Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 27/11 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/dokazování
právo na sou... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
odůvodnění
In dubio pro reo
pojistná smlouva
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.27.11.1
Datum podání04.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250a

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 2 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 27/11 ze dne 9. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Koliště 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1047/2010, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 4 To 192/2010, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2009, čj. 12 T 130/2009 - 111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti A. P. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, dále usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro údajné porušení základních zásad trestního řízení a z toho vyplývajícího porušení čl. 90, čl. 95 odst. Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť nebylo dostatečně prokázáno naplnění objektivní a subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Uznána vinnou byla na základě jediného důkazu - výpovědi již odsouzeného P. H. Obecné soudy se nevypořádaly ani s otázkou času uzavření pojistné smlouvy. P. H. tvrdil, že k jejímu uzavření došlo dne 5. 12. 2008 po 13 hod. a stěžovatelka předložila důkaz, že v uvedené době byla na lékařském ošetření, tudíž se ve své kanceláři nezdržovala a nemohla tak smlouvu uzavřít. Na podporu své argumentace o pochybení obecných soudů, pokud neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 172/2001, a Ústavního soudu, sp. zn. "ÚS 37/03" (pozn. Ústavního soudu správně má být IV. ÚS 37/03).

Nejvyšší soud označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byla stěžovatelka uznána vinnou pomocí, podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), k trestnému činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 TrZ. Trestný čin spáchala tím, že po předchozí dohodě s P. H. úmyslně nepravdivě uvedli jako datum uzavření smlouvy o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla den 4. 12. 2008, ač si byli oba vědomi, že k uzavření došlo až v odpoledních hodinách dne 5. 12. 2008. S ohledem na požadavek P. H. k antidatování smlouvy musela být stěžovatelka srozuměna s možným následkem v podobě následného vyplacení neoprávněného nároku z pojistné události způsobené takto pojišťovaným vozidlem, k čemuž nakonec došlo, neboť pojišťovna vyplatila z pojistné události, ke které ve skutečnosti došlo v dopoledních hodinách dne 5. 12. 2008, tj. ještě před uzavřením pojistné smlouvy, částku cca 150.000,- Kč. Za to byla stěžovatelka odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zkušební dobou v trvání osmnácti měsíců. Byla jí uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobila. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury jednoznačně vyplývá, že Ústavní soud se necítí být, a to z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat hodnocení provedených důkazů, učiněné obecnými soudy. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě konkrétního rozhodnutí, zasahuje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v rozumově neobhajitelném úsudku těchto orgánů o vztahu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další).

Tento případ ve věci stěžovatelky shledán nebyl. Skutkové závěry učiněné obecnými soudy (ohledně prokázání naplnění subjektivní a objektivní stránky stíhaného trestného činu, včetně časového hlediska) jsou v rámci vázanosti pravidly logiky řádně odůvodněny, jsou přesvědčivé, nevykazují žádné mezery a byly vystavěny na nikoli jediném důkazu (výpovědi P. H.), jak tvrdí stěžovatelka, ale na řadě dalších důkazů, které vytvořily uzavřený řetězec, prokazující vinu stěžovatelky. Závěry obecných soudů nevykazují prvky libovůle a lze je považovat za ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, zejména soudu prvního stupně a Nejvyššího soudu, vyplývá, že stěžovatelce bylo prokázáno poskytnutí pomoci P. H. při sjednávání pojistné smlouvy uvedením nepravdivého údaje o datu uzavření této smlouvy, tzv. antidatování uzavřené pojistné smlouvy.

Z výpovědi již odsouzeného hlavního pachatele P. H., podpořené svědeckou výpovědí řidiče havarovaného vozidla J. J., účastníka autonehody L. M., informacemi České kanceláře pojistitelů, relací policie, výpisu o telekomunikačním provozu a dalšími listinnými důkazy ve věci provedenými, bylo bez důvodných pochybností prokázáno (včetně výslechů svědků navržených obhajobou), že stěžovatelka byla v kontaktu s P. H. až dne 5. 12. 2008 kolem 12.45 hod., a nikoli již 4. 12. 2008 kolem osmé až deváté večer, jak tvrdila. Na základě jeho požadavku s ním uzavřela a antidatovala pojistnou smlouvu k vozidlu, které způsobilo, dne 5. 12. 2008 kolem 11.15 hod., dopravní nehodu. Na základě nepravdivých údajů uvedených v pojistné smlouvě došlo k následnému vyplacení neoprávněného nároku z pojistné události. Z uvedeného je tedy zřejmé, že výpověď P. H. byla doplněna a podpořena dalšími důkazy a nebyla tak jediným usvědčujícím důkazem, jak tvrdila stěžovatelka.

Ohledně časového hlediska se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, který vyplývá z provedeného dokazování. K uzavření smlouvy došlo dne 5. 12. 2008 po 13.00 hod. a tento závěr vyplynul z následujících důkazů. K dopravní nehodě takto pojišťovaného vozidla došlo dne 5. 12. 2008 kolem poledne. Telefonický kontakt mezi stěžovatelkou a P. H. proběhl téhož dne kolem 12.45 hod., přičemž řidič havarovaného vozidla J. J. i poškozený řidič z dopravní nehody L. M. uvedli, že první číslo smlouvy bylo neplatné, proto volal J. J. P. H., který havarované vozidlo vlastnil. Ten mu nové číslo smlouvy volal až po určité časové prodlevě. Nadřízená stěžovatelky, svědkyně L. P., vypověděla, že stěžovatelka se nezúčastnila pravidelné dopolední porady dne 5. 12. 2008 s omluvou, že ji bolí nohy a zuby a jde k lékaři. Po obědě tato svědkyně stěžovatelku navštívila, ta vyšla před dům a následně se vrátila zpět a svědkyně poté odešla. Je zřejmé, že k této návštěvě došlo dne 5. 12. 2008 po obědě, tj. v odpoledních hodinách, byť stěžovatelka tvrdila a předložila lékařskou zprávu, že od 13.15 hod. do 16.15 hod. byla na infúzích (u lékařky, která není specializovaná na stomatologii či na pohybový aparát). Z uvedeného souhrnu je zřejmé, že již jen první dva časové údaje podporují skutkové zjištění, že k uzavření pojistné smlouvy došlo po 13.00 hod. dne 5. 12. 2008. To nevylučuje tvrzení stěžovatelky, že toho dne podstoupila léčbu infúzemi, avšak patrně v jiném čase. Navíc, v popisu skutku je uvedeno, že "(...) k uzavření smlouvy došlo nejdříve 5. 12. 2008 po 13.00 hodině (...)", což znamená v odpoledních hodinách a tato skutečnost bez rozumných pochybností vyplynula z provedených důkazů.

S ohledem na výpis z telekomunikačního provozu byla vyloučena verze obhajoby, že stěžovatelka byla s P. H. v kontaktu a pojistnou smlouvu s ním uzavřela ve své kanceláři dne 4. 12. 2008 mezi osmou a devátou večer, neboť v předmětnou dobu byl signál mobilního telefonu P. H. zachycen u Slavkova, tj. mimo území města Brna, a ani svědkyně obhajoby L. F. tuto verzi obhajoby nepotvrdila.

Namítala-li stěžovatelka, že mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, je třeba uvést, že toto pravidlo lze použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obžalovaného důvodné, tzn. jestliže po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů. V projednávané věci však důvodná pochybnost o vině stěžovatelky nevznikla. Proto obecné soudy uvedené pravidlo neaplikovaly. Z tohoto důvodu je nepřiléhavý i odkaz stěžovatelky na shora označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, týkající se aplikace zásady in dubio pro reo.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru