Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 27/96Nález ÚS ze dne 02.07.1996Ke kogentní povaze ustanovení zákoníku práce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na zák... více
Věcný rejstříkPracovní poměr
kauce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 59/5 SbNU 451
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.27.96
Datum podání26.01.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 3 odst.3, čl. 4 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 51

65/1965 Sb., § 242 odst.1 písm.a, § 243 odst.1, § 244 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 27/96 ze dne 2. 7. 1996

N 59/5 SbNU 451

Ke kogentní povaze ustanovení zákoníku práce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti O., a.s., zastoupeného JUDr. D. S., účastníků řízení

Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 1995, sp. zn.

16 Co 422/95, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Ostravě ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. 40 C 96/95, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení

v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 40

C 96/95-11, z 20. 6. 1995, a to z důvodu porušení stěžovatelových

ústavně zaručených práv a svobod, především v čl. 2 odst. 3

a v čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ing. P. S. se u okresního a krajského soudu domáhal vydání

rozhodnutí, aby mu stěžovatel, O., a.s., zaplatil částku 75.000 Kč

s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodňoval tím, že mezi ním

a stěžovatelem byla dne 30. 12. 1992 uzavřena pracovní smlouva na

dobu neurčitou s dnem nástupu do práce k 4. 1. 1993. Dne 1. 1.

1993 došlo mezi stěžovatelem a ing. P. S. k uzavření smlouvy pod

názvem "Zástavní smlouva - kauce". Na základě této smlouvy byla

téhož dne dohodnutá kauce (75.000 Kč) předána stěžovateli. Tato

kauce byla podle části II. bod 1 "Zástavní smlouvy - kauce"

podmínkou pro uzavření pracovní smlouvy, přičemž ke ztrátě nároku

ing. P. S. na kauci mělo podle této smlouvy dojít v případě, kdy

by ze strany pracovníka (ing. P. S.) nebyla závažným způsobem

dodržena sjednaná ustanovení, uvedená v pracovní smlouvě. Kauce

měla být vrácena pouze v případech uplynutí sjednané doby

pracovního poměru uvedené v pracovní smlouvě; po skončení

pracovního poměru dohodou a splnění všech ustanovení (podmínek)

pracovní smlouvy; při skončení pracovního poměru ve zkušební době;

při skončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele,

pokud by nešlo o výpověď pro porušení kázně nebo z důvodů, pro

které lze pracovní poměr zrušit okamžitě, či pokud by

zaměstnavatel porušil zvlášť hrubým způsobem povinnosti,

vyplývající pro něj z pracovní smlouvy a pracovník by proto

okamžitě zrušil pracovní poměr.

Sjednaný pracovní poměr byl ukončen ze strany ing. P. S.

výpovědí dne 31. 5. 1993. Titulem pro zaplacení částky 75.000 Kč

bylo - podle rozhodnutí obecných soudů - vydání neoprávněného

majetkového prospěchu podle § 243 zákoníku práce. (Pozn.: Ode dne

účinnosti zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník

práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, se podle článku I. bodu 8 tohoto zákona ve všech

ustanoveních zákoníku práce slova "neoprávněný majetkový prospěch"

nahrazují slovy "bezdůvodné obohacení".)

Oba obecné soudy žalobě vyhověly a uložily stěžovateli, aby

ing. P. S. zaplatil částku 75.000 Kč a náklady řízení. Soudy

dovodily neplatnost "Zástavní smlouvy - kauce" a poukázaly na to,

že toto ujednání nemělo oporu v platném znění zákoníku práce,

takže se jednalo o právní úkon, který se svým účelem i obsahem

příčil zákoníku práce (§ 242 odst. 1). Rozhodnutí obou soudů

vycházela z názoru, že sjednaná zástavní smlouva svou povahou

spadala nikoliv do oblasti občanskoprávní, ale pracovněprávní a že

pro normy pracovního práva je příznačná jejich kogentní povaha. To

- mimo jiné - znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou

smlouvu či dohodu uzavřít jen v rámci těch typů smluv, které jsou

předvídány pracovněprávními předpisy a že jejich smluvní volnost

se uplatní pouze tam, kde to tyto předpisy umožňují. Proto oba

soudy dospěly k závěru, že stěžovatel získal na úkor žalobce ing.

P. S. neoprávněný majetkový prospěch, takže je v souladu s ust.

§ 243 odst. 1 zákoníku práce povinen jej žalobci ing. S. vydat.

Stěžovatel v prvé řadě vyjádřil nesouhlas s právním

posouzením "Zástavní smlouvy - kauce" jako ujednáním ze zákona

neplatným. Podle jeho názoru má každý zaměstnavatel právo určovat

kritéria pro přijetí do pracovního poměru, pouze nesmí narušit

rovnost rasy, náboženství, barvy pleti, pohlaví a politického

přesvědčení. Jiná kritéria, jako např. věk uchazeče, jeho

kvalifikace, pracovní zkušenosti a pracovní motivace, jsou

přípustná. Rovněž uchazeč o zaměstnání si vybírá zaměstnavatele

podle určitých kritérií (např. plat, vzdálenost od místa bydliště,

možnost umístění dítěte do školky, služební automobil)

a stěžovatel proto údajně jednal stejně nebo obdobně jako tisíce

jiných organizací tím, že stanovil pro uchazeče o zaměstnání

vlastní kritéria (věk, kvalifikaci, zkušenosti a pracovní

motivaci). Smyslem "Zástavní smlouvy - kauce" podle stěžovatele

bylo ověřit, zda uchazeč o zaměstnání je ochoten pro jeho získání

něco obětovat, resp. zda je ochoten nést i určitá rizika. Pokud by

byla rizika ve smlouvě pro budoucího zaměstnance nepřijatelná, prý

by zřejmě upustil od jejího podpisu a do zaměstnání by nebyl

přijat.

Podle názoru stěžovatele je nutno "Zástavní smlouvu - kauci"

posuzovat jako závazek občanskoprávní, nikoliv pracovněprávní.

Poukázal na to, že mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem může

vzniknout celá řada občanskoprávních závazků (např. smlouva

o půjčce), mezi něž lze zařadit i zástavní smlouvu.

Stěžovatel apeloval i na nedostatečnou ochranu organizace

před excesním jednáním pracovníka, kterou poskytuje zákoník práce.

Vzhledem k tomu, že prý stávající právní systém neposkytuje

potřebnou ochranu a trestněprávní ochranu považuje stěžovatel za

velmi problematickou, pořídil si stěžovatel vlastní ochranu

individuální, formou smlouvy. Přitom obdobný individuální způsob

ochrany organizace není podle stěžovatele právním řádem zakázán.

Stěžovatel konečně uvedl, že kauce je prý "všeobecně

rozšířeným a dlouhodobě užívaným prostředkem pro zkoumání

a udržování loajality zaměstnance vůči zaměstnavatelské

organizaci" a lze ji přirovnat k jiným prostředkům pojištění

loajality zaměstnanců (např. soudcovský slib, slib příslušníka

ozbrojených sil, naturální plnění atd.) Uzavření "Zástavní smlouvy

- kauce" bylo svobodnou volbou mezi občany, které proběhlo před

vznikem pracovního poměru a kde technické provedení smluv nehrálo

roli.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje zákonné formální náležitosti a přistoupil proto

k vlastnímu projednání věci.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský

soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě, a vedlejší účastník, ing.

P. S.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření sdělil, že

stěžovatel neuvedl konkrétní argumenty pro názor, že "Zástavní

smlouva - kauce" je závazkem občanskoprávním. Jím uváděná kritéria

pro přijetí možných zaměstnanců jsou svou podstatou pohnutkou

(motivem) a nemají právní relevanci. Pokud stěžovatel namítá, že

zákoník práce nedává zaměstnavateli dostatečnou ochranu před

excesním jednáním zaměstnance, pak takový názor může být podkladem

pro úvahy de lege ferenda, avšak nikoliv pro obcházení platné

právní úpravy představující zákonné omezení autonomie vůle

smluvních stran - smluvní svobody, která ostatně v žádném právním

odvětví není absolutní. Ust. § 244 odst. 1 zákoníku práce,

vyjadřující kogenci pracovněprávních úkonů, není v rozporu s čl.

4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jestliže

v pracovněprávních vztazích připouští sjednání pouze určitých,

zákonem předvídaných smluvních typů. Proto krajský soud navrhl,

aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na svém

právním názoru, obsaženém v příslušném rozhodnutí. V jeho

odůvodnění zejména zdůraznil, že právní úkon "Zástavní smlouva

- kauce" je podle ust. § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce

neplatným, protože se svým obsahem zákonu výslovně příčí. Zákoník

práce žádné skládání kauce jako podmínku pro uzavření pracovního

poměru neupravuje a ani výslovně nepřipouští. Námitky, že takový

postup zákon nezakazuje a že ing. P. S. na tuto podmínku nemusel

přistupovat, stejně tak jako nemusel uzavírat pracovní poměr, jsou

právně bezvýznamné. Podle § 243 odst. 1 a 2 zákoníku práce pak

neoprávněný majetkový prospěch, získaný na úkor organizace nebo

pracovníka musí být vydán. Neoprávněným majetkovým prospěchem je

prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním

z neplatného právního úkonu.

Ing. P. S. jako vedlejší účastník nejdříve uvedl, že částku

75.000 Kč, kterou musel stěžovateli uhradit jako kauci, mu

stěžovatel zapůjčil, přičemž mezi ing. S. a stěžovatelem nikdy

k odevzdání peněz nedošlo. Podle názoru ing. S. představovala

smlouva o kauci pokus zaměstnavatele změnit podmínky pracovní

smlouvy, přičemž tato "kauční smlouva" byla sjednána v rozporu se

zákoníkem práce. Dodatečně ing. S. Ústavnímu soudu oznámil, že se

postavení vedlejšího účastníka vzdává.

Ústavní stížnost není důvodná.

Úkolem Ústavního soudu je bdít nad dodržováním ústavně

zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob.

Je proto povinen zkoumat, zda napadené rozhodnutí neporušuje

základní práva nebo svobody stěžovatele, zaručená ústavním zákonem

nebo mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních

svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy.

První otázkou, kterou se zabývaly obecné soudy a k níž

přihlížel i Ústavní soud, byla otázka, zda předmětná kauce spadá

do oblasti občanskoprávní nebo pracovněprávní, respektive zda je

rozlišování na občanskoprávní a pracovněprávní vztahy v tomto

případě z ústavněprávního hlediska relevantní.

Obecné soudy vycházely ze skutečnosti, že mezi občanským

a pracovním právem existuje celá řada společných znaků a obecně

vzato se jedná o dvě velmi blízká právní odvětví. Zároveň však

nelze přehlédnout, že nicméně dosud jde o dvě právní odvětví

samostatná, která vykazují celou řadu odlišností. Současná platná

právní úprava vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči

právu občanskému a občanský zákoník nelze na pracovněprávní vztahy

používat ani subsidiárně. Přitom platí, že také právní úprava

obecných ustanovení, obsažená v zákoníku práce, není vždy shodná

nebo obdobná s úpravou v občanském zákoníku. Z hlediska

aplikačního má proto stěžejní význam, zda se na konkrétní vztah

vztahují ustanovení zákoníku práce nebo občanského zákoníku (srov.

např. M. Součková, Zákoník práce - komentář, C.H. Beck 1995, str.

2 a násl.). V tomto směru stěžovatel dovozuje, že předmětná

"Zástavní smlouva - kauce" je závazkem občanskoprávním a nikoliv

pracovněprávním, a poukazuje na existenci mnoha právních vztahů,

vznikajících mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, které mají

občanskoprávní, nikoliv pracovněprávní povahu. "Zástavní smlouvu

- kauci" považuje stěžovatel za jednu z nich.

V souzené věci se lze opřít zejména o ustanovení § 1 zákoníku

práce, z něhož plyne, že mezi zaměstnanci a zaměstnavateli

vznikají pracovněprávní vztahy, a pokud zákoník práce nebo jiný

právní předpis nestanoví jinak, vznikají tyto vztahy nejdříve od

uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody

o pracovní činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance

volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování.

Přitom je nesporné a stěžovatel to uvedl i v ústavní stížnosti, že

pracovní smlouva mezi ing. P. S. a stěžovatelem byla uzavřena dne

30. 12. 1992 a že k uzavření smlouvy pod názvem "Zástavní smlouva

- kauce" došlo dne 1. 1. 1993, tedy v době už po uzavření pracovní

smlouvy. Je proto zřejmé, že v době uzavření "Zástavní smlouvy

- kauce" existoval mezi stěžovatelem a ing. P. S. pracovněprávní

vztah.

Stěžovatel se proto v ústavní stížnosti dopouští omylu, když

tvrdí, že "uzavření Smlouvy kauční ... proběhlo před vznikem

pracovního poměru, kde technické provedení smluv v souvislosti

s přelomem roků 91/92 (zřejmě míněn 92/93) nehraje roli."

O pracovněprávní povaze "Zástavní smlouvy - kauce" svědčí

rovněž skutečnost, že uzavření této smlouvy bylo podmínkou

uzavření pracovní smlouvy. To uvádí sám stěžovatel v ústavní

stížnosti, pokud tvrdí, že "tato kauce byla dle části II. bod 1

"Zástavní smlouvy - kauce" podmínkou pro uzavření pracovní

smlouvy." Pro pracovněprávní povahu předmětné kauce tedy svědčí

i věcná a formální propojenost mezi uzavřením pracovního poměru

a uzavřením kauční smlouvy. Tuto propojenost přiznal i stěžovatel,

když v ústavní stížnosti uvedl, že "kauce je všeobecně rozšířeným

a dlouhodobě užívaným prostředkem pro zkoumání a udržování

loajality zaměstnance vůči zaměstnavatelské organizaci."

Také skutečnost, vyplývající ze soudního spisu 40 C 96/95, že

předmětnou částku 75.000 Kč za účelem zaplacení kauce měl ing. P.

S. dostat od stěžovatele na základě smlouvy o poskytnutí půjčky

(která byla navíc bezúročná), nasvědčuje tomu, že "Zástavní

smlouva - kauce" patří svou podstatou do oblasti pracovněprávní.

Ing. P. S. totiž částkou 75.000 Kč sám nedisponoval a bez

poskytnuté bezúročné půjčky od stěžovatele by nebyl schopen

podmínky smlouvy o kauci akceptovat, čímž by nemohla být ani

naplněna smlouva pracovní. Skutečné důvody poskytnuté půjčky,

které spočívaly v možnosti uhrazení sjednané kauce, a tím i vzniku

pracovního poměru, jsou obzvlášť zřetelné vzhledem k bezúročnosti

této půjčky. Názor, že "Zástavní smlouva - kauce" má povahu

pracovněprávní, lze nepřímo podepřít i tím, že obdobné smlouvy

stěžovatel se svými zaměstnanci uzavírá běžně. Na základě

uvedených skutečností proto Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy

usuzuje, že "Zástavní smlouvu - kauci" je nutno posuzovat jako

pracovněprávní vztah, na který se plně vztahují předpisy z oblasti

pracovního práva. Pro tento dílčí závěr svědčí samotný smysl této

smlouvy, její obsah a také časový a formální vztah k uzavřené

pracovní smlouvě.

Další otázkou, jíž se zabývaly obecné soudy, byla otázka,

zda příslušnou "zástavní smlouvou" byl porušen zákoník práce,

respektive zda je přípustné uzavírat i takové smlouvy, se kterými

zákoník práce výslovně nepočítá.

Ustálená teorie i praxe dosud stále vycházejí z myšlenky, že

zákoník práce má zásadně kogentní povahu. To - mimo jiné

- znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou uzavřít jen

ty smlouvy, které jsou typově upraveny (nebo alespoň předvídány)

pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatní

jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují (srov. M.

Součková, Zákoník práce - komentář, C.H. Beck 1995, str. 446).

Kogentní povaha zákoníku práce vyplývá i z jeho ust. § 244 odst.

1, podle něhož je smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných

ustanovení pracovněprávních předpisů uzavřena, jakmile se

účastníci shodli na jejím obsahu. Zákoník práce tedy předpokládá

uzavření smluv (dohod) "podle příslušných ustanovení

pracovněprávních předpisů" a neobsahuje takové ustanovení jako

např. občanský zákoník v § 51 (nepojmenované smlouvy). Právě

v zásadně kogentní povaze pracovněprávních předpisů lze spatřovat

jeden z podstatných rozdílů mezi nimi a předpisy občanskoprávními.

V případě, že pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních

vztahů neumožňují odchylnou úpravu vzájemných práv a povinností,

je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázáno.

Tato kogentnost má své místo i v současné době, neboť - i při

rovnosti obou účastníků pracovněprávního vztahu před zákonem

- zaměstnavatel je a bude i nadále pars potentior, takže ochrana

zaměstnanců i touto formou má své opodstatnění. To je ostatně

promítnuto i do jiných institutů pracovního práva.

Za případ nepřípustné úpravy vzájemných práv a povinností

mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obecné soudy v souzené věci

právem považovaly i "Zástavní smlouvu - kauci". V podmínkách této

smlouvy bylo zakotveno, že "závažné nedodržení sjednaných

ustanovení (podmínek) uvedených v pracovní smlouvě má za následek

ztrátu nároku na kauci v celkové výši 75.000 Kč". Zákoník práce se

na několika místech výslovně zabývá otázkou zajištění práv

a povinností z pracovněprávních vztahů (zejména v §§ 246 - 248),

avšak nikde nepředpokládá obdobu kauční smlouvy. Navíc lze dodat,

že např. výše náhrady škody způsobené z nedbalosti zaměstnancem,

nesmí přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho

průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým

způsobil škodu (§ 179 odst. 2 zákoníku práce). Je zřejmé, že

i vzhledem k výši odměny, sjednané v pracovní smlouvě (10.000 Kč)

a vzhledem k podmínkám "Zástavní smlouvy - kauce", která

předpokládá propadnutí celé částky ve výši 75.000 Kč v případě

závažného nedodržení sjednaných podmínek, se zmíněná zástavní

smlouva vymyká z právního rámce, vymezeného zákoníkem práce.

Podle ust. § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je neplatný

právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo

jej obchází nebo se jinak příčí zájmům společnosti. Na základě

výše zmíněné kogentní povahy pracovněprávních předpisů je tedy

zřejmé, že obecné soudy právem kvalifikovaly "Zástavní smlouvu

- kauci" ze dne 1. 1. 1993 jako neplatný právní úkon, neboť se

svým obsahem příčí zákonu a obchází jej.

Tento názor potvrzují (kromě důvodů již zmíněných) zejména

podmínky, za kterých pouze mohla být kauce pracovníkovi vrácena.

V úvahu nepřipadalo uplynutí sjednané pracovní doby (pracovní

poměr byl uzavřen na dobu neurčitou) nebo skončení pracovního

poměru ve zkušební době. Kauce proto mohla být vrácena, pouze

pokud by pracovní poměr skončil dohodou, výpovědí ze strany

zaměstnavatele nebo porušil-li by zaměstnavatel zvlášť hrubým

způsobem povinnosti, vyplývající pro něj z pracovní smlouvy

a pracovník by proto okamžitě zrušil pracovní poměr.

Pokud by tedy zástavní smlouva představovala platný právní

úkon, ocitl by se zaměstnanec v situaci, kdy bylo závažným

způsobem omezeno jeho právo ukončit pracovní poměr výpovědí (§ 51

zákoníku práce). Dalším důvodem neplatnosti zástavní smlouvy je

proto skutečnost, že se na jejím základě zaměstnanec předem vzdává

svých práv (§ 242 odst. 1 písm. c) zákoníku práce).

Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že "Zástavní smlouvu

- kauci" lze srovnat s takovými kritérii pro přijetí do pracovního

poměru, jako jsou např. věk, kvalifikace, pracovní zkušenosti

a pracovní motivace. Rovněž nelze souhlasit se stěžovatelovým

přirovnáním kauční smlouvy např. k soudcovskému slibu nebo ke

slibu příslušníka ozbrojených sil, kdy smyslem všech zmíněných

prostředků je prý "zajištění loajality zaměstnanců".

Stěžovatel opomíjí, že jím uváděná kritéria pro přijetí do

pracovního poměru jsou dána převážně příslušnou zákonnou úpravou

(srov. čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a částečně

vycházejí ze samotné povahy určitých profesí, na něž se

bezprostředně váží. S těmito kritérii lze stěží "Zástavní smlouvu

- kauci" porovnávat. Stěžovatel rovněž zcela ignoruje skutečnost,

že zástavní smlouva ve svém důsledku nepůsobí jako důkaz motivace

uchazeče o zaměstnání, ale jako překážka v ukončení pracovního

poměru ze strany zaměstnance.

Obecné soudy rovněž právem nesouhlasily s názorem

stěžovatele, že "ten možný uchazeč, který se bojí smlouvy

kauční...nutně již v mysli své s vlastní možností jednati excesním

způsobem počítá a není tedy vhodným pro přijetí do služeb vyšších,

když loajalita vůči zaměstnavateli je nezbytnou podmínkou

úspěšného vykonávání zaměstnání a všeobecně podnikatelského

úspěchu zaměstnavatele." Jde o názor spekulativní, neboť důvodem,

proč uchazeč o zaměstnání není ochoten přistoupit na uzavření

"zástavní smlouvy - kauce" nemusí být pouze úmysl směřující

k budoucímu excesnímu jednání, ale celá řada důvodů jiných,

zpravidla osobního či finančního rázu.

Rovněž stěžovatelovo tvrzení, že "zákoník práce nedává

dostatečnou ochranu organizaci před excesním jednáním pracovníka"

může být pouze podkladem pro úvahy de lege ferenda, avšak nikoliv

důvodem pro obcházení platné právní úpravy, jak správně

konstatoval ve svém vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud.

Ani tehdy, pokud stěžovatel považuje stávající právní úpravu za

nevhodnou a nedostatečnou, neopravňuje ho to k nerespektování

platných právních předpisů. Tato skutečnost je zvýrazněna zmíněnou

kogentní povahou zákoníku práce.

Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím byla porušena

jeho základní práva, obsažená v čl. 2 odst. 3 a v čl. 3 odst. 3

Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 2 odst. 3 každý může

činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co

zákon neukládá. Podle čl. 3 odst. 3 nikomu nesmí být způsobena

újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Podle názoru Ústavního soudu však v souzené věci k porušení

základního práva stěžovatele podle uvedených ustanovení nedošlo.

Jak už bylo uvedeno, spadá předmětná "Zástavní smlouva - kauce" do

oblasti pracovněprávních vztahů. Ústavní soud přitom neshledává

protiústavnost v názoru obecných soudů, pokud jde o odlišování

oblastí občanskoprávní a pracovněprávní regulace ve stávajícím

právním řádu. Právní úprava oblasti pracovněprávních vztahů se

vyznačuje některými specifickými rysy. Zejména je pro oblast

pracovního práva typická kogentnost právních norem, která (mimo

jiné) znamená, že se smluvní volnost může uplatnit pouze v těch

případech, kde to pracovněprávní předpisy umožňují. V oblasti

pracovního práva proto platí, že to, co pracovněprávní normy

výslovně nepředpokládají, je nutné považovat za zákonem zakázáno.

Napadeným rozhodnutím proto nemohl být porušen čl. 2 odst. 3

Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co

není zákonem zakázáno, neboť stěžovatel svým jednáním zákon

porušil. Zcela bezpředmětnou se pak jeví stížnost ohledně údajného

porušení čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle

něhož nesmí být nikomu způsobena újma na právech pro uplatňování

jeho základních práv a svobod. Pod pojmem "uplatňování základních

práv a svobod" totiž nelze chápat jednání protizákonné. Ostatně,

tvrzené porušení tohoto obecného ustanovení stěžovatel ani blíže

nezdůvodnil.

Ústavní soud již dříve judikoval, že čl. 2 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy nacházejí své

uplatnění i v oblasti pracovněprávních vztahů, neboť

v demokratické společnosti představuje velmi významnou záruku

svobody a současně i pojistku proti totalitarizaci společnosti

(nález II. ÚS 192/95). Od tohoto právního názoru se však Ústavní

soud v souzené věci neodchyluje, neboť stěžovatel jednal v rozporu

se zákonem a napadenými rozsudky - jak již bylo uvedeno

- k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl.

2 odst. 4 Ústavy České republiky nedošlo. Ostatně, v citovaném

nálezu sp. zn. II. ÚS 192/95 šlo skutkově i právně v řadě aspektů

o problematiku odlišnou od této souzené věci.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadeným usnesením

k porušení základních práv stěžovatele, obsažených v čl. 2 odst.

3 a v čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Ani

porušení jiných ústavních zákonů nebo mezinárodních smluv ve

smyslu čl. 10 Ústavy Ústavnísoud neshledal.

Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. července 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru