Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2700/20 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
Věcný rejstříkskutek/totožnost
Ne bis in idem
alkohol a drogy
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2700.20.1
Datum podání18.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 11, § 11a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2700/20 ze dne 10. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1421/2019-785 ze dne 27. května 2020 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 To 38/2019 ze dne 12. července 2019 a Krajského soudu v Praze č. j. 7 T 21/2017-543 ze dne 21. ledna 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") svým rozsudkem uznal stěžovatele (a další osobu) vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu, uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku do věznice s ostrahou, rozhodl o zničení ve výroku uvedených věcí a vrácení mobilního telefonu stěžovateli. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání státní zástupkyně i odsouzených zrušil výroky o trestu a způsobu jejich výkonu, nově uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi roků do věznice s ostrahou a trest propadnutí věci - ve výroku specifikovaných nemovitostí; odvolání stěžovatele odvolací soud zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatel odmítl jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá pochybení obecných soudů v jeho věci, neboť již dříve byl odsouzen ve Španělském království - jako člen organizované skupiny, za jednání, jehož důsledek měl mít dopad i na území České republiky; jde-li o totožné jednání, měl být aplikován princip ne bis in idem. Stěžovatel tvrdí nesprávnost postupu českých obecných soudů, podrobně prezentuje jednotlivá rozhodnutí (pasáže z nich) relativizuje napadená rozhodnutí či jednotlivé fragmenty a namítá jejich rozpor s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 11 Tdo 1440/2008 ze dne 27. března 2009, sp. zn. 11 Tdo 862/2016 ze dne 21. října 2016 nebo sp. zn. 11 Tdo 200/2019 ze dne 28. února 2019), Evropského soudního dvora (ve věci van Esbroeck C-436/04 ze dne 9. března 2006 a C-467/04 ze dne 28. září 2006 k otázce totožnosti skutku) i Ústavního soudu [sp. zn. II. ÚS 688/16 ze dne 26. dubna 2016 (N 81/81 SbNU 38)]. Stěžovatel zpochybňuje srozumitelnost a přezkoumatelnost napadených rozhodnutí, z nichž není podle něj patrné, jak se provedené důkazy (konkrétní pasáže rozsudku nalézacího soudu) vztahují ke čtyřem skutkům, jež jsou mu kladeny za vinu. V postupu obecných soudů spatřuje porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

3. Ústavní soud se s námitkami stěžovatele neztotožňuje. V rozsudku nalézacího soudu je ve skutkové větě popsáno, jak oba obžalovaní finančně zajistili a instruovali další, konkrétně uvedené osoby (již samostatně a pravomocně odsouzené), aby na čtyřech místech na území České republiky vybudovali a vybavili prostory k pěstování konopí setého a vybudovali neoprávněné přípojky elektrické energie; jednotlivé skutky obsahují popis drogy zajištěné Policií České republiky. Již nalézací soud (str. 13 - 16, odst. 55 - 71) se podrobně zabýval obhajobou stěžovatele (obou obžalovaných) k existenci překážky rei iudicate, neboť byl Státním soudem Španělského království sp. zn. 5/2016 ze dne 9. března 2018 uznán vinným pro spáchání trestného činu proti veřejnému zdraví velkého významu, trestného činu integrace do zločinecké skupiny a trestného činu manipulace s elektrickým proudem v souladu s čl. 28 trestního zákoníku Španělského království a potrestán odnětím svobody v trvání tří let a šesti měsíců, po započtení dvou let vazby nahrazeného trestem vyhoštění na dobu pěti let, pokutou 427 023,78 € s osobní odpovědností v případě jejího neuhrazení do 30 dnů a desetiměsíční pokutou s denním poplatkem 4 €. Z popisu skutků plyne, jakým jednáním a v jakých konkrétních lokalitách ve Španělském království se stěžovatel trestné činnosti dopouštěl. Nalézací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí španělského soudu v sobě nezahrnuje dílčí skutky páchané na území České republiky ani jejich specifikaci. Nalézací soud poukazuje i na akceptaci evropského zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem Praha-západ (sp. zn. 33 Nt 302/2016 ze dne 27. září 2016) a následný souhlas španělského justičního orgánu s extradicí stěžovatele.

4. Rovněž z rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu je patrné, že se podrobně zabývaly totožností skutku pro posouzení přípustnosti trestního stíhání (§ 11 a 11a trestního řádu), rozlišením pokračujícího a trvajícího trestného činu (odst. 10 rozsudku odvolacího soudu či odst. 38 usnesení Nejvyššího soudu). Obecné soudy s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 143/16 ze dne 14. dubna 2016 (N 67/81 SbNU 167) ve spojení s usnesením sp. zn. I. ÚS 2379/17 ze dne 9. ledna 2018 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz)] či Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 29/2007 ze dne 8. července 2007 i Evropského soudního dvora (věc van Esbroeck C-436/04 ze dne 9. března 2006) podrobně odůvodnily, proč v případě stěžovatele nebyl porušen princip ne bis in idem.

5. Stěžovatel od počátku řízení před obecnými soudy namítal existenci pravomocného rozsudku Státního soudu Španělského království, který považoval za překážku pro jeho trestní stíhání na území České republiky. Ve své obhajobě, odvolání i dovolání opakoval tuto svou argumentaci a zpochybňoval závěry obecných soudů, jejich právní hodnocení považoval za nesprávné a prezentoval alternativní výklad platné právní úpravy, svědčící v jeho prospěch, a to i za použití relevantní judikatury, z níž vybíral pro svou verzi příznivé pasáže. Svoji argumentaci stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti, přestože se s ní obecné soudy všech stupňů dostatečně, srozumitelně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jeho námitky lze hodnotit jen jako nesouhlas s právními závěry obecných soudů, který ovšem není způsobilý bez dalšího založit důvodnost ústavní stížnosti.

6. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) neznamená, že rozhodnutí musí odpovídat představě účastníka řízení; tato práva zaručují každému, že v jeho věci proběhne soudní řízení podle předem stanovených pravidel daných trestním řádem. Podle čl. 39 Listiny jen zákon (trestní zákoník) stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest, případně jinou sankci za jeho spáchání, může obecný soud (čl. 40 odst. 1 Listiny) uložit, přičemž stíhání a zbavení osobní svobody lze jen z důvodů, které stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Překážkou věci rozsouzené upravenou jak v trestním řádu (§ 11, 11a) tak i v čl. 40 odst. 5 Listiny se obecné soudy zabývaly v dostatečném rozsahu, a pokud nevyvodily její oprávněnost, nejde o porušení základních práv a svobod stěžovatele. Obecné soudy postupovaly v souladu s českým právním řádem, řádně zohlednily mezinárodní závazky České republiky, svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru