Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 272/02Nález ÚS ze dne 06.01.2003Důsledky singulární sukcese

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 1/29 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.272.02
Datum vyhlášení18.02.2003
Datum podání15.05.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 107a, § 92 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 272/02 ze dne 6. 1. 2003

N 1/29 SbNU 3

Důsledky singulární sukcese

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 6. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 272/02 ve věci ústavní stížnosti V. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 24. 1. 2002 sp. zn. 13 Co 686/99 a proti rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 7. 1999 sp. zn. 25 Cdo 458/99 ohledně vydání automobilu.

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2002 sp. zn. 13 Co 686/99 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 1999 sp. zn. 25 Cdo 458/99 se zrušují.

II. Návrh vedlejšího účastníka řízení - V., s. r. o., na náhradu nákladů řízení se zamítá.

Odůvodnění:

I. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. 4. 1996 sp. zn. 6 C 120/95 ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému - M. I., s. r. o., o vydání osobního automobilu rozhodl tak, že žalobu o vydání automobilu zn. Rover zamítl.

Krajský soud v Brně původním rozsudkem ze dne 6. 8. 1998 sp. zn. 13 Co 474/96 citovaný rozsudek okresního soudu změnil tak, že uložil žalované, v hlavičce rozhodnutí označené jako V., s. r. o., předmětný automobil vydat.

Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud především konstatoval, že stěžovatel žaloval společnost M. I., s. r. o., jež však předmětný automobil převedla na V., s. r. o. Z této skutečnosti krajský soud dovodil, že v důsledku singulární sukcese je původní účastník automaticky nahrazen účastníkem jiným (V., s. r. o.), aniž bylo zjištěno, že by byl původní žalovaný zanikl a pozbyl tak způsobilosti být účastníkem řízení [srov. § 107 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]; pouze to by umožňovalo odvolacímu soudu "bez dalšího" jednat se subjektem odlišným od subjektu původně žalovaného. Protože jakákoliv změna v účastenství mohla být tedy založena pouze k návrhu žalobce, jednal odvolací soud údajně s někým - a uložil mu povinnost - kdo se nestal účastníkem řízení, zatímco o nároku stěžovatele vůči skutečně žalovanému subjektu vůbec nebylo rozhodnuto.

Nejvyšší soud tedy vyslovil právní názor, že singulární sukcese - na rozdíl od sukcese univerzální - neznamená převod či přechod práva nebo povinnosti, jež je předmětem řízení, na jinou osobu bez zániku původního subjektu, a nemůže proto být spojována s procesním nástupnictvím podle § 107 o. s. ř.

Krajský soud v Brně dalším napadeným rozsudkem ze dne 24. 1. 2002 sp. zn. 13 Co 686/99 citovaný rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4. 1996 sp. zn. 6 C 120/95 potvrdil.

V odůvodnění tohoto rozsudku poukázal krajský soud v prvé řadě na závazný právní názor dovolacího soudu. Dále uvedl, že stěžovatel v průběhu odvolacího řízení (tedy po vydání rozsudku Nejvyššího soudu) navrhl, aby do řízení vstoupila společnost V., s. r. o. (namísto dosavadní žalované společnosti M. I., s. r. o.) a zároveň změnil žalobu a domáhal se vydání rozsudku, kterým bude žalované uložena povinnost vydat předmětný automobil, in eventum - pro případ nemožnosti tohoto plnění - povinnost zaplatit mu částku 500 000 Kč. Krajský soud, který postupoval podle o. s. ř. ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., konstatoval, že záměnu účastníků upravovalo ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř., avšak nikoliv pro odvolací řízení. Proto návrhu na záměnu účastníků nevyhověl.

Pokud jde o změnu návrhu (§ 95 odst. 1 a 2 o. s. ř.) krajský soud uvedl, že stěžovatel vedle původně uplatněného, projednaného a rozhodnutého nároku uplatnil zcela nový nárok na náhradu škody. Jelikož prý však je uplatnění nového nároku v odvolacím řízení pojmově vyloučeno (z důvodu porušení zásady dvojinstančnosti) a tato skutečnost není ani důvodem pro zrušení rozsudku prvního stupně, odvolací soud změnu návrhu nepřipustil.

Krajský soud proto zamítl odvolání, neboť doplněným dokazováním zjistil, že předmětný automobil je skutečně registrován u společnosti V., s. r. o. Stěžovatel jako vlastník věci se však může domáhat jejího vydání vůči tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 občanského zákoníku) a pasivně legitimovaným subjektem tedy může být jen ten, kdo má věc fakticky ve své moci a odpírá ji vydat. Tímto subjektem však již žalovaná společnost nebyla. Krajský soud nicméně v závěru vyjádřil názor, že žalovaná společnost převedla předmětný automobil jinému subjektu v srpnu 1996 "zcela účelově, poté, kdy zjistila, že žalobce napadl odvoláním rozsudek soudu I. stupně ze dne 16. 4. 1996, aby tak ztížila vymahatelnost žalobcova práva".

II. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že citovanými rozsudky porušily obecné soudy jeho ústavně zaručené vlastnické právo a základní právo na soudní ochranu (čl. 11 odst. 1a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Namítanou protiústavnost stěžovatel spatřuje v tom, že napadenými rozsudky nebyla poskytnuta ochrana jeho majetku jemu, ale osobě, která jej nabyla v rozporu s právem (žalovaná), jakož i další osobě (V., s. r. o.), která zřejmě spekulativně získala předmětný automobil do svého držení, aby ztížila vymahatelnost stěžovatelova práva. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy neaplikovaly zákon v zájmu zajištění ochrany jeho vlastnického práva; ohledně otázky singulární sukcese odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2352/2000, které singulární sukcesi s důsledky přímého procesního nástupnictví připouští. Stěžovatel konečně upozornil na to, že jeho žaloba byla zamítnuta, aniž by mu byl odvolací soud zrušením rozsudku okresního soudu umožnil, aby v řízení před tímto soudem (tedy soudem prvního stupně) navrhl záměnu účastníků.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny, a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

III. Poté, co Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní podmínky, přistoupil k jejímu meritornímu projednání. Za tímto účelem si vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 120/95 a dále vyjádření Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu a vedlejších účastníků řízení - M. I., s. r. o., a V., s. r. o.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření především uvedl, že stěžejní otázkou je posouzení toho, zda k procesnímu nástupnictví v rámci singulární sukcese docházelo již před novelou o. s. ř. provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., či nikoliv. Tato otázka prý nebyla řešena v judikatuře obecných soudů - a to ani Nejvyššího soudu - jednotně. Krajský soud se přiklonil k názoru, že možnost singulární sukcese existovala i v době předchozí právní úpravy, avšak při svém novém rozhodování byl vázán právním názorem dovolacího soudu. Krajský soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření v prvé řadě odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dodal, že právní názor na právní důsledky singulární sukcese před účinností zákona č. 30/2000 Sb. nebyl jednotný a spor vyřešila až novela občanského soudního řádu (zákon č. 30/2000 Sb.), která princip procesního nástupnictví při singulární sukcesi výslovně nově zavedla ustanovením § 107a. Nejvyšší soud má za to, že právní závěr vyjádřený v napadených rozsudcích, tj. že singulární sukcese nemá podle hmotného práva za následek procesní nástupnictví, nemůže být považován za protiústavní, jelikož ve svém důsledku umožňuje žalobci rozhodnout o tom, proti komu řízení povede. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, a sdělil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

M. I., s. r. o., se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala.

V., s. r. o., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že pokládá ústavní stížnost za neodůvodněnou. Vlastnické právo k předmětnému automobilu totiž uplatňovalo více osob a za této situace se prý nelze dovolávat takového vlastnického práva, které je do pravomocného rozhodnutí soudu pouze právem tvrzeným. K otázce procesního nástupnictví vedlejšího účastníka uvádí, že v rozhodné době existovala mezera v procesněprávní úpravě a rozdílný výklad této otázky jednotlivými soudy v minulosti neodůvodňuje závěr o tvrzeném porušení práva na spravedlivý proces. Proto vedlejší účastník navrhuje ústavní stížnost zamítnout a sděluje, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem a že žádá o přiznání náhrady nákladů řízení.

IV. Ústavní soud považuje za vhodné i v této věci uvést, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nikoliv běžné zákonnosti a že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, pokud nejsou v kolizi s některým ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou účastníka řízení. Úkolem Ústavního soudu zjevně není ani sjednocovat judikaturu obecných soudů, nýbrž aplikovat v konkrétních řízeních normy zakotvené v ústavním pořádku České republiky. Tyto postuláty uvádí Ústavní soud v daném případě zejména z toho důvodu, že - jak ostatně vyplývá již z rekapitulační části tohoto nálezu - předmětem sporu je zejména otázka procesního nástupnictví při singulární sukcesi před účinností novely o. s. ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Jak Krajský soud v Brně, tak i Nejvyšší soud připouštějí, že tato procesní otázka skutečně nebyla v praxi obecných soudů judikována jednotně.

Ústavní soud předesílá, že si přirozeně nepřisvojuje právo svým právním názorem judikaturu v této sporné otázce sjednocovat. Při rozhodování dané konkrétní věci však vychází z čl. 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Je tedy zřejmé, že ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod není výhradně úkolem Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných. Pro jejich aplikační činnost vyplývá z této skutečnosti především imperativ, že při používání ustanovení jednoduchého práva tak musí činit ústavně konformním způsobem, tzn. se zřetelem k ochraně základních práv a svobod účastníků řízení. Ústavně zaručená základní práva a svobody totiž nepředstavují izolovanou a abstraktní teoretickou kategorii, nýbrž prozařují celým právním řádem, který je proto třeba interpretovat v souladu s nimi.

Jestliže tedy v souzené věci dospěl krajský soud na základě provedeného dokazování k závěru, že předmětný automobil v době jeho rozhodování sice již držela jiná právnická osoba než žalovaný, leč žalovaná společnost jej převedla tomuto novému subjektu zcela účelově (aby tak ztížila vymahatelnost stěžovatelova práva), a krajský soud - s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu ohledně důsledků singulární sukcese - musel rozhodnout v neprospěch stěžovatele, lze usuzovat, že funkce ochrany základních práv a svobod v daném případě zjevně respektována nebyla.

Jinými slovy řečeno: za situace, kdy otázka procesního nástupnictví formou singulární sukcese byla v judikatuře obecných soudů řešena nejednotně a svoji sjednocovací funkci v tomto směru důsledně nesplnil ani Nejvyšší soud, je ústavně konformním řešením dvou odlišných výkladů stejného ustanovení jednoduchého práva taková interpretace, která je v konkrétním případě s ústavně zaručenými základními právy a svobodami nejvíce souladná. O nejednotnosti pohledu na důsledky singulární sukcese podle dřívější právní úpravy ostatně svědčí i tehdejší doktrinární názory. Např. respektovaný komentář občanského soudního řádu (autoři: Bureš/Drápal/Mazanec, 2. vyd., C. H. Beck, 1996, s. 187) uvádí, že "i v případě tzv. singulární sukcese dochází k procesnímu nástupnictví, neboť na nabyvatele přechází též veškerá práva spojená s předmětem této sukcese (tedy i procesní práva). Dospíváme proto k závěru, že soud, jakmile účastníci (některý z nich) oznámí, že došlo k singulární sukcesi, a jakmile bude tato sukcese prokázána, nadále jedná s právním nástupcem jako s účastníkem řízení".

Jestliže se tedy v souzené věci stěžovatel u obecnýchsoudů domáhal ochrany proti zásahům do svého vlastnického práva, bylo úkolem obecných soudů náležitě posoudit, zda se o zásahy do jeho vlastnického práva skutečně jedná či nikoliv. K této otázce není Ústavní soud přirozeně oprávněn předjímat jakékoliv skutkové či právní závěry. Zmíněné funkci ochrany základních práv a svobod však nemůže odpovídat postup obecných soudů, v jehož důsledku stěžovatelovu návrhu nebylo vyhověno jen proto, že se obecné soudy přiklonily k takové interpretaci jednoduchého práva, která pro stěžovatele nebyla příznivá, byť týž řádně uplatnil procesní nástupnictví společnosti V. s. r. o., z důvodu singulární sukcese při jednání u odvolacího soudu dne 4. 12. 1997.

Za této situace Ústavnísoud konstatuje, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně porušuje základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto jej Ústavní soud zrušil.

Co se týče napadeného rozsudku Nejvyššíhosoudu, důvod jeho zrušení vyplývá především ze skutečnosti, že pokud by Ústavní soud zrušil toliko citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně, ocitl by se tento soud v nejisté situaci, neboť právní názor Nejvyššího soudu by formálně odstraněn nebyl.

Za těchto okolností Ústavnísoud zamítl také návrh vedlejšího účastníka V., s. r. o., na náhradu nákladů řízení, neboť vyhovění tomuto návrhu výsledky řízení o ústavní stížnosti neumožňují (§ 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru