Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 27/05Usnesení ÚS ze dne 01.02.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
spoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.27.05
Datum podání14.01.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

40/1964 Sb., § 142 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 27/05 ze dne 1. 2. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti M. H., advokátkou, sídlem Hálkova 1, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.10.2004, č.j. 22 Cdo 1399/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se v návrhu na zahájení řízení ze dne 6.1.2005 domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým byly zrušeny přecházející rozsudky ve věci vypořádání společného jmění manželů a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Podle jejího tvrzení napadeným rozsudkem porušil Nejvyšší soud její ústavně zaručená základní práva plynoucí z Listiny základních práv a svobod, a to právo na vlastnictví majetku (čl. 11). K tomu doplnila, že bylo rozvedeno její manželství, právní mocí rozvodu zaniklo společné jmění, k dohodě o vypořádání nedošlo, proto byl podán návrh na vypořádání společného jmění soudně. Předmětem vypořádání se staly společné nemovitosti a soud I. stupně, podle návrhu stěžovatelky, nařídil prodej nemovitostí a výtěžek z prodeje určil k rozdělení mezi účastníky, odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a dovodil, že takto vypořádat zaniklé společné jmění manželů nelze, s odůvodněním, že smyslem řízení o vypořádání společného jmění není, aby se účastníci zbavovali vlastnictví k věcem, které již nadále vlastnit nechtějí. Stěžovatelka takové odůvodnění považuje za rozporné s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když soud nad rámec této normy ukládá povinnost vlastnit a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence konečného pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.

Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka napadla rozhodnutí o dovolání, jimž došlo ke zrušení předchozích rozhodnutí, aniž bylo rozhodnuto ve věci, tj. nedošlo k vypořádání zaniklého společného jmění, a polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR. Ústavní stížnost by byla přípustná (při splnění dalších podmínek) teprve v situaci, až by se údajně nesprávný právní názor projevil v meritorním rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2005

JUDr. Ivana Janů

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru