Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2700/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2700.17.1
Datum podání25.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2700/17 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti ARCUS Media, s. r. o., se sídlem Sousedská 856/9, Plzeň - Lobzy, IČ: 27768465, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem Komenského 4, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1238/2017-285 ze dne 7. 6. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tímto rozhodnutím bylo podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), odmítnuto stěžovatelčino dovolání s odůvodněním, že neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

Dlužno dodat, že dovolání směřovalo do rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 81/2016-230 ze dne 6. 9. 2016, kterým byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 33 Cm 419/2013-191 ze dne 9. 10. 2015. Nalézací soud ve zmíněném rozhodnutí zamítl žalobu stěžovatelky, jejímž prostřednictvím se domáhala po žalované společnosti ČEZ Distribuce, a. s., zaplacení částky 1 961 334 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené připojením fotovoltaické elektrárny stěžovatelky k distribuční soustavě vysokého napětí v roce 2011, namísto v roce 2010, jak požadovala stěžovatelka.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že ji Nejvyšší soud odmítnutím jejího dovolání zkrátil v právu na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušil též čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelka v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že přípustnost dovolání vymezila dostatečně, tzn. v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu, včetně jeho § 237. Tento svůj názor opírala stěžovatelka především o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 ze dne 30. 5. 2013, z nějž vyvozovala, že je-li namítáno nesprávné právní posouzení věci, je dovolání přípustné bez dalšího.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu stížnostního návrhu je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěru Nejvyššího soudu stran neprojednatelnosti podaného dovolání pro absenci zákonných náležitostí. Její přesvědčení, že Nejvyšší soud odmítl dovolání na základě nesprávné interpretace ustanovení § 237 o. s. ř., Ústavní soud ovšem nesdílí.

Z textu dovolání, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že toto obsahovalo jednoznačné vymezení dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení věci) a poté ještě obecné konstatování, že "jsou splněny podmínky kladené na podání dovolání příslušnými ustanoveními o. s. ř.". Pakliže stěžovatelka v rámci své stížnostní argumentace tvrdí, že takové dovolání splňovalo zákonné náležitosti, zjevně pomíjí, že dle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen uvést nejen důvod dovolání (toto stěžovatelka učinila), ale vedle toho musí ještě vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Právní úprava, účinná od 1. 1. 2013 tímto způsobem "vede" dovolatele k tomu, aby se zabýval povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlí uplatnit, a aby jím tvrzené nesprávné právní posouzení věci konfrontoval s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a aby následně specifikoval, které z hledisek formulovaných v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnil, proč tomu tak má být (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy vyjádřeno se předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil. V ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je dále zakotveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání prekluzivní lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Navíc v době sepisu stěžovatelčina dovolání (tj. 8. 12. 2016) již konkrétně k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právními zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Stěžovatelce proto nemohly při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti, co má v dovolání uvést.

Navzdory tomu se v projednávané věci stěžovatelka na Nejvyšší soud obrátila s nikoliv řádným podáním, ve kterém zcela pominula zákonný požadavek vymezit skutečnosti, v nichž spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Reagoval-li Nejvyšší soud na danou situaci tím, že podané dovolání odmítl, nelze mu v tomto směru nic vytknout.

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 ze dne 30. 5. 2013, na nějž se stěžovatelka odvolávala, zodpovídá otázku, zda je nutno po 1. 1. 2013 pro založení přípustnosti dovolání prokazovat zásadní právní význam otázky řešené odvolacím soudem, přičemž je konstatováno, že nikoliv. V tomto ohledu je tedy dovolání přípustné "bez dalšího". V žádném případě však nelze z citovaného usnesení dovodit, že by dovolatel nebyl povinen vymezit přípustnost dovolání způsobem, jak je o něm pojednáno shora.

Zbývá uzavřít, že Ústavní soud v postupu dovolacího soudu nezjistil kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Na základě této skutečnosti proto přistoupil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru