Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2704/08 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.2704.08.1
Datum podání03.11.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 153b, § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2704/08 ze dne 19. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti společnosti JILSKÁ, s.r.o., sídlem U Kříže 1/611, Praha 5, zast. Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem, sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2008, č.j. 32 Cdo 2606/2008-132, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.2.2008, č.j. 426/2007-112, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedená usnesení, a to pro tvrzené porušení základních práv a svobod uvedených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, práva na soudní a jinou právní ochranu, a čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky, ochrana práv ze strany soudů. V návrhu popsala průběh řízení před obecnými soudy, v němž byl Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") vydán rozsudek pro zmeškání. Tento rozsudek byl posléze usnesením městského soudu zrušen, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodl, že se rozsudek pro zmeškání nezrušuje. Posléze vydal Nejvyšší soud usnesení, kterým stěžovatelčino dovolání odmítl. Stěžovatelka nesouhlasí s rozsudkem pro zmeškání, nesouhlasí ani s napadenými usneseními vrchního soudu a Nejvyššího soudu. V návaznosti na toto tvrzení uvedla, že proti rozsudku pro zmeškání podala odvolání a odvolací řízení dosud běží. V další části se zabývala shrnutím rozhodných skutečností ve sporu o zaplacení peněžní částky, ve kterém má postavení žalované, a shrnula argumenty proti podmínkám vydání rozsudku pro zmeškání. Na tomto základě pak tvrdí, že vrchní soud v napadeném usnesení zcela opominul podmínky stanovené obč. soudním řádem, jejich naplnění je potřebné pro to, aby mohl být rozsudek pro zmeškání vydán, a pokud je stěžovatelce vytýkáno, že v návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání neuvedla důvody, pro které se na první jednání nedostavila, měl vrchní soud zrušit rozhodnutí městského soudu o zrušení rozsudku pro zmeškání a věc mu vrátit k dalšímu řízení. S Nejvyšším soudem stěžovatelka polemizuje o závěru, zda rozhodnutí o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, je rozhodnutím procesního charakteru, tedy není rozhodnutím o věci samé, či zda, jak je sama přesvědčena, je rozhodnutím ve věci samé, protože stranám předmětného řízení ukládá práva a povinnosti.

K ústavní stížnosti přiložila, kromě obou napadených usnesení, též rozsudek městského soudu pro zmeškání a další listiny ze sporu vedeném před městským soudem. Z těchto podkladů Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem pro zmeškání ze dne 7.11.2006, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 4 334 684,85 Kč s příslušenstvím, řízení ohledně částky 852 221,97 Kč zastavil. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka jednak návrh na jeho zrušení, jednak odvolání. O návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání rozhodl městský soud usnesením ze dne 22.8.2007, č.j. 37 Cm 47/2005-93 tak, že ho zrušil s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky dané pro jeho vydání. Na základě žalobcova odvolání vrchní soud usnesení městského soudu změnil tak, že rozsudek pro zmeškání se nezrušuje. V odůvodnění připomenul, že důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání může být pouze skutečnost, že žalovaný, který se k prvnímu jednání bez omluvy nedostavil, toto jednání zmeškal z omluvitelných důvodů, stěžovatelka však jak návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, tak odvolání proti němu odůvodnila nesplněním předpokladů pro jeho vydání - řádného doručení žaloby, o důvodech, pro něž první jednání zmeškala, se nijak nezmínila. Proto její návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání není důvodný a městský soud nerozhodl správně, neboť je-li důvodem nesouhlasu s vydaným rozsudkem pro zmeškání nesplnění jiných podmínek pro vydání tohoto typu rozsudku, může se žalovaný bránit pouze dovoláním. Dále vrchní soud akcentoval, že stěžovatelka odvolání proti rozsudku pro zmeškání rovněž podala a splnění předpokladů pro vydání rozsudku tak bude předmětem posouzení v rámci odvolacího řízení. Stěžovatelčino dovolání proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění stěžovatelce podrobně vysvětlil zákonnou úpravu přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, a též objasnil procesní charakter rozhodnutí o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání (takové rozhodnutí se opírá o závěr, zda jsou pro zrušení splněny zákonné podmínky uvedené v procesních ustanoveních).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Podle § 237 odst. 1 obč. soudního řádu platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu:

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 obč. soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze zjištěného průběhu soudního sporu vyplývá, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Za tohoto procesního stavu je nutno šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti napadeným usnesením městského soudu a vrchního soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího; byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2008

Ivana Janů

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru