozsudkem č. j. 11 C 342/2002-28 ze dne 23. června 2005 žalobu zamítl. Uvedl, že dne 20. 8. 2001 byla mezi stěžovatelkou a žalobce uzavřena smlouva o půjčce (§ 657 a násl. občanského zákoníku) a dále smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke 2 ks cenných papírů, k nimž měl žalobce získat vlastnické právo na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Jednalo se tedy o zajišťovací instrument pro případ, že by stěžovatelka nemohla dostát svým závazků a že by ve stanovené lhůtě žalobci půjčenou částku včetně úroku nevrátila. Soud prvního stupně dále poukázal na bod III smlouvy o půjčce, podle něhož se stěžovatelka zavázala cenné papíry převést a v němž je zakotveno oprávnění žalobce (věřitele z půjčky) jednostranně od smlouvy o půjčce odstoupit jestliže na něho stěžovatelka nepřevede ve lhůtě 150 dnů od podpisu smlouvy vlastnické právo k těmto cenným papírům. Věřitel však není oprávněn odstoupit, jestliže řádně a včas nesplní své závazky vyplývající ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva, tj. že si zřídí účet u obchodníka s cennými papíry, jehož jméno stěžovatelka žalobci sdělí; žalobce byl dále povinen oznámit stěžovatelce číslo účtu a teprve poté mu stěžovatelka měla převést příslušné cenné papíry. Soud prvního stupně především posoudil smlouvu o půjčce; uvedl, že smlouva splňuje všechny náležitosti stanovené v ustanovení § 657 a násl. občanského zákoníku a je platná. Dále se zabýval posouzením smlouvy o zajišťovacím převodu práva, kterou rovněž posoudil jako platně sjednanou. Uzavřel, že v dané věci se nejedná ani o neplatný právní úkon ani o bezdůvodné obohacení; právním důvodem plnění ze strany žalobce byla smlouva o půjčce, jedná se o platný právní úkon, tento právní úkon stále trvá (splatnost půjčky nenastala) a nejedná se v žádném případě ani o majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 11 Co 759/2005-46 ze dne 6. října 2006 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 68.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 21. 2. 2002 do zaplacení, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, v němž zamítl žalobu o zaplacení 6,5% úroku z prodlení z částky 68.000,- Kč za den 20. 2. 2002. Uvedl, že vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se zcela s jeho právním názorem. I odvolací soud nejdříve posoudil smlouvu o půjčce a dospěl k závěru, že splňuje náležitosti stanovení občanským zákoníkem a je platným právním úkonem. Nepřisvědčil tak žalobci, že by při uzavírání této smlouvy byl uveden v omyl ve vztahu k hodnotě cenných papírů, jimiž měla být smlouva o půjčce zajištěna. K možnosti odstoupení od smlouvy o půjčce uvedl, že zákon tuto možnost neupravuje a bylo jen na účastnících, že si podmínky, za nichž může věřitel (žalobce) od smlouvy odstoupit, dohodli.

Odvolací soud se dále zabýval posouzením smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 20. 8. 2001. Prohlásil, že předmětem zajišťovacího práva může být jen právo dlužníka, nikoliv osoby třetí, a to právo v době převodu existující a musí jít o právo převoditelné. Ve smlouvě podle ustanovení § 553 občanského zákoníku musí být jednoznačně určen závazek, který je zajišťován, právo dlužníka, které se převádí a jeho předmět, popř. způsob uspokojení pohledávky věřitele z převáděného dlužníkova práva. Při hodnocení uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 20. 8. 2001 dospěl odvolací soud k závěru, že z této smlouvy vyplývá, že je zajišťován závazek ze smlouvy o půjčce uzavřené účastníky dne 20. 8. 2001. Z článků IaV této smlouvy prý jasně vyplývá, že stěžovatelka v době převodu (20. 8. 2001 - viz čl. II smlouvy) nebyla vlastníkem uvedených 2 kusů cenných papírů. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva je z důvodu neexistence převáděného práva dlužníka - stěžovatelky absolutně neplatná, neboť svými účinky zákon, jeho účel a smysl obchází. Smyslem a účelem zajišťovacího institutu podle § 553 občanského zákoníku je, aby byla věřiteli poskytnuta určitá garance v podobě převedení práva dlužníka (věcného, vlastnického, k pohledávce za třetí osobou apod.); to znamená, že právo, jehož převodem má být splnění určitého závazku zajištěno, musí existovat již v době převodu a nikoliv, "aby snad toto právo dlužník nabyl někdy v budoucnu, a to navíc v blíže neuvedené době". Vzhledem k tomuto závěru odvolací soud dovodil, že je neplatné i ujednání ve smlouvě o půjčce výslovně odkazující na uvedenou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Dále usoudil, že neplatné není ujednání účastníků o možnosti věřitele (žalobce) odstoupit od smlouvy o půjčce, které bylo účastníky ve smlouvě o půjčce dohodnuto. Toto ujednání je podle názoru odvolacího soudu dostatečně určité a závazek, na jehož nesplnění byla možnost odstoupení od smlouvy vázána, v mezidobí zanikl. Lhůta 150 dnů (uvedená v tomto ujednání pro převod vlastnického práva k cenným papírům) byla dostatečně dlouhá na to, aby se stěžovatelka, pokud měla skutečně v úmyslu zajistit dluh převodem svého vlastnického práva k cenným papírům na žalobce, skutečně stala vlastníkem cenných papírů a skutečně pak vlastnické právo převedla na žalobce platnou smlouvou ve smyslu ustanovení § 553 občanského zákoníku, případně si vyžádala potřebnou součinnost žalobce; to však neučinila.

Proto odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že žalobce platně odstoupil od smlouvy o půjčce, a to dopisem ze dne 3. 2. 2002, který se dostal do dispoziční sféry stěžovatelky doručením (stěžovatelka tuto skutečnost nepopírala).

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 33 Cdo 1386/2007-78 ze dne 25. června 2009 zamítl. Uvedl, že otázkou zajišťovacího převodu vlastnického práva a platnosti smluv, na jejichž základě k převodu má dojít, se zabýval velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Odo 495/2006 ze dne 15. října 2008; v něm přijal závěr, že zajišťovacím převodem práva ve smyslu § 553 občanského zákoníku se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal). Nejvyšší soud se jednoznačně postavil za názor, že smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí - uvedl dovolací soud - obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu pak uvedl, že z pohledu výše citovaných zásad je správný závěr (odvolacího soudu), že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k cenným papírům je neplatná. Smluvní ujednání, podle něhož v případě prodlení stěžovatelky (žalované) se splněním závazku vyplývajícího ze smlouvy o půjčce "... je nabyvatel oprávněn s cennými papíry nakládat podle svého uvážení s tím, že pohledávka nabyvatele včetně příslušenství plynoucí z půjčky je převodem vlastnického práva k 2 ks cenných papírů na nabyvatele zcela uspokojena" (čl. IV smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 20. 8. 2001), je podle názoru dovolacího soudu oním případem nepřípustného ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva, s nímž je spojována neplatnost takové smlouvy. Dovolací soud konečně dovodil, že je-li neplatná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, nelze se domáhat splnění dohodnutých povinností, na které byl převod práva na žalobce vázán (poskytnout potřebnou součinnost ke splnění závazku stěžovatelky). Tato okolnost se bezprostředně dotýká smlouvy o půjčce ze dne 20. 8. 2001, neboť zákaz od ní odstoupit vztažený k porušení povinnosti žalobce řádně a včas splnit své závazky ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva se v důsledku neplatnosti této smlouvy stává obsolentním. Nezajistila-li stěžovatelka převedení 2 ks dohodnutých cenných papírů na žalobce ve lhůtě 150 dnů od podpisu smlouvy o půjčce, vniklo žalobci na základě dohody v souladu s ustanovením § 48 odst. 1 občanského zákoníku právo od smlouvy o půjčce odstoupit.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a namítala porušení čl. 15 Ústavy, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky stěžovatelky směřují jednak proti v záhlaví uvedeným napadeným rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu, jednak (fakticky) proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 ze dne 15. října 2008 přijatém v rámci sjednocování judikatury ve velkém senátu Nejvyššího soudu v jiném řízení, než jehož se týká tato ústavní stížnost.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že v řízení o ústavní stížnosti se může zabývat pouze těmi rozhodnutími, která byla v přezkoumávaném řízení vydána (a napadena) a nemůže řešit námitky směřující vůči jiným rozhodnutím; nelze se tedy věcně zabývat výhradami, které stěžovatelka vyslovila ve vztahu k uvedenému rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, přijatého v rámci sjednocování judikatury obecných soudů nižších stupňů.

Hlavní námitka stěžovatelky vůči ústavní stížností napadenému rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1386/2007-78 ze dne 25. června 2009 spočívá v tom, že dovolací soud vycházel z výše uvedeného rozhodnutí velkého senátu a posuzoval tak smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva podle judikatury, která jde údajně nad rámec zákona a nepřípustně ho rozšiřuje. Tvrdí, že uzavřená smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva splňovala náležitosti, vyžadované pro tento typ smlouvy dřívější judikaturou, aniž by tuto námitku blíže specifikovala. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Nelze říci, že by byl dovolací soud překročil hranice své pravomoci, jestliže na v dovolání posuzované otázky aplikoval závěry, k nimž v rámci své sjednocovací rozhodovací praxe dříve dospěl. Úkolem Nejvyššího soudu jako vrcholu obecné soudní soustavy je právě zobecňování poznatků z rozhodovací praxe soudů nižších stupňů a slaďování případných rozporů v této rozhodovací činnosti. Nelze tedy v této věci hovořit o překročení pravomoci Nejvyššího soudu a tím ani o porušení článku 15 Ústavy, jehož se stěžovatelka dovolává.

Pokud stěžovatelka uvádí, že se stejná námitka vztahuje i k rozhodnutí soudu odvolacího, rovněž jí nelze přisvědčit; to proto, že odvolací soud posuzoval platnost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva na základě jiných hledisek (srov. str. 4, druhý odstavec) . Přijatelná není ani její další námitka směřující k tomu, že se odvolací soud nevypořádal s jejími tvrzeními, zejména pak s tím, že jí žalobce neposkytl požadovanou součinnost, čímž jí prý znemožnil převod cenných papírů. Tu lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, v němž je požadavek poskytnutí součinnosti žalobce řešen a přesvědčivě posouzen.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti ještě obecně uplatnila námitku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Tu Ústavní soud posoudil obě napadená rozhodnutí i z pohledu jejich konzistentnosti, řádného obsahu a zejména co do řádného odůvodnění v nich vyslovených právních závěrů. Výhrady stěžovatelky nesdílí. Rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu obsahují všechny zákonné náležitosti; odvolací soud řádně poukázal na skutkový stav, z něhož při rozhodování vycházel, a své závěry také náležitě odůvodnil. Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak - vzhledem k účelu dovolání jako mimořádného opravného prostředku - se musí pohybovat pouze v rámci použitých dovolacích důvodů, s nimiž se musí řádně vypořádat. To také Nejvyšší soud učinil. Nelze proto ani zde dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími či v řízení, jež jim předcházela, došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož se dovolává.

Ústavní soud zdůrazňuje, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy; ve věci aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem. V jejich rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Za tohoto stavu je zřejmé, že odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nepřicházel v úvahu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2010

Vojen Guttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru