Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 272/03Usnesení ÚS ze dne 22.08.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jin... více
Věcný rejstříkPracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.272.03
Datum podání14.05.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 32 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 272/03 ze dne 22. 8. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného advokátkou JUDr. L. K. proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 6 C 1512/95, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 15 Co 110/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Břeclavi v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla dána 27. 6. 1995 zaměstnavatelem - Gymnáziem v Břeclavi, kde stěžovatel působil jako učitel.

Krajský soud v Brně v záhlaví napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí nejdříve uvedl, že nalézací soud opřel své závěry o úplné dokazování, které se týká předmětu sporu. Dále se krajský soud zabýval námitkou stěžovatele, že s ním zaměstnavatel nemohl rozvázat platně pracovní poměr s ohledem na ustanovení § 32 odst. 4 zákona o obcích. Dospěl k závěru, že zákoník práce nespojuje s nedostatkem souhlasu obecního zastupitelstva neplatnost právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru proti vůli člena obecního zastupitelstva. Dále se odvolací soud zabýval hodnocením samotné výpovědi z pracovního poměru a uvedl, že použitý zákonný výpovědní důvod byl ve výpovědi konkretizován dostatečně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy v záhlaví uvedenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva, zejména čl. 95 a čl. 96 Ústavy základních práv a svobod a dále právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina"). Podle jeho názoru oba soudy porušily i platné právní předpisy ohledně výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatel opakuje, že v době podání žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru existovalo platné ustanovení § 32 odst. 4 zákona o obcích a proto jeho výpovědi z pracovního poměru měl předcházet souhlas Zastupitelstva města Břeclavi.

Proto navrhuje v záhlaví napadený rozsudek Okresního soudu v Břeclavi a rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit.

Ústavní soud konstatuje, že ještě před tím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je povinen vždy přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, že návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před tím vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V souzené věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, jež však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18.12.2002, č.j. 21 Cdo 1446/2002-94, odmítl jako opožděné. Je tedy zřejmé, že stěžovatel svým (opožděným) dovoláním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nevyčerpal. Jestliže totiž stěžovatel uvedený procesní prostředek použil, leč učinil tak opožděně, je zřejmé, že vlastním zaviněním jeho reálné využití znemožnil. Pro úplnost lze dodat, že citované usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2003

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru